Na besedě/24. O krásné Blažence a lidojedech

Na besedě Anna Popelková
23. O pidimužících	24. O krásné Blažence a lidojedech	25. O chytrém tamborovi

Údaje o textu
Titulek:	24. O krásné Blažence a lidojedech
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 206–215. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To už je tuze, tuze dávno, kdy v jednom dalekém království žil a panoval král se svou královnou. Byli by měli nebe na zemi, ale něco je přece trápilo — že neměli žádných dětí a že tedy po smrti králově bude panovat cizí potomek.

Ale co se pojednou stalo! Královna vyšla si do zahrady na procházku, sedla na sedátko pod fíkový strom a usnula. A co tak odpočívá, zdálo se jí, že přistoupila k ní dobrá sudička a líbezným hlasem k ní hovořila:

― Nermuť se, vzácná královno! Budeš mít dceru tak krásnou, že se jí bude zlatá hvězda stkvět na čele a zlatá růže na prsou!

Šťastná královna se blaženě v tom snu usmívala, ale již tu dobrá sudička zmizela a stála tu jiná, zlá sudička, a pravila:

― Neraduj se tuze! Až přijde tvá dcera na moře, utone!

Sotva domluvila, už tu byla třetí krásná paní a pravila konejšivě ku královně:

― Netrap se nad tím proroctvím. Jsem dobrá víla tvé krásné dcery a budu při ní v neštěstí stát!

Královna se probudila a přemýšlela o tom, co se jí pod fíkem ve snu zjevilo.

Nevěděla, má-li to svěřiti svému královskému choti nebo ne. Ale ať svěřila či nesvěřila, opravdu se brzy naplnil zámek velikou radostí, když šťastný král a královna stáli nad kolébkou krásné princezny Blaženy, které na čele zlatá hvězda a zlatá růže na prsou zářila.

Ten zámek, ve kterém šťastná rodina královská bydlela, byl nedaleko moře, a Blažena, aby vodě přivykla, plula se svým komonstvem po moři, ale jen za pěkného počasí.

Jednou se ale přihodilo, právě když loď Blaženina byla na moři, že se z tichého, příznivého povětří strhlo hromobití, krupobití, bouře děsně řádila, loď se ztroskotala, všechno komonstvo utonulo, jenom Blažena byla zachráněna. Spala na lůžku v lodi, kde ji střežila její dobrá víla.

Ale jak se Blaženka poděsila, když se probudila! Stará babice jedna, a to byla zlá čarodějnice lidojedka, stojí na břehu a a přitahuje železným hákem všechny utopené ku břehu. Ještě se taky ta baba stará divila, že zůstala krásná panna na živu.

Blažena připlavala ku břehu ostrova a čarodějnice užasla nad její krásou a povídala jí:

― Holenku, nevím, jestli tě můj muž nesní! Podívej se, tyhle všechny sní. No, pojď se mnou do baráku!

Když přivedla čarodějnice princeznu do baráku, zachrčel k ženě lidojed:

― Koho to vedeš?

A žena mu to pověděla.

― Takhle mně už na ni zuby klapaj!

A opravdu lidojedovi zuby jen jen cvakaly.

― No, no, panenko, jen se mně tak netřes! zasípěla čarodějnice. A ty, muži, jí dej pokoj! Nebude to pěkná žena pro našeho syna, až se do baráku vrátí? Však ji zatím dobře našemu řemeslu naučíme. Budeš, panenko, se mnou vždycky po bouři utopené k břehu z vody vytahovat. Zle se mít nebudeš. Nasytím tě mlékem z lany, datlemi a kokosovými ořechy.

Ach, ta ubohá Blaženka! Tohohle se měla dočkat! A co teprv král a královna! Ti se tuze zarmoutili nad tím velkým neštěstím, když uslyšeli, co se stalo na moři s lodí a komonstvem, a oplakávali svou krásnou, ztracenou dceru po několik let.

* * *

Král měl v jiné zemi bratra a ten měl tři syny. I vypravil osiřelý král k němu posla s listinou, aby k němu poslal jednoho svého syna, ten že bude po něm dědicem, protože jeho dědička, krásná dceruška milovaná, při bouři na moři utonula.

Bratr králův vypravil krásného prince. A musela i ta loď, na které jel princ se svým služebnictvem ke královskému svému strýci, po tom samém moři plout, na kterém se potopila loď Blaženina.

A sotva že přijeli k místu, kde se tenkrát to veliké naštěstí stalo, z čista jasna zaburácela děsná bouře, loď se ztroskotala a služebnictvo všechno utonulo.

A div divoucí se i tentokráte stal. Krásný princ jediný, jako tenkrát Blažena, se zachránil, vlastně opatrovala ho ta předobrá víla.

Když princ ku břehu připloval, divila se Blažena, že se krásný mládenec v tom nepořádku taky neutopil jako ti druzí, které z vody pro lidojedovu kuchyň s babou vytahovala.

Na to velké štěstí nepozorovala ani bába ani lidojed, že je princ živ. Blaženka byla dobrosrdečná, rmoutila se už dlouho nad tím, že musela těm necitům pomáhat, a když se pojednou s krásným princem shledala, přišlo jí vnuknuti, aby z peleše lotrovské utekla a mládence taky zachránila. Princ se divil její jemným způsobům a jmenoval ji svým dobrým andělem.

Blažena ho dobře ukryla a nakázala mu, aby se ve skrýši ani nehnul, že se bude starat o jeho živobytí, jinak že by bylo s ním zle, kdyby se prozradilo, že unikl lidojedům živ.

Ale spanilé princezně stala se nehoda; vrazila si do nohy trn a musela tři dny trávit na loži. Princ čekal první den, že jeho dobrý anděl se ukáže, čekal druhý den, Blaženka nepřišla. Byl ubožák hladem tuze sesláblý, ale čekal přece ještě třetí den, avšak ani teď nepřišla.

Nejistota a strach, co se s ní děje, a taky hlad hrozný ho přinutily, že ze své skrýše vyšel ven. Ale v tom ho baba spatřila a hartusila, ať řekne Blažena, kdo ten mládenec je a co chce. Ona se vymluvila, že ho krmí na svou svatbu, až její ženich přijde, a tak byl ten spanilý princ od smrti zachráněn.

Teď byl ale nejvyšší čas, aby oba prchli. Hned časně ráno vyhledala Blažena brejle lidojedkyně, kterými babice všechno do dálky viděla, a roztloukla je na kusy. Potom vyplivla na popel slinu, vyvedla vlka, na kterém babice jezdívala, a princi řekla, ať honem na vlka sedne, sama taky se na něj posadila, a oba prchali daleko, daleko.

Za chvíli volá babice:

― Blaženo, jdi ku břehu!

Slina odpověděla:

― Hned, hned! Jen co dostanu ven ten trn!

A babice zas:

― Blaženo, kdy pak půjdeš? Honem dobývej ten trn!

Na to slina zas:

― Vždyť jdu, jdu!

Lidojedka se rozezlila a běžela pro Blaženu sama. Když zpozorovala, že je pryč i s tím mládencem, sháněla se hned po brejlích. A když jich nenašla, křikla na lidojeda:

― Muži, vem boty a běž za nima, co krok, to míli cesty uběhni, a co na cestě najdeš, vem s sebou.

Blažena se na cestě ohlédla, bylo to právě u vody, a s úzkostí zavolala:

― Ach, mocná moje vílo, dobrá čarodějko, učiň, aby vlk byl velkou vodou, můj milý lodí a já starou babicí!

V tom byl lidojed u nich a zachroptěl:

― Nevidělas, babo, milou s milým? Nejeli tudy na vlku?

― I viděla! řekla Blažena. Ale měli na spěch. Tamhle tou cestou jeli.

Když se lidojed vrátil do baráku a povídal, jak co bylo a že nic nenašel, řekla babice:

― To byli oni! Vem dvoumílové boty a běž za nima!

A lidojed natáhl boty, co krok to dvě míle cesty urazil, a princ s princeznou na vlku nebyli už daleko od něj.

Blažena se obrátila a zvolala prosebně:

― Dobrá moje vílo, učiň, aby vlk byl pařezem, můj milý kvítkem a já trpaslíkem, ať se tu mohu po lese procházet.

Sotva se to stalo, přihrabal se lidojed:

― Trpaslíče, neviděl’s tudy na vlku jet milou s milým?

Tenký hlásek odpověděl:

― Ba že tudy jeli! Jsou nedaleko. Však je dohoníš.

Kvítko se strachem zatřáslo, že je ten hrozný člověk zašlápne. Lidojed se schýbl a chtěl je utrhnout, ale nešlo to. Co mu z něj v ruce zůstalo, to dal za klobouk, a když přišel domů a vypověděl babici, jak a co kde viděl, ukázal také kousek kvítka za kloboukem, a zatím to byl vlásek a ne květ.

Tu se babice už dopálila:

― Nešiko nemotorná! Tak musím přece jít sama!

Natáhla boty a co krok tři míle urazila a brzy-li jich tak nedohoní?

Milenci jeli na vlku a když se octli v lese u velkého města, tu vidí princezna babu za nimi hnát. Rychle zabodla do země čarodějnou hůl, kterou babici vzala a která měla tu moc, že se mohli v cokoliv proměnit, a povzdychla si:

― Ach, moje dobrá, mocná vílo, učiň, aby vlk byl kořenem, můj milý citrónovým stromem a já včeličkou!

V tom šli kolem vandrovní a ten jeden povídá:

― Nemám holi a tu je tak pěkná, vezmu si ji.

Včela chtěla odletět za ním, ale milý jí pošeptal:

― Neopouštěj mne a chraň, aby nikdo s mého stromu ovoce netrhal.

V tom u nich zasípěla babice:

― Aha! Teď vás mám a neujdete mně víc! Ale teď jsem unavena a musím si odpočinout.

Usedla pod strom a usnula. Vůně citronu ji tvrdě uspala a v tom ji včela popíchala na rukou a na očích, že když se probudila, byla hrozně oteklá.

― Neradujte se, že jste mně ušli! soptěla. Pošlu sem muže, aby strom vytrhl!

Včelka obletovala strom kolkolem a smutně bzučela:

― Zle s námi! Proměnit se nemůžeme, když čarodějnou hůl nemáme. Zatím tu bude lidojed a po nás je veta!

Oba tuze naříkali.

Ale baba nedostala se do baráku tak brzy jako z něj. Ať si měla své třímílové boty, šlo jí to přece ztěžka a měla se pak co hojit.

Stalo se zatím, že v tom lese, kde se rozkládala vůně citronu, byl pořádán velký bon ze zámku královského. Honci šli po silné vůni, a když spatřili krásný citronník, na důkaz utrhli se stromu jeden citron pro královnu. Ale včela potrestala škůdce hned a píchla do ruky, která citron utrhla. Vztáhl ruku po citronu druhý honec, a opět včela bodnutím bránila ovoce, a ku podivu všech několikrát se to opakovalo.

I přinesli královně utržený citron a oznámili podivnou příhodu, že nikomu včela nedá, aby se stromu trhal.

Královna s podivením nad tím hlavou zavrtěla, kde se v lese vzal nikdy tam nevídaný citronník a proč by nedal svého ovoce každému kolemjdoucímu.

I zavolala k sobě mocnou vílu čarodějnou, ta hned tajemně ke stromu promluvila, aby se vrátil k své pravé podobě, a sotva domluvila, stál před královnou spanilý mládenec, ale scházela mu jedna ruka. Víla čarodějná vzala ten utržený citron a přiložila ho k rameni, a hned měl princ obě ruce. Včelka radostně oblétala hlavu mocné víly a ta ji zavolala taky do pravé podoby.

Jaká to byla pro královnu radost, když tu vidí před sebou svou dávno želenou a oplakávanou krásnou dceru, královskou Blaženu, se zlatou hvězdou na čele, v jemném šatě závojném, zlatými pruhy tkaném.

― Zde můj ženich! řekla Blažena a zarděla se jako spanilá růže.

V tom tu třesk, rachot a blesk, ohnivý sloup a dým, a přiletí, ať odkudkoliv, ohnivý kočár a v něm dva draci zapraženi, to byli za trest zakletí lidojedi; zastavili před vysvobozenými milenci a královnou, ti vsedli do kočáru a letěli povětřím k zámku královskému.

Sotva dojeli k paláci a s velikým jásotem vystoupili ze vnitř kočáru, rozestoupila se země a ohnivý vůz i s draky pohltila.

V zámku nastala radost veliká, ale co se tam dále dělo nevím, protože jsem tam od té doby nebyla.