Na dívčím kameni/III

Na dívčím kameni Otokar Mokrý
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	Mokrý, Otokar. Na dívčím kameni. V Praze: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1885 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

III.

(Roku 1420tému.)

Ó roku hrůzy, nářku, slzí, bědy
a bezmezného zoufalého hoře,
jak orkán divý v člověčenstva moře,
jsi zadul s hněvných Hospodina retů,
jež promluvily tebou naposledy
výstrahou děsnou ku celému světu!

Jak hrozné všude zůstavila sledy
tvá noha, spjatá pomsty líticemi, —
v rachotu bubnů, ve palcátů třesku,
ve svistu cepů, v houfnic dýmném blesku,
po nebohé té jihočeské zemi!

Jakým to ostrým smrtonosným spárem
do měkké její zaryla se šije
ta příšerná Tvá ruka kostlivcova,
jak rozervala poletavým cárem
tu cudnou její řízu rusalčinu!
Ó, žalostné té dějů tragedie,
jež snesla se tu v stínu smrti charém
na nepodajná prsa olbřimova,
svalená ve prach jako blesku šlehem
i s celou výhní světodějných činů
myšlenky vlastní bohorovným žehem!

Ty bědná zemi! — Dvakrát přeubohá!
Tvá chvíle smutku nadešla tak znáhla,
že srdce choré ani necítilo,
když ruka smrti ledná na ně sáhla;
tak v úradě své nelítostným bylo
i samo věčné milosrdí boha,
že v chvíli té se jemu nezželelo
ni matky samé, když ve pusté zlobě
syn vlastní sápal něžné její tělo…

Ó roku teskný! jak se těsně pojí
osudem žalným, nezbádaným k tobě,
ten jmenovec tvůj — který po dvou věcích
nad Bílou horou ve krvavém loži
se vztýčil nesa na schvácených plecích
kříž nedoměrné země této bědy,
jejž nevystihlé, hrozné soudy boží
seslaly na ni snad již naposledy! . .
. . . . . . . . . . . . . .

K jeseni rok se ponenáhlu kloni
nad vděků plným Vltaviným dolem,
kde od jara již na krvavém broni
harcuje démou nenasytné zhouby,
zdupaným luhem, uhněteným rolem.

Vše v troskách kolem — bolné steny lidu
se s bídou kraje srdcelomnou snoubí
a nebe v němém, olověném klidu
zavřeno nářkům, pochmurně se klene
nad hvozdů blanských zamodralým štítem.
Táborské voje ve pohybu hbitém
srovnavše rázem s prstí země černou
„Koruny zlaté“ rumy začazené
k Menštejnu spěly — strestat pronevěrnou
Oldřicha zradu, lítě, bez milosti,
tak jak jim velel vůdce rozezlený,
jenž krátce před tím v zlobě svrchované
i Prachatice rodné, milované
zákonu boha zbožně obětoval,
shlížeje němě, chladně, bez lítosti,
jak plamen rudý zvolna pohlcoval
ten drahý krov, jenž hostinně jej skrýval,
v úkrytu vlídném staré školní stěny,
kde nejkrasší svůj života sen sníval
po boku druhu Janu mučeníku…

Na kyprém svahu pod Třísovským chlumem
rozložen tábor božích bojovníků;
ruch polní vřavy — pustý hlahol zvuků
se mísil s řeky utajeným šumem.
Zavzněly bubny ve vířivém tluku
a jako v povel utichlo vše kolem,
když tam před prostým oltářovým stolem
postava vážná kněze zjevila se,
zdvihajíc kalich k nebi hvězdnatému,
kde plála luna v úplňkovém jase.

Jak dalné bouře temné rachocení
zazvučel chorál po bojovném tému,
pak zmlklo divé, nadšené to pění
a ruka kněze chléb lámala páně,
zvouc bratry, sestry ku božímu kvasu.
Ty kadeřavé Biskupcovy skráně
zářily stříbrem v paprskovém jasu,
když skláněly se k zbožným hodovníkům.
Ta ústa jeho, plná sladké těchy
a písní měkkých čarosnivé skladby,
krušila srdce božím bojovníkům,
že tajily se v drsných hrudích dechy
a jako stádo beránčí dav pustý
usínal v přítmí vozové své hradby.

Kněz ubíral se k hejtmanovu stanu —
však sotva rukou na zápraží shrnul
lem hrubé plachty, kosmatý a hustý
ucouvl náhle v němém žasu strnul; —
zřel Evu tam, jak něžně ku hejtmanu
Zbyňkovi v tmavém zákoutí se tulí,
kde v horoucím a vášně plném stisku,
jí svalné páže těsně ovinuly.
To utajené lásky ševelení,
polibků sladkých svistem přerývané,
tak zřetelně se ozývalo v blízku
jak hudby šum, jejž k sluchu větřík vane. —
Biskupec stál tu v teskném rozechvění,
přimrazen zjevem podivné té ženy,
a ucho jeho i zrak vytřeštěný
s účastí chmůrnou sledovaly maně
každičké slovo, které znělo v staně.

Vášnivým hlasem Eva hovořila:
„Hetmane slavný, pochvalu dnes Tvoji
dojista získám v míře svrchované.
Ten žhavý ret, jenž k ústům tvým se pojí,
démona ruka marně nestvořila,
ta jiskra, která ve zracích mi plane,
nadarmo z výhně pekel nezaletla
ve tmavostinnou Evy tvojí řasu
a růže ta, jež v bledé líci skvetla,
ve přítmí hříchu, v stínu viny plachém
nezvykla věstit červánkovým nachem
oběti své jen vyslyšení spásu!…

Slyš!… přítel ten, jejž vroucně milujete,
ten přísah svatých strážce úzkostlivý,
ten rytíř chrabrý víry, činu, slova,
jemuž tu ke cti města spalujete
v obrovskou žertvu, slavnou panychidu:
ten Oldřich drahý… zalkej, Zbyňku, znova!…
již zítra snad ach! slzné zemské nivy
opustí navždy v mrtvém, věčném klidu!

Jediné slůvko z medosladkých retů,
jediný úsměv, jedno políbení
vtisknuté v tlusté, trudovité líce
němčíka Dittla tam u vodometu
v zámeckých sadech vykonalo více
než hluchých vašich houfnic burácení.
Jak chvěl se kuchtík, prudkým lásky žárem
jak sádlo v pánvi něžně rozplývaje,
jak hořely mu líce tmavorudé,
když opit žárem horoucích mých hledů
u nohou mých se svíjel přísahaje —
„že štiku, jižto při tabuli zítra
Anežce, pánu, předkládat bude,
promísí zrnkem nejprudšího jedu“ …

Umlkl hovor — ve zvonivém smíchu
hlas Evin s měkkým hejtmanovým slovem
v jediný ševel utajený splynul.
Biskupci povzdech zašelestil z nitra,
kde citů bouře burácela v tichu
řasného roucha dusným pod příkrovem.
S krůpějí potu, jenž se s čela linul,
i slza tryskla v oku zaníceném
a vzplála žárem lítosti a hněvu
ve chmurných brvách pod birétu lemem.

Ze hlubin rmutných snivé duše zase
se vynořila v čarolesklém zjevu
postava její v oslnivé kráse
a kynula mu jak světice boží,
by sledoval ji. . . . . .

 Od Zbyňkova stanu
Biskupec prchá — Lásky osten žhavý
kročejů jeho divé chvaty množí.
Zvuk hesla známý knězi otevírá
vozové hradby nedostupnou bránu
a již se před ním prostírá pláň širá,
kde kreslí luny paprsk mihotavý
zubatým stínem Menštejna zdi bledé.

Po břehu pustém, jejž v tajemném krytu,
pahýly olšin lemovaly šedé,
krok jeho spěl ku strmé skalní srázi,
kde v černé sluji v jarých vlnek třpytu
Brložský potok jasné perly hází,
jež něžná ruka Vltavina sbírá,
když v lůno její bystrý ručej chvatí. —
V otvor se vplížil, hluboká noc, čirá
jej v zimnou náruč těsně přivinula —
však na cestu mu snové jeho zlatí
svítili z duše rozvlněné steskem
jak hvězdy venku třpytným čaroleskem.

Okamžik minul — již se vyšinula
pod hradním valem na protějším břehu
v balvanů změti postať Biskupcova.
Nad šumným prahem v úval zasmušilý
shlížela hrdá stěna palácová,
stápějíc těžkou olbřimovou patu
ve blyskotavém vodní pěny sněhu. —
K ní ubíral se bludný chodec v chvatu,
nejistým krokem kmenů přes pahýly, —
jež pitvorně se nade břehů lemy
jak nestvůr stáda rysovaly v stínu. —
Klopotnou chůzí k smrti unavený
po chvilce klesl Biskupec tu k zemi.
jak štvaný jelen v uschlou kapradinu.
Znavená víčka spánek olověný
mu sevřel rázem — zatím co duch jarý
dál těkal hájem čarovného snění,
jež v pusté pláni před ním vykouzlilo
půvabných vidin pohádkové tvary. — —
Z balvanů branky pustém po kamení
světélko rudé měkkou záři lilo
a v jasu jejím z nitra tmavé skrýše
obemžen kouzla duhobarvou vnadou
ku předu hnul se pestrém ve průvodu
sbor skalních skřítků dlouhou, táhlou řadou.

Drobouncí hudci jim tam do pochodu
stlumeným dechem přihrávali tiše
neznámé skladby tajeplné, tklivé
na housle, rohy, nevídaných tvarů
a pěli písně snivé, zádumčivé.
U prostřed klusal na bělouši hbitém
stařičký král Menštejna trpaslíků
vltavských perel oslněný třpytem,
s tou dlouhou bradou ve klubíčko svitou,
a za ním nes’ na kyprém polštáříku
roj vyšnořených jeho pohlavárů
korunku zlatou, drahokamy krytou.

Pak nový průvod vyšel z lůna skály;
na těžkých broních lesklém ve brnění
rytíři malí chvatem vyjechali
a v jejich středu v usměvavém rdění
se ukrývaly panny růželící,
dýšíce kouzlem srdcejemné něhy,
oděny kmentem, jehož záhyb planul
bělostnou září jako padlé sněhy.
V pochodní drobných plápolavém jasu,
jež nesla pážat četa lepotvárná —
královna jejich, paní bledá, švarná,
kynula žezlem; — průvod ihned stanul
a seřadil se v těsném polokruhu
u strnulého Biskupcova těla.
Růžový prstík tknul se jeho čela
a oko spánkem obestřené v žasu
si prohlíželo skřítků pestrou stuhu,
jež vírem šumným jej tu ovíjela.
Kněz ku královně snící zvedl hledy
lem řízy její žhavě líbat chtěje,
v tom probudil se:… k němu nachýlená
Anežka stála v tichém zadumání
skrývajíc dlaní víčka zarosená.
Měsíce paprsk matný, sinobledý,
vylákav dívku z dusných komnat hradu
v čarovné noci svituplnou vnadu
modravou jiskrou hrál jí ve vrkoči,
jenž tmavou vlnou splýval s něžných skrání.

Veliké snivé ghazelí ty oči,
pohybem prudkým náhle odslněné,
s otázkou tichou jemně utkvívaly
na Biskupcově lící rozesněné,
již dosud plaché stíny ovývaly,
co zatím rety jeho šepotaly:
„Za tebou spěje, Anežko má drahá,
host noční v touhy sladkém rozechvění,
ač lednou rukou na srdce mu sahá
a svírá hrdlo teskné připomnění,
že to, co tobě ústa jeho hlesnou
se zjeví zradou — pronevěrou děsnou.
Mne v místa tato svedla touha divá
odplatit jemu blahověstné slovo
jež zadrželo rámě Cahynovo!…
Nuž! anděl ten, jenž nad Oldřichem bdívá
v sesterském rouše něžné lásky tvojí
nechť od té chvíle pozornosť svou zdvojí
a sleduje svým strážným okem bdělým
Němčíka Dittla — Evu, ženu klatou,
jež v tají spřádá černé vlákno zhouby.“
. . . . . . . . . . . . . . .

Kněz povztýčil se; — s líčkem uzardělým
Anežka k němu v náruč rozepjatou
se jemně snesla do kyprého mechu
pod tmavou clonu zeleného doubí.

Opodál zatím hluchým lesa klínem
se ozval šelest utajených kroků,
jež k Vltavě se ubíraly v spěchu
kol skalní stráně obemšených boků,
a na břehu pak, v pološeru siném
se postať Evy štíhlá rysovala.