| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| XII | XIII | XIV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 156 - 166. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Výplata se odbyla hladce. Živý ruch, scény plné života, smutné i veselé, hravé i dravé jsou zde. Romanopisci by našli zde látky sdostatek a pravdivé až k neuvěření. Ale vidět se to musí, avšak nejen vidět, ale i rozumět se musí umět tomu životu, rozeznávat barvy, stíny a světlo, klam a lež, pravdu a skutečnost.
Úředníci vyvolávali jména dělníků v abecedním pořádku, a jak jeden za druhým postupoval, aby dostal svůj papírový sáček, v němž je celá mzda vypočtena, druhý úředník to zapisoval. Možné omyly se nevyrovnávají hned, nýbrž až druhý den v kanceláři. Závodní při výplatě není, a proto je to zde někdy i trochu »volnější«.
Dozorci podzemní i dozorci úředníci, totiž úředníci, vedení v hodnosti dozorců, dále všichni strojničí i ti, co pracují na tak zvané »panské šichtě«, jsou vypláceni dříve. Úředníci berou služné o den předem.
Na »placu« stáli horníci a čekali, až na ně dojde řada. Někteří přepočítávali peníze, jiní nadávali, že jsou zkráceni, opět jiní vyprávěli nejnovější události.
Bylo k šesté hodině.
Výplata počala o páté.
Rázem se zjevil Šebela mezi nimi. »Víte již, že zatkli Strouhala?« tázal se.
»Ne!« odpovědělo několik hlasů.
»Strouhala, Vujčíka i Zemplinského,« dodal Šebela. Někteří tomu nevěřili. Byli totiž mnozí teprve po čtvrté hodině vyfárali z denní směny.
Noční směna měla výplatu dopoledne, poněvadž byla včera neděle, a tudíž večer nefárali. Jinak by měli výplatu ráno.
Někteří »z placu« potvrdili, co pravil Šebela. Dav to příliš nerozechvělo. I oni byli zvykli ukázkám závodní- ho »obcování s lidmi«.
»A proč je zavřeli?« ozval se hlas.
»Chtěli prý zabít ředitele.«
»Dobře by se mu stalo, pšakrev bestii.«
»Že ho nezabili!«
»A proč ho chtěli zabít?«
»Poranili ho?«
»Kéž by pošel.«
Takové šlechetné výkřiky vyrážel dav ze sebe. Bylo vidět, jaké úctě a vážnosti se u všech těší.
Pojednou někdo vykřikl:
»Hokeše v noci též zavřeli.«
»A proč?«
»Pro včerejší řeč na schůzi.«
»Proto? Vždyť nic neřekl.«
»Že je ředitel pes, to každý přece ví.«
»Nevím proč, ale tolik vím, že je zavřen.«
»Ano, to je pravda.«
»Slyšeli jsme to již ráno, když jsme šli na šichtu.«
»Co by se to bylo jen stalo?«
»To jisté ředitel…«
»To by se mohl opovážit.«
»Vždyť mluvil pouze o starých rytířích.«
Takové a podobné výkřiky se ozývaly davem. Nebylo velkého vzrušení, poněvadž nikdo nevěděl, proč a z jakých důvodů byli uvězněni. Zbytečné tento dav nehřmotil. Zavane-li jednou vzduchem jelio výkřik, ozve-li se jeho hlas v celé síle, pak se nese po vlnách vzduchových, po paprscích slunce, letí od ozvěny ke druhé, zachvacuje celý kraj a je hrůzou a postrachem všem, poněvadž jako divoký a vše ničící cyklon zachytí vše, co mu v cestu přijde, ale také vše ničí. Tito jednotlivci srostou v jeden velký, mohutný celek a ten drtí, drtí, drtí… a valí se …
Než dosud nic z této hrůzy nebylo znáti.
Čas neztěhotněl tak, aby byl schopen porodu.
Bylo znáti rozčilení a rozechvění, ale to bylo více temperamentní povahy jednotlivce, nikoli však takové, jež vystupujíc rázem, zachvacuje všecky.
Že zavřeli redaktora. Bože, byl již tolikrát zavřen a tolikrát ještě bude. Vždyť by to byla do nebe volající hanba v Rakousku, být redaktorem a nebýt trestán. Jednou jsem byl přítomen přelíčení u senátu v Novém Jičíně. (Totiž přiznám se, byl jsem tam jako obžalovaný pro článek VII. až VIII., tuším, zákona z roku 1862, že prý jsem vyzradil v listě nějaké »úřední tajemství« a tím předbíhal vyšetřování.) Byli tam čtyři redaktoři protýž »zločin«.Je vidět,že to »úřední tajemství« musilo být dobře uchráněno. Bože, jak jsem se styděl tenkrát za pana kolegu W … a od německého listu za kolegu K. — byli jsme tam tři Češi a dva Němci, kvůli rovnoprávnosti — když na otázku presidenta senátu rady zemského soudu Pfefferkorna: »Byl jste již trestán?« odpověděl: »Ne!« A když přečtlii »vyjádření« se všech stran: »z jeho« obce, kde dosud působí, z »jeho« krajského soudu, kam nyní patří, i všecky ostatní k tomu potřebné listiny, prohlásil pan president, že je »gänzlich unbescholten« (úplně zachovalý). Za to my ostatní a já — fuj! Když přinesli můj »Strafregister«, z něhož mi oznamovali, že jsem tolik a tolikrát již přiskřípnut byl nějakým tím paragrafem, vysvětloval jsem, že vždycky to bylo pouze »se strany« pana státního, že já jsem pravý beránek, že nikdy jsem žádných soudů nehledal, a že vždycky jsem byl »zván« k soudu co nejdůtklivěji, abych vysvětlil, proč to či ono bylo a stálo v novinách; já tedy že jsem nejnevinnější člověk, který »do toho« přišel bez vlastní zásluhy. Ale pan president nechtěl tomu uvěřiti a po poradě, jíž předcházelo důkladné »šetření«, pravil mně s otcovskou přímo starostlivostí:
»Tak dnes »dostali« desítku. Na to, co »spáchali«, je pouze jeden trest. Po druhé jich zavru.«
Dobrý člověk srdce zlatého. A jak šlechetný! »Dobrá rada nad zlato« a tou dobrou radou zrovna plýtvá. Bože, jaký to člověk; ani nevím, jak se mu odvděčit. A jak zkrátka mluví. Stoický klid, úžasná ráznost a neobyčejná stručnost. Pravá to charakteristika našeho soudnictví. A jaká jasnost a průhlednost při tom vzpo- menutí »na tmu«. — »Po druhé jich zavru!« Cítíte to zavanuti bohyně spravedlnosti? Já je cítil v tom okamžiku, poněvadž mne již nesčíslněkrát ona bohyně plácla přes hlavu, nehledíc, kam rána padla. — Inu, když je slepá. —
Přistupme k líčení dalšímu o výplatě. Odehrávají se zde scény dramatické i komické. Dnes šlo všecko nějak ztěžka, jako by něco viselo ve vzduchu: bouře, mrak, blesk.
Vtom bylo slyšeti s pravé strany nějaký křik. Všecko se tlačilo kupředu.
Vyšli asi čtyři horníci.
»Strhují s úkolů. Zas dávají míň,« volali. A vtom počalo se ozývati hlučné souhlasné volání s mnoha stran.
Byla to válečná vedetta rozkazu ředitelova. Snížil mzdu za úkolovou práci.
Tvořily se skupiny po dvoře.
»Co? Snižují mzdu?«
»Snižují.«
Nastal hluk.
Jako elektrickou jiskrou bylo zasaženo všecko, co je odvislé od výše této mzdy.
Teprve po tomto výkřiku: »Snižují mzdu!« přepočítávali si ji jiní, i ti, co měli již mzdu v ruce, a nastalo ono vlnění, jež věští bouři.
Než, nebylo možno v tomto okamžiku ničeho dělati. Dělník má »právo« teprve druhý den si stěžovati v závodní kanceláři, kde se mu zpravidla řekne, že to jinak nemůže býti, a hájí-li neústupně své stanovisko, dá se mu knížka. To znamená propuštění z práce. Jen když je skutečný omyl ve vypočítání směn, zjistí se a urovná.
Byl křik a lání, ale každý vzal peníze, čeká na ně. Usnesli se, jíti se stěžovat — řediteli.
Mezi těmi, kdož nejvíce křičeli, byl i Bogda. Rozhlásilo se po celém závodě, že byl degradován, a Bogda každému vykládal, že ze msty ho závodní dal na »plac«, poněvadž něco ví. Jen kdyby chtěl — mohl by mluvit — — — Nedořekl.
Po výplatě rozešli se horníci i ostatní dělníci, jak už to bývá. Někteří domů, pořádnější do »šenku« a ještě pořádnější do »Veselé Afriky«, do »Transvaalu«, do »Krvavého hnátu« a jinam; zkrátka každý hleděl si najíti místo, kde by něco užil. O to se již postarají hospodští a putykáři.
Mezitím roztrousilo se po městě, že chtěli ředitele zabít; že bylo vzbouření, a pozdě večer zněla poplašná zpráva: přijde vojsko.
V městě z toho veliký zmatek.
Horníci začali teprve o věci uvažovat.
Organisační výbor svolal schůzi důvěrníků, co se má státi. Přizval k ní rovněž dra Krátkého, aby referoval před výborem, z čeho je obviněn redaktor a ostatní zatčení: Vujčík, Zemplinski a Strouhal.
Bylo nutno znáti pravdu a podle toho se zaříditi.
Večer již bylo viděti rozmnožené četnické hlídky procházeti se městem. Než, to bylo vše.
Ve schůzi, navečer svolané, bylo debatováno nikoli jen o událostech, ale i o tom, jaké postavení k nim zaujmouti. Mnohé jiné bolesti a žádosti dostaly se do debaty. Mnozí byli nespokojeni se mzdou, jiní s dobou pracovní, jiní opět s tím, že jsou na zlé práci, kde málo vydělají, až konečně padlo slovo: stávka. Přišlo a zůstalo. Slétlo se rtů a hřmělo kolem.
Z toho vznikly jiné a jiné názory a domněnky, jeden tak, druhý jinak vykládal, až konečně k návrhu dra Krátkého usneseno, svolati širší výbor organisační, a sice zástupce všech závodů celého revíru. Na schůzi této, která měla se konati ve středu, mělo býti vše znovu sděleno a probráno, měli k ní býti pozváni poslanci a na ní se mělo rozhodnouti, zda stávku či proti stávce.
Průběh schůze byl úplně klidný.
Závodní Dušan, když odešel ředitel s horním radou z kanceláře, kde poručil odvésti horníky do vězení, přemítal o celé události znovu a všecko uváživ, nemohl neuznati a necítiti, že byl on, jako závodní a nejvyšší úředník závodu, ředitelovým rozkazem odstrčen stranou. Bylo to jasně a určitě vysloveno. Ředitel jeho rozkaz svým rozkazem rušil, ale musil uznati, že ředitel byl v právu. Bylo to úplně správné, a oni lidé podléhali zákonu i trestu. Dopustili se zločinu. Snad jen chvíle — a mohli býti příčinou smrti ne pouze své, ale sta jiných soudruhů a nevinných.
Uvažoval-li o tom déle, přicházel i k závěru, že snad ředitel prokázal dobro tím, že je dá trestat. Kdyby šli na jiný závod, mohli by tam způsobiti toutéž neopatrností a trestuhodnou nedbalostí neštěstí, a pak by snad on, Dušan, sám sobě přikládal vinu, že byl tak shovívavým, kdy měl trestat.
Leč cítil jasně, že ředitel zde zakročil, aby jeho rozkaz znemožnil. A to přece nemohlo mu býti lhostejným. Nevěděl, co udělali úředníci, že ředitel tak jízlivě s nimi mluvil.
Pojednou mu přišlo na mysl, co bylo mluveno v sobotu na večírku u ředitele. A v hlavě se mu vyjasnilo. Proto dal ředitel zatknouti ony horníky. Proto tedy? Hm! Chce je rozdrážditi, přivésti do ohně, k odporu z nerozvážnosti, k nějakému skutku, z něhož by bylo možno těžit…
Chápal situaci.
»Ubožáci,« prohodil mezi zuby a zadíval se ven na dvůr, kde obloha se pokrývala mraky našedivělými. Severák tam tak často zahvízdal; z vratislavských rovin se rozletěl a opřel se až tam pod Lysou.
A Dušan se díval v myšlenkách tam přes dvůr na haldu a viděl v duchu opět ty postavy vychrtlé a vybledlé, jak sbírají, ba rvačky vedou o skývu chleba, o dosti malý kousek uhlí tam zbylého — náhodou — aby se mohly v zimě ohřát.
Stávka a celé to ovzduší se mu zjevilo, jako včera ráno. Znovu prožíval ony pocity a trpěl pod těmito dojmy. Řekli o něm, že je lepším úředníkem než závodním, a bylo to pravda. K závodnímu, k úřadu plnému bezohlednosti, mnohdy zbytečné přísnosti a někdy i surovosti tam, kde by prospělo slovo více než trest, k úřadu ovšem plnému zodpovědnosti, ale též možnosti prospěti — scházelo mu to, čím většina závodních se honosí, ba čeho má nadbytek: bohorovná domýšlivost o své velikosti a moci a ona bezohlednost, činící je postrachem.
Zadíval se i ven, kde se černaly hromady uhlí; tisíce — statisíce centů.
A oni mluví o stávce…
Ubohý lid…
Večer se konala schůze u ředitele. Byli k ní pozváni závodní všech závodů, této firmě náležejících, a sděleno jim, co se připravuje. Ke schůzi zavítal i Reichenstein. Ředitel oznámil, co lze očekávat, a závodní to vzali na vědomí.
»Vím, že má vypuknouti stávka, pánové, a učinil jsem potřebné kroky. Již se sjíždí četnictvo a pro případ krajní potřeby přijde vojsko,« pravil ředitel.
»Víte,« pokračoval, »že není vina v nás. Výdělky jsou dosti slušné, ale ta sběř zbujněla. Za to, že zavřeli jejich redaktora, štváče ze řemesla, a že dali jsme na »Hermině« zavřít tři chlapy, jež pod zemí kouřili, pořádají schůze a chtějí vyvolati stávku. Nasadí tomu arci čepici rozporu mzdového, ale my dále jíti nemůžeme, na přídavek přistoupiti nesmíme, poněvadž odbyt uhlí se zmenší. Poslední stávka nám ovšem vynesla desítiprocentní zdražení uhlí, ale jak bude dále? Mám zde telegram — pohleďte: »Ruské hranice uhlí našemu jsou uzavřeným, rovněž pruskému. Lacinější uhlí i lacinější dovoz z Horního Slezska bude nás tlačit, a proto ne- můžeme vejíti na žádné podmínky.« — Ředitel ukončil a kolem se ozval souhlas.
»A je to jisté, že jsou hranice uzavřeny? Totiž, myslím, od kterého času?« tázal se závodní Janský.
»Dnešním dnem. Zítra to přinese »Berliner Tagblatt« a po něm asi naše listy,« odvětil ředitel.
Když ještě mluvil Reichenstein a někteří jiní, bylo usneseno, zachovati se ke stávce celkem klidně. Když má být, ať už je.
Horní rada namítal, vypukne-li stávka, že může býti nejhroznější.
»Snad se nebojíte, pane rado,« smál se Reichenstein.
»Nebojím — ale —«
»Či nemáme k disposici dost bodáků?«
Vtom bylo zazvoněno.
Znamenalo, aby ředitel vyšel ven, poněvadž po čas porady nikdo nesměl vejíti ani do předsíně pokoje, v němž konáno sezení.
Ředitel odešel.
Sluha ho odvedl do pracovny, kde čekal na něho muž — Bogda.
Asi po desetiminutovém vzdálení vrátil se ředitel skoro vesele, volaje:
»Poslední zprávy, pánové. Dnešní schůze výboru se usnesla, svolat na středu schůzi delegátů za příčinou ujednání podmínek stávky. Ve čtvrtek tudíž vypukne stávka, na to můžeme býti připravení.«
»Zvláštní je, pane Dušane, že váš »vzorný« to je, jenž se staví v čelo stávkujících« prohodil Reichenstein.
»Nevím o tom ničeho,« řekl Dušan.
»Již delší dobu to u vás kvasí,« poznamenal ředitel.
»Obyčejné tření,« pravil Dušan klidně.
»Ne tak obyčejné« mínil Reiclienstein.
.»Vždycky vám říkám, že máte příliš měkké srdce a jste velice shovívavým. Dočkáte se jednou vděku,« řekl klidně ředitel.
»Činím vždy, co vyžaduje prospěch závodu, ale myslím, že je nutno rozeznávati.«
»Dočkáte se vděku. Hleďte, Soukup. Co jste mu dobrého udělal, a dnes?«
»Nuže?«
»Je vůdcem sociální bandy. Včera předsedal schůzi rebelů. Snad i jeho zavrou jako redaktora,« pravil zlostně ředitel.
»Vím o tom, ale Soukup nemluvil na schůzi. Šel tam ze zvědavosti, a právě proto, že ho tam málo vídají, ale mají k němu důvěru, zvolili ho předsedou. Soukup je celkem klidný a dobrý člověk a nejschopnější pracovník.«
Dušan tahle slova mluvil vážně, a určitě dodal:
»Jeho politické, vlastně sociální přesvědčení nekloní se ani plně k Marxovi, ani k Lassallovi, ba on ani nestojí na půdě programu sociálně demokratického ani národního.«
Tak nějak podivně se usmáli všichni. Dušan toho nepozoroval.
»Prosím vás, pánové,« pravil ředitel, chtěje přejíti na jiné thema — »co zde mluveno, je nejpřísnější závodní tajemství.«
Po několika ještě jiných formálnostech schůze skončena. Byla krátká ta schůze, ale jak závažná …
Ředitel s Reichensteinem osaměli.
»Podkop je připraven, důkladně vyhlouben, třaskavými plyny naplněn. »Sicherku« neotevřeme my. Tu otevrou oni. Nezpůsobili jsme výbuch my, a proto neštěstí nemůže nám býti počítáno na vrub,« pravil ředitel vesele.
»Řekněte mi, pane von Berghöhe« — Reichenstein dnes po prvé úředně tak tituloval ředitele — »jak jste to vše zařídil? Tak brzy a určitě.«
»Dovolíte, abych to podržel pro sebe. Dosti na tom, že co se stalo, musilo se státi.«
»Žasnu. Jste skutečně velký duch. Vy byste měl být, vlastně mohl být premiérem rakouských ministrů. Umíte se dobře propracovat. Jenže vás prozatím ne- pustíme, poněvadž vás nutně potřebujeme. Můžeme dnes klidně spáti a zvolati: »All right«!«[1]
A tyto dvě šlechetné duše se rozešly.
Na chodbě potkali dopisovatele vídeňských listů, Warzingra, jenž dověděv se v městě, co se děje, přiběhl si pro informace, jak má »svým« listům o situaci referovati.
Reichenstein, aniž by se byl déle zdržoval, sešel po schodech a odjel.
Irena se ani neukázala.
Po celé pondělí nepřišla ani dolů do společného pokoje. Ani vůbec ze svého pokoje nevyšla, omlouvajíc se nějakou ženskou chorobou.
Migréna.
- ↑ Všecko dobře.