| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| XIII | XIV | XV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIV. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 166 - 175. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Irena seděla v pokoji a četla. Četla-li, nemohla sama říci. Časem ležela jí knížka v klíně a očima zadívala se do pošmourného kraje, kde se válela mlha po včerejším dešti.
Byla neobyčejně bledá. Měla na sobě řasnatý oblek barvy modré, a na otázku komorné, zda půjde dolů k obědu, odpověděla, že trpí migrénou, a přála si býti o samotě, časem se zachvěla a víčka oční několikráte křečovitě sebou zacukala.
Uvažovala o všem, co se stalo, a vše stavěla podle sebe; vše, co mohlo sloužiti pro vlastní omluvu i proti tomu, co se stalo. Vstoupila na bojiště a jako velitel zkušeným zrakem přehlížela terén, prostředky buď na možný zdar či zmar. Než, nechtěla být poraženou. Chtěla být vítězící. Věděla, co počíná, a vědoma jsouc následků, cítila, že je nutno dále operovati.
Neukázala se po celý den dole. Odpoledne jí vyprávěla komorná, jak slyšela od sluhy, že bude večer konerenční schůze. Tušila, že přijde i Reichenstein. Nechtěla se s ním za žádnou cenu sejíti. Chápala, že by to bylo drzé a přímo Jse vnucující chování. Vyčká, a podle toho se zařídí, čekala, že on se musí přiblížiti. Jeho povinností je, se omluviti— po včerejšku; po tom, co je dnes skutkem. Nelitovala, co se stalo, ale počítala s tím, co se stane — — — nebo státi může …
Znali se delší dobu s Reichensteinem.
Přemítala a v mysli rovnala první dojmy z oné chvíle. Reichenstein nebyl ani krásný, ani duchaplný, ani jiné ctnosti nekrášlily jeho mužství. Ale byl milionářem, a to postačilo. Byl to »genius kšeftu«, jak ho kdysi pojmenovala teta. Měl v hlavě cifry a místo srdce algebru. To věděla i teta, ale přec činila seč síly stačily, aby ho Ireně učinila líbezným. Byltě milionářem a šlechticem. Jeho rodokmen neměl sice šestnáct předků, aby ho opravňoval zasednouti k tabuli s hlavami korunovanými, ale neměl-li předků, měl to, co hýbe přítomností a poskytuje všeho. — Miliony.
Dlouho se rozpakovala a vzdorovala tetě. Nemohla se rozhodnouti. Nemohla se spřáteliti s myšlenkou, připoutati se k žoku peněz. Chtěla by peníze i šlechtictví, ale spojené s krásou těla i ducha, s mládím, s oním divokým ohněm mužova náručí, jehož tak toužebně si přála.
Teta ovšem byla jiného smýšlení. Jí se líbil Reichenstein, a kdyby nebyla umřela — kdož ví… Možno ovšem velice pochybovati, že by této chyby s tetou se byl dopustil Reichenstein. Byl sice malý, tlustý, při- zrzavělých vlasů, tlustých, skoro nadmutých tváří. zkrátka nečinil ani v nejmenším nároky na onu představu, již mladé dívky kreslí si o svém nastávajícím; ba, byl již hodně blízek »usedlému stáří«, ale že by se byl zapomněl s tetou — nechceme a nemůžeme tvrditi, poněvadž důkaz pravdy by se nepovedl. A každý spisovatel má hleděti, aby to, co píše, bylo nejen světu — ale také pravdě podobno.
Irena myslí zalétá do Dalmácie. Tam po prvé jí myšlenka přišla do hlavy, k jejímuž uskutečnění pracuje nyní. Byla tam s tetou v létě na cestách s turisty. Ať úmyslně či náhodou teta jednajíc, oddálila se s ní od společnosti v rozkošném údolí Covlatském u Gruže. Chodily spolu s tetou do únavy, až konečně, zemdlené, pocítily touhu, navrátit se do Gruže. Ano, vrátit, ale jak? Kde nalézti cestu v zemi, kde cest není? Dodaly si odvahy a šly ještě kus cesty nazdařbůh. Potkávaly lidi, ale těm nerozuměly. Mluviliť tito lidé příbuzným jazykem slovanským, ale jim naprosto nesrozumitelným. Šly dále, až zahlédly bílé zdivo, probleskující hájem oliv a palem. Přiblížily se v strachu k háji, jenž rozléval kolem vůni, již dosud znaly jen z pověstí. Vrata byla otevřena. Vešly dovnitř a šly chodbou, již utvořily spojené koruny stromů, až došly k domu. Kolem nikdo. Chtěly vejíti dovnitř, vzaly za kliku — zavřeno. Celý dům jako vymřelý. Obešly jej celý. Stál zde jako v pohádce a jen čekaly, až se objeví baba Ježibaba a za ní dravý lidojed, řvoucí:
»Čuchy, čuchy, čuchotina,
smrdí tady člověčina.«
Na tetě by si byl příliš nepochutnal, byla již notně tuhá, ale Irena — — —
Počaly se žalostivě radit, co učinit, aby se dostaly do Gruže, kde bylo umluvené místo noclehu v hotelu Pětkově. Nevěděly ovšem, kde se nalézají a jak daleko je do Gruže.
Vtom, co dlely na rozpacích, ozve se štěkot psa. Zachvěly se. Za okamžik vyřítil se stranou od moře veliký novofundlandský pes a běžel k nim. Hrůzou téměř ztrnulý. Než v okamžiku bylo slyšet ostrý hvizd. Pes jako přimrazen zůstal státi a z palmového háje vystoupil v pěkném, modrobíle pruhovaném matroském kroji sám — pan Reichenstein von Reichenstein.
Kdyby byl celý Dubrovník i s Gruží v tu chvíli sletěl do moře i se vším, co v něm je, nebyly by se více podivily, než panu Reichensteinovi, jenž rovněž zdál se velice udiven.
Vítal je i dobrořečil náhodě. Přichází právě od moře. Vozil se na lodi. Byl v Šipanu; ach, jak je rád, že se tam nezdržel. Tak úryvkovitě mluvil pan Reichenstein. I ony mu vyprávěly své nehody a dozvěděly se, že tento dům je vila »Amoretta«, patřící panu Reichensteinovi. Sem prý zabíhá vždy do klidu a ticha; zde chce utéci sám sobě a žíti snům a všemu tomu, o čem jim vyprávěl a co považoval za důležité jim říci.
Slečna Irena i teta přijaly pozvání a vešly dovnitř. Musejí si odpočinout a posilnit se. A mluveno o neobyčejné této náhodě dál. Ve vile byla pouze stará kuchařka a jeden sluha, domorodec. Pan Reichenstein je pohostil, a když clitěly odejít, oznamoval sluha, že není možno dnes po moři jeti. Loď již žádná nepojede, až ráno přijede ze Sána. A pešky nebylo možno jíti až do Gruže.
Přijaly šetrně nabídnuté pohostinství páně Reichensteinovo. Seděli všichni na verandě vily, obrácené k moři. Vzduch byl vlahý, měkký. Moře jim u nohou šumělo svoji věkovitou pohádku míru a štěstí a jako by náruč rozpínalo, tak někdy vlna vyběhla pomalinku až skoro k vile, jako by se chtěla přesvědčit, zda i zde štěstí poupě rozkvétá. A později se objevil bledý, zmodralý svit, jasnící se víc a více, až tam, kde se bělaly domky Šipana — vyšel měsíc.
Čarovná jižní noc, teplá jako krev srdce, zpěvná jako mysl mládí a dojímající velkolepostí, zjevila se jim. Bylo vše jako by stříbrem oblil. Bílé páry, vystupující z moře, podobaly se kouzelným mořským pannám, ptactvo na břehu pělo svou velebnou hymnu díků a tam dál někde zvonil zvonek… Příroda dýchala vůní a tato vůně vznešené jižní květeny omamovala …
Irena se nemohla nabažiti tohoto pohledu. Nikdy dosud moře neviděla. Její prvá cesta byla z Metkovič do Gruže malou zátokou mletskou. Jela ve dne a nyní teprve chápe, proč se rozepisují básnící a opěvují moře a jeho krásu za noci.
»Ach, jak je to krásné,« zašeptala a dodala: »Chtěla bych tu býti po celé léto.«
A onu noc nemohla usnouti. Vyložila se z okna a znovu a znovu se pohřížila do krás přírody. Co onu noc prožila, nikdy ještě neprocítila. Něco v ní praskalo, lámalo se; slyšela, jak se v ní drtí stará budova ma- lých rozměrů a pout a roste touha k budově nové, lepší, nádherné; k životu, v něm může člověk takto sníti,
takto milovati, takto hýřiti v orgiích, anebo se modliti k vysněné lásce.
Přicházela k závěru, že toto vše může míti jen člověk bohatý. Počala srovnávat a porovnávat. Až do této noci byl jí Reichenstein protivný. Nenáviděla ho. Hrůzou se otřásla při myšlence na něho a když jí teta o něm vyprávěla, křičela: »Ne, ne, dost, dost. Nechci!«
A dnes dlouho v myšlenkách postála před tímto žokem peněz, neúhledným, neforemným člověkem, a zdálo se jí, že teta má v mnohém pravdu. Uznávala, že není tak ošklivý a rázem se jí zjevil život někde v jednoduchém, prostém bytě o dvou, třech pokojích, s úředníkem o patnácti stech zlatých ročních příjmů. Viděla se, jak chová a převinuje a zavinuje křičící děti, jak chodí s chůvou na procházku. — Brrr — — A počítá: smí či nesmí si koupiti nový klobouk.
A letní byt — mořské lázně — vila »Amoretta«… cestování?…
A v tu chvíli cítila, že se v ní stará budova řítí, že pohřbívá něco ze svého dřívějšího já, že je hrobařem všech dětských snů a že je silná dost, vystavěti si ideální budovu budoucnosti dle svého plánu, jejž si sama vykreslí praktickým pojímáním života. Vždyť je krásná. Tenkrát po prvé jí přišla na mysl věta: »Snad stojím za to!«
A druhý den teta poznala tuto změnu. Vsedly na loď. Reichenstein je doprovodil. Žádal za dovolení, zda s nimi může jeti do Gruže. Tam se oddálili společnosti a za týden si prohlíželi náměstí sv. Marka a laguny v Benátkách. Viděli Řím, Neapol, Vesuv. Z malého výletu stala se dosti veliká cesta, ale kdyžbyla teta spolu — nebylo nebezpečí žádného. — A otec, ředitel, byl hrd na toto vyznamenání. Dnes prožívá ty dojmy znovu.
Ještě vidí, jak se vrátili tenkrát z Itálie přes Benátky zpět do vily »Amoretty«. Byla opět vlahá noc jižní, dráždící a svádějící. Seděli v háji mezi palmami, olivami, myrtovými stromy. Ani neví, co ji napadlo, že postavila se mezi sochy, jichž tu bylo několik rozestaveno. Reichenstein odešel do vily. Seděla s tetou v bílém obleku. Pojednou vyskočila, ulomila několik větví myrty a palem, spletla si věnec a přehodivši jej přes ňadra, postavila se mezi Dianu a Venuši. Reichenstein, vrátiv se, hledal ji, až ji konečně našel a snímaje ji s pařezu, na němž stála, po prvé ji k sobě přitiskl — a cítil, že toto krásné tělo neodporuje.
Na nejmenší vzpomínala a přicházela k závěru, že i on počítal dobře. Pochopil její povahu a vyčkal. Věděl, že tuto pevnost nedobude útokem, čekal, až se vzdá…
A pevnost se vzdala.
Nevinnost kapitulovala, ale rozum kladl podmínky. A dnes celý ten zápas došel vyvrcholení. Bránila se dlouho. Ani prosby, ani sliby nepomohly. Podržela klid a rovnováhu jako generál, hájící pevnost, již hodlá vy- dati za podmínek nejvýhodnějších, když vidí, že ji již neudrží.
Znepokojovala a zaměstnávala ho stále. Viděla, jak hoří, ale pozorovala, že se mění. Zanedbával své milenky a věnoval se jí. A došlo to tak daleko, že na slovo ji poslouchal, její rozkazy plnil, nejnesmyslnější choutky uplatňoval.
»Spokojenost životní má pouze ten, kdo má prostředky, aby si ji získal, aby starost mohl odehnati,« řekla jí kdysi teta a ona toto učení uznala za pravé, pracujíc v jeho smyslu stále.
A dnes opět žije ve vzpomínkách oné jižní čarovné noci, kde všechno kolem ní splývalo v jednu velikou, úchvatnou báseň, plnou nevýstižných krás. Ach, jaký rozdíl je mezi tenkrát a dnes …
Dnes je u cíle — ale za jakou cenu?… Za cenu své ženské důstojnosti. Chápe to, ale nelituje. Chtěla dostoupili, uchopiti příznivý okamžik a zavěsit se naň a vyšinouti se k cíli.
A dnes stojí na posledním stupni. Ještě krok, maličký krůček a — bude u cíle.
Jak to bude krásně zníti:
»Irena Reichenstein von Reichenstein.«
Jak budou všecky v údivu, závisti a jak ji budou nenáviděti.
A což ty provdané paničky, tam dole pod ní. Tam hluboko…
Cítí, chápe jejich vztek. Má jistotu, dnes je u cíle.
Přistoupila k psacímu stolku a vyňala ze zásuvky drahocennou skříňku a vyňala z ní lístek papíru. Malý lístek od včerejška. Byl tam, jako navštívenka bez ceny až do včerejška; ležel tam u Reichensteina včera ještě klidně na stolku a dnes… dnes má pro ni cenu milionů. A to ona dokázala. Sama.
»Snad stojím za to,« zašeptala, pohlížejíc na lístek a znovu a znovu se dívala na několik těch řádek, psaných Reichensteinem, věštících jí, že se bude zváti paní von Reichenstein.
A uložila jej znovu do skříňky a pohlížejíc oknem ven po okolí, hrdě se vztýčila, jako by chtěla říci: »To vše, co je kolem, kam zrak můj dosáhne, bude moje. Moje. A za vše vděčím svému ženskému umění.«
Nic ji nemohlo zklamat. Žádné pochybností neproletěly jí hlavou. Nemohly se zrodit. Vše bylo tak jisté a určité. Vše tak po obchodnicku zajištěno. A to děkuje pouze tam tomu malému kousku papíru. Teď se jí Reichenstein již nevymkne.
Vtom se otevřely dveře a objevil se Reichenstein. Irena překvapeně pohlédla na něho, ale pouze okamžik. Rázem pokročila k němu a objala ho a zlíbala tak vroucně, jako by mu vděčila za to, že přišel. Jeho přítomnost potvrzovala jí, že je chycen nadobro.
»Ty dobrý, ty drahý, jak jsi hodný, že jsi přišel. Jak jsi hodný a jak .tě mám ráda,« polohlasem vyrážela ze sebe Irena.
»Chtěl jsem tě vidět. Musil jsem,« pravil Reichenstein.
»Víš, že jsem strávila dnešní odpoledne v myšlenkách na tebe?«
»Aj!«
»Stále jsem dlela s tebou. — Ach, ty nevíš. — — Bojím se, lekám — —«
Usedli na pohovku a rozhovořili se. Irena všecka blažena, byla děckem. Okouzlovala. Nic z oné nepřístupné hrdosti nebylo na ní znáti.
Podobali se ženě s mužem.
»Přijdeš ve středu?« tázala se Irena.
»Snad.«
»Řekni, že přijdeš,« žadonila Irena.
»Bude-li možné, přijdu.«
»Chystám ti překvapení.«
»Tak?«
»Něco ze starého Egypta, ale více neřeknu. Přijď! Prosím — —«
Objala ho.
Setrvali tak dlouho spolu.
Irena cítila, že zvítězila. Včerejška přestala litovat. Přišel sám. To mluvilo. Musí kouti železo, dokud je žhavé. Jedno bylo jisté. Je u cíle. To chápala. Co nejdříve musí dosíci přístavu, k němuž plula plnou parou, bezohledně.
Ať jí závidí. Ať ji i nenávidí…
Dnes drží své štěstí jistě.
»A máš mne rád, viď, že mne máš rád? Viď, že smím ti věřit?« šeptala, svírajíc ho v náručí.
Reichenstein ji políbil.
A seděli tak o samotě dlouho. Již soumrak ulehl nad krajem a ještě zde seděl Reichenstein, jehož Irena omamovala svou krásou. Seděl tu, jako by se chtěl do věčnosti nasytit tělem této krásné ženy.
Anděl lásky obestřel je svými perutěmi.
Žili své lásce a štěstí…