| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| V | VI | VII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 51 - 54. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Závodní Dušan seděl ve svém pokoji dlouho do noci. Přišel domů od ředitele úplně rozrušen. Nechápal, co se s ním dělo, že se dal strhnouti k podobným řečem. Zdálo se mu čímsi trestuhodným, zlým, co spáchal.
Seděl bez světla v pokoji a hleděl ven na ohnivé sloupy, jež lízaly tmu, hltaly ji, kroutily se, vinuly, klesaly a vzpínaly se do výše. Tak bylo v jeho nitru.
Hlava mu hořela a krev bila v žilách.
»Proč jsi ji znepokojil?« šeptal sám k sobě. »To ubohé dítě jsi přivedl na scestí domněnek a nadějí. Zavedl jsi ji do bludiště, z něhož není vyváznutí! Proč jsi to učinil? Co tě k tomu ponoukalo? Její krása? Či dobrota? Či ladné formy jejího těla? Co to vše — — a čím to vše pro tebe? Jakou cenu má to vše pro tebe?
Jak se chvěla, jak se jí ňadra dmula, jak hořela a krev jí proudila obličejem, a nyní snad sní sladce o tom, co nedopověděno. Jsi čestným za to? — —
Eh, živote, živote — — —«
Sevřel hlavu do rukou jako kleštěmi. A před očima se mu zjevuje obraz. Vidí, jak tam u ředitele stojí v saloně s Heddou, cítí srdce její tlouci na srdci svém,drží v náručí to krásné tělo, chvějící se, čisté, horké, toužící; tělo, jež může jemu náležeti, bude-li chtíti. Ale nesmí chtíti. Cítí, že nesmí ji nazývati svou, nechce-li ji zavražditi, nechce-li zničiti její štěstí a celý její život proměniti v nepřehledný řetěz utrpení, bolestí a zklamaní, aneb nechce-li z ní učiniti buď ženu špatnou — buď světici a mučednici.
A opět poznává, že ocitá se v rozporu sám s sebou, vždyť by ji nikomu nedopřál, vždyť pociťuje, že žárlí na každé její slovo, úsměv, pohled. Chtěl by, aby vše patřilo jemu, a přece ví, že sám nemůže patřiti jí nikdy. A tato strašlivá, hrozná skutečnost, toto osudné »proč« jako »mene tekel« zjevuje se mu před očima, vzpomíná-li na dnešní večer, na Heddu i na vše, co se stalo.
Ještě mu ležela na prsou, když vstoupila do salonu Irena. Sama. Docela tiše. A ku podivu. Tato žena plná cynismu stála u dveří jako duch, jako anděl strážný, bránící vstup cizím, aby nerušila blaha a štěstí sestřina. Cítila, že došlo zde k finále, jež je předehrou veliké symfonie manželství, a proto nechtěla ani slovem, ani posunem prozraditi svoji přítomnost. Tato krásná, hrdá a smělá žena stala se v té chvíli dítětem, sestrou něž- nou a milující, jako by odpouštěla velikosti lásky, co jí přinesl okamžik. Zdálo se jí, že sestřino štěstí jest i jejím štěstím.
Konečně ji zahlédl. On i Hedda. Neřekli nikdo ani slova, a cynická a posměvačná Irena políbila Heddu na tvář a vidouc, že otec přichází, aby ušetřila sestře rozpaků, pravila úmyslně:
»Myslím, že se shodnete konečně na sonátě Brahmsově, opus 10. Jest velice pěkná a zdá se, že pochováno v ní celé lidské štěstí.«
A to vše se mu stále zjevovalo před očima. Viděl, jak se po celý ostatní večer Hedda chvěla, a když mu ruku k odchodu podávala, zašeptala: »Buďte šťasten, chtějte býti šťasten — —« Ostatních slov ani neslyšel. A tak jí ruka zrovna hořela…
»Veliké štěstí leží mnohdy před člověkem a nedosáhne ho!« skoro hlasitě promluvil Dušan, a jako by se ozvěny této své samoty lekal, šeptal opět: »Překážky jako hory se staví do cesty a kořeny zapouštějí hluboko. A lidské štěstí jest za nimi. Jen je odvaliti a směle po něm sáhnouti…«
V téže době seděla Hedda u matky. Všecko jí vyprávěla. Plakala radostí za slova, jež slyšela. Vyprávěla všecky podrobnosti, domněnky a vše, co on řekl i při tom myslil, a z toho vyvozovala, že ji má velice rád. Jest nešťasten, ale to snad byl dříve, než se jí svěřil. Věřila, že vše jeho neštěstí v lásce její zanikne, a je-li nešťasten, od čeho ona je tu? Všecko s ním bude snášeti! Všecko, byť sebe větší bolest ho dusila, neštěstí svíralo a hnětlo, ona s ním dovede vše trpěti a chce vše snášeti. Vždyť ho má ráda. Jest to její povinností. Žena vždycky musí nésti s mužem všecky jeho bolesti a rozháněti mračna trudu svým úsměvem, o, však to dovede. Pozná, jak veliká jest láska její. Dokáže mu to.
Ať ji zkouší a uvěří.
Hedda vše toto širokými a rozvláčnými větami matce vyprávěla. Jako by chtěla sama sebe přesvědčiti, posíliti se k boji s osudem či s lidmi, s nepřáteli a nepřátelstvím toho, jehož měla tak velice ráda.
Sílilo ji vědomí, že chce dobro. V tom se zdála růsti sama před sebou a proudem řeči jako by chtěla matce zabrániti, aby ji v tom nezdržovala.
A když všecko své štěstí svěřila matce, a když jakoby chápajíc, že od této chvíle matku svoji o polovic lásky okrádá, sklonila se k ředitelce a líbajíc ji vroucně dětsky a skoro prosebně a něžně, tázala se:
»Viď, rnatinko, že ho smím míti ráda. Víš, tak velice ráda, skoro jako tebe —?«
Tu chorá paní pokládajíc jí vyhublé ruce kolem hlavy a tisknouc ji k sobe, pravila:
»Ano, dobré dítě! Ano! Měj ho ráda! Ale dříve mu chci říci, aby tě učinil šťastnou. Chci mu říci, že toho zasluhuješ, ty můj strážný, dobrý andělíčku!«
A veliké slzy měla v očích. Jako by se obávala o štěstí svého dítěte, jež bylo jí v dlouhé nemoci vším.
Hedda ostatek noci probděla.
Všecky dopisy, jež jí zaslal Dušan do ciziny, kde s matkou dlela, znova pročetla a hledala v nich důkazu, že ji má Vladimír — po prvé si dnes toto slovo přisvojila — rád. Vždyť dosud cítí jeho dech, stále se jí zdá, že políbení na čelo vtisknuté je tam nějakým viditelným znamením zvěčněno.
»Ach, jak mne má rád a jak je dobrý —« zašeptala a rychle se ohlédla, zda nikdo neposlouchá, aby toto sladké tajemství jejího srdce neposkvrnil, nepotřísnil…
A dny jejího štěstí míjely jeden jako druhý, slunný, milý, teplý, hřející to mladé srdce dívčí.