Na besedě/15. O černé paní

Na besedě Anna Popelková
14. O divném chlupatém	15. O černé paní	16. O Jozífkově tanejstře

Údaje o textu
Titulek:	15. O černé paní
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 138–148. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl v jedné vesnici kovář. A jaksi mu řemeslo nešlo, nemělo žádného vzniku, ať se činil jak chtěl a jak mohl. Tak to s ním daleko došlo, že i kovadlinu a kleště i všecko náčiní musel prodat, aby mohl být živ.

Tak si celý zoufalý už povídá:

― Teď mně jiného nezbývá, než abych si udělal smrt, když to se mnou k žádnému živobytí už neukazuje.

A sebral se. vzal z domu provaz a hajdy do lesa. Tam zalezl do houštiny, aby ho někdo při činu nepřekvapil, a chystal se vykonat na sobě ortel smrti.

Ale sotva provaz na strom uvázal, tu se ozvalo blízko něj hrčení kočáru a najednou tu od houštiny prostírala se široká jízdní cesta.

Kovář udiven odvázal tedy provaz a prodíral se do jiné houštiny, větší a hustší, než byla ta první.

Ale jak začal provaz na strom vázat, ozvalo se hrčení poznovu a cesta nová se zas ukázala.

Kovář nelenil a odhodlán k činu strhl se stromu provaz a vyhledal si novou houštinu.

Jak se ale pozastavil, když se ozvalo hrčení kočáru zas, nová cesta se k houštině zabělala a pojednou tu zrovna u něj zastaví kočár, v něm sedí paní celá černá a povídá:

― Kováři, proč se chceš zbavit života? Nečiň toho, tvůj osud se obrátí k lepšímu. Vím, že máš bídu velikou. Té bude konec, slíbíš-li mi, že za sedm roků smím si přijít pro to, o čem doma nevíš. U tebe změní se všecko k dobrému.

― O čem pak bych doma jenom nevěděl? přemýšlel kovář.

A když se marně navzpomínal, co asi by to bylo, dopadlo to tak, že se černé paní krví zapsal, aby si za sedm let přišla k němu pro to, o čem doma neví.

Potom pospíchal domů. Sotva otevřel dvéře, vítala ho žena:

― Copak takovou dobu nejdeš! Pojď, pojď, milá brachu, myslila jsem si už, kde je tě konec. Pomysli si tohle: už máme po nouzi. V jarmaře mouky dost, krup zásoba, všemožného omastku hojnost a v šuplíku peněz plno.

― Proto tedy! řekl k sobě kovář.

Žena se ho ptala, co to povídal.

― Inu, milá ženo, tak a tak to bylo a teď je tedy po nouzi. Slíbil jsem za to, že si může černá paní za sedm roků přijít pro to, o čem doma nevím. Co by to bylo, kdo ví?

― I nešťastný ty člověče, kdybys ty věděl, co to bude! lamentila žena.

A co to bylo? Za půl roku do domácnosti přibylo krásné děvčátko, dali mu říkat Boleslava, a radost z něj i zármutek nad jeho pozdější ztrátou se u rodičů stále střídaly.

Kováři se vedlo tuze dobře, zbohatl jako nějaký kníže, peněz a statku měl hojnost a žil se svou ženou a dítětem takřka v nádheře. I pomalu pozapomínali rodiče na osudný den, kdy mají být o dítě chudší.

Minulo sedm roků. Slavily se právě svátky a u boháče kováře dávala se skvělá hostina. Rodiče v tom rozjaření na chvíli zapomněli, že právě připadá den sedmého roku, kdy kovář černé paní dceru zaslíbil, a nevšimli si, jak si vyběhla do zahrady.

Tu po cestě kolem zahrady jel kočár, černá paní s něj seskočila, uchopila děvčátko do náruče, posadila vedle sebe, a kočár ujížděl, jen se za ním kouřilo.

Nářek hrozný strhl se po celém domě. Kovář si vyčítal, co jen to dopustil, že dcerušku Boleslávku líp nehlídal.

Ale po čase smířili se oba manželé s myšlénkou, že to jinak nemělo být, že by jich ztráta dítěte nebyla minula a kdyby je byli ukryli kamkoliv, i poručili je osudu.

Černá paní zavezla zatím Boleslávku na krásný zámek, ani slovem jí neublížila, tuze pěkně ji vychovávala, hudbě a šití i v knihách učení ji vycvičila, a děvčátku se pomalu přestalo stýskat. Paní měla Boleslávku jako svou dceru ráda a Boleslávka zas ctila paní.

Tak to trvalo do 18 roků.

Tu jednou povídá paní:

― Musím se vydat někam na návštěvu. Zde ti odevzdávám všechny klíče. Chceš-li, můžeš se do všech pokojů podívat, ale to ti poroučím a kážu, do toho zadního ať se jít neopovážíš.

Sotva paní odjela, nemeškala Boleslávka, vzala svěřený svazek klíčů a šla se podívat do pokojů.

Takovou nádheru, jaká v těch pokojích byla, co živa nikde nespatřila, a čím dál tím byly pokoje krásněji vyparáděny.

Boleslávce vrtalo ještě mozkem:

― Co jenom je v tom zadním, co tam jenom je? Ten je jistě ještě nádhernější než všechny ostatní. To musí být krása! Vždyť můžu jenom nakouknout, jen na chvilinku malou, ani dvéře otvírat nemusím, jen skulinou se podívám. A zpátky budu hned, jak pak dlouho to může trvat!

A šla skutečně ke dveřím zadního pokoje. Třásla se hroznou bázní, když klíč v zámku otáčela, a už si myslila:

― Přece bych tam neměla chodit!

Ale nedalo jí dobře dělat a přece jen zvědavost ji znovu popadla, otočila klíč podruhé, pootevřela dvéře, nakoukla do nich a — zůstala hrůzou omámena.

Na dvou sloupech na řetězích ukován stál muž ve hrozných mukách a pod ním hořel oheň. Když Boleslava dvéře pootevřela, zaplápolal oheň až ke dveřím.

Zděsila se tak, že se sotva zpamatovala, aby přirazila dvéře za sebou a klíčem otočila.

V tom se ozvalo hrčení kočáru. Paní se vracela. Hned se ptala:

― Tak jak se ti vedlo? Líbilo se ti v pokojích? Ale ty jsi celá poděšena, ulekána, copak ti je! Mluv! Ty mlčíš? Aha, už víme co je! Tys byla v tom zadním pokoji! Jenom nezapírej, vidím ti na očích, že je pravda, co ti povídám!

― Ach nebyla, nebyla jsem tam!

― Cos tam viděla, mluv!

― Nikde jsem nebyla, nic jsem neviděla.

A zapřela třikrát za sebou,

― Dobře, už se tě neptám, vím, že lžeš. Pojď se mnou!

Černá paní uchopila Boleslavu za ruku, táhla ji se schodů dolů, posadila do kočáru, který ještě před zámkem stál, sedla vedle ní a jely.

Zastavila v lese u velikého pařezu, posadila Boleslavu na něj a řekla:

― Nepromluvíš! Jsi němá. Budiž zde osudu zanechána.

Pak odjela v kočáře na svůj zámek.

Boleslava smutná, řeči zbavená, seděla na pařeze. Plakala hlasitě a litovala své zvědavosti, která ji v osamocenost a bídu i trest němoty uvrhla.

Co tak zarmoucena sedí, hnali se kolem honci královští s princem v čele. Ten se k ní přiblížil a se zalíbením díval se do její krásné tváře. Promluvil na ni, ale ona zavrtěla hlavou a ukázala na ústa, že mluvit nemůže.

Princi se Boleslavy zželelo, posadil ji vedle sebe na koně, odvezl na svůj hrad, a když poznal její milou, mírnou povahu, nedal jinak a oženil se s ní, když ona radostně jeho nabídnutí přijala.

Tak se tedy Boleslava stala manželkou princovou, mladou královnou.

Do roka narodil se jim chlapeček. Radost z něj byla veliká, zvlášť princ samou láskou byl by královnu i syna na rukou nosil.

V noci ale, když všichni v zámku tvrdě spali, o jedenácté zahrčel před zámkem kočár a tu přijde k posteli manželky princovy černá paní a praví:

― Bud zdráva, královno, promluv na mě!

A mladá královna hned měla řeč.

― Jsi teď šťastna, jak vidím, a taky tě v tom štěstí nechám a kazit ti ho nebudu i řeč ti nadobro vrátím, když mi povíš, cos viděla v tom zadním pokoji.

Mladá královna uvnitř bojovala, má-li říci nebo ne. Váhala.

― Mluv, cos viděla v zadním pokoji!

― Nebyla jsem tam a nic jsem neviděla.

― Sama sobě škodíš! Nepovíš-li, budeš i dál němá, dítě ti vezmu a tebe tak zkrvácím, aby se myslilo, žes vlastní dítě zadávila a pohltila.

Ve hrozné muce chystala se královna promluviti a říci, co viděla, ale tu spatřila pod pláštěm, že černá paní nohy má až po kolena bílé, a cítila, jak truchlivě na ni hledí a odpověď čeká.

Černá paní vykřikla:

― Buď němá zas!

Pak vzala královně dítě z náručí, otloukla je o její ústa, až ji zkrvácela, strčila pod svůj plášť a odjela.

Ráno zhrozil se královský manžel, když mu služebníci oznámili, že jeho manželka vlastní dítě zadávila.

Vešel k ní. Ona spínala ruce, hleděla k němu prosebně a posunky naznačovala, že jí dítě černá paní vzala.

Jen proto, že měl král svou ženu nadmíru rád, odpustil jí a nechal na živu.

Ale po roce narodil se jim chlapeček zas.

Král poručil postavit silnou stráž k ložnici královny a přísně nařídil, aby v noci pilně bděla a kdyby něco podezřelého se mělo vyskytnouti, aby ihned byl zavolán.

Stráž, otužilá a dobře zvyklá bdění, neubránila se přece spánku. Sotva nadešla jedenáctá, jak by je všechny do vody hodil, usnuli kde kdo stál.

U postele královny objevila se tu z čista jasna černá paní zase:

― Bud zdráva, královno, promluv na mě! Tentokrát nepřicházím sama. Hleď, to je tvůj synáček. Viď, jak je krásný? Jdu se tě zeptat, cos viděla v zadním pokoji. Povíš-li, zůstaneš při řeči a dítě taky ti tu nechám. Ale nepovíš-li, i dál budeš němá a tvému dítěti se stane jak tomu prvnímu. Pamatuj, že budeš potom v podezření horším než ponejprv a že tě manžel za tvůj skutek přísně ztrestá.

Třikrát se Boleslavy černá paní ptala a královna ve strachu a v žalosti o své děti už se chystala dát odpověď, ale když spatřila pod šatem paní bílou až po pás, mlčela přece.

I stalo se zas všecko jak ponejprv a obě dítky černá paní odvezla.

Ráno bylo hrozné pozdvižení mezi lidem. Lid naléhal na krále, aby tu krkavčí matku poručil přísně ztrestat.

A král snad by byl už učinil, jak lid naléhal, ale přece jen měl královnu nesmírně rád, a když ona se na něj tak lítostivě dívala, ruce spínala a zas ukazovala, jak jí dítě vzali, nemohl hroznou pomstu vykonat.

Když třetí rok manželství minul a třetí syn královský se narodil, král posadil se sám do ložnice královny na stráž a hlídce přikázal, že za celou noc usnout nesmí a do hradu ať nikoho, ať to je kdokoli, nepouští.

Ale k jedenácté hodině usnul král i všechny stráže, jak když to na ně najednou hodí.

V tu chvíli zas přijela černá paní ke hradu, dvě dítky posadila si na ruce a vyšla do ložnice královniny.

― Buď zdráva, královno, promluv na mě! Podívej se na své dítky, jsou jako andělíčci. Budeš s nimi i s tím, kterého k sobě tiskneš, šťastna ve svém manželství, až mi povíš, cos viděla v tom zadním pokoji. Nepovíš-li, stane se i s třetím dítětem jako s těmihle předešlými. Pomysli si, že pomsta krále i lidu tě nemine a že nic jiného tě nečeká než smrt upálení na hranici. Řekni, cos v pokoji viděla!

Královna v tom okamžiku trpěla nevýslovně. Rozpomněla se. jak mnoho dobrého černá paní jí už prokázala, a když viděla ji úzkostí zrovna sinavou ve tváři, pomyslila si: kdybych měla zahynout, nepovím!

I řekla zas:

― Nebyla jsem tam a nic jsem neviděla!

I učinila černá paní zase jak při těch dvou dětech a všechny je v kočáře odvezla.

Teď už hněv lidu ani hněv králův nedal se utišit. Nad mladou královnou vynesli ortel upálení. Král už ani vidět ji nechtěl a lid se nemohl dočkat, až královna lidožroutka ohněm bude trýzněna.

Ráno nadešla poprava. Královnu přivlékli svázanou k hranici a oheň pod ní zapálili.

V tom tu z dálky zabělal se kůň a na něm seděl jezdec bíle oděný. Ve chvilce u hranice zastavil a za ním dvěma bělouši tažený kočár, v něm krásná paní, celá bílá a bíle oblečená, tři roztomilá pacholátka v kočáře vezla, přicválala ke králi a volala:

― Milost pro královnu! Zde jsou její synové!

Sotva přijela ke hranici, rázem plameny zhasly. Hned královna promluvila a s velikým jásotem objímala a líbala své krásné děti.

Bílá paní vroucně děkovala královně za vysvobození a ukázala na jezdce, který jel na bílém koni, to že je ten muž, který se v ohni trápil a jehož ona také vysvobodila.

― Královno, teď teprve budeš za všechno vytrpěné příkoří šťastna a milována svým manželem a dítkami. U pařezu, kde jsi němá seděla a kde princ tě našel, nalezneš svoji výbavu, odměnu za to, že jsi se obětovala. Já ještě jedno vykonám: tvým stařičkým rodičům dám zprávu, jak šťastna teď jsi, aby se svou dcerou, mladou královnou, se přišli radovat.

Mladá královna vztáhla vděčně ruce, aby bílé paní děkovala, ale ta již se svým průvodcem vzdalovala se a máchala bílým šátečkem na rozloučenou.

Král nevěděl, koho dříve objímat. Pacholíky hladil, objímal, líbal, na ruce bral a láskal, královna se líbezně usmívala.

Jaká to byla na zámku radost, to se nedá povídat!

Z pařezu vozili výbavu královninu.

Sotva na tři fůry pobrali všechno zlato, stříbro a vzácné kamení, jež tam bylo uloženo.

Ale za víc než všechno to bohatství stálo teď štěstí královny, které bylo dovršeno, když staří rodiče její po dlouhých letech shledali se se svojí ztracenou dcerou, od které se pak více neodloučili.