Na besedě/16. O Jozífkově tanejstře

Na besedě Anna Popelková
15. O černé paní	16. O Jozífkově tanejstře	17. O Palečkovi

Údaje o textu
Titulek:	16. O Jozífkově tanejstře
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 149–157. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ze všech, koho měl dědeček na světě, zůstal mu pro potěšení jenom jediný vnouček. Jmenoval se Jozífek. Chodil pilně do školy a činil dědečkovi radost.

Jednou povídá Jozífek:

― Dědečku, zejtra je Řehoře, musím panu učiteli přinést vajíčko do školy.

― Jdi na kurník, vem jedno vajíčko a to dáš zejtra panu učiteli!

Jozífek druhý den ráno vykračoval si ke škole. Tu na cestě potká stařečka a ten povídá:

― Jozífku, dej mně vajíčko, co v ruce neseš, a já ti za něj dám tuhle tanejstru.

― Jak pak ti mám vejce dát! To bych nemohl jít do školy, protože by se pan učitel ptal, proč nic nenesu.

― I jen si nech říct a měň za tanejstru. Vždyť ty pak ani do školy chodit nemusíš. Když řekneš: Má zlatá tanejstřičko, neopouštěj mě, ať umím všecko tak dobře jako pan učitel — budeš umět opravdu! A taky najíst ti dá. Když řekneš: Má zlatá tanejstřičko, neopouštěj mě, ať mám v tobě co jíst — tak tam budeš mít co jíst! Inu zkrátka všechno, co si jen budeš přát, oč tanejstru poprosíš, to se ti vyplní.

― A dědečku, proč pak si tu tašku sám nenecháte, když je to tak dobrá věc?

― Ta je synečku pro tebe. Jdi domů, jdi!

Jozífek přišel domů a povídá:

― Děde, já jsem to vajíčko nedal panu učiteli!

― Proč pak?

― Dal jsem ho stařečkovi jednomu a podívejte se, co jsem za to dostal! Koukejte se, tanejstřičku! Ach jé, ale jakou, panečku! Počkejte, dědečku, nic k jídlu nechystejte. Počkejte, dědečku, to se podivíte! Má zlatá tanejstřičko, neopouštěj mě a dej mně a dědečkovi něco k obědu!

Dědeček se tuze podivil nad tímhle darem a povídá:

― Dítě, to byl dobrý duch, který ti ten poklad udělil. Važ si ho, dítě, važ!

― Dědečku, a už do školy ani nemusím. Já rád, ó já rád chodím, ale tak se podívejte: Má zlatá tanejstro. neopouštěj mě, ať umím tolik co pan učitel!

A pomalu se divil dědoušek hoškovi a rozmlouval s ním jako s člověkem rozumným a dospělým.

Když to takhle dopadalo, už neříkal dědoušek nic ani proti tomu, že chtěl vnuk jeho do světa se svou tanejstrou se vydat.

Vykouzlil dědouškovi zásoby jídel, šatstva a peněz, rozloučil se s ním a pustil se do světa.

Přišel do dalekého jednoho království a tam ve hlavním městě uslyšel smutnou novinu: Královská dcera každou noc se svou komornou ze zámku zmizí, a král nabízí velkou odměnu tomu, kdo vypátrá, kam princezna chodí. Ta dcera královská je každou noc jiným hlídačem hlídána, ale ze zlosti je dává druhý den za to špehování na šibenici oběsit, protože usnou a není možná, aby se kdo z nich dověděl, co se s ní děje.

Tohle uslyšel Jozífek v hospodě a povídá si k sobě:

― A copak kdybych já se tam do toho zámku vydal!

Šel do zámku a nabídl se králi, že vypátrá, co chce o princezně vědět.

Král se podivil smělosti Jozífkově a připomínal mu, že se odvažuje k něčemu, co ani nejlepší a nejsrdnatější vojáci nemohli dokázat a za to smrti neušli.

Jozífek se rozhodl:

― Já bych přece zkusil, uhlídám-li ji, ale to bych musel spát v jejím pokoji.

― Inu, pokus se o to, chceš-li odejít k Abrahamu!

Tak Jozífek šel k princezně.

Ta se upřímně zasmála tomu človíčku, který si myslí, že by její spády dovedl vypátrat. Uchystala mu silný uspávací nápoj.

Jozífek jak to zpozoroval, prosil potichu:

― Má zlatá tanejstro, neopouštěj mě, ať neusnu.

Vypil nápoj a po chvilce se stavěl, jakoby tvrdě spal.

Princezna se ptala komorné, spí-li už ten človíček.

― Spí, spí, vždyť se ani nehne! Zkusíme ještě, hne-li se!

A vzala prut a švihla Jozífka, zbudí-li se.

Ten v duchu si pomyslil:

― Má zlatá tanejstro, ať nic necítím!

― Ani se nehne! Pojďme!

Princezna vstala, pomohla komorné odstavit postel, pod kterou byly tajné dvéře, ty se otevřely, a za dveřmi objevily se schody.

― Má zlatá tanejstro, neopouštěj mě, ať jsem všude s nimi a ať mě nevidí!

I sešel tiše po schodech za nimi.

Dole byla zahrada, taková krásná, že jakživ takovou neviděl. Květů bylo v ní přepodivných a takové barvy měly živé a líbezné, že to byla jedna radost.

― Má zlatá tanejstro, neopouštěj mě, ať mám tři květy odtud na důkaz!

Utrhly se samy a už byly v mošně.

― Komorná, vraťme se, zde někdo je, varovala princezna.

― I to není nic, to pták ve křoví myslím zašustěl.

Šly dál. Přišly do jiné zahrady, tam byly stromy a na nich ovoce všelijakého veliká hojnost.

― Má zlatá tanejstro, neopouštěj mě, ať mám na důkaz tři plody ovoce v tobě.

A zas se stalo.

― Vraťme se, mně se to tu dnes nic nelíbí! připomínala princezna.

― Ale to se tvé milosti jenom zdá. Beztoho zvěř nějakou jsme polekali.

I tak šly dál.

Na konci zahrady ovocné bylo moře, tam po zlatém člunu převážel hosty satanáš na druhý břeh.

Jak Jozífka shlídl, kázal mu:

― Jdi pryč, jdi pryč!

A Jozífek na to:

― Má zlatá tanejstro, ať mně dá pokoj!

Jak ostatní čerti viděli, že člun přijíždí, přišli jim naproti s jásotem a vítali je. Bylo jich plno, plno.

To jen Jozífek viděl, že jsou to čerti, ale princezna myslila a viděla, že jsou to samí krásní mládenci, a nevěděla tedy, ani její komorná, že jsou to v pekle.

Mládenci vedli je do zámku k hodům a povídali jí, až jednou ještě přijde, že se nahoru už víc nevrátí. I že dnešní noc bude veliká hostina.

Když při hostině princezna, komorná a čert zdvihali koflíky s opojným nápojem k ústům na přípitek, v tom Jozífek zašeptal:

― Má zlatá tanejstro, ať mám ty tři koflíky v tobě.

Ti zůstali v hrozném udivení, kam se jen koflíky zrovna od úst ztratily. Ale samou radostí se na to brzo zapomnělo.

Po hostině v černém zámku připravovali se všichni na odpočinek.

Komorná chystala se přestrojit princeznu do jiných šatů a tu si Jozífek pomyslil:

― Má zlatá tanejstro, ať mám princezninu košili v tobě!

Před svítáním hleděly se domů vypravit. Princezna hledala košili ve všech koutech, ale nikde po ní ani památky, a naspěch už bylo, aby se včas do zámku dostala.

― Copak na tom, chlácholila komorná, doma se tvoje milost upraví a oblékne jak se patří.

I vydaly se na cestu zpáteční. Družina čertů je provázela ke zlatému člunu.

Když se princezna na člunu se satanem loučila, podali si prsteny k vyměnění.

- Má zlatá tanejstro, ať mám v tobě oba prsteny!

Ti mysleli, že prsteny padly do moře, a už chvátala princezna s komornou bez odkladu domů.

― Má zlatá tanejstro, ať jsem v ložnici na posteli.

A stalo se.

Princeznu pojednou napadlo, že je už zle.

Přišla do komnaty, zavřela dvéře, komorná postel připravila a teď hledala pro princeznu jinou košili.

Tu zavolal Jozífek:

― Nebudeš si brát jinou košili! Já vím, kdes byla! Má zlatá tanejstro, ať je tu král!

V tom král vstoupil a Jozífek začal:

― Vím, kde princezna noc ztrávila. Pod postelí její jsou tajné dvéře. Ode dveří vedou schody do zahrady květinové. Zde jsou tři květiny na důkaz!

― Je pravda, co ten člověk povídá, princezno?

― Ano, papá!

― Pak šla princezna se svou komornou do druhé zahrady, ovocné. Zde jsou tři ovoce na důkaz!

― Je to pravda, princezno?

― Ano, papá!

― Pak přišla princezna s komornou k moři, kde ji na druhou stranu na zlatém čluně převezl čert.

― To není pravda, papá, čert to nebyl!

― Princezno, byl to čert! Pak na zlatých řetězech připevnil člun ku břehu. Čertů celá řada přišla jim naproti. Hudba hrála, byla tam celá slavnost, protože princezna už má podruhé, zejtra, v pekle zůstat nadobro!

A když v zámku hodovali a na konci všichni na štěstí snoubenců, satanáše a princezny, připíjeli, uschoval jsem tři poháry. Zde jsou!

Když pak se pobavili a dost a dost hodů užili, chystali se k spánku. Princezna se převlíkala do jiných šatů — tu mám její košili!

A když se po odpočinku s čertem na člun chystala, vyměňovali si prsteny — zde jsou!

Princezna byla by marně zapírala. Nadobro ji Jozífek usvědčil.

Král se tuze rozhorlil a ustanovil:

― Ona tolik nevinných životů utratila, ať zhyne na šibenici, a ráno ať je ten ortel vykonán!

Rozkaz králův byl vyplněn.

Ale princeznin duch, tolika vraždami obtížený, neměl po smrti pokoje. Každou noc plakala hlasem a stráž pro hrůzu nechtěla za žádnou cenu před zámkem stát.

Když to tak nějaký čas trvalo, oznámil Jozífek králi, že se odhodlal stát u princezny na stráži.

I vzal na bedra tanejstru, postavil se na stráž a v duchu prosil:

― Má milá tanejstro. neopouštěj mě, ať nemám hrůzu z ní, abych se jí mohl zeptat, čeho žádá, aby měl duch její pokoj!

O jedenácté hodině strhl se hrozný pláč. Tu Jozífek křikl co mohl nejvíc:

― Čeho žádáš, duše bloudící a nešťastná!

― Abyste našli bidlo, na kterém se bílilo plátno na košili, kterou jsem měla v pekle. Z toho bidla ať se hranice udělá, pak moje tělo vykopejte, spalte na té hranici, a budu vysvobozena.

Jozífek vůli princezninu králi oznámil a sám bidlo vynašel pomocí tanejstry. Řekl:

― Má milá tanejstro. ať to bidlo, na kterém se bílilo plátno na košili, kterou princezna měla v pekle, se mezi ostatními pohne!

Potom udělali z bidla hranici; spálili vykopané tělo princezny a tu z kouře pojednou se vznesla bílá holubička, očistěná a osvobozená duše princeznina.

Král ještě za svého živobytí se vzdal panování, přepustil království moudrému a statečnému Jozífkovi a zůstal s ním až do smrti.

Jozífek vzal potom dědečka k sobě. Mladičkého krále měli poddaní pro jeho rozšafnost a dobrotu až do smrti rádi.