Na besedě/11. O princezně myšce

Na besedě Anna Popelková
10. O králi pasákovi	11. O princezně myšce	12. O mlynářově Nanynce

Údaje o textu
Titulek:	11. O princezně myšce
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 99–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jeden král měl krásnou paní, a princeznu, dcerušku Karolinku, tuze k ní podobnou. Obě měly tu vzácnou známku, že se jim v čele třpytila zlatá hvězda.

Ale než došel princezně osmnáctý rok, matka jí zemřela.

Když přešel čas smutku, připomněla Karolinka králi, že nic nebude namítat proti tomu, chce-li se znovu oženit.

Král se na dceru zadíval a povídá:

― A víš-li co, já si vezmu za ženu tebe!

― Ale tatínku, to přece nemůže být! Tobě snad nemá kdo co poroučet, ale je to proti Bohu!

― Poroučet si nikým nenechám, to máš pravdu! Ale řeknu ti tolik: Dostanu-li za manželku dívku takovou jako jsi ty, ožením se s jinou, když se mi tak stavíš na odpor. Nedostanu-li jinou princeznu, která by měla na čele zlatou hvězdu jako ty, musíš ty být mojí!

― Jakoby právě tu zlatou hvězdu mít musela! Jsou krásné princezny, dcery královské, jistě se ti některá z nich zalíbí!

A Karolinka už přemýšlela, jak by to jen učinila, aby nemusela být ženou svého otce.

Dozvěděla se. že daleko v kterémsi království je krásná princezna, že má dokonce i tu zlatou hvězdu na čele. I radila otci:

― Jeď tam, ta se ti jistě bude líbit!

Král nemeškal a spěchal za nevěstou, kterou mu dcera poradila. Ale vrátil se brzy a s nepořízenou.

― Není taková, ta se mně nelíbí, ty si mě musíš vzít!

Princezna naradila otci zas jinou a vychválila ji až do nebe.

Ale když se vrátil, zpíval zas stejnou písničku.

Pořád jen:

― Žádná se mně nelíbí a ty si mě vzít musíš!

― Když už tvou, tatínku, být musím, aspoň mně dej ušít krásné šaty.

― Všecko na světě ti dám, co se ti líbit bude, jenom když si mě vezmeš za muže.

A dal jí ušít šat ze vzácného hedbávného damašku růžového, tak nádherný a drahocenný, zlatem protkávaný a vyšívaný, že si tu krásu ani pomyslit žádný nemůže. Princezna se nemohla sama na sebe dost nadívat a točila se před zrcadlem plná drahokamů a krásy. Komorná byla jak u vytržení, až ji slzy polily nad tou spanilostí princezninou.

Když tak nad ní stála, povídá jí Karolinka:

― Vidíš, a mám já ubohá své mládí obětovat svému otci, mám se stát jeho ženou! Poraď co mám činit, aby neprovedl svou!

― I není možná! To musíme něco vymyslit.

A přemýšlely obě.

Sotva se otec vrátil domů, povídá dcera:

― Tam a tam je krásná dáma, tu si vezmi, hezčí je desetkrát než já, a nekoukej, má-li zlatou hvězdu na čele nebo ne. A než se vrátíš, mohl bys mně dát udělat ještě jedny šaty.

― I nechám, jen si poruč, jaké by se ti líbily.

Tak jí ušily šaty barvy blankytové, stříbrem zdobené, z nejtěžší látky. Pracovalo na nich bůh ví co švadlen a žádný ještě podobné krásy neviděl.

Když se ale vrátil král, řekl, že má toho cestování dost a že už déle čekat nebude.

― Dobře, tatínku, už neříkám nic. Ale ty dvojí šaty nejsou pro nevěstu. Dej mně ušít šaty bílé, jak se na nevěstu sluší. A ještě ti musím říci, že mezi tím, cos odejel, dověděla jsem se, že tam a tam v tom království je krásná dáma. Jeď se tam podívat, už tedy naposled. Já se zatím připravím, svatební šaty si nechám ušít, ať už se rozhodneš tak nebo tak.

A ty bílé šaty byly ještě drahocennější než obojí předešlé. Samá perla, samý drahokam, jen v těch šatech už bylo velké jmění.

Ale ještě jedny nechala si princezna Karolinka ušít. Poručila, aby jí ušili šaty z myších kůžek tak, aby jen konečky prstů u rukou a nohou bylo vidět, až je oblékne, a pro oči a pro ústa otvor ať nechají.

Než se král z cesty vrátil, bylo vše připraveno.

Měl arci naháňku, aby mu dcera nevěsta neuklouzla, i poručil, aby v době jeho nepřítomnosti stály u ní stráže.

Princezna měla se dobře na pozoru. Mezitím, co v noci u její ložnice stály stráže, oblékla na sebe myší šaty, navázala ubrusy a pustila se po nich oknem dolů. Ty troje šaty, růžové, modré a bílé, měla už dole připraveny.

Uprchla v těch myších šatech daleko a daleko do lesa a uschovala se tam do doupného stromu.

Stalo se, že tudy jeli honci královští lesem a tu spatřili veliké zvíře myši podobné zalézati do dutiny stromu.

Princ sám nařídil tam luk, a tu myška tak prosebně se na něj zahleděla a ruce sepjala, že se mu hned to roztomilé zvířátko zalíbilo.

Vzal myšku hned sebou na zámek a že byla taková čiperka, myslil si:

― Panstvo mívá k posluze černochy a opice a já budu mít ještě větší zvláštnost: myšku.

Ta myška byla ale roztomilá. Dívala, jak co sluha do ruky béře, a hned se sama k posluze měla, a tak obratně, že princ ji měl kolem sebe tuze rád.

Jednou večer mu seděla u nohou a on se tak nějak prudce zdvihl, že ji notně botou kopl, až vykřikla bolestí. Ale bylo mu jí potom tak líto, že ji dlouho za to hladil.

Uplynulo hezkých pár měsíců, co myška princi posluhovala, a na zámku chystal se nádherný ples.

Myška viděla všechny ty přípravy a těšila se také.

Sotva princ odešel, vytratila se, pospíšila do dubu, šaty myší svlékla a ustrojila se do růžových a šla do plesu.

Princ na té krásné dámě v růžových šatech mohl oči nechat. A celá společnost se jí dvořila a nemohla tu krásu ani pochopit. Hvězda na čele jí zářila, že princ byl jak omámen a jen s ní se bavil. Ptal se jí, odkud ples jeho svou přítomností poctila.

Ona řekla, že je z hradu Botoukop.

Uprostřed plesu, kdy se princ u hodovního stolu zastavil a s pány připíjel, vytratila se Karolinka ze sálu, pospíšila k dubu, tam se přestrojila do myšího munduru a hleděla se dostat na své místo.

Princ v pozdních hodinách přišel domů, ani se neodebral na odpočinek a přecházel po komnatách smuten a zamyšlen.

Poručil myšce, aby mu snesla všelijaká lejstra a zeměpisy, hledal v nich a stále si opakoval:

― B — B — Botoukop — Botoukop!

Ale nikdež zámku podobného jména nenašel.

I vystrojil ples znovu.

Myška šla zas a měla tentokrát šaty modré, krásnější než ty první.

Princ radostně k ní spěchal, zas jenom s ni se bavil a nemohl se její kráse ani dost vynadivit. Stěžoval si, že ten hrad Botoukop nikde nemůže najít.

― To musíte hledat líp, až najdete.

A vytratila se, ani se toho nenadál.

Princ byl tenkrát už do o pravdy zarmoucen a sotva se doma octl, zas si nechal snést kde který zeměpis a hledal Botoukop ještě bedlivěji.

Myška se pod kůží už musela smát, až jí šelmovstvím oči hrály.

Princ chystal ples potřetí.

Když ku plesu odcházel, ohlédl se po myšce a v tom mu cosi napadlo. Hned zavolal lokaje a pobočníky a ptá se jich, byla-li kdy myška ven.

Služebníci dosvědčovali:

― My jsme tvoji jasnost nechtěli tou zprávou ani obtěžovat, když jsme dostali nařízení, že jí v ničem nesmíme překážet, ať jde kam chce.

― Ano, a tak ať se stane i dnes. Ale to připomínám, abyste dali bedlivý pozor, až se bude myška k půlnoci domů vracet.

A odešel do plesu.

Myška nemeškala, běžela k dubu a oblékla se do těch nejlepších šatů, bílých, drahokamy a perlami vykládaných, šperky krk a hlavu si ozdobila a vypadala v tom jak krásná bohyně.

Zas princ jen po ní pásl, jen s ní se bavil, a to bylo patrno, že až po uši je do ní zamilován.

Umínil si, že dá dobrý pozor, až bude krásná dáma odcházet. Oči s ní nespustil ani na chvíli.

Hosté tančili, hodovali, bavili se, ale princezna k půlnoci už neměla v sále stání a proklouzla, když myslela, že toho žádný nezpozoruje.

Jenže princ nechal všeho, nedbal co řeknou hosté a pustil se za ní.

Jak pozorovala Karolinka, že za ní pálí, už se ani nesvlékla a přes šaty natáhla na sebe myší kůži.

Hned věděl princ, kolik uhodilo.

Byl doma dříve než myška, nalíčil obličej bíle, zavolal myšku a spustil nářek, že nemůže zimou obstát. Poručil, ať služebníci hodně v kamnech roztopí a myška aby k němu přisedla a šimrala ho ve vlasech, dokud neusne, jak to vždy dělávala. A stále se zimou třásl a poroučel pořád přikládat.

Myška myslila, že se horkem zalkne pod tou kůží. Když už ji na sobě vydržet nemohla a princ dělal, jak by spal a hlavu měl sklopenou, myška si honem oděv uvolnila a oddychovala. Když se jí zdálo, že princ už nadobro spí, rozpínala knoflík po knoflíku, až tu stála celá v bílých šatech jak byla na plesu.

Princ se už zdržet nemohl. Vyskočil ze sedadla a hlasitě se zaradoval:

― Aha, tu je princezna z hradu Botoukop! Už je marné tvoje zapírání! Řekni raději, chceš-li mě za muže.

― Chci, ale slib mi, pane, že budeš mlčet o tom, co ti svěřím. Nemysli, že sňatkem se mnou se zahodíš. Jsem princezna, dcera královská, jako ty princem, ale přinutilo mě k útěku z domu to, že chtěl otec, abych se stala jeho ženou.

Krásná princezna Karolinka se zlatou hvězdou na čele stala se manželkou princovou.

Po roce, když se jim narodil syn, vyžádala si, aby kmotrem byl otec její, ale že ji nesmí vidět dřív, než se od křtu s dítětem navrátí.

Tak se také stalo.

Když po křtu, jak to bylo zvykem, přišel kmotr k matce s dítětem na ruce, aby jí pronesl blahopřání, zůstal král udiven, že byl kmotrem dítěti své dcery, která se měla stát jeho ženou.

Princezna k němu promluvila:

― Otče, ty mně odpustíš! Bratr sestru smí chtět, otec dceru smí chtět. ale kmotr kmotru nesmí chtět! Já jsem ve svém manželství šťastna a nic nám neschází, než tvůj souhlas a tvé odpuštění.

Tak si odpustili a smířili se. Potom dostala princezna bohatou výbavu královskou.