Na dívčím kameni/IV

Na dívčím kameni Otokar Mokrý
III	IV	Otakar Mokrý

Údaje o textu
Titulek:	IV
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	Mokrý, Otokar. Na dívčím kameni. V Praze: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1885 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

IV.

Ozvěnou bouřnou ze Třísovské stráně
třeskutý hlahol polnic zaburácel
a v tábor chrabrých bojovníků páně
za heslem známým dávný ruch se vracel.
Obrovský chvost té bájné dračí stvůry,
jež hradbou vozů železnou se zvala,
hnul sebou rázem a již zdola, s hůry
hromovým hlasem kol se ozývala
táborských píšťal hudba zhlušující.
Posilci, zbytní ve divokém chvatu
řadili v šik se v krajních vozů krytu
a v předu střelci, honci, pavezníci
i s koněberců rozptýleným rojem
v řinkotu mečů, okovaných mlatů
deptali trávu sprahlém na pažitu.

K útoku kynulť Zbyněk nenadále
a divá touha vzplápolala vojem
vztýčiti prápor na menštejnském vale
s kalicha rudým blahověstným znakem.
Jak chvít se bude Oldřichovo tělo
pod kopyt koňských smrtonosným mrakem;
jak zakmitne se nízké pána čelo
v haluzích lípy před paláce stěnou!


V tom výkřik táhlý rozlehl se dolem
od vozu k vozu, ode stanu k stanu
v hrozivém šumu roznášel se kolem,
až těžkým křídlem zalet’ ku hejtmanu,
jenž stál tu v zbroji s tváří skaboněnou.
Naslouchal Zbyněk, co mu divné zvěsti
úsměšným retem ve sluch šepotaly:
„Podzemní chodbou prchl Oldřich z hradu
a na Krumlov si volně dráhu klestí. —
však nežli zmizel, strestal krutě zradu,
již ruce sluhů vlastních osnovaly; —
pod římsou hlásky nad hradními valy
Dittlovo tělo ssinalé se houpá.“
V Zbyňkově oku divý žár se nítí,
ruměnec tmavý na čelo mu stoupá,
a temné, bouřné, hněvu vlnobití,
jež pod krunýřem hrudí jeho zmítá,
propuká rázem ve povelu slova:
„Sem, bratří, ke mně! v lůně našem skryta
se tají zráda — rci kdo skřehlé hádě
nevěry mrzké na svých prsou chová.“!

Tlum bojovníků — v dlouhé vážné řadě
se kolem Zbyňka skupil v okamžiku
a páže všechněch k přísaze se zdvihla.
Tu pohnulo se cosi v těsném šiku
a v středu voje postava se mihla
jak ještěřice plachá ve kamení —
jedinký kmit — a již tu Eva stála
vztahujíc bílé ruce ku Zbyňkovi,
jenž hleděl na ni v žasném rozechvění.
„Již ustaň v hněvu“ — prudce zavolala.
„O vůdce slavný — ústa má ti poví
kdo Táboru je zrádcem pronevěrným.
To sluha páně! — u něho, můj pane,
pod znesvěceným talárem tím černým
je skřehlé hádě zrády uschované, —
jež srdce tvoje hněvným plní žalem.
Já sama v noci včerejší jsem zřela
jak sluj ta kletá pod Menštejnským valem
se beze stopy náhle uzavřela
za tichým, liščím, Biskupcovým krokem.

Podivu, hrůzy, výkřik pronikavý
se mísil v děsná obžaloby slova,
když pokojně tu v rozlícené davy
Biskupec vešel. — Klidným vůkol okem
se rozhledl po mračném, dumném voji
a rtové jeho pološeptem hlesli:
„Dí pravdu milka druhdy Oldřichova,
jsem zrádcem, bratří! hodným odsouzení,
ač plnil jsem jen věrně písma znění,
‚Za život život‘. — dovolte však, milí,
ať duch můj, ač tak v očích Vašich kleslý
přec nadějí se třeba bludnou kojí,
že nebude jej hrůzná kletba Vaše
i za hrob stíhat. . . . . . .“

 Zástup zasmušilý
naslouchal knězi v temném zamlknutí,
pak zvolal Zbyněk, bouřné taje hnutí
a marně slzu z mračných víček plaše,
až skanula předc ve visutou bradu:
„Odveďte Jana… nutno strestat zradu,
lhostejno kdo ji na zákonu páše!…

* * *

V bojovném vozu nad přehradou tmavou
kahanec kmitá v teskné noční tiši
a obetkává září mihotavou
Biskupce čelo v dumy pohřížené
nad bible knihou pestře malovanou.
V okénko deštěm zimným obemžené
burácí vítr, skučí v dusné skrýši
a ruka jeho jako šelma dravá
zvlněnou kadeř vězně rozčechrává.
V ševelu větru k sluchu jeho vanou
jen hluché vzkřeky, táhlá stráží hesla,
pak táborem zas ticho rozkládá se. —
Biskupci kniha z matných rukou klesla
a slza vlahá v oka stinné řase
krůpějí třpytnou jako démant blyskla.
Tu nocí tichou náhle šelest jemný
se ozval z venčí jak svist hada v trávě.
Veřeje skříply — tajná ruka stiskla
závoru dveří a v klín vozu temný
přízrakem vzdušným vplížila se Eva.

Vztýčil se vězeň — hrdě, odmítavě
vzepjatou paží proti ženě mával,
jak vidinu by děsnou zažehnával,
jež těká tady z černé stínů říše
a jedu krůpěj v chabé tepny vlévá:
„Pryč, dcero ďábla s nevěstčím tím čelem,
tvůj ohavný dech pekla výhní dýše,
proč na mne zase ve přepychu smělém
se vzpírají Tvé baziliščí hledy!
Proč přišla’s rušit, ženo, naposledy
sečtěné žití mého okamžiky —.

„O promiň, světče!“ — Eva v divém chvatu
zvolala — klekla k zemi v roztoužení
líbajíc knězi řasný okraj šatu; —
„O neklň ženě, jež s kajicnou tváří
dlí u nohou ti ždajíc rozhřešení,
jak před Kristem kdys žena ze Samaří,
hotova stírat clonou tmavých vlasů
ti krůpěj vlahou z mučenické hlavy.
O! svol ať jeden paprsk plápolavý
z tvých lící svatých nebeského jasu
zapadne v duši prokletou a temnou,
před níž jen propasť otvírá se divá
věčného skonu, hněvu, zatracení.
V mém nitru v noc se hrůznou připozdívá.
O milostiv buď — zůstaň, pane, se mnou
jak v Genezaret On vstup k mému člunu
a ukroť hledem hromů burácení.

Milostí žhavou, Jene, k tobě stůňu
již od té chvíle, kdy jak Mistr v chrámě
jsi mrskal slovem světa hříšnou pýchu;
mé oko tehdá k slunci tvojich zraků
jak lesní kvítko pohlíželo v tichu,
však hled tvůj děsný jak blesk z černých mraků
tak hrozivě se tehdá sechvěl na mě,
že pomsty moře v hrudi mé se vzdmulo,
že stenala jsem jak raněná lvice
a krví vzplála moje zřítelnice.
Při mukách tvých pak ni se nepohnulo
mé ňádro zimné, ač je bolesť žhavě
svým břitkým ostřím rozrývala v tají —

Slyš, Biskupče, mne… vůdců rada právě
nad tebou vyřkla smrti ortel krutý,
již zítra tobě bratři uchystají
hranici smolnou — pranýř hanby vzplane
a k nebi vzlétneš z hnusných zemských škvárů!

O prchni se mnou!… kouzlo mého slova
tvá pouta zdrtí ve plamenném žáru
v mé lásce tobě vesna kyne nová
čarného žití —… o vyslyš mne, pane!

Kněz trhl sebou — jedním ruky vzmachem
se vyrval rázem rozechvěné ženě,
jež pjala k němu zraky roztouženě. —
Nach plápolavý v zamihnutí plachém
přeletl náhle, bledé, smutné lice
a jako ze sna temně ševelíce
zvučela jizbou Biskupcova slova:
„Já odpouštím ti, Beliala dcero,
kéž dobrý bůh též milostiv se jeví!
Svobodou zhrdám z ruky Tvojí vilné,
odejdi sama — duše moje chová
ráj vidin jiných, nechci by Tvé zjevy
rušily mojich svatohájů šero.“
Šumění deště — větru hudba kvilná
zalehla v pažbu — vozem burácela —
kahanec uhas’ a ven s temným stenem
se bílá žena do tmy potácela.

* * *

Pochmurné jitro… Na vltavském splavu
v rokyti pustém, deštěm obemženém,
hranice zdvihá příšernou svou hlavu
k Menštejnu hradu; — temné bubnů hřmění
v úvalu ze sna Zbyňkův tábor budí.
V průvodu mračném střelci, kopinníci
Biskupce vedou… Na vězňově hrudi
pověšen nápis potupného znění,
jež krve krůpěj poslední mu vhání
do bledých, vážných, utýraných lící.
Vlas kadeřavý kolem vězně skrání
rozcuchán větrem volně poletuje
a ruka k srdci těsně přitisknuta
ruch jeho bouřný v teskném ňadru tlumí.
U stolu páně bratr v polním šatu
za spásu duše jeho obětuje
a ticho němé celý zástup svírá.
Pak na hranici kněz vystoupil v chvatu.

Pohnutí divé… Zástupem to šumí,
jak moře pláň když rozduje se širá
a ze směsice pronikavých zvuků
hlaholí slova: „Milosť, milosť Janu!
pak zraky všech se v bouřném nepokoji
obrací maně ku Zbyňkovu stanu.

Však Biskupec tu smutně potřás’ hlavou
a ku zástupu bílou vztáhna ruku
zavolal temně: „Prahnu, bratři moji,
by vzplála žertva bohu na oslavu.
Zapalte drva! Plňte zákon boží!
kéž tělo moje, znesvěcené, chudé,
v očistném žáru plamenů těch žhavých
obětí smírnou Hospodinu bude!
Můj duch pak s nebes výšin usměvavých
Vám požehná a sílu vaši zmnoží
v zápasech slavných“. . . . .

 Třeskné žáru šlehy
vznícené v pokyn ruky hejtmanovy
v dusivém kouři krvavými žehy
zaduly v roucho Biskupcova těla. . . . .
pak zhltily je plápolavé krovy.
Dým šedý stoupal z výhně začernalé,
v něm plachých káňat četa potemnělá
kroužila vírem… když tu nenadále
Anežčin výkřik na třísovské skále
se smísil s ptáčat pronikavým vzkřekem; —
pak zašuměla vlna divým jekem
a klid se vhostil v úval zasmušilý.

V bojovný šik se vozy seřadily.
„Na Krumlov!“ znělo hejtmanovo heslo
a od úst k ústům táborem se neslo.
Je chmurným hlasem Eva opáčila,
stápějíc očí slzotkanou řasu
v oharek tmavý — kadeřavých vlasů…