| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| XVI | XVII | XVIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 188 - 208. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ve středu bylo znáti, že u ředitele se chystá k neobyčejné slavnosti. Po celý den bylo viděti samý chvat a shon.
Irena jako královna dávala pouze rozkazy.
Chtěla v tento den obvyklých návštěv předčiti vše, co až dosud byla provedla. Dnes byl oficielní den, kdy přijímali návštěvy, ale dnes kromě toho bylo učiněno širší pozvání všech těch ponížených gratulantů vyšší i nižší kategorie, kteří shrbeným hřbetem se byli přišli poklonit novému šlechtici panu von Berghöhe. Měli býti účastni dnešního večera, přiživiti se odpadky nádhery a přepychu, aby se závistí a tajeným vztekem se usmívali uprostřed vší té nádhery, o níž budou zítra v koutku svého pokoje s hněvem uvažovati a proklínati.
Irena měla již dávno zesnovaný plán této slavnosti. Věděla s jistotou, že dnešní večer přijíti musí. Čekala, aby mohla svou duchaplnosti oslniti nejen ty, jež nenáviděla, ale i toho, o nějž pracovala, jejž chtěla připoutati a uvésti v nadšení — Reichensteina.
Včera jí slíbil, že dnes jistě přijde. Reichenstein jí v úterý psal. Touží po ní. Musí ji vidět. Nemůže zapomenouti neděle a pondělka … Přijala ho ve svém pokoji. Jak ji zlíbal! Zdálo se jí, že vášeň v něm vzbuzená nalezla u ní jediný svůj předmět uklidnění.
To ji upokojilo a rozradostnilo, a byla opět celá jeho… Jeho… Měla jeho slovo, a toto slovo plné ujištění jí i včera opakoval. Věřila.
Která žena by nevěřila…
Hedda i Ella musily na pomoc.
Otec musil poslati sluhy z kanceláří k výpomoci.
Dekoratéři a květináři dokončovali své práce. Celý sál byl proměněn v exotickou krajinu. Vzadu zhotoveno malé jeviště, na němž byl upraven egyptský salonek, z dob nejstarší lidské paměti.
Irena prostudovala celou řadu knih, aby docílila originality. Hlavním spolupracovníkem byl jí Ebers, z jehož knihy čerpala situace.
Všude plno práce, ani chvíle oddechu.
»Jsem žádostiv,« pravil otec, »čím nás Irena překvapí. Všecko se děje s takovým tajnůstkářstvím. Nikdo nemá ani tušení.«
»Povím ti, tatínku,« pravila Ella. »Irena spisuje. Vím to. Bude to nějaké divadelní představení. Jsou v tom též — sochy, živé sochy a skupení. Včera již došly obleky.«
»Prosím tě, Ello!« smál se otec.
»Vskutku, papá. Vždyť já v tom hraji též.«
»Ty? Pro Boha tě prosím. A co?«
»To nesmím říci. To ti, papá, neřeknu. Musíme tě překvapit. Neměla jsem ti ani toto pověděti, poněvadž jsme vázány slibem.«
»No, tys pěkně slibu dostála.«
»Právě proto musíš mi slíbiti, že nic neřekneš a necháš se překvapit. Slibuješ?«
»Slibuji, svatosvatě,« smál se otec.
»Jenom nezraď tajemství, papá.«
Ruch, šum, chvat a shon pomalu usínaly, čím více se blížilo k večeru. Irena mohla říci s plným vědomím vykonané práce: Dokonáno jest!
Jasná světla zazářila v saloně a první hosté vcházeli, uvítáni Irenou.
Po schodišti a chodbácli oslňující žár elektrického světla se stromů, z květu, z ovoce, ale nebylo jásavé a jasně jiskřící, nýbrž ztlumené, zvoucí k důvěrnosti.
Byl to vstup do neznámých končin. Každý návštěvník překvapen, rozhlédl se kolem. Nebylo tentokráte prostřeno u jediné tabule, nýbrž hosté byli skupinovitě rozděleni na drobné, důvěrné kroužky, aby se mohli věnovati úplně intimnosti.
Irena doufala, že se jí podaří zasednouti s otcem a Reichensteinem v jedné skupině. Chtěla imponovati jistotou a určitostí, že patří jí, výhradně jí. Chtěla rozšířiti o tom vědomí a jistotu. Chtěla, aby otec v ten večer pozvolna chápal, že mezi ní a Reichensteinem je nějaké sblížení.
Stolečky o čtyřech a šesti sedadlech byly ukryty mezi stromy tak opravdové, že nebylo možno jedněm pozorovati, co se děje u stolu druhého.
Společnost se scházela.
Byli zde inženýři, které jsme již viděli ve společnosti sobotní, rovněž nám známí členové městské honorace a městské rady s »redaktorem« Schwarzingerem, jemuž kdysi nepřítelem přezděno: »der Unvermeidliche«. Byl zde horní rada s dcerou, jakož i pan von Riedlstein s paní a dcerou Vinettou. Byl tu inženýr a zeť ředitelův Dreizahn s chotí Almou, bankéř Bauchbrenner a jiní. Úředníci nižší kategorie a sice pokladníci, vrchní účetní a několik ještě nižších, kteří byli pozváni, aby druhý den vyprávěli divy dnešního večera se sběhnuvší po městě, vstupovali uctivě a pokorně, jak se sluší a patří na lidi, přicházející do společnosti vznešené, která se ponižuje a zahazuje, přijímá-li tuto »misera plebs« a — hrůza — ruku jí podává.
Než i zde dovedla Irena obeplouti společenské úskalí. Roztřídila sice společnost bez ohledu na rodinné svazky pokrevenství, ale pilně dbala toho, aby »nějaký písař« neseděl s horním radou.
Z posledních byla paní Zavalíková s chotěm. Irena ji přivítala políbením a významným pohledem.
Irena čekala na Zavalíkovou. Všichni hosté byli uváděni napřed do předpokojů, tam roztříděni a potom teprve uvedeni do sálu na své místo ke »svému« stolku.
Zavalíkovou nechala si Irena pro sebe. Měla býti svědkyní vítězství.Vstoupili do sálu, když byly dříve Zavalíka přidělily společnosti von Riedlsteinových.
»Jen se mi nestaň, muži, nevěrným.« žertovně volala za chotěm Zavalíková.
Prošly sálem a kdekoliv se objevily, vzbudily obdiv. Muži byli uneseni a dámy bledly vztekem.
Obě byly velice krásné postavy. Zavalíková, pouze o rok starší, byla již rozkvetlá růže v plném květu. Irena rovněž jižjiž — poupě hodně rozvité. Zavalíková byla o poznání subtilnější v pasu než Irena, jejíž plná vyklenutá ňadra dávala tušiti vděk ženy tomu, kdo tato ramena v horečné vášni obejmou.
Byly až do nejmenších podrobností stejně oděny, stejně vysoké, až na to, že měla Irena vlasy zlatoplavé a Zavalíková kaštanové. Obě byly duchaplné, a zejména Zavalíková svým sarkasmem a ironií postrachem slabých dušiček, lpících na patriarchální společenské formě, děsících se každé pravdy a otevřenosti.
Jedno měla před Irenou ve své povaze, co jímalo každého a zároveň co jí získávalo sympatie: nedělala se lepší než byla. Znala svět, žila s ním a v něm, a byť někdy i trochu vykročila, zůstala opravdovou, nezmenšujíc své chyby, nevyvracejíc jich a nedělajíc se pokrytecky lepší…
To bylo jejím hříchem u mnohých a její předností u těch, kdož měli rádi životní pravdu, člověka celého, třebas chybujícího, ale bez pokrytectví to uznávajícího.
Irena i Zavalíková měly na sobě bílé šaty proložené skleněnými korálky a zlatými stužkami. Při matném a stíněném světle, kde šaty druhých dam úplně zanikaly, sršely z jejich obleku jiskry paprsků při nejmenším pohybu. Vlasy jejich, pudrované lesklým pudrem, třpytily se jako veliké hvězdy.
Než, ještě něco vymyslili tyto dvě diblice. Věděly, že převážná část pozvaných starších dam chce koketovati svou krásou a mládím.
Volily tudíž přitlumenou barvu světla … skrytého ve skleněných květech nebo ovoci; takovou totiž, při níž se nalíčené obličeje podobaly mrtvolám. Bílé líčidlo zmodralo a jeden druhého se lekal. S hrůzou to pozorovaly dámy jedna na druhé, a muži, zejména někteří vtipálkové, soustrastně se tázali, zdali milostivé paní nic neschází.
Paní von Riedlstein s mužem a Vinettou seděla zrovna proti žluté hrušce, jež jí svítila do obličeje. Asistent Hamerschlag, jenž jí byl »přidělen«, s údivem pozoroval její »proměnu« a neznaje účinek světla na líčidlo, zvolal: »Co je vám, milostpaní? Jste celá modrá. Mám zavolati doktora?«
Paní von Riedlstein ho změřila zlostným pohledem a prohodila: »Děkuji, jste příliš laskav.«
Z počátku ovšem tyto »mladice« nevědomky se smály jedna druhé, ale posléze bylo patrno všem, že jsou předmětem pozornosti a obdivu.
Hovor, šum a ruch společnosti nerušila tato malá episodka. Nalíčené dámy nemohly se přece jíti odlíčit, nechtěly-li se vydat nebezpečí posměchu, a proto pokud mohly, utíkaly do jasně osvětlených předpokojů, kde opět byly vyhledávány, a tím nastalo proudění v celé společnosti, takže se zdálo, jako by tato umělá zahrada oživovala. Každou chvíli odjinud zazněl smích, volání, hledání, a každým okamžikem s jiné strany vycházeli buď dámy nebo páni, někoho hledajíce.
Následkem tohoto pohybu se stalo, že mnohé kroužky osamotněly někde sobě k radosti, jinde opět k zlosti. Někde mladí lidé jako nikde jinde měli času a příležitosti říci si mnohé zdvořilosti a snad i něco více, než přišla maminka. Ba, maminky »postižené« nedávaly dnes ani dobře pozor na své dcerušky, a tu bylo na mladých pánech, aby se ujali opuštěných a zanedbaných.
A možno říci, že činili tak s láskou a lidskostí vší úcty hodnou.
Irena schválně přidělila každé společnosti jednoho protivu; totiž takového, o němž věděla, že některému členu oné společnosti je »proti mysli«. Čím větší hněv, tím raději ho přidělila.
Nejhůře na tom byla paní von Riedlstein.
Ona, muž, dcera Vinetta, Dreizahn, známý nebroušený to společenský diamant s názvem »co na srdci, to na jazyku«. Zavalík, člověk dobrý, svědčící každému, mající s každým dobrou vůli, jehož nikdo nerozzlobil, který kvůli shodě přizpůsobil se třebas dvaceti jiným. Z gruntu dobrý člověk, jenž kuřeti neublíží — tak se o něm vyjadřovali. Dobře, že má takovou resolutní ženu.
Konečně seděl u stolu mladý asistent Sevov, zasnoubený nedávno s krásnou slečnou Buršíkovou, která ale na neštěstí seděla u stolku vedlejšího. Asistent Sevov stále rozhrnoval větve malých palem a oleandrů, aby mohl své vyvolené ručku stisknouti, a poněvadž se proslýchalo, že Sevov píše také verše, ba celé milostné ódy dovede napsati, možno, že místo, aby bavil slečnu von Riedlstein, mlel v hlavě verše, aby je mohl zítra své zbožňované na důkaz lásky předložiti.
Kromě těchto byla ještě u stolu slečna Amalie Bároš »ben Dardanel«, tak stará jako paní von Riedlstein, taktéž namalovaná, odvozující původ svého kmene od zakladatele říše svatoštěpánské; ale poněvadž nikdo nevěděl a dosud neví, kdo onu říši založil a poněvadž ani celá expedice při mileniové slavnosti nenašla kolébku Maďarů, vyprávěla slečna Amalie Bároš ben Dardanel každému a při každé příležitosti historii svého rodokmene, doufajíc, že nenašli-li to Maďaři přímo, ona že může náhodou prospěti sobě i své maďarské vlasti, poněvadž všichni lidé všecko vědí, a proto může »padnouti« na toho, jenž to ví.
Byla příbuznou inženýra Bittnera.
I dnes se dala do vypravování.
Paní von Riedlstein nemohla na ni pohlédnout, aby se jí nepohnula žluč. Jedenkrát se nekřesťansky pohádaly kvůli šlechtictví.
Slečna Amalie Bároš ben Dardanel tvrdila, že takových »von«, jako má paní von Riedlstein, rozdávali každému, kdokoliv oznámil, že půjde a bude utloukat Maďary nebo Čechy. Že prý to tenkrát mohl dostati každý z…..
Odpustiž mi, laskavý čtenáři, že nemohu říci, co řekla. Zavání to kriminálem a já nechci své figurky — s nimiž žiji, bavím se, mazlím — házeti panu státnímu návladnímu jako denunciant. Ne, toho neučiním. Ať si řekla, co řekla, to je věcí pana státního, aby ji potrestal, až ji dostane. Tolik ale, pravdě věren, musím jako kronikář oznámiti, že o podobném šlechtictví mluvila jako Maďarka velice neuctivě.
Paní von Riedlstein nemohla ovšem jako choť c. k. úředníka následovati příkladu sokyně a vysvětliti ji, co si ona myslí o šlechtě maďarské, ale za to »pocuchala« její rodokmen. Vyčinila jí po nešlechticku. Docela skoro bych řekl po »občansku«. Řekla jí, že žádný Bároš ben Dardanel nebyl a není, a ačkoliv existence gothajského almanachu jí byla naprosto neznámá, jakož i slovo »ben«, znamenající syna a nikoliv dceru — vysvětlila jí, že predikát »ben Dardanel« má asi takovou cenu jako »rytíř Papuč z Kopyta«.
Pohádaly se, ale obě se konečně umoudřily a žádná neběžela k soudu, aby jí narovnal pochroumaný šlechtický erb a vyleštil jej nějakým paragrafem. Stýkaly se ve společnosti dál, ale pokud mohly, vyhýbaly se sobě navzájem. Dnes je svedl osud.
Všude smích, žert a zábava. Jen zde jinak. Slečna Amalie Bároš ben Dardanel našla svou oběť a tato oběť svého katana. Slečna poznala totiž, že ani mladý Sevov ani Dreizahn historii o prvorodu jejího šlechtictví ještě neslyšeli. Tomu se opravdu divila.
»A opravdu jste to neslyšeli, pánové?« tázala se.
»Ne, na mou duši,« jadrně se zaklínal Dreizahn.
Sevov právě rozhrnul listí palmy, prostrčiv tam ruku, držel za chvíli ručku ve své ruce. Tiskl ji v domnění, že to ručka jeho zbožňované. Na slečnin apel ani neodpovídal, rýmoval v hlavě:
»Duší mou vane lásky žár.« — Ale tu byl u konce. Pěkný verš, ale nemohl s ním s místa. Nemá rýmu pro druhý řádek. Žár! Jaký na to rým? Stár, cár, škvár. — Přece nelze říci: »Srdce moje jako škvár.«
»Když Attila, jak víte, přichvátal, aby zabral Pannonii — —«
»Pro Krista Pána,« zašeptal pan von Riedlstein, »už ta baba opět začíná. Čert nás s ní svedl dohromady.«
»Vinettko, nepůjdeme se projít?« pravila paní voň Riedlstein.
»— tu již můj praděd Ajas ben Dardanel byl s ním. Máme o tom listiny — —«
»Kriste Ježíši, kdo mi to mačká ruku,« vykřikla vedle v »háji« sedící paní Buršíková.
Sevov se totiž zmýlil o ruku, a místo ruky dceřiny, tiskl ruku matčinu.
Rozumí se, že v tom, jak bylo zvoláno, stal se nejpozornějším posluchačem historie rodokmenu Bároš ben Dardanel, jejíž předek prý držel třmen již králi Štěpánu svatému.
Inženýr Dreizahn chvilku poslouchal vyprávění o rodokmenu, až konečně pravil, že je to nesmysl. Mluvil vždycky jak myslil. Než slečna ben Dardanel vyprávěla dále.
Jediný, kdo musil vyslechnouti celou historii a kdo ji též vyslechl do konce, načež prohodil klidně: »Ne, o rodu ben Dardanel nevím nic,« byl mladý Sevov. A to byl jediný trest za to, že se zmýlil.
Podobných kroužků však bylo více a v tom byla právě Irena mistryní. Chápala, že zeškatulkováním společnosti bez společenských »štik« by zábava uvázla. Následkem přimísení »nezáživných elementů« nastalo proudění, a toho chtěla docíliti.
Každé chvíle ozvala se z jiného loubí a s jiné strany následkem nějakého nedorozumění salva smíchu.
Z jednoho zátiší nebylo slyšeti ničeho; od stolu, při němž seděli Dušan, Hedda, závodní Zavadil s paní a Skrčený, asistent-inženýr z Herminy, se slečnou Bajerovou. Snad pouze u tohoto stolu nebylo »štiky«. Stačili sobě. Byli tu spokojeni. Zavadil se ženou byli skoro jako zamilovaní; teprve pět měsíců byli svoji. Hedda zářila blahem, sedíc vedle Dušana, a rdíc se pří každém jeho slově, nikoliv studem, ale blažeností. Poslouchala ho se zbožností a každá věta jeho byla pro ni modlitbou, ba evangeliem. Hroužila se celým srdcem do okamžiku, který ji takového blaha poskytoval, a byla za ně vděčná.
Něco, o čem jí matka vyprávěla, co zachvacuje ženu a činí ji hotovu obětovati se, zachvacovalo její nitro. Nevzdorovala tomu, nebránila se. Naopak. Poddávala se onomu blahu celou svou oddaností a nevinností. Vždyť dnes cítila, jak láska celou její bytostí proniká,jak zachvacuje ji touhou po tomto muži. Prožívala velikost lásky, ježto předmět jejího zbožňování byl po jejím boku. Cítila se šťastnou, čistá, svatá láska zachvátila celé její nitro.
Skrčený bavil slečnu Bajerovou svými příběhy, jež zažil na častých svých cestách, a Zavadil překonával sebe v pozornostech ke své ženě. Bylo mílo a radost se na tyto lidičky podívati.
»Ireno, jsi jista, že přijede?« tázala se Zavalíková, sedící vedle Ireny v koutě u jeviště, kam nebylo možno se žádné strany nahlédnouti.
»Slíbil to.«
»Víš, miláčku, mezi slibem a skutkem je přece jen někdy veliký rozdíl.«
» Ujišťuji tě.«
»Ne, to si nech na dobu pozdější.«
Irena a Zavalíková seděly samotny. Otec byl odešel s Ellou před chvílí. Bylo tu pouze pět sedadel. Páté sedadlo čekalo na Reichensteina.
»A kdy přijde?« tázala se Zavalíková.
»O jedenácté.«
»A co ho tak dlouho zdržuje?«
»Konference.«
»Bez tvého otce?« divila se Zavalíková.
»Očekává rozkazů od generální správy z Vídně. Přijede s nimi kurýr rychlíkem o desáté hodině.«
»Tedy tajemství? A snad obchodní či rodinné?«
»Víš přece, že Rusko uzavřelo hranice našemu uhlí,« vykládala Irena s horlivostí, jako by nepřítomnost Reichensteinovu omlouvala.
»Nu, když je to takové, tož čekejme.«
»Jiného nezbývá nám činiti.«
»A průvod?«
»Musí být až se dostaví Reichenstein.«
»A živé obrazy?«
»Dáme jako číslo počáteční.«
»Jediného se obávám.«
»Obáváš? Ty se obáváš?« smála se Irena.
»Že to bude na ně příliš prudce účinkovat« mínila Zavalíková.
»Ale, Mařko, snad bys nechtěla odřeknouti spoluúčinkování v poslední chvíli?«
»Ne, já ne. O mne se nejednám
»Nuže?«
»Ale znám ty pokrytecké dušičky. Více než ty se s nimi stýkám. Tisíckráte horší mnohé z nich, ale dovedou uvésti na společenskou popravu každou z nás, třeba jen z pouhé domněnky.«
»Věřím ti, ale vždyť na tom není pranic zlého,« mínila Irena.
»Věř, mnohdy, když popravovaly tyto dámy ctnostné, které chrání stáří před každou pošetilostí, moji pověst, když tak často stavěly vzor svých vychovávacích method, vlastně svého pokrytectví na odiv veřejnosti, měla jsem chuť plivnouti před nimi, ale dovedla jsem se opanovati. Za to ale pocítily jed oné nevyplivnuté sliny, zůstavší v ústech. Divila ses mnohdy, ale věř, nemohla jsem jinak. Bylo nutno imponovati této společnosti v sobě prohnilé, na povrchu zářící umělou zbožností, pruderií, ale uvnitř zapáchající zbytky a odpadky svého, nejméně řeknu prohnilého života. O, znám je. Popustila jsem mnohdy ostrosti své satiry, abych je ubila a znemožnila, jinak bych neměla od nich pokoje. Jako ty, i já opovrhovala jimi. — Než uvázla jsem tam. Ale mohu ke své obraně říci, že čím jsem, učinila mne jejich společnost. Eh, odpusť, Ireno, jsem sentimentální, jako panenka, viď?« Zavalíková si zapálila cigaretu a pravila sluhovi, přinášejícímu čaj: »Ne, děkuji, nechci; kalíšek sherry!«
Zábava byla v plném proudu.
Hudba se vmísila do hovoru a tím nebylo nutno zachovávati ohledy. Než po celý večer nevybočila zábava z mezí jisté důvěrnosti, oné ztajené nálady, již nalézáme v malých společnostech na sebe odkázaných, kde každý musí býti společníkem, když ne zábavným, aspoň sdílným.
O desáté ředitel dělal honéry. Procházel kolem stolu, všude se na okamžik zastavuje a s úsměvem na tváři tázal se po zábavě, zda nevážně a jak se komu toto nové uspořádání salonu líbí. S hrdostí sděloval, že je to původní myšlenka Irenina.
»Budete překvapeni něčím neobyčejným« pravil u stolu paní von Riedlstein.
»A smíme již nyní věděti čím?« tázala se kvapně slečna ben Dardanel.
»Nemohu ještě říci, jsem vázán čestným slovem.« »Ach, to je škoda. Jsem tak zvědava,« pravila slečna ben Dardanel.
»Tím více vás to překvapí.«
»Těším se na to,« podotkla paní von Riedlstein.
»ToIik vám mohu říci, že je to komponováno Irenou. Je to původní práce.«
»Tedy hudba?« otázal se Zavalík klidně. Bylo mu úplně lhostejno, zdali to bude malba nebo hudba. Řekl to pouze jen, aby něco řekl.
»Nikoliv,« tajemně odpověděl ředitel.
»Tedy tragedie?« řekl Dreizahn.
»Něco mezi tragedií a hudbou, anebo lépe řečeno společné. Jsou to živé obrazy. No — uvidíte — něco velkolepého.«
A ředitel, který sám málo to, co zvěděl od Elly, udal zde pod pečetí záhadnosti a tajnosti, odešel, aby u druhého stolu a jiné společnosti toto své tajemství udal. S tváří nadšením zářící obšírně vysvětloval, jaká to bude krása.
Rozumí se, že jako již v povaze člověka leží, aby se příliš neradoval, když druhý je chválen nebo jinými za své skutky vynášen, tak bylo i zde. Někteří se radovali opravdově, ale těch bylo málo a bez zvláštního zájmu na tom, co má přijíti. Jim by bylo jedno bývalo, tragedie nebo komedie, hudba nebo zpěv. Přišli, aby se bavili tím nebo jiným. Větší část společnosti byla ovládána vědomím, že to, co slyší, je vlastně vynášení sebe, vnucování druhým, vědomí své vyvýšenosti, a že by to, co Irena dovede, každý z nich zastal.
Jako lidé slušně vychovaní nedali ovšem myšlenkám těmto odíti se slovy, nedůvěřujíce, zda druhý, vedle sedící je téhož smýšlení, ale možno říci, že jich zde byla převážná většina, kteří uzavírajíce se v hluboké rozjímání o tom, co přijíti mělo, mohli o sobě říci slovy básníka: »Hluboký v srdci žal — na tváři lehký smích.«
Mezitím, co bylo debatováno o tom, co přijde překvapujícího, nikdo ani nepozoroval, že Irena s paní Zavalíkovou odešly.
Odešly ven, jako by jim tam v ruchu a šumu bylo nevolno.
Šly na schodiště.
Veliké nástěnné hodiny ukazovaly skoro půl jedenácté.
Irena byla již netrpělivá. Chodily spolu po široké, jasně osvětlené chodbě.
»Čekáš ho jistě ?« tázala se Zavalíková.
»Slíbil to,« odtušila polohlasem Irena.
»Možno věřit?«
»Věřím čestnému slovu muže,« pevně prohodila Irena.»Má drahá, já nevěřím nikomu a to má dobrou vlastnost.«
»A?« — —
»Že se nikdy nezklamu. Dívám se na muže, jací jsou, a nikoliv, jak nám je romanopisci představují, anebo jak nám — žabkám — je na ústavech líčí, totiž jakými by býti měli, ale ne jsou.«
»Ale on přijde,« jistila Irena.
»Stáváš se poslední dobou sentimentální. To jest lás- ka. Opravdová láska. Propadla jsi sama sobě a sama snad jsi oklamala sebe.«
»Nemluv tak, Mařeno, nemluv tak. Jen ty takto smíš mluviti, ale nemluv tak!«
Začaly o jiném.
Bylo již jedenáct.
»Již by tu měl býti. Řekl, že nejdéle o jedenácté. V sále již rozhlašují, že o jedenácté počne představení.« pravila Irena trhaně. V obličeji jejím bylo pozorovati zvláštní hru svalů.
»Máš trému, Irčo,« řekla lelice Zavalíková.
»Ne. Nemám, ale věř…« Nedokončila.
Zavalíková ji očima upozornila, že ředitel vychází ze sálu. Za nimi šel Dušan s Heddou.
»Irenko, již bude čas,« pravil otec. »Hosté již čekají. Víš, bude to lépe, dříve než se společnost příliš rozjaří.«
»Ano, máš pravdu.«
Pohlédla na hodiny. Skoro čtvrt na dvanáct. »Pojď, Mařko,« řekla skoro dutě.
Odešly do pokoje, přiléhajícího k sálu, za šatnu určeného. Na Ireně nebylo znáti rozechvění.
V sále zatím stoupalo napětí, vzbuzené tajemným vypravováním a částečně i pozvolným mizením pánů i dam, již účinkovati měli v živých obrazech. Dušan s Heddou rovněž účinkovali. Hedda se vzpírala, ale Irena zlomila její odpor tím, že získala Dušana.
Na jevišti se děly závěrečné přípravy.
Irena vstoupila, aby dala poslední rozkazy.
Nebylo na ní ani znáti pohnutí, ale kdo by blíže byl pozoroval její obličej, byl by viděl křečovité stahování jejích rtů. Značilo to u ní vždy stupeň největšího rozčilení.
Vždyť toto vše, co podnikala, mělo ukázati jejího ducha, vybroušenost vkusu, mělo ji povýšiti před ním, postaviti ji za vzor ostatním, ukázati její přednosti, posunouti ji na místo, kde by byla nedotknutelná; chtěla tak zářiti, aby oslnila ostatní.
Věděla, ba byla tím jista, že ji nenávidí proto, že jí závidí. Vše. Krásu i ducha, eleganci i vkus. Jí i Zavalíkové. A proto se chtěla jemu, Reichensteinovi, pochlubiti svou krásou v okamžiku, kdy jí všichni budou záviděti.
A nic. Čeká marně.
Již se obléká a čeká marně.
Nač a proč komponovala tyto živé obrazy? Prostudovala zbytečně tolik knih. Aby tam ty? Ne! Ty chtěla pouze podrážditi, jeho uchvátiti. Jim chtěla vhodit pozlátko titulu, co dovede a z čeho je, ale jemu chtěla imponovati původností.
Jak se těšila na tento večer!
Chtěla by, aby ji viděla a nejde.
A tam v sále již hlučí. Čekají. Struna napjata. Nesmí odříci. Nesmějí o ní rozhlašovati, že pouze mluvila a nesplnila.
Ani na mysl jí nepřišlo, aby odřekla.
Všichni byli již na jevišti.
V celé své kráse se objevila, aby dala poslední pokyny a bděla nad tím, aby každý byl na svém místě.
Ještě zadržela zdvižení opony. Otec ji zavolal.
Zajásala; doufala, že přišel on — Reichenstein.
»Reichenstein mne telefonoval.« pravil jí šeptem.
»Co chce?«
»Máme odpustiti. Nemůže přijít!«
»Proč?« tvrdé pravila Irena.
»Sezení potrvá přes půlnoc.«
»Dobře. Děkuji ti. Začneme.«
Irena pevnou nohou vstoupila na jeviště.
Náhle byla v sále tma.
Všeobecný úžas. Výkřiky, volání a ptaní.
Vtom se ozvaly hlasy: »Ticho! Slyšte! Pozor!« Rázem nastalo všeobecné napětí.
Ozvala se tlumená hudba. Tak, jako by z dálky přicházely jímavé zvuky fléten. Nebyla to hudba, jak jsme jí dnes uvykli. Plná orchestrální sytost mohutných akordů, kde jedni druhým zdají se odpovídati. Byly to zvuky fléten, zpívajících jako ptáci, mezi nimiž se ozývali zvuky nástrojů neznámých. Nikdo nedovedl říci, odkud zní, zda zdola či shora, zblízka či zdáli.
Objevil se nápis nad jevištěm, z temně růžových, elektrických žárovek sestavený nápis:
Skon Kleopatřin.
Napětí dostoupilo nejvyššího bodu. Ticho bylo, že bylo nejmírnější dech slyšeti. Opona jeviště se vznesla do výše. Všeobecný údiv.
Bylo to cosi překvapujícího, nevídaného, smělého a odvážného.
Z počátku, než si oko zvyklo, nebylo nic viděti. Jeviště bylo ozářeno bleděžiutým světlem, nikoliv ztlumeným, nýbrž plně, skoro slunečně jasným. Jeviště představovalo síň starého Egypta za dob Kleopatřiných. Silné sloupoví, nádherně zdobené, smyslné obrazy a sochy krášlily tuto síň, v níž vydechovala poslední svůj dech jedna z nejkrásnějších žen, jaké se kdy zrodily, ba blažily muže svým objetím.
Nebylo však v tomto skonu ženy nejkrásnější onoho strachu před smrtí, jenž ovívá člověka hrůzou při pomyšlení na věčný zánik těla, ale byla to víra v život posmrtný, projitím očišťujícím Amenti k pokračování života pozemského.
Irena-Kleopatra ležela na lůžku, vystlaném kožemi. Byl tu zachycen okamžik, v němž Kleopatra dobrovolně vypíjí podaný jed a čeká smrt.
Ležela na nízkém lůžku polosedíc.
Na hlavě měla pokrývku Isidinu, s kulatou deskou měsíce a odznakem Osiridova trůnu. Pod pokrývkou měla zlatou supí korunu, modře smaltovanou, pokrytou drahokamy, dlouhé, černé kadeře splývaly po šíji; ko- lem hrdla měla zlatý kruh, posázený drahokamy, kol ramen a zápěstí zlaté náramky. Ňadra její byla rozhalena, směle vystupující, ale pod nimi třpytil se šat, jako šupinatá pokožka hada. Svrchní šat ze žlutého hedvábí, řasnatý, volně v pasu šerpou spjatý, pokrýval tělo až ke žlutým sandálům.
Tak zde ležela s hlavou nazdviženou, krásná a uchvacující. V jedné ruce držela svatý kříž života a zlatý prut hodnosti královské, ve druhé číši, z níž právě vypila smrtící jed.
U hlavy stály dvě krásné dívky v řeckých krojích. Zdálo se, že krása chce zaniknouti pohledem na krásu.
Nebyla to smrt Kleopatry, jak ji líčí historie. Smrt vyžilé, zhýralým životem zestárlé Kleopatry, neřestem oddané Kleopatry, žijící v kalu vášní s Antoniem. Nikoliv. Byla to ona Kleopatra, již držel v náručí veliký světový vítěz Caesar. Usmívajíc se, šla do Amenti. Čekajíc pokračování života … Krásná a vznešená.
Pojednou zadní opona zmizela a obecenstvo v sále zatajilo dech. U nohou Kleopatřiných se zjevil Harmachis, poslední to obět její a poslední větev velikých faraónů.
A tam dále … Zděšení uchvátilo diváky. Postavy vystupovaly z temna pozadí. Jako by vánkem temnota mizela, objevovaly se tyto hrozné, příšerné postavy, zničené její láskou nebo nenávistí.
V celé hrůze okamžiku násilné smrti zjevovaly se jako mstící fúrie, jako mrtví, ale výmluvní svědkové života této ženy.
Tam Ptolomaeus, otrávený sestrou Kleopatrou. Tu Arsinoe, zavražděná sestrou Kleopatrou. Zde Sepo, tam božský Menkauro s rozdrásaným srdcem, z něhož Kleopatra v lůně pyramidy Her vyňala smaragd, jejž má na krku. A za nimi i před nimi otroci otrávení anebo utracení její libovůlí. A všichni tito a jiní, tam Caesar, tu opět Antonius, všichni, kdož ji předešli, upírají na ni skleněné oči, a nejblíže stojí Harmachis …
Nad ní pojednou zjevil se bůh Amon, stvořitel všeho; níže Nemysthys, bohyně podsvětí, a Sechet, bohyně zmaru.
A tu umírá krásná žena …
Osud píše její skutky.
Hrůza zalomcovala všemi diváky.
Bylo to příšerně krásné, hrozné, ale krásné.
Pojednou vše toto zlo zaniklo…
Hřích zmizel…
A u lože Kleopatřina zjevil se její syn — Caesarion. Krásný, božský to jun, jemuž bozi dali do kolébky vše, dary velikého jeho otce — Caesara.
Zjevením jeho mělo býti znázorněno, že byť matka v hříších umírala, láska synovská ji očistí.
Všichni poznali v osobě Caesarionově paní Zavalíkovou, jejíž krásná postava i obličej v římském kostýmu zvlášť vynikala. V mužském řasnatém obleku římského caesara byla krásná tak, že by mohla vzbuditi žárlivost mužů i žen.
Napětí dostoupilo vrcholu.
Každý čekal, co se dále stane. Tušili, že něco přijde. Nějaká nová scéna. Hleděli na Kleopatru, Caesariona, Harmachisa a Charmionu …
Jaký to krásný obraz …
Každý byl uchvácen krásou celku a málokdo dobře rozuměl, co vše ty postavy značí. Doufali, že — — —
Z venku se ozvalo bouřlivé zaječení davu. Několik tabulí bylo rozdrceno. Kusy skla vletěly do sálu. Nastal zmatek k nepopsání.
Nikdo nevěděl, co se děje a co bude.
Z počátku mnozí myslili, že to patří k obrazu.
Opona ani nespadla, ale účinkující seběhli do šatny. Hedda, představující jednu z krásných bohyň, ovívajících Kleopatru, všecka se chvěla. Byla by klesla, kdyby ji byl Dušan-Harmachis nesevřel do náručí. Po prvé ji objal v tomto okamžiku, a Heddě se zdálo, že se chvěje, že mu srdce mocně bije. Cítila po prvé jeho srdce na svém srdci tlouci.
»Pro Krista Pána!«
»Co je to?«
»Co se stalo?«
» Vzbouření!«
»Stávka!«
Takové se ozývaly výkřiky.
»Světlo!« »Pro Boha, světlo!«
»Chtějí nás vraždit!«
V okamžiku zazářilo v sále světlo.
Vše bylo rozvráceno.
Jako by zlý vítr zavál hrozným dechem svým do této společnosti. Nikdo nebyl na svém miste. Volání, křik se ozývalo kolem. Obličeje byly ustrašeny a každý byl jat hrůzou.
Celá společnost, před chvílí se dívající v napětí na jeviště, tak v ustrnutí a hrůze pohlížela nyní k oknům. Dámy omdlévaly, a jiní utíkali do koutů anebo do postranních chodeb.
Leč nic již! Nic již nenásledovalo z venku. Jen tak divoký vichr zaburácel. To byl hněv lidu.
Vztekem rozzuřený dav se valil kolem a když uviděl tmavá okna, chtěl pouze ukázati svoji přítomnost, probuditi, vyburcovati ze sna klidně odpočívající, a v okamžiku, jak spatřil celý dům osvětlený, umlkl, jako by čekal, že někdo podráždí opět jeho hněv kladením odporu.
Nic. V celém domě ticho. Nikdo nechtěl z domu. Z ulice se ozývala zmatenice hlasů. Ředitel chápal vše. On jediný.
Stávka. Stávka. Tak se mu teplo rozlilo po těle.
»Tedy přece!« zašeptal.
Hlasy se množily. Bylo znáti, že jest dotazováno a odpovídáno. Sluhové, kteří vyběhli zadním vchodem a dvorem na silnici, vrátivši se, hlásili, že: »Již to srovnávají četníci a policajti.«
»Zatýkají« — — —