Patery knihy plodů básnických/Na Valdštýně

Patery knihy plodů básnických
Hrad Kosť	Na Valdštýně	Pouť andělova

Údaje o textu
Titulek:	Na Valdštýně
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 285 – 288.
Licence:	PD old 70
Související:	Máchův Máj

Po můstku kamenném, kde světců sochy šedé
pnou hlavy zvětralé a z hloubi tyčí les
dav štíhlých, strmých pňův a větví řásnou směs,
jež kolem v propasti noc zelenavou přede,
jsem vešel v nádvoří, před kaplí kroky stavil,
a »Hle, tu pěvec Máje!« průvodce můj pravil.

Jak náhlý blesk to slovo padlo v moje dumy —
jáť lesní jenom vděk tu hledaje a rumy,
jsem zapomněl, že skryt je v těchto troskách skvost
mně předrahý, ač lesk mu kalí pochybnost.
Tvář světce ušlechtilá z kaple na mne zírá
svým okem hlubokým, jenž divnou dumou zpit:
v něm zář je blouznivá i cos jak slzy třpyt,
a jemná zármutku jej chmura obestírá,
zří jako z daleka, jak z tajemného snu
a jímá duši mou až k nejhlubšímu dnu —
Toť, Hynku, pohled tvůj! Opásán drsnou koží,
Jan Křtitel pouště té, sníš divný sen tu boží.

A jak zřím na tebe, vše náhle jiné kol:
Je večer májový, o lásce šeptá mech,
strom kvetoucí i bor i růže vonný vzdech;
i širé jezero lká tiše lásky bol,
v něm vlna s vlnou hraje, jiskra jiskru honí,
a tvář svou krásnou, bledou nad ním luna kloní.
Pod skalou dívčina, šat bílý vánkem vlaje,
a přes hladinu vod zrak letí v dálné kraje,
zkad blíže po vlnách se plachta člunu houpá
jak bílé holoubě, jak vodní lilie květ
a rostouc vlaje blíž jak čápa vážný let —
To on! Již po skále muž k dívce vzhůru stoupá -
Ach, žel, to není on! Krev hrůzou se jí staví,
když posel s prokletím jí děsná slova praví,
v dál ruku vztahuje, kde bílý věže stín
je ztopen hluboko v jezera šerý klín,
hloub záře okénka, kde Vilém v poutech sní
sen žalný, strašlivý své noci poslední…

Teď růžný jitra svit se po jezeře míhá,
a v pahorku se kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Tam čeká s mečem kat; již odsouzencův hled
do jarních země vnad se ztápí naposled.
Jsou města vzdálena jak bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký se nese smutný zrak
tam, kde co dítě on — — Pak náhlý meče blesk,
a srdcem třese mi tvůj nesmrtelný stesk:
Daleko jeho sen, umrlý jako stín,
jak obraz bílých měst u vody stopen klín,
tak jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas — —

To můj i zlatý sen — můj zašlý jarní čas — —

Již dávno uvadnul i tvého žití máj,
o pěvče veliký! Snů čarných kdysi schrána,
tvá lebka prázdna již, půl věku pochována,
a krátký život tvůj nám dávná, mlžná báj,
půl zapomenutá; ba sotva možno říc',
zda na mne z malby té tvá v pravdě zírá líc,
zda nebyl přeludem ten vážný, snivý zjev,
s nímž z let již chlapeckých jsem družíval tvůj zpěv..

Tvůj odkveť dávno máj; však jiný nechaľs nám,
jenž nikdy nezvadne. Duch času rozbil v rumy
ten ponurý, v němž snívaľs, romantiky chrám,
my jinou cestou šli a jiné předli dumy,
z čel mladších nový svět zas klíčí v divném vření,
neb moře myšlenek své vlny věčné mění —
však čarovný tvůj Máj nás jímá, stále svěží,
svým modrým jezerem, s tou bílou v dálce věží,
svou vůní opojnou, svým snivým lunným leskem,
svým sladkým blouzněním i přehlubokým steskem —
neb vším tu mluví k nám ta, která věčně žije,
ta ve všech podobách vždy božská poesie.

Nechť slovy prázdnými ten onen věk se baví,
nechť jednou krásu v před, zas pravdu v čelo staví,
ó věřte: pravda, krása věčně bydlí v sobě,
jen v pravdě krása žije, pravda v krásy zdobě.
Kde pravda bez krásy, to pravda není celá,
toť zlozvuk vyrvaný je z božské symfonie,
jenž v celek souladný jen větší půvab vije,
a krása bez pravdy je prázdná slupka skvělá.
Leč pravdou více jest, než mnohý mudřec tuší:
Jest pravdou nejen sval, jejž ocel pitvy ruší,
než také kouzlo divné, kterým onen sval
kdys v dívčím usmívání hochu rozum vzal;
jest pravdou nejen van, jenž lupením se snuje,
než báj i tajemná, již snílku vypravuje;
ne pouze vnější svět, i obraz jeho v duši,
co člověk vidí v něm i co jen matně tuší;
i všechno blouznění, jež duchem lidským zmítá,
ať z oblak stvůry své, ať z hrobních stínů splítá, —
vše pravda jest, co vskutku člověk myslí, cítí,
a lež jen to, co prázdnou skořápkou se třpytí.

Však dosti marných slov! Zní jako znesvěcení
jich všední, planý zvuk ve tvoje božské snění.
Zde tento obraz tvůj a vše, co v duši křísí,
v té siré svatyni, jíž druhem dávný rum,
v té lesní samotě, kde v bříz a jedlí šum
jen z dálky unyle hlas žežulky se mísí, —
nám hlásá mocněji, než slova všeliká,
co poesie jest, ta svatá, veliká.

Jest volná dcera hvězd.. Škol pouta lichá deptá..
Co chce, tu jednomu, tam jiné jiným šeptá,
v té věčné různosti však jedna věčně jest. — —

Má hlava před tebou se v úctě zbožné sklání,
ó krásy proroku! Jdu dále povznesen
a nazpět v žití hluk si nesu v dumné skráni
s bříz, jedlí šuměním tvůj hvězdný jarní sen.

(V Pestrých cestách r. 1891.)