Na domácí půdě/Sen noci novoroční

Na domácí půdě Jaroslav Vrchlický
Rodnému městu	Sen noci novoroční

Údaje o textu
Titulek:	Sen noci novoroční
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ Jaroslav. Na domácí půdě Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Eduard Valečka, 1888. s. 120 – 124
Licence:	PD old 70

Tajemná noc novoroční…
Písni, divý rej svůj počni!
Kam as tvůj let zaměří,
dvanáctá než udeří?

A juž hřmíme s větrem v sporu
přes lán sněžný, spící horu,
nad městy, jež ve mraku
rovnají se přízraku.

Nad městy, kde v hlučné vřavě
v hostincích v té chvíli právě
při plzeňském v orgii
mroucí rok se zapijí.

Po vlastenské deklamaci
spokojena se svou prací
k bulce slavná beseda
s měšťanostou zasedá.

Letíme dál v sněhu třpytu;
posněženém na pažitu
kotlavých vrb tichý sněm
příšerně se chýlí v zem.

Cos tam šuká a se míhá,
stínů rej se v tanci stíhá
kolem kotlu, pod nímž svit
rudý šlehá na pažit.

K nám se vetchá babka plouhá.
Kdo jsi, zjeve? — „Lidská touha,
stárnu, stárnu rok co rok.“
Co tu vaříš? — „Divný mok,

Podivný mok bájné síly,
jímž chci lidstvu vlíti v žíly
jarost, naděj, mládí květ,
odvahu a k světlu vzlet.

Každým rokem se tu svíjím,
illusemi lidstvo spíjím,
ale marna moje hra,
mok můj přes rok vyvětrá.

A mne kruší trud a péče,
o berlách se krok můj vleče,
jako svět už stará jsem,
s lidstvem se juž chýlím v zem.

Kořínky vše čarodějné
sypou moje ruce chvějné
v kotel — darmo, květem jar
nevzplá lidský suchopár.

Mudrců sny, věštců dumy
sypu tam, slyš, jak to šumí,
jak to syčí, zpívá tam,
ale všecko sen a klam!

Co v ten kotel ještě hodit,
by z té směsi moh' se zrodit
nový nápoj sílící
v dalších bojů vichřici?“

A zas k žáru nachýlená
přikládala k ohni žena,
v mlze náhle houklo cos
a se mihlo nad rákos.

A juž vzduchem kolem víří
dav jak křídla netopýří,
sterých šotků zástup v ráz
zatočil se kolem nás.

„Co mi neseš ve svém plášti?“
— Rodných bratří hněv a záští!
„Hoď to v kotel!“ na ten křik
modrý plamen z něho střik'.

„A co ty máš?“ — Lidskou zlobu,
svět co deptá ve porobu,
farizejských šmoků vtip…
„Rychle v kotel mi to vsyp!“

„Co tvých křidel řasy hostí?“
— Zlý kořínek nesvornosti,
pomluvu a klep a lež.
„V kotel sem to hodit spěš!“

„Co ty vsypeš v moji lázeň?“
— Noční můru, plachou bázeň,
hle, tu udavačství štír!
„Do kotlu s tím v běsný vír!“

Juž to v kotli kypí, pláče,
příšer zástup kolem skáče,
aj tam jeden ještě zmok
zpozděný sem stáčí krok.

A sám v kotel rychle hází
plevy ošumělých frází,
moravských též kritik cár;
divě vzkypí smolný var.

Skřítků sbor si v dlaně dýchá,
čarodějka míchá, míchá,
a jak šlehá ohně zář,
mladnout vidím její tvář.

Vetchá babka trpasličí
v postavu se velkou tyčí,
divným leskem plá jí zor
a v něm naděj, síla, vzdor.

Od východu trysknul v pláni
rudý žár jak při svítání,
nový než nastoupil rok,
dovařen byl bájný mok.

Jako cherub vítězící
lidská touha s jasnou lící
sáhla v kotel, vznesla z vln
pohár, ten byl světla pln.

Chabost mloka s vášní, zmijí,
vše, co ducha kruší, svíjí,
předsudky, zlo, lež a klam
zkrušil, ztavil ohně plam

V nápoj silný, v nápoj zdravý,
jímž se jasní hruď i hlavy,
jímž se ruka k činu chví:
v lásku v číši bratrství!

A já chyt’ ji — doušek dlouhý
Na zdar naděje i touhy,
plaňtež věčně jako dnes! —
Dvanáctá v tom bila kdes.