Na besedě/23. O pidimužících
| Na besedě Anna Popelková | ||
| 22. O bohyni vody | 23. O pidimužících | 24. O krásné Blažence a lidojedech |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 23. O pidimužících |
| Autor: | Anna Popelková |
| Zdroj: | POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 203–206. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Chudobná a nábožná stařena žila osaměle, a jenom služebná jí posluhovala. Ta bohabojná žena měla ve své světničce oltář, kde se vroucně modlívala.
Jednou v zimě, kdy musejí chudáci dřívím šetřit, ulehla do peřin, aby se zahřála.
Chýlilo se už k soumraku. Bylo po klekání, tu slyší stařena klepat na dvéře, i řekla: „Ave.“
Dvéře se otevřely a sotva bylo vidět toho, kdo jimi vstoupil — mužíček na píď vysoký ubíral se k stařeně a ptá se tenkým hláskem, jest-li by dovolila ve své světničce vykonat kopulaci v největší tichosti.
― Je-li to s Bohem a žádný blud, tak ano! řekla bohabojná žena.
Mužíček ji ujišťoval, aby se nestarala a byla jen tajná, žádnému aby nic neříkala, což ona slíbila.
Pak s velkým namáháním vyšplhal se pidimužíček na svíce oltářní, rozsvítil je a k oddavkám vše uspořádal a připravil.
Sotva se to stalo, ozvalo se opětně zaklepání na dvéře, a hle, tu vstupuje celý průvod svatební malinkých lidí, pidimužíků: kněz, nevěsta, ženich a dva svědci.
Když bylo po slavných obřadech, svíce zhasnuté a světnice vodou svěcenou vykropena, poklonili se pidimužíci u stařeny a odešli.
Stařena se nemohla ani vzpamatovat. Za chvíli tvrdě usnula a ráno byla pevného mínění, že vše byl jenom sen.
Ale netrvalo to dlouho, na její dvéře zaklepal pidimužík znovu a povídá:
― Děkuji ti, žes byla tajná. A když jsi kopulaci dovolila, ještě dovol tu vykonat křtiny.
Ona si mnula oči, protože myslila, že se jí to všecko jenom zdá, aby se tedy probudila.
Ale už tu přicházela malá společnost s malinkým robátkem ke křtu.
Po obřadu svíce byly shasnuty, vodou svěcenou světnice vykropena, pidimužíci se uklonili a odešli.
A opět za nedlouho přišel pidimužík a řekl:
― Vykonalas ochotně, oč jsem tě prosil, i přicházím tě za tvou ochotu odměnit. Pojď se mnou!
― Ach, já nemohu jít daleko!
― Tak daleko nepůjdeme! Chci ti dát trochu třísek a uhlí, abys netrpěla zimou!
Stařena vstala, vzala velkou modrou zástěru své služebné a šla za pidimužíkem. Ten otevřel tajné dvéře, kterých žena nikdy dřív neviděla, a vstoupili spolu do nízké nepořádné komory, kde byly po zemi hromady písku, uhlí, pilin, třísek, vápna, kamení a dříví.
Mužíček řekl:
― Vezmi si, co jen můžeš!
Stařena chtěla jen třísky a uhlí, ale pidimužík jí radil, aby si vzala ode všeho, co kolem vidí, a sám jí do zástěry házel, čeho ani nechtěla, až měla zástěru tak plnou, že se s břemenem sotva vlékla, a jakmile se s mužíkem do světnice vrátila, pustila umdlena těžký uzel na podlahu.
Ráno nemohla se služebná doklepat u dveří stařeny, jak tvrdě spala.
Když konečně procitla, vypravovala, kde v nocí byla, že se tak tuze unavila, a řekla, aby vzala služebná z uzle třísek a zatopila.
Jak se ale žena podivila, že uzlem ani hnout nemohla, a jak se ulekla, když místo třísek uviděla samé kusy zlata, místo písku granáty, místo pilin perly, místo vápna stříbro a drahé kamení!
Pak si nechala stařena vystavět nový krásný dům na místě chudého svého bydliště, třeba že každou píď země překopali, ale po tajné komoře nebylo nikde ani památky.