| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| Vychovávejme matky! | II | III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 8-14. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bětuška Soukupová byla dnes jako na obrtlíku. Vše vyčištěno, udrhnuto. Jako by svátek se měl slavit.
Ano! Slaví se svátek. Je dnes svatého Václava. Na Moravě den nezasvěcený. Soukup robí, a poněvadž ráno šel do práce jako jiný den, chystá mu Bětuška překvapení až na večer.
Ví to Soukup. Celý den o tom přemítá u stroje. Ví, jak Bětuška-matka Bětušku-dceru učí přání, jak obě budou plakat, až mu budou přát. A co mu dají vázaného?
Je sobota. Zítra má prázdno. Dnes v předvečer neděle počne světit jmeniny své a zítra?
Jen kdyby — kdyby. Tak často na něho přijde ten mrak, temný a rušivý, a mysl mu zacloní.
Óh, kdyby toho nebylo. —
Malá Bětuška je již oblečena a umyta a čeká v úzkosti na tatínka, aby mu odříkala přání.
V koutě u lůžka sedělo druhé děcko Bětuščino. Bylo to ono děcko, o němž ve své svatební noci pověděla Soukupovi prostými slovy: »Jsem opět —«
Tak se těšila na toto děcko. A zatím… Modlila se k Bohu, aby to byl chlapec.
A byl… Byl, ale jaký!
Co bolestí vytrpěla pro něj při porodu! Skoro život by byla vydechla, když on se dral k životu. A jakou radost měla, když jí řekli: chlapec.
»To bude míti Václav radost,« byla její první slova.
A měl. Až divoce ji objal a řekl:
»Je to chlapec, Bětuško.«
Tak byla celá rozradostněla. Všechnu bolest ženy potlačila pýcha matky.
Nic na něm nebylo viděti po porodu. Až později.
Oh, jak se zhrozila!
Poznávala, že je toto zbožňované dítě mrzákem.
Závodní Dušan byl mu kmotrem. Po něm chlapce pokřtili na jméno: Vladimír.
Její pýcha mizela při pohledu na toto neforemné dítě. Styděla se za to, bála se je komu ukázati. Srdce se jí sevřelo při pohledu na tohoto ubožáčka.
Ještě jednou všecku bolest by znovu vytrpěla, jen kdyby — A přece…
A je to přece její dítě.
Krev její a jejího muže.
Byl to hošík k pomilování. Cosi tak bolestného měl v obličeji. Bledé vlásky vroubily skoro průhledný jeho obličej. Když seděl, činil dojem velice příznivý, ale když vstal, aby se batolil kolem pokoje, přidržuje se židlí, postele a vůbec čeho se mohl zachytit, tu teprve vystoupila jeho šerednost: hrb vpředu i vzadu. Ošklivý hrb, jako kus masa neforemného by mu připleskl na hruď a mezi lopatky. A toto neforemné tílko jako by poskakovalo nebo se kolébalo, když se posunulo s místa. Bylo to následkem toho, že ubohý mrzáček měl jednu nohu kratší. Nemohl ji totiž v koleně narovnati.
Jako by si byl vědom své vady, vyhledával ubohý mrzák koutky v pokoji a vyhýbal se všemu styku s dětmi, dobře veda i cítě, že se mu často smějí. Nechápal svého neštěstí zúplna, ale cítil již bolest ve smíchu dětí, které nevolaly na něj jinak než: »Kašpárek«, takže i na toto jméno později slyšel.
Snad při porodu kleštěmi ho lékař zmrzačil. Tak aspoň si vysvětlovala Bětuška příčinu zmrzačení Vladimírova, pozorujíc a porovnávajíc ho s Bětuškou.
Bětuška byla pěkně rostlá, skotačivá a dovádivá. Ale tento ubohý »Kašpárek« byl jako pravý Kašpárek: k smíchu, kdyby nebyl vzbuzoval soucit. Jeho veliké dobré oči jako by prosily, když je na někoho upřel. Pohled jeho byl tak bolestný, tak dojemný. Bětuška měla oči tak dovádivé, tak dětsky neposedné, ale tento mrzáček očima mluvil, prosil za shovívavost a slitování.
Tak někdy se Soukupová rozlítostnila, vidouc tuto hroudu neforemného masa. Ona zdravá i muž, oba úplně schopní plodit zdravé děti, a tu zrodí takového mrzáčka. Nepřemýšlela o příčině. Bála se před Soukupem o ní mluvit. Ačkoliv to nebylo vinou její, přece jako by se styděla, že mu porodila tohoto ubožáčka. Stávalo se často, že ho i ukryla, aby Soukup neměl ho na očích, přijda z práce.
Soukup rovněž ani slovem se nezmínil o mrzákovi. Stejně se k němu choval jako k Bětušce. I jeho vzal na kolena a houpaje ho, zpíval mu:
»Houpy, houpy,
sedlák veze kroupy.«
A děcko se smálo tak upřímně. Tak rádo bylo. Tak pevně sevřelo otce malými ručkami a přitisklo se k němu, jako by mu celým srdcem chtělo vděčit za tu lásku, za jedinou
chvíli oné něžností otecké. Rozradostnilo se a ty jeho oči tak blahem zářily a ústa žvatlala: »Tata — tata.« A přece byly chvíle, kdy Soukup přemýšlel o tom, proč že tento jeho nejmladší — je takovým mrzákem. často drže dítě na klíně, žertuje s ním a houpaje, v největším jeho jásotu, když volal ubohý mrzák:
»Etě-tata-etě…« postavil ho rychle na podlahu a odstrčiv podle něho stojící Betušku, zamyslil se a kvapnými, rychlými kroky
přecházel pokojem.
Jako by myšlenkám chtěl utéci. Jako by mu srdce kleštěmi sevřel.
Proč? — Co vřelo mu v mozku, v hlavě?
Na to nedovedl odpověděti.
Cítil cosi, co odcizovalo ho často tomuto děcku. Co to bylo? Nemohl si dáti odpovědi. Byl to odpor zdravého muže — k mrzákovi? Soukup v takových chvílích byl velice vážný a
zamyšleně se díval před sebe. Ani malá Bětuška se neodvážila k němu přistoupiti. Nikdy však nedal ubohému mrzákovi ani v nejmenším znáti nelásku. Věděl, jak by Betušku ranil.
A »Kašpárek« zalezl někam do kouta a díval se po očku na otce, nemoha pochopiti, proč byl tak náhle odstrčen, vyhoštěn z lásky, odhozen z náručí. Neplakal, ani se nebránil tomu, co se často s ním dalo. Uvykl tomu, jako zvykne dítě — trestu a jídlu.
Než nechme prozatím malého mrzáčka a podívejme se kolem v domácnosti Soukupově.
Soukupová byla plná života. Ještě více rozkvetla a zaokrouhlila se než tehdy před sňatkem. Byla plná, kyprá a často, jdouc po ulici, budila žádost a rozplameňovala vášně mnohých mužů ji potkávajících. Než Bětuška si toho nevšímala. Žila své rodině a svému muži. Vděčila mu za vše. Vždyť čím byla, jemu děkovala.
Štěstí její bylo úplné. Totiž skoro úplné. Nikoliv pro malé rodinné či manželské neshody, které někdy rozvlnily klid domácnosti její, ale dečko, syn, mrzák a jeho budoucnost, to často otravovalo její život a zahánělo klid a mír a štěstí od prahu její duše.
Což byly hádky neb neshody domácí! Ty přešly. Závist strýce Bogdy, který je často pomlouval? To přešlo. Ale toto dítě, tento ubohý mrzák, ten nemizel, neodcházel. Ten zůstal a zůstane. Čím dále do budoucna bude vada jeho šerednější, poněvadž bude tělem i duchem starší, své vady vědomější. Jediná myšlenka, jíž se zachytila a v níž věřila, byla, že snad v pozdějším věku chlapcově bude možno přikročiti k operaci nohy, aby aspoň zmizely ty hrozné a pro ní skoro příšerné klokaní skoky.
A přece měla ráda toto ubohé dítě. Srdce matky odpouštělo vady tělesné. Vždyť to byla přece její krev. Ona mu dala život. Ona je porodila.
Dnes zapomínala všeho.
Ani na mysl jí nepřišlo, co ji časem trápívalo.
Dnes je slavný den a proto pryč se smutkem a starostmi! Každou chvíli se dívá na hodiny. Skoro minuty počítá. Již se blíží šestá. Již musí přijít. Ani ji nenapadlo, že by se mohlo státi neštěstí, že by nepřišel, že by ho přinesli — jako tenkrát Neureitera. Nevzpomíná toho a přece je to tak snadné, tak možné…
Vše je v pokoji i v kuchyni sváteční. Vůně připraveného jídla naplnila celý příbytek.
Zešeřilo se.
Bětuška-matka rozžala lampu na stole, ještě jednou napomenula Bětušku, aby se nepopletla při říkání blahopřání; dala jí malou kytici růží do ruky a Kašpárka posadivši za malý stolek podle kamen čekala, až se ozvou kroky.
Jako milovník, očekávající netrpělivě vyvolenou svého srdce, která nedodržuje slíbenou hodinu schůzky, tak napínala Soukupka sluch. Každý kročej venku kráčejících chodců slyšela. Každé slovo zachytila.
Konečně jde — — —
Nic.
Byl to někdo, jemu. Soukupovi, podobný hlasem.
Teď! Slyš!
Ano! Nemýlí se.
To je hlas Soukupův, ale poznává, že to hlas zlostný a přísný.
»Styďte se, Vujčíku. Je to hanba. Je to nedůstojno vás, muže, otce — bíti ženu a k tomu ženu ve vysokém těhotenství. Zasloužil byste sám, abych vás udal. Na to je, holečku, zákon. Rozumíte? Zákon!«
Soukupová poslouchajíc právě přerušená slova mužova, věděla, co se stalo. Vujčík byl známý opilec a v podobném stavu vždycky bil ženu. Zajisté opět že někde se opil a nyní bije doma ženu.
»Eh, co robím — doma robím. A co ty, pšakrev bestie hromská,« rozkřikl se jeho hlas na odvet Soukupovi. »Co ti je po ženě — ne? Či je to tvoje žena? A budu ji bít — a budu — a budu,« a znovu kopal ženu, svíjející se na zemi před domkem kolonie.
»Vujčíku, jděte domů a hned. Opovážíte-li se ještě jednou udeřiti ženu, tož, ačkoliv nerad, oznámím to panu závodnímu Dušanovi,« ostře prohodil Soukup.
»A—a—a co ty pšakrev, pěrune, ty panský lizoňu. Co — však — víme — víme — už všichni. — Ty mně? — Co? — Proč?«
»Vujčíku, nesmíte urážet,« pravil Soukup rozhorleně, vida, že z několika domků kolonie zvědavci vyšli a poslouchají s radostí, jak se spor vyvine či ukončí.
Byl mezi nimi též Bogda a druzí ze závodu »Herminy« a »Vilmy«.
»Co urážet? Koho? Tebe? Sprav si své — doma. Víš? — Nech jiné — ty — však ti povím — sprav si — svoji —«
Soukupová vyšla před dům a prosila Soukupa, aby se nemíchal do věcí cizích a šel domů. »Vím, že máš nejlepší úmysly — ale považ, že je to člověk opilý.«
Soukup vešel se ženou do domku a ani neslyšel, že opilý Vujčík blábolil, potáceje se ulicí:
»He — mně — sprav si svého mrzáka — pancharta — Víš a — a — —«
Ostatní zaniklo v dálce. Vujčík, horník na »Hermině«, šel opět do města, aby tam u žida v kořalně buď v »Transvaalu« nebo »Africe« nebo u »Hnátu«[1] nebo kdekoliv znova se dal do pití a vykládání, jak spořádal ženu i Soukupa.
Vujčíkova žena se zatím dovlekla domů.
- ↑ Ostravské putyky