Na besedě/12. O mlynářově Nanynce
Na besedě Anna Popelková | ||
11. O princezně myšce | 12. O mlynářově Nanynce | 13. O králi, který se na jednu tvář smál a na druhou plakal |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 12. O mlynářově Nanynce |
Autor: | Anna Popelková |
Zdroj: | POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 107–119. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Tak byl jednou jeden mlynář, a když mu umřela žena, která po sobě krásnou dceru Nanynku zanechala, přemýšlel, jak by se zas oženil.
I tak se mu nabídla ženská pohledná a šikovná. Byla to šenkýřka, vdova, hospodu propachtovala a vzala si mlynáře.
Mlynářství jim šlo tuze dobře.
Lidi tak co chodili mlet říkali:
― Sem je radost přijít. Mlynářka hezká, dcera ještě hezčí, to člověk rád přijde!
Ale mlynářka nerada slyšela, že dcera platí za krásnější než ona, a zlobilo ji to čím dál tím víc, až se jednou ustanovila, že se jí stůj co stůj zbaví.
I zavolala jednou sekerníka, člověka chudého, který z toho chleba ve mlýně sotva že tak živ byl a děti a ženu uživil. A povídá tomu člověku:
― Teď se rozmysli! Chceš-li ty tady být dál a mít u nás živobytí i se svými dětmi a ženou, musíš mně za to službu prokázat. Však já se ti za ni odměním, o to strach mít nemusíš.
A nařídila mu, aby Nanynku do lesa vyved, tam aby ji zabil a na důkaz, že to vykonal, aby přinesl ruce po loket uřezané, oči vyloupané a jazyk vyjmutý.
Sekerník chuděra stál jako sloup — o živobytí je zle, co dělat? I povídá:
― A copak tomu lidi řeknou, až Nanynku neuvidí?
― To je má starost! A proč by se to kdo měl dovědět? Ztratila se a dost. Ztratí se lidí víc a co by se kdo o ně staral? Tělo hodíš do vody, ruce, oči a jazyk mně přineseš a budeš mít pokoj.
Druhý den poslala mlynářka Nanynku do lesa na roští a sekerníka za ní.
Když byly v lese. povídá sekerník:
― Víš-li pak Nanynko, co mám s tebou udělat?
― Jak bych věděla, dokud mně to nepovíš?
― Inu, Nanynko roztomilá, macechu tvá krása mrzí a mám tě tu zabit. A když se do těch tvých očí milých koukám a nevinných, jak pak bych to mohl dokázat?
Zarmoutila se Nanynka tuze.
― I duše upřímná, sepjatýma rukama tě prosím, nedělej mně to! Já se víckrát do mlýna nevrátím, tím můžeš být jist.
― Ale ruce, ruce kde seberu! O jazyk a oči by už zle nebylo, chytnu zvěř nějakou a je to. Ale ruce!
Nanynka smutná povídá:
― Tak vem’ si ty moje ruce nebohé až po loket! Dá Pánbůh, že bez nich budu živa.
A nechala si chudera ruce uřezat.
Sekerník zabil laňku, jazyk jí vyřízl, oči vyloupal, k tomu vzal ruce Nanynčiny po loket uřezané a donesl mlynářce.
Ta byla ráda. že se dcery zbavila, ruce zprohlížela, a když viděla, že to jiného nejsou než Nanynčiny, poslala s nima sekerníka, aby je hodil do studánky.
Po Nanynce bylo hrozného shánění, ale nadarmo. I štěstí se jaksi z mlýna vystěhovalo, mlynáře nic už na světě netěšilo a tak si to jaksi tuze bral, že dceřino zmizení dlouho nepřečkal a umřel.
Mlynářka po jeho smrti nechala mlynaření, mlýn pronajala a šla zas na hospodu.
Ubohá Nanynka zatím v pláči po lese bloudila, rukou zbavená, až tu přijde k dutému stromu. I nemeškala a ukryla se tam a tam přebývala.
Plakala hrozno ve své opuštěnosti, až ten její pláč uslyšeli honci královští.
I vyzpytovali, odkud pláč pochází, a zastavili se u ní s princem v čele.
― Co pláčeš, krásná panno? ptali se jí.
― Ach, jsem nešťastná, rukou zbavená, kdo se mě ujme?
Tak se princ nad ní ustrnul a chlácholil ji:
― Neplač! Nenecháme tě tu trápit! Pojď na můj hrad, moje matka tě neopustí!
Dobrotivá matka princova ujala se opuštěné Nanynky a oblíbila si ji tak, že ji měla kolem sebe nejradši.
Byla už hezky dlouho na hradě. Jednou přijde princ a povídá matce:
― Matko, vzal bych si tvou společnici za ženu!
― Milý synu, já bych proti tvému přání nebyla. Je to děvče jako dobrá hodina a taky by si toho štěstí jistě uměla považovat. Ale jak kdybys se potom jináč rozmyslel, až by snad bylo pozdě, a tobě se potom zalíbila panna vznešená z rodu vysokého a ty potom tou ubohou pohrdl. Proto si rozmysli dobře, co chceš počít!
Princ ale řekl:
― Nemluvím, milá matko, na plano. Jsem tomu srdečně rád, že ty tomu nezbraňuješ. Krásnou, jak ona je, nenajdu, tak dobrou taky ne. zpanštělá není a chudoba mně u ní nevadí, když mám sám dost bohatství!
― No tak si ji s Pánembohem vem!
I tak se slavila šťastná svatba a manželé královští byli jako v nebi a tuze se měli rádi.
Ale netrvalo to dlouho.
Princ musel táhnout do boje a nechal svou manželku a matku doma.
Tu se princezně, totiž Nanynce, narodily krásné dítky, chlapeček a holčička.
Tak se hned za ním vypravil posel s cedulí s tou zprávou radostnou.
Milý posel šel s poselstvím k princi do boje, a vedla ho cesta kolem, kde mlynářka měla hospodu.
I ptala se toho posla, jak se tak už ze zvyku říká:
― Co pak je tam u vás nového?
― I dost! Nesu pánu radostnou novinu. Narodil se jeho manželce roztomilý páreček: princezna a princ. To je ve hradě radosti! A naše paní chudáček nemá ruce a je to taková andělská paní, hodná přetuze.
Mlynářce se rozednilo, kdo asi ta princezna bude.
I připravila poslu nocleh, dala mu pro spaní, a když tvrdě usnul, vzala psaní, rozpečetila a četla:
― Můj synu královský! Radostnou zprávu ti podávám. Tvá královská choť povila krásné dítky, synáčka a dcerušku roztomilou. I táže se tě manželka milá, jak se mají děťátka jmenovat. Ty se jistě nad nima potěšíš, až je uvidíš. Tvá matka.
Šenkýřka psaní královny spálila a podobným písmem znovu napsala:
― Tvá manželka porodila kočku a psa. Poruč, co se s tím má státi.
Princ když přečetl zprávu poslem doručenou, tuze se zarmoutil. Ani věřit nemohl, že by to bylo možná.
I tak napsal ceduli:
― Ať je to cokoliv, zachovejte to, až se vrátím.
Šenkýřka nadarmo nenakazovala poslu, aby se zpátky nezapomněl zas zastavit.
On opravdu přišel, ta ho dost uctila, zas mu dala pro spaní, v noci psaní rozbalila, přečetla, spálila a napsala jiné:
― Ať je co chce, spalte to na hranici i s princeznou!
Posel přinesl tu odpověď do hradu a tam nastal hrozný pláč a nářek, proč má nevinná manželka králova takovou smrtí ohavnou i s těmi dítkami roztomilými být zahubena!
Královna jináč nesoudila, než že syn její oblíbil si některou jinou a že na manželku svou pro její chromotu zapomněl a že si měl ten první krok lepší rozmyslit, jak mu radila.
I zavolala královna kata a radila se s ním, co by měla pocit, že se jí srdce nad ubohou nevinnou manželkou synovou žalostí kormoutí.
Kat se chvíli rozmýšlel a potom povídá:
― Královská milosti, věděl bych radu. Mám tu k odpravení jednu ženu nepočestnou a místo těch drobečků malých můžeme udělat děti z hader, toho si nikdo nevšimne, i bude zpomoženo. Zatím ať mladá královna i s dětičkami daleko odtud odjede a víckrát sem se nevrací.
Tak se i stalo.
Královna ohlásila lidu rozsudek mladého krále, že manželka jeho má být i s dětmi na hranici upálena a že bude rozkaz ten a ten den vykonán.
Tak té nepočestné uťali nejdříve ruce a pak ji spálili na hranici před velikými zástupy lidu, který chtěl mladou královnu ještě naposled vidět. Tuze ji každý litoval.
Té chudeře zatím uvázali na záda obě děti, dali jí do kapes dost peněz, aby se mezi dobrými lidmi za ně větila. a odvezli ji v noci, aby toho žádný nepozoroval, daleko od zámku.
Ta opuštěná putovala, až u studánky si odpočívala, aby napojila děti. Plakala nad podivným svým osudem a vzpomínala na otce těch dětí, které mají i s ní trpět nevinně.
Jak tu tak sama sedí a naříká, přijdou ke studánce dva pocestní.
Jeden z nich k ní promluvil:
― Ženo, hoď svého synáčka do studně! Mladá opuštěná královna se zachvěla úzkostí:
― Nežádej toho, jsem tak nešťastná, že rukou nemám, a mým jediným bohatstvím jsou teď ty děti zavržené.
― Pravím ti, hoď syna do vody, bude ti zas navrácen!
Ona se podívala do mírné tváře pocestného a když se upokojila jeho dobrotou, učinila, jak jí kázal.
A pomysleme si, chlapeček do studně hozený po chvíli vyšel ven a přinesl matce z hloubky pravou ruku.
― Teď ji k loktu přidělej, kázal pocestný, a jak se to stalo, ruka hned srostla.
― Hoď do studně děvčátko! pravil zas pocestný.
― Ach, drahý pane, já tou jednou rukou už všechno pořídím. Nech mně děvčátko!
― Pravím ti, hoď dceru do vody! přikázal pocestný důtklivě.
A jak se to stalo, po chvilce vyšlo děvčátko krásné z vody a přineslo levou ruku.
― Přilož ji k levému loktu, řekl, a ruka byla celá.
Tu Nanynka, s rukama sepjatýma a radostí plačíc, vrhla se na kolena a děkovala pocestnému za tu milost neobyčejnou.
Hned u studánky byly děti pokřtěny jmény Kristian a Kristinka.
Pak řekl pocestný Nanynce, aby šla s nimi.
Zavedli ji do chaloupky, tam bylo jenom lože, stůl a lavice, na stůl dali kahan s olejem a bochník chleba, dětem k živení laňku přivedli a řekli ženě:
― Zde počkáš, až tvůj manžel tě vyhledá!
Pak oba zmizeli.
Žena vděčně vzpomínala na ten div divoucí, co se s ní a s dětmi stalo, a podivila se tuze, že z oleje ani z bochníku neubývalo. V hlavě se jí rozbřesklo: vždyť to byl Pán Ježíš se svatým Petrem.
Nanynka žila na samotě v chaloupce prostě a těšila se svými dětmi, a tak to trvalo, co by ty děti trochu dospěly.
Princ vrátil se po čase z vojny, a sotva se doma octl, ptal se hned, kde je manželka jeho.
― Synu, nehřeš! promluvila královna. Sám jsi nebohou poručil upálit na hranici i s těmi dětmi krásnými a teď se po ní ptáš! Ta nebohá hořce plakala, žes na ni zapomněl a jinou žes sobě oblíbil.
I ukázala mu písmo jeho ruky, kde poroučí, co se s nevinnou manželkou má stát.
― Matko, co to znamená! Zde se stal podvod nějaký! Čti, co já jsem od tebe obdržel.
Královna užasla i nad podobností písma jejího a povídá:
― To je lež! Tak a tak jsem ti psala.
― A já tobě matko oznámil, že ať je to co je, abyste zachovali až do mého návratu.
I radostně vyprávěla královna svému synu, jak zvláštním vnuknutím manželku jeho i s dítkami od smrti uchránila.
Zavolali pak hned posla a poručili, aby se zodpovídal, kudy s poselstvím šel a kde se zastavil.
Posel nic zlého netušil i vypravoval vše upřímně.
Princ přikázal, ať tu hospodskou bez odkladu přivede na hrad. Kdyby se ptala proč, ať řekne, že ji za službu čeká odměna.
Zatím pak vydal se s dvořanstvem svým na cestu, aby po zmizelé milované manželce pátral.
Ale to pátrání dlouho bylo marné, a princ vrátil se s prázdnou.
Až jednou při honě pronásledoval laňku a vešel tak až do chaloupky, kde byla jeho žena.
Ale nepoznal ji, třebaže mu ta podoba připadala jaksi známou, jen ty ruce, ty ho mátly, jak pak by k nim byla přišla!
Nanynka poznala prince hned.
Zaplakala hlasem nad tou náhodou, která jí muže přivádí.
Princ byl honěním unaven i žádal, může-li v chaloupce přenocovat.
Nanynka s ochotností jeho žádost vyplnila a sama bděla celou noc.
Za svítání princi sklesla ruka přes pelest.
Matka pošeptala chlapci:
― Kristiane, jdi, polib tu ruku a zdvihni ji — to je tvůj tatínek.
Po chvíli klesla ruka zas.
Nanynka pošeptala děvčátku:
― Kristinko, jdi, polib ruku a zdvihni ji — to je tvůj tatínek.
Za chvíli zas klesla noha.
Matka zas děti posýlala, aby nohu otcovu políbily a zdvihly.
Ale nemohly.
Šla tedy Nanynka sama.
Slzy hrnuly jí s očí. Myslila, že princ spí, zlíbala jeho ruce i nohy a chtěla se vzdálit od jeho lože.
Ale v tom ji princ rukama za hlavu uchopil, zlíbal její tváře, oči, ústa, a radosti a vypravování konce nebylo.
Hned muselo služebnictvo čtyřspřežním povozem pro mladou královnu a dítky se vypravit.
Princ poručil vystrojit slavnou hostinu, a tu také přišla na zámek šenkýřka plná radosti a myslila, že ji za odměnu nejmíň nějaká koruna královská čeká.
Princ posadil si ji vedle sebe a ptal se jí, co by myslila, jak by měl být potrestán člověk, který tolik žalosti způsobil.
Ta se usmívala:
― I to by, milosti královská, takový člověk zasloužil, aby ho dali do sudu ostrými břitvami uvnitř pobitého a pustili pak s kopce dolů, aby se na kousky rozkrájel.
― To by věru zasloužil! pronesl vážně princ.
I povstal a řekl:
― Tato žena zasluhuje, aby byla hozena do sudu s ostrými břitvami a puštěna v něm s kopce dolů. Ať se to ihned stane!
Ortel nad ní hned vykonali za to, co neštěstí chtěla Nanynce způsobit.
Potom byla Nanynka i s celou rodinou nejšťastnější na světě.