Na besedě/20. Štědrý večer
Na besedě Anna Popelková | ||
19. O Honzičkovi a čarodějném koníčku | 20. Štědrý večer | 21. O Helence |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 20. Štědrý večer |
Autor: | Anna Popelková |
Zdroj: | POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 187–191. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
V jednom domku za městem žily tři sestry. Ty byly daleko rozhlášeny pro svou krásu a všude oblíbeny pro svou pořádnost a pilnost. Živily se šitím.
Když tak o štědrém večeru u stolu seděly, povídá ta jedna:
― Přece se zeptejme osudu, co nám předpoví.
― Budeme lít olovo!
A udělaly to. Nejprve šla ta nejstarší.
Když vytáhla z vody ulitý kus, všechny sestry sestrčily hlavy dohromady a hádaly, co by to znamenalo.
― Je, podívej se, povídá mladší, tohle je strom, tady taky strom, tu keře, tu květiny a ciráty, celá zahrada, a tady zas je sad — ty dostaneš jistě zahradníka.
Pak lila ta prostřední.
― Myslivce, myslivce dostaneš! volala starší. Dívej se, tuhle stojí a natahuje ručnici a zde je zrovna zvíře, na to míří. Ty jistě dostaneš myslivce!
― Tak, teď si ulej ty! řekly sestry té nejmladší.
― Ale dejte pokoj, taková hloupost!
― No právě proto, jen tak pro žert to je, ať víme, co ty máš k očekávání!
Tak šla přece. A všecky tři vykřikly, když viděly, co nejmladší ulila:
― Jéminku! To je docela krásná koruna a tady žezlo! No, no, naposled, pro pána, pro pána, podívejme se, ty budeš naposled ještě královnou!
Ta nejmladší se smála a smály se a laškovaly ty druhé taky.
A pane! Mezi tím, co sestry olovo lily, přišli k jejich okénku tři páni, kteří si umínili na štědrý večer dívat se děvčatům do oken, jak se baví. Byli ze zámku. Jeden byl zámecký zahradník, druhý myslivec a ten třetí sám princ královský.
Všichni vstoupili do světničky, a princ povídá:
― Tak ukažte, co jste si ulily! Tys chtěla zahradníka — tu ho máš! Ty zas myslivce — tu ho máš! A ty, má nejmilejší, budeš královnou — tu mě máš!
Sestry zprvu myslely, že to je jenom žert, ale ono to šlo do opravdy. Braly tedy, proč by ne!
Svatby všech slavily se najednou.
Princ byl z nich nejšťastnější se svou manželkou, ale brzy musel se vydat na cestu do boje a nechat ji doma.
Sestry dávno nepřály té nejmladší kralování a tak, když se v nepřítomnosti králově narodila manželům královským krásná holčička, sestry královniny děcko vzaly, daly mu do peřinky peníze, zanesly k uhlířově chatrči a princezně řekly, že tu nestvůru, která se jí narodila, hodily do vody, aby ji svět neviděl.
Princi pak ošemetně daly lživé svědectví, jakmile se domů vrátil.
Oba manželé tuze se rmoutili, zvlášť princezna.
A když se jim podruhé chlapeček narodil, sestry jako s prvním dítětem i zde učinily a princovi nepravdivou zprávu podaly. Přemlouvaly ho, že by bylo nejlépe dát princeznu pryč, aby se lid ani neptal, co se to s těmi dětmi děje.
Princ tedy ženu od sebe zapudil a poručil jí, aby svůj mladý věk trávila v chudém domě.
Tak tam chudák opuštěná a zavržená královna žila.
Zatím obě děti v uhlířově chaloupce hezky rostly a pěkně se k světu měly. Ale uhlířka brzy umřela, muž po ní za nedlouho, a zůstal v chaloupce jenom dědeček, otec uhlířčin.
Peníze v peřince vložené se utratily a teď, když hospodáři pomřeli, nezbývalo ani pro stařečka nic k živobytí, natož ještě pro děti. Tak jim povídá:
― Milé děti, už to s námi nejde dohromady! Musíte se samy někde uchytit! Vemte se za ruce a jděte mezi dobré lidi, aby se nad vámi smilovali! Teď už ani kozy pást nebudete, protože je musím prodat, abych měl pár grošů na živobytí sám.
Děti chudinky šly. Prvně se stavily do kostela, aby se pomodlily. Všimly si, jak v koutku v lavici klečí paní a modlí se a slzy jak jí z očí padají. I přistoupily k ní a soucitně na ni hleděly. Jedno z nich nastavilo ručku k padajícím slzám a v ruce mu zůstaly — perly. Přišly děti z kostela a ukazujou lidem perly.
- Co to máte?
― Tam paní plakala a perly jí z očí padaly.
To bylo všude divení, až se o té divné věci ministr dověděl, i šel druhý den sám do kostela.
Paní zas v lavici seděla a děti se vedle ní modlily a zachycovaly slzy, které se jí ze smutných očí hrnuly. Děti se ministrovi líbily a vyprávěl o nich princi. Druhý den šel princ do kostela s ministrem a zas tam paní v lavici se modlila a děti u ní klečely.
Ihned poznal svou ženu. Přistoupil k dětem a ptal se jich:
― Milé děti zlaté, odkud jste?
― Z lesa od uhlíře!
― A je to váš tatínek?
― Ó není! On říkal, že není, ale teď už je tam jenom dědoušek a nemůže nám dát nic jíst, má sám hlad!
Paní plakala stále hlasem, a když na ni princ promluvil, řekla, že měla sen, že její děti do kostela přijdou.
Ihned princ padl jí kolem krku a vydal se s ní a s dětmi do uhlířovy chaloupky. Tam princezna podle řeči stařečka a podle prádélka poznala, že děti jsou její. S velikou radostí bohatě obdaroval princ stařečka, a celá šťastná rodina vrátila se na hrad.
Hned byly sestry vyslýchány a za svou zlomyslnost ze země vyhnány.
Král a královna se svými dětmi žili potom v lásce a svornosti dlouhá léta.