Na šachtě/Díl III/VII

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 54 - 60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kteréhos dne přijela Zavalíková návštěvou k ředitelovům. Kvapně vyběhla po schodech nahoru a bez zaklepání vrazila do pokoje Irenina. Zastihla ji sedící na pohovce v domácím obleku. Irena byla bledá, a široký, plášti se podobající úbor »princesse« zvyšoval ještě její bledost. Spatřivši Zvalíkovou odložila knihu a pohlédla na ni.

»Co se stalo?« tázala se klidně.

»Ty snad nevíš, Irenko —«

»Co?« pravila Irena spěšně.

»Opravdu nevíš ?«

»Ale co nevím?«

»Reichenstein je zde!« vyrazila Zavalíková rychle.

»Tak?« Irena řekla toto slovo velice klidně, tak, že až se Zavalíková zarazila.

»Ty se nedivíš?« řekla překvapeně.

»Ne,« prohodila na oko lhostejně Irena.

»Myslila jsem, že ti sdělím novinu, a zatím —« Nedomluvila.

»Věděla jsem o tom.«

»Že je zde Reichenstein?«

»Ano,« určitě dodala Irena.

»Ach — tak — —« zdlouha prohodila Zavalíková a shodivši se sebe drahý plášť usedla vedle Ireny. Byla oblečena v šaty barvy světlé, lemované zvláštním lemem barvy tmavočervené. Krásná tato žena, výstřední ve všem, byla výstřední i v obleku. Věděla, čím drážditi muže i ženy. Oblek její vzbudil podiv i u Ireny.

»Jaký vzácný vkus máš! To není šito zde —« pravila.

»Oh, nikoliv. Zde? Ani pomyšlení!«

»Ve Vídni?« ptala se Irena bez závisti.

»Včera teprve přišly z Paříže, z Magazin du Preyer, jest to nejlepší firma novinek.«

»Znám ji,« prohodila Irena.

»Co je ti, miláčku? Ani se netěšíš, že Reichenstein přijel? Či jsi s ním již mluvila?«

»Nikoli,« chladně prohodila Irena.

»A proč? Či pochybuješ o jeho lásce?«

»Lásce —« Irena toto slovo protáhla. »Hm! Má drahá! Láska! Co je to, láska? Zvuk z dálky, ozvěna někde daleko hrané melodie. Je pro tebe láska? Pro mne? Jsi dcerou bohatého otce. Třicet tisíc zlatých věna jsi dostala, a provdala jsi se z lásky? Já dostanu snad osmdesát, snad sto tisíc zlatých věna. Co je to? Postačilo by to těm, kteréž nezrodily se v tomto ovzduší ohatství a přepychu a hlavně, kdož nebyly tak vychovány. jak vychovávají nás. Od mládí učí nás pohrdati nízkostí, bídou, špínou a zápachem potu práce; od každého slyšíme pouze slova lichotná, neznáme ve svých přáních odporu, jako neumíme si ničeho odpírati. Vychovávají nás ke všemu, jenom ne k lásce. Ve výchově naší není nic poetického, nic opravdového, nic životného, všecko klamné a falešné, pozlátkové, talmové. Učíme se, jak klamati vše kolem sebe, ale neučíme se klamy rozeznávati. Učíme se býti paničkami s předrážděnou chutí přepychu, ale neučíme se býti matkami. Vychovávají z nás veliké dámy, ale nevychovávají v nás ženy a zapomínají na to, co může přijíti.

Katastrofa buď hospodářská neb vnitřní. Proto je tolik nešťastných manželství a nešťastných, bolestně zklamaných žen mezi námi. Proto může býti šťastna v manželství paní von Riedlstein, ale proto bude nešťastno a nespokojeno v manželství deset jiných.« »Jak přicházíš, Ireno, na tyto myšlenky?« »Pravila jsi: láska. Definujme to slovo! Láska! Co chceš a co hledáš v lásce? Co v ní nalézá dvacet jiných, tobě zůstává neznámo právě pro tvé společenské postavení. Učili nás žíti jinak, učili nás jinak se dívati na spojení dvou lidí, předráždili naši fantasii od nejútlejších let a v náhradu naučili nás dělati hony na muže. Ano, Mařko, věř tomu. Hony na muže! Ba, pomáhají nám a nadhánějí nám, jen aby se hon povedl. Učí nás líčiti pasti, náš úsměv je vnadidlem, naše tělo lákadlem, naše náruč okem, do něhož se lapí oběť své neprozřetelnosti.

Ale v tomto honu a shonu, v tomto lovu na lidskou zvěř přijde mnohá z nás k úrazu; stisknutí náručí zeslábne, vnadidlo dosti neomámilo, oběť se vyrve a prchne! Lákadlo smlsáno a vnadidlo již neúčinkuje … A toho nikdo nedbá! Honba nastává znovu. A ptá se kdo, zda tím trpíme, táže se nás kdo, co tomu říká naše srdce, povaha, naše individualita, naše subjektivní já? Že jsme pošramoceny? Že jsme samy sebe přivedly k úrazu? Že jsme přišly o to, co mnohá lehkomyslné obětovala, aby dosáhla toho, k čemu ji vychovali? — Co na tom! Jsme určeny obětovati se, a z toho vyplývá nutnost obětování!«

»Mnohé jest pravdivé, Ireno, připouštím, ale uznej, jest nutno plouti v tomto proudu, a konečně: pohleď! Já jsem rozuzlila životní otázku svým způsobem. Žiji. Chci žíti, a považuje-li to někdo za špatnost, ať po mně hodí kamenem — je-li lepší!«

»Nejsem sentimentální, věř mně. Ale hájím tu pouze zásadní stanovisko. Ani já jinak nesmýšlím, a provdám-li se, učiním tak z důvodů, jež mně vštípila teta: ze společenské nutnosti. Ale mluvím zde za ty, jimž se nepodaří oběť udržeti a které mnohdy poznají i své zničení, které pak — jsou-li dosti zmužilé — musí se odhodlati na hon za jiným mužem kamkoliv. Rozumíš mně? Musí! A musí ho i oklamati, sestoupiti níže, kde to považují za vyznamenání, spokojiti se tím, co zbylo z panské hostiny…« Irena se zamlčela a pak skoro bolestně dodala:

»Jsme oběťmi, oběťmi zvráceného vychování. A máš-li dosti smyslu protrpěti podobný stav s ubohými oběťmi, přijdeš k závěru, že zlo je v tom, že naše výchova směřuje k tomu, aby každá z nás udělala partii nejlepší, ať třeba za cenu vlastního já.«

»Poslyš, Ireno, já si to neberu tak k srdci! Sňatkem se ovšem vymstil osud na mně šeredně, zklamala jsem se. Nenašla jsem, co jsem hledala. Nuž dobrá! Myslím si. Zklamali mne, zklamu i já. Rána za ránu. Chci žíti — žiji!«

»Nu ovšem, je to podle tvé povahy správný úsudek!«

»Ale poslyš, Ireno! Tak se mně zdá — —« zde se Zavalíková odmlčela a pohlédla na Irenu.

»Domluv,« pravila Irena.

»Zdá se mně, a skoro bych s jistotou chtěla tvrditi, že s Reichensteinem jsi — —«

»Nu? Co?«

»— — že jste se rozešli. Odpusť, ale tvá trpkost a sentimentálnost, tvé nazírání na život, vše, co jsem u tebe dosud nepoznala, vším tím jsi odhrnula trošíčku záclonu, a za ní jest viděti prázdno, a to tě dusí, rdousí. Vždyť z tebe mluví úplné zklamání. Což jsi ho opravdu milovala? Toho?« A Zavalíková se smála svým zdravým smíchem lehkomyslné ženy, jež nehledá extrémů ani konfliktů v životě, berouc život, jaký je, den ke dni, jako v ročním počasí.

Irena se zadívala na Závazkovou a pravila klidně:

»Řekla jsem ti již, co soudím o lásce. Ne! Nevěř! Není konec! Není! Ba myslím, že jsi na falešné stopě, soudíš-li, že ze mne mluví dnes bolest zhrzené lásky. Bolest zhrzené lásky, má drahá, by mne strávila. Nepřežila bych ji. Ach — láska! Řeknu ti: Je-li zde kdo, koho bych mohla milovati, pak je to Dušan. Ano, Dušan! To je muž, jehož může žena milovati. Má všecky přednosti, ale —«

»Ale? — —«

»Jednu vadu.«

»A ta jest?«

»Nemúže vyhověti tomu, co já v manželství chci:

Jest chud.« Irena řekla tuto větu s plným přesvědčením.

»Vždyť máš sto tisíc!«

»Co je to? Sto tisíc! Žiješ-li z nich, rozházíš je za dva — tři roky, a pak jsi ještě bídnější, poněvadž se musíš učiti odvykati přepychu. Než nechme toho. Dušan miluje Heddu.«

»Cóóó?« Zavalíková se skoro lekla — »Dušan?«

A dala se do smíchu. »Ten ledový panák? Kolikráte jsem ho chtěla upoutati, ale marně. Led! Rampouch! Poslechni, Ireno, ten by byl nejprotivnějšim domácím přítelem.«

»Tak?«

»Poněvadž by před ním ženina počestnost nebyla ani v nejmenším nebezpečí. A víš, takový mužský je mně protivný. Nejsem svatá, nechci jí býti, jsem jakou mne okolí učinilo, ale za to se jim mohu vysmáti, všem, když vztekle koulí očima a blednou závistí…

Ale Dušan a Hedda — ne — —«

Zavalíková se chvíli smála a opět mluvila vážně. Bylo to veliké, rozmazlené dítě, jež v lehkomyslnosti hračky — muže a lásku — od sebe odhazuje, stále si žádajíc jiných, nových, aby je opět po chvilce — od- hodilo.

Mluvily spolu ještě dlouho. O Reichensteinovi, o Dušanovi a Heddě, až konečně Irena pravila:

»Tedy ujednáno, Mařko, nepojedem nikam. Papá ovšem svolil, ale —«

»— vím. Reichenstein přijel. Ten by se byl podivil, až bys ho byla vyhledala na dalmatském pobřeží v té »Amorettě«. Škoda! Ráda vidím moře.«

»Musíš to nějak sama papínkovi omluviti!«

»Buď bez starosti, Řeknu, že mne překvapila mořská nemoc.«

Sestupujíc po schodech pravila si Zavalíková: »Jedno je mně divné: Dnešní její rozprávka a vztek na život a ona cesta. Proč chtěla za ním jeti? Proč? Kdyby ji chtěl viděti, byl by přijel sám. Či by bylo vše již hotovo? — Říká se, že Reichenstein po jednom jediném objetí odhodí každou ženu. Zdá se, že máme cosi společného — — —«