| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| XV | XVI | XVII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 182 - 188. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V revíru klid až zarážel. Ředitel seděl dopoledne u telefonu a přijímal raporty, a ty zněly se všech stran stejně: »Pracuje se.« To ho překvapovalo.
Konečně odpoledne došla zpráva z policejního komi- sařství. Na zítřek ohlášena veliká schůze u »Lassalla«, že bude zároveň v tutéž dobu organisační výbor u »Růže« pohromadě, to již věděl; to mu bylo referováno ze závodu.
Chápal, že rozčilení roste.
Ve středu ráno Dušan otevíral ve své závodní pracovně poštu, a skutečně »Breslauer Zeitung« měl zprávu o uzavření ruských hranic cizozemskému uhlí. Dlouho se díval na ony čtyři řádky telegramu z Petrohradu. Zdálo se mu, že se na něho cení bída, a vzpomněl-li na to, co slyšel tam na večírku, v sobotu, až se zachvěl.
Aspoň desetkrát se zadíval na tyto řádky, zvěstující ochabnutí průmyslu tohoto kraje a ochromení všeho zdejšího obchodu. Náhle vzal tužku a udělal kolem této zprávy červený, silný kruh, jako by ji chtěl tímto kabalistickým znakem začarovati.
Vtom vstoupil do kanceláře Soukup.
»Co si přejete, Soukupe?« tázal se mírně, odloživ noviny stranou.
»Prosbu mám, pane závodní.«
»Mluvte, a je-li její uskutečnění v mé moci, učiním vše milerád.«
»Dospěl jsem na svém vynálezu až k závěrečnému x,« pravil Soukup klidně, ale určitě.
»Nepochybujete o výsledku?«
»Nikoliv, pane závodní.«
»A chcete požádat o patent?«
»Dosud ne.«
»Nuže, co tedy chcete?«
Soukup vyňal z kapsy papír, složený na čtvrtky a vyloživ jej na stůl, ukazoval a vyprávěl.
»Vám to zjevím, pane závodní. Vám jedinému. Je to strojek, jenž těžní stroj s klecí samočinně zastaví ihned a kdekoliv, jakmile by klec překročila nad ústím výši padesáti centimetrů aneb rozběhla se větší rychlostí, než je předepsána. Pracoval jsem na tomto stroji od oné chvíle, kdy po prvé jsem, tenkrát — víte — zastavil klec, již nechal strojník vyfárat až ke střeše. Noci jsem nastavil a stále hádal, pátral, stále přemítal, jak… Mnohdy jsem viděl celý vynález jasně před sebou, zdálo se mi to, tak vše lehké. Jako když se rázem rozední, a jak jsem sedl ku práci — tma… Než nepopustil jsem. Idea tu byla. Myšlenka, zapustivší kořeny v mozku, klíčila, a já kypřil ji prací. Dnes jsem jist vítězstvím, ale abych byl úplně přesvědčen a netížila mne žádná pochybnost, musím vidět vynález svůj v prácí, v činnosti. Musím jej připnout k těžnímu stroji, abych v prázdných chvílích mohl zkusiti, zdali se ne- klamu. Nechci dříve nikomu o něm říci, až budu jist, že strojek správně účinkuje, že vyhovuje úplně bezpečně a že na milimetr přesně funguje.«
Dušan se díval na tohoto umouněného muže s radostí a hrdostí.
»Přál byste si, aby byl u nás vynález ten vyzkoušen. Pravda, Soukupe?« pravil, podávaje Soukupovi ruku.
»Ano, pane závodní. Zde vznikla myšlenka k němu, zde bude po prvé působit. Zde. Když tenkrát jsem zachytil páku těžního stroje a zastavil jej, viděl jsem vás, jak bledí, ale klidní vycházíte z klece. Ta bledost nad špínu mouru vyrážela a v tu chvíli blesklo mi hlavou: což by nemohl tento obrovitý stroj býti přemožen, spjat? Což by mu nedovedl nikdo poručit? A když nedá sobě poroučet, nuže, nechť je poručníkem sám sobě; ať, nepřemožen, sám sebe svou silou přemáhá.«
A Soukup, ukazuje na papír, pravil:
»Zde je možno, pane závodní, vše pozorovati a vysvětliti. Toto je strojek v celosti, v příčném i podélném průřezu. Jak je zde v klidu, tak stojí nečinně pokud není nebezpečí.
Chybí mi pouze jistota přesné činnosti, abych viděl, že stroj těžní ve spojení s tímto strojem vykoná povinnost, již v něj kladu. Představa moje, totiž představa výkonu, má býti následující: Račte se, pane závodní, podívati semhle.« A Soukup rozvinul jiný papír s nákresem.
»To je těžní stroj v příčném i podélném průřezu. Vše je v klidu. Zde je »ukazovatel hloubky«, označující, kde a v jaké hloubce se nalézá klec. Jednalo se mi o to, spojiti svůj stroj s tímto »ukazovatelem«, poněvadž se jím dá měřiti rychlost jízdy. Než, jak toho docíliti? A v tom vězí celá základní idea mého vynálezu; v tom, že dovedl jsem spojiti »ukazovatele« s regulátorem a použíti jeho činnosti ke zpáteční, protikladné činnosti páry, čili jinými slovy, že »regulátor v případě potřeby svou činností omezí činnost a vůli stroje i strojníka. Vzepře se rozkazu vůle člověka, ale počne rozkazovati sám!«
Dušan se díval v úžasu na Soukupa, kterýž po přestávce dále vysvětloval:
»Přikročme k praktické činnosti vynálezu. Za ukazovatelem« je ozubená příčka, spojená s »regulátorem«. U střelky, ukazující v jaké hloubce se klec nalézá, je malý klínek, stále s ní dolů i nahoru běhající. A nyní račte dáti pozor: na příklad strojník těží. Nejvyšší přípustná rychlost je stanovena — řekněme — na pět metrů za vteřinu. Regulátor následkem rychlejší jízdy rozpjal výše svoje otáčivá ramena a tím přitiskl ozubenou příčku e) »ukazovatele« až ke klínku x), jenž okamžitě uvízne v jednom zubu, a následkem toho příčka a) se pohne a spustí závaží d), jež je spojeno s pákou r), a ta okamžitě spustí samočinnou brzdu strojovou a uzavře páru, jdoucí pod páku, jíž ovládá strojník stroj. Vše je hotovo v mžiknutí oka. Stroj stojí okamžitě.«[1]
Dušan se díval na Soukupa i na výkres s pohnutím. Po dlouhé chvíli pravil:
»Soukupe, vy jste geniální hlava, a hřích je spáchán na vědě tím, že vy jste nestudoval. Než tím vzácnější uznání pro vás, že jste vynalezl tak důležitý stroj; vy, samouk. Váš stroj je pravým dobrodiním horníkům a všem, kdož jsou nuceni jezditi v kleci pod zem.«
»To ještě není vše,« pravil Soukup. »Jedná se mi ještě o to, když bude klec míti docela volný chod, na příklad když vyjíždí na povrch. To samé, co se stalo tenkrát. A tu musí pomoci hloubkový »ukazovatel«. Klec vyjede na povrch. A jakmile se octla víc než půl metru nad vyměřenou hloubkou, totiž v tomto případě nad vrchní podlahou, tato páka c) posunuta střelkou »ukazovatele« i) přitiskne příčku e) a vše ostatní se opakuje. Klec nesmí přejeti ani do metru výše přes vykázanou dráhu na povrchu.
A právě o to mi nyní běží, abych vyzkoušel svůj vynález a zjistil správnost svých výpočtů. K tomu potřebuji těžního stroje v chodu. Mám doma celý strojek zhotovený, ale chci se přesvědčit, zda správně funguje. Toto x mi dělá ještě starosti.«
»Buďte ujištěn, promluvím sám s panem radou,« pravil Dušan, a podávaje ruku Soukupovi, dodal: »Jsem rád. Soukupe, že jste mým žákem, často, tenkrát, víte, když jste chodíval k Bětušce ještě, zasvěcoval jsem vás do strojnictví a již tehdy překvapoval jste mne bystrostí odpovědí. Jsem hrdým na vás. Soukupe. Nezávidím, že jste mne předhonil. Služba a starost mi ubraly ideálního vzletu a snad také je toho příčinou, že nemám pro koho pracovat. Vy jste pracoval pro ženu a děti. Jste milován.« Dušan řekl tato slova tak nějak trpce a bolestně, že Soukup se na něho zadíval.
»Budete bohatým člověkem, Soukupe. Bohatým, ale nezávidím vám. Ze srdce vám toho přeji. Vám i Bětušce. Zdař Bůh!«
Ostře to řekl. Jako obyčejně. Ruku stiskl Soukupovi a odešel do druhé kanceláře. Zdálo se, že je pohnut a že chce své pohnutí ukrýti.
Soukup se za ním zadíval. —
Soukup odešel pln radosti a Dušan fáral na důl. Jak se styděl před tímto prostým dělníkem, že zapomněl svých zamilovaných studií na vynálezu. Nemohl se jim věnovati. Všecek čas mu zabrala starost o závod. Nemohl se věnovati snům, kde z tisícerých koutů volal na něho život: pozor! A když někdy sedl k psacímu stolku, na němž byly rozloženy kreslicí nástroje, pozoroval, že úmornou prací v honu a shonu závodním ztratil vedoucí myšlenku počáteční. Litoval, ale chápal, že to nezmění.
»Oč slastnější je tento Soukup mne,« šeptal si vstupuje do klece, sjížděje do tmy, z které již tolik mrtvol bylo vytaženo; mrtvol otců, synů, a s nimi zemřelo tolik nadějí — — —
Stále ho provázela myšlenka na vynález Soukupův. Nezáviděl mu, ale sebe před jeho prací obviňoval. On, ten člověk beze všeho školského vzdělání, jemuž bylo po nocích pracovati, odborné vědomosti z knihy po kusech vytrhovati, pomalu do spletitosti fysiky, matematiky, algebry a jiných nauk vnikati. Ten člověk z davu, po němž se šlape a jímž se opovrhuje, ten muž »sběře«, jak je nazval ředitel, stojí tu před ním s geniálním vynálezem k dobru lidstva. Jak nízko stojí pod ním oněch »vyvýšených« řada, již nabyli vzdělání školního i odborného a na kolku dostali vysvědčení — zralosti, že tolik a tolik let se vzdělávali.
»Nadání se rodí,« mluvil k sobe polohlasem, kráčeje širokou slojí k předku; »to je jisté, že vzniká ve všech vrstvách, kde se lidé rodí. a mnohdy tam, kde nikdo ani netuší. Původ jeho není dědičný, není odvislý ani od poměrů a bohatství, ani od duchaplnosti otce nebo matky. Všecko vzdělání není s to, zroditi geniální mozek, myslící, tvořící. Škola pouze urychluje jeho vývin a dozrání, jsouc tak vodičem a ukazovatelem. Pak ale je to vraždou, když vládní správa učiní vzdělání školní závislé od peněz. Kde je pro to rozumový důvod? Vždyť tím se dává tento vládní systém do nebezpečí spoluviny při ubíjení talentu chudých lidí, při vraždění těch, kteří mohli prospěti světu.
Jak vysoko mohl státi tento člověk, kdyby se mu bylo dostalo již z mládí vzdělání školního, jež by bylo rozvinulo jeho nadání přirozené, ukazujíc mu cestu. Jakým činitelem platným v řadě vynálezců mohl býti. Jak mohl proslaviti jméno své národnosti. Je to správa… Je to starost vlády… Chudoba ubije i ten nejlepší talent, aneb mu vykáže nakloněnou plochu — ke zkáze.«
Dušan došel předku.
- ↑ Popis tento je vzat ze stroje podobného, zvaného »patent Vodrada«, českého to vynálezu pana Vodrady, úředníka strojního při inspektorátě horních závodů »Severní dráhy« v Moravské Ostravě. Patent onen je zaveden dnes již na většině závodů ostravsko-karvínského uhelného revíru. Vysvětlivek dostalo se mi se svolením horního rady pana Majera na jámě Alexandře v Kunčičkách, začež srdečně děkuji.