| Na šachtě - Díl I František Sokol-Tůma | ||
| VI | VII | VIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 63-78. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Soukup kráčel k domovu. Bylo již za soumraku. Zdržel se tam u závodního. Vyšel ze vrat závodu a ještě se tak ohlédl na tu pochmurnou budovu, trčící do vzduchu, jak černý vykřičník.
Bylo mu nějak veselo v duši i v srdci, jako by byl něco dobrého vykonal. Tak mu to leželo v mysli, měl potřebu se někomu svěřiti, sděliti to vše, co slyšel. Octl se v okamžiku, kdy člověk má potřebu mluviti, kdy mu srdce překypuje.
Ostře vykročil, aby byl brzy doma.
V hlavě si vše urovnal, aby Bětušku mohl postupně překvapovati. Došel až k říčce Lučině; ještě asi pět minut a bude doma. ;
Vtom se zarazil a zůstal státi.
Vzpomněl si, že ráno se nepohodnul s Bětuškou. Přiložil si dlaň na čelo, jako by si chtěl vše připamatovati. V poledne, když mu přinesla oběd, ani s ní slova nepromluvil. A ráno — —
Vzpomíná si. Byla hádka, křik.
Ale on jej vyvolal. Proč?
Nyní mu to vše přišlo na mysl.
Pamatuje se.
Probudil se. Jarní slunce svítilo do pokojíku. Ležel na lůžku na bílém prostěradle. Bětuška malá spala klidně v kolébce a usmívala se. časem ručkama rozhodila, něco zažvatlala, rtíky zamlaskala a spala dále. Zajisté sen, nějaký milounký děj jí mozkem táhne.
Velká Bětuška neležela již podle něho. Vařila bezpochyby pro něho snídani. Neviděl její plavé hlavičky vedle sebe. Vzpomínal na večer, na její objetí, na rozkoš, v níž se kochal, na vřelé polibky, na semknutí ramen, přižehnutí rtů, a na vše to, co velikost ženiny lásky dává ráda a bez zdráhání. A při vzpomínce na to vše se mu zastesklo. Zatoužil po ní, po novém objetí, po nové rozkoši. Chtěl znovu píti z kalichu rozkoše, znovu se opíjeti divokým ohněm měkkého náručí této ženy s plnými ňadry a vděkem své rozvité ženskosti, posvěcené mateřstvím.
Ranní slunce vrhalo mírné své jarní teplo a jas právě na lůžko. Myslí mu proletěla myšlenka, jak by vypadala ta plavovlasá hlavička v paprscích slunečních. Jak by Její růžové tělo se barvilo v mihotavé záři slunného jasu. Jak by se rděla její ňadra růžová a — uchvátilo ho to divoce, nezkroceně. Nezadržoval tento pochod smyslnosti. Naopak, obraz stavěl vedle obrazu, až nakupil si celou představu toho, co ženino náručí skýtá.
Vtom vešla Bětuška do pokoje. Byla v jedné bílé sukni, v nočním l abátku, plavé její vlasy splývaly jí po šíji. Objevila se jako víla v pohádce.
»Pojď sem,« pravil Soukup.
Přišla až k lůžku.
Sevřel ji do náruče. Líbal ji. Táhl ]i k sobě. Cítil již tlukot jejího srdce …
Líbala ho, ale marně se mu vydírala z náruče. To ho ještě více podráždilo.
»Zústaň — Bětuško — zůstaň.«
»Ne — ne. Prosím tě — ne. Nech mne.«
»Bětuško — Bětuško.«
»Nech mne — prosím tě, nech mne. — Jsi po nemoci. Lékař ti nakázal, aby ses šetřil. Práce na tě čeká na šachtě, tak zodpovědná — Václave, šetři se. Co bych si počala bez tebe? Lékař řekl, že trpíš na plíce. Prosím tě — ne — ne.« A cítíc, jak ji stále více tiskne k sobě, šeptala: »Prosím tě, nech mne — nyní ne — můj miláčku — až večer — pak jsem celá tvá — celá, ale nyní — ne, prosím tě.« — — — —
Mezitím, co se bránila a vzpouzela tomu, jehož milovala, pouze z důvodů rozumových, z důvodů, jež nutkají ženu, milující svého muže — probudila se malá Bětuška.
»Tata — mama — papat,« ozvalo se z kolébky. Matka se vydrala muži z rukou a sklonila se nad kolébku, za chvíli odběhla a přinesla snídani.
»Nasnídej se, za chvíli tu bude Kučera. Musíš jíti do práce.« pravila.
Soukupa pojal vztek. Klidný tón řeči ženiny zdál se mu výsměchem a pošklebkem.
Vida, že hodiny ukazují půl šesté, vstal s lože, neukojená vášeň jeho vzbouřila mu žluč. Celý obraz smyslně před očima seskupený zmizel, rozplynul se. A ona tím vinna. Ona, již on živí. Každá druhá by vděčně přijala jeho lásku, žádná by mu neodepřela rozkoš svého objetí — jen ona.
Tak tedy? — Taková je? — K němu? —
A čeho se doposud nikdy nedopustil, to provedl dnes. Vmetl Bětušce ty nejhorší urážky do tváře. Potupil ji, snížil a pohaněl slovy nejšpatnějšími, nejšerednějšími, jaké by byl mohl vhoditi do obličeje snad pouze té dívčici, která opilá večer v putyce nabízí své vnady spolusedícím opilcům — »chacharům« za pulčík kořalky.
Nepoznával, jak šetřila jeho sil kladením odporu. Nechápal, že ona, jež nebyla ani legitimní jeho ženou, brala na sebe spoluzodpovědnost za jeho namáhavou práci, spojenou s největší opatrností, poněvadž se jedná o lidské životy. Nechtěl to uznati. Zmítala jím vášeň.
A vida, že Bětuška mlčí, rozpálil se ještě více. Vyčetl jí, že by ráda snad objala někoho jiného, že šetří se pro jiné, že on si teď najde také jinou, aby se tudíž rozešli. Děcko si nechá on a ona si může jíti, kam chce. Opustí ji. Nemá k ní závazků.
V tom zaťukal na okno strojník Kučera. »Je čas,« zvolal.
Soukup bez snídaně vyšel ven.
Šel na šachtu hladov.
Ani to vše doopravdy nemyslil, co Bětušce řekl. Mezi cestou k šachtě a rozmluvou se soudruhem zapomněl skoro na vše. Vášeň zmizela. Rozčilení pominulo.
A nyní mu přišlo všecko na mysl. Nyní uznával, že chybil. Byl dnes dvakrát v šachtě dole. Jednou na pátém, po druhé na devátém horizontě. Stalo se něco na vodním stroji, neházel vodu, a poněvadž byl Soukup závodním Dušanem považován za nejlepšího strojníka. poslal ho dolů chybu najít a napravit.
Byla to práce dosti obtížná a byl rád, že byl při svěží síle. Byl rád, že neumdlel. Ale na mysl mu nepřišlo, že to byla Bětuška, jíž ráno tak pohaněl.
Sama za ním ráno přinesla snídani, kterou nechal doma stát. V poledne s obědem čekala, až vyjel ze šachty. Ani na ni nepromluvil. Snad ani ne kvůli mrzutosti, ale kvůli tomu, že měl starostí jiných. A potom před lidmi. Promluví na ni, a což, když neodpoví? Poznají soudruzi, že se něco stalo a vtipy lítají sem i tam. Vzal oběd od ní a neřekl ani slova.
Ani nevěděl, jak ráno po jeho odchodu bolestně zaplakala. Jak čekala v poledne, aby ji oslovil. Neviděl, jak se na něho podívala. Co pochyb projelo její hlavou za odpoledne. Viděla před sebou stále ono strašidlo v podobě jeho hrozby. Vyžene ji. A dítě jí vezme. Zdá se jí, že nový život počíná klíčit v jejím životě.
To ji konečně dohnalo k závodnímu. U něho hleděla nalézti podpory, poněvadž měl na Soukupa největší vliv.
A Soukup tak hledí přes řeku Lučinu, tak nějak divné a smutně. Zdá se mu. že se stydí jíti domů. A přece by tak rád šel, tak rád by sdělil Bětušce vše, co slyšel a překvapil ji. Nikdy se nedopustil toho, co spáchal dnes. A proto je mu tak divno u srdce i v mysli.
Zešeřilo se úplně.
Klid usedl nad tímto krajem, plným kouře, zápachu, hrůzy a smrti. Zde smrt má tu nejvýnosnější zen. Díval se tak kolem. Viděl, jak se pojednou rozlila záře z vysokých pecí. Zaplavila celý kraj. Tak to rázem zavířilo jasem ve vzduchu nad městem a okolím. To je obrovský oblak žáru, vylétnuvší z vysokých pecí; přeletí, přejde, zmizí jako ten lidský život zde, mající trvání vteřiny.
Kolem něho trousili se horníci, buď do města, či z města. Šli muži se ženami i dětmi. Nešli husté, ale přece oživovali stále silnici, jež se táhla od kolonie »Hermíny« do města kolem starého rozvaleného zámku, kdysi českého, dnes poněmčelého rodu.
Nebylo jim divno, že stojí u zábradlí mostu Soukup. Domnívali se, že vyšel si na »zdravý, svěží« vzduch ostravský.
Pojednou zaslechl nějaký hovor více hlasů. Zdálo se mu, že přichází od jámy »Vilma«. Zadíval se ostře v tu stranu. Přicházeli k němu lidé. Bylo jich klubko. Přišli blíže. Viděl, že někoho nesou. Napjal zrak. Došli už k němu.
»Co se stalo?« ptal se bez účasti.
»Zabilo ho to,« zněla odpověď.
»Na dole?« tázal se.
»Ne, u stroje.«
»U stroje?«
»Ano.«
»A jak?«
»Vyletěla ucpávka. Slyšel stále něco šustit u kohoutku. Stále hledal příčinu, až ji našel.«
»Chudák.«
»Našel ji. Poznal, že je na ventilu hlavní roury u kotle špatná ucpávka. Přistoupil k rouře a v tom, jak se tam postavil, naráz vyletí to všecko obrovskou silou zrovna jemu do obličeje. Byl okamžitě hotov a k tomu ještě napolo uvařen parou, než se podařilo rouru ucpati. Byla to jedna z hlavních rour kotlových.« tak mu vyprávěl jeden z těch, co šli za tímto smutným průvodem.
»A kdo je to? Který ze strojníků, myslím,« ptal se Soukup.
»Neureiter. No, musím jíti. Zdař Bůh!« a soudruh chvátal za průvodem. Nešel sice s ním až do »márovny«. kam nesli mrtvolu, ale šli v tu stranu, kam on šel. Pospíchal za nimi. Bylo mu veseleji ve společnosti.
»Neureiter,« pravil si polohlasem Soukup. Ani neporovnával, ani nelitoval. Jen tak to slovo mu přese rty sletělo. Že šla kolem něho smrt, co na tom. Viděl ji tolikráte již jíti kolem a v nejrůznější podobě. Viděl ji hýřit při kvasu pravých orgií, kdy tančila kankán, divoký, šílený kankán nad hromadou mrtvol ubohých bohatým práce, kteří zahynuli při hrozném důlním požáru, vzniklém explosí zkažených plynů, nedostatečným větráním zaviněné, na jamách »grofa« Larische v Karviné.[1]
Kdo viděl tenkrát onen obraz hrůzy, kdy po stu mrtvol zuhelnatělých vyváželi na povrch, kdo to prožil, ten má nervy ocelové. Toho by zkrušilo a zhroutilo jen opět podobné neštěstí.
Soukup se díval za průvodem, až zmizel. Pak maně mu přišlo na mysl, že včera ucpával on též. Je to denní příhoda, docela obyčejná. Ucpávka povolí, pára se dere ven, syčí, píská, zpívá v rozličných tóninách i polohách. Je to zpěv okouzlující, volající, svádějící zvuk Sirény s tlamou Molocha, pohlcující stále nové a nové oběti, l on včera ucpával. Mohla též ucpávka povolit, záklopka odlítne a za okamžik je uvařen spoustou páry vyhrnuvší se z kotle. On jako Neureiter, nebo Janiga, nebo třetí, pátý. Na jménu a počtu nezáleží. Sotva jeden padl, již druhý stojí za ním a nabízí se kapitálu za nového pracovníka, za kandidáta smrti. Že je on. Soukup, živ, je pouhá náhoda. Všichni jsou pouze náhodou, ničím jiným než náhodou, ti tam dole pod zemí, jako ti nad zemí. Padne jeden, odnesou ho čtyři jiní a padne-li jich deset, padesát, sto, odvezou je na voze, toť celý rozdíl.
A co se mu tyto obrazy hnaly mozkem, slyšel pojednou za sebou žalostný nářek.
»Ježíš — Maria — Josef. Já nešťastná žena. Ubohé děti, pojďte se podívat na tatínka posledně. Nikdy víc už ho neuvidíte.«
Kolem něho šla vdova po Neureitrovi. Běžela z domu z kolonie, kde chystala se již k odpočinku; muž měl noční směnu. Vtom jí kdosi zvěstoval, že Neureiter je zabit. Jak byla, vyběhla ven. Jedno dítě nesla v náručí, dvě se jí drží za sukně a ona ubíhajíc, vleče skoro dětí za sebou. Děti křičí, žena naříká, ale pospíchá, jako by chtěla tímto spěchem zachrániti muže. Nepřemýšlí, že nezadrží smrt, jež snad v tomto okamžiku jinde kosí novou obět na jiném závodě. Nepřemýšlí, neuvažuje. To vše je pro ni cizí. Jedno jen ví, že nepřijde ten, jenž je otcem jejích dětí, který ji učinil matkou, který pannu proměnil v matku, ale neučinil ji ženou před světem.
Již byla skoro v půl kopci pod zámkem a ještě slyšel její nářek, zoufalé ryky, výkřiky její i dětí, jež nechápou sice dosah ztráty, ale pláčou, poněvadž matka pláče a naříká.
Soukup se tak zadíval do tmy za ní. Něco jakoby mu bylo hlavou problesklo z toho, co mu navečer vyprávěl závodní. Zachvělo to jím, až u srdce ho bodlo, jako by to srdce se chtělo rázem zastavit nad tou myšlenkou, jež mu hlavou projela.
Vždyť tato žena, běžící s dětmi kolem, je zrovna taková jako Bětuška, je matkou dětí Neureitera, soudruha, ale není jeho ženou. Co z ní bude? Co z dětí se stane? A vše, co mu závodní večer vylíčil, celá ta hrůza, vše se mu před očima postavilo, vše oživlo v celé síle a zmohutnělo v mozku a slilo se v představu živou, ale strašlivou. Jako by za touto ženou plamenným písmem byl viděl mihotati se slovo svoboden — vždyť tuto ženu zítra či za týden zbaví závod, či bratrská pokladna všech prostředků k žití.
Tak to zalomcovalo jeho nitrem, co viděl. Tak ho to dojalo, uchvátilo a rozlítostnilo. Vzpomněl si na Bětušku. Vždyť i ona zítra může takto běžeti. Ona …
»Můj Bože, Bětuška. Co by si tak počala moje dobrá Bětuška, kdyby se to tak stalo mně,« vyrazil z hrdla Soukup. Slova mu vyletěla z úst, až se jich sám zalekl.
Vtom ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno. Ani kroků neslyšel, jak byl zamyšlen. Obrátil se skoro uleknut a vtom slyšel slova, pronášená tak měkkým, ženským hlasem:
»Pojď domů, Václave — nehněvej se na mne, prosím tě — nehněvej se již. — Nebudu ti nikdy ničeho odpírati — jen mi odpusť a pojď domů. Měla jsem o tebe strach, myslila jsem, že se ti na šachtě něco stalo, a proto jsme ti s Bětuškou šly naproti. Viď, Bětuško. — No, přivítej tatínka,« pravila něžně k děcku. »Je to táta, slyšíš, miláčku? Táta.«
A dítě poznavši otce, žvatlalo: »Tata — tata,« a tlouklo ručkama po obličeji Soukupově.
Soukup spatřiv Bětušku, zaradoval se. Bylo mu milo, že přišla. Takové teplo se mu rozlilo po těle. Nemohl skoro promluvit.
»Či se hněváš kvůli ránu? Nehněvej se, prosím tě. Václave, a pojď domů.« žadonila Betuška, nevědouc dosud, jaký byl účinek slov závodního na Soukupa.
»Nehněvám se, Bětuško, nehněvám,« pravil Soukup. »Proč bych se hněval? Nehněvám se na tebe ani na tuto,« pravil Soukup srdečně a skoro měkce, líbaje dítě, které stále žvatlalo svoje: »Tata — tata — mama.«
»Myslila jsem — ráno — víš.«
»Ne, nikoliv, Bětuško. To byla pouze chvíle. No, přešla. Všecko přešlo. Bude dobře, bude. Doma ti všecko řeknu. Všecko — ani nevíš. Všecko bude jinak — všecko,« skoro vyrážel ze sebe tato slova Soukup.
»A proč tu tedy stojíš? Večeře je hotova, čekám tě již tak dlouho. Ty nevíš, co jsem strachu zakusila, domnívajíc se, že nepřijdeš už.«
»Zabilo to strojníka,« prohodil Soukup.
»Ježíš — Maria! — Strojníka a kde? U vás?« zděšeně zvolala Betuška.
»Na Vilmě.«
»A kterého?« dychtivě se ptala Betuška.
»Neureitera, nesli ho kolem.«
»Ježíš Maria, vždyť má tři deti.«
»Teď tu šla kolem se všemi.«
»Kriste Ježíši — a také je jen tak. Co si počne, co si počne s těma dětma. Jen aby tebe Otec nebeský ráčil chránit,« dodala zbožně.
»Chránil mne až dosud. Nu, pojďme domů, tam ti povím novinu, o níž se ti ani nesní.« Šli.
Tak se šlo lehce Soukupovi, že tohle řekl. Věřil, že z toho mohla Betuška mnoho uhodnouti. Neuhodla ničeho. Stále viděla před sebou onu matku s třemi dětmi, matku, jež není ženou, ženu, přinášející oběť a matku, stávající se obětí.
Šli tak spolu a jaké rozdílné myšlenky v hlavě. Soukup stále viděl Bětušku, jak ji překvapí, až jí řekne, co slíbil závodnímu. Stále si v hlavě spřádal, jak začne a jak bude postupně vyprávět. Věděl, jak to vše skončí, jak ho obejme, jak mu bude děkovat, jak jí oči zazáří, ty dobré její oči.
Bětuška měla plnou hlavu obrazu a dojmů. Nechtěla se prozraditi, že byla u závodního, nechtěla za živý svět se přiznati k tomu a přece by ráda zvěděla, zdali už závodní o té její prosbě mluvil se Soukupem. A do hlavy se jí stále dere myšlenka na Neureitera, matku jeho dětí a na ty děti. Co z nich bude, co si počnou, ta sirota jedna? A závodní páni beze smilování, bez citu a bez soustrasti.
V těchto myšlenkách došli až k domovu. Přešli dvě ulice v kolonii, zahnuli se z této druhé ulice do třetí křižující a vešli do jednoho z oněch kasárnicky stejných domků, které staví závod a jimž se říká »panské byty«, snad pouze proto jen, že v nich opravdoví páni nebydlí. Jsou to domky všecky stejné, všecky.
V jednom z nich zmizeli Soukup i Bětuška. Vešli do síně. Po obou stranách byly dveře. Bydlí zde dvě partaje, dva strojníci, nebo dozorci, nebo naddozorci, nebo subalterní úředníci, již jsou v hodnosti dozorců, naddozorců, nebo i jen nadkopních. Jsou to byty, jež dostávají ke služnému.
V síni bylo čisto. Byla pěkně vybílená a dosti jasně osvětlena. Soukup obýval levou stranu domku. Ačkoliv byl na závodě veden jako svobodný, dal mu závodní Dušan byt o dvou pokojích s kuchyní, což u mnohých budilo i závist.
Vešli do osvětlené kuchyně. Bylo zde čisto, až skoro tato čistota a úprava zarážela. Dlážka vydrhnuta, bílá; po pravé straně kamna kuchyňská a nad nimi viselo nádobí plechové, měděné, litinové, ale vše tak leskle čisté a uspořádané.
»Zatím se, Václave, umyj, než připravím večeři,« a posadivši dítě, jala se Bětuška připravovati muži vše k mytí.
Mezitím, co se myl, upravila v druhém pokoji večeři.
Jak jinak vypadal Soukup, když se zprostil té špíny a mastnoty. Byl to hezký muž, souměrného obličeje, temných, žhavých očí a vysokého čela, jež vroubily černé, husté vlasy. Nosil tak zvaný demokratický vous, totiž na bradě a pod nosem. Časem takový nějaký podivný lesk zazářil mu v očích, tak divoce vyletěl. Bylo znáti, že Soukup je povahy prudké. A byl. Mnohdy provedl něco ve zlosti, ve chvíli, kdy ho uchvátila zlost, jíž nedovedl vzdorovati ani čeliti a litoval i později svého činu, než bývalo pozdě.
Zasedli ke stolu.
»Dnes jsem ti připravila telecí na paprice,« pravila Bětuška. »Vím, že to rád jíš,« dodala a pohlédla při tom na Soukupa.
»Jsi hodná, Bětuško — hodná jsi — a je to dobré, velice dobré.«
»Nu, proč tedy nejíš?« tázala se Bětuška, vidouc, že se v jídle jen tak přehrabuje.
»Ale, nevím ani, co mi je. Tak se mi zdá, že mám toho plnou hlavu i plné srdce.«
»Čeho?«
»Eh — tak — nevím.«
»Je ti tak líto toho Neureitera?«
»Též, ale to není to.«
»Chudáci! To bude nářek, až se vrátí ona s dětmi.«
»Ba, to bude hrozné. A za čtrnáct dní nejdéle je vyženou«
»Ježíš Maria — nedej Pán Bůh, aby to potkalo mne. Já bych si s tím dítětem udělala smrt. A přece, vždyť jsem tak jako ona. Neoddaná,« dodala tak nějak teskně, ale beze vší výčitky, jen tak se na Soukupa podívala.
Tomuto se zdálo, jako by na tato slova byl čekal, jako by nemohl začít bez nějaké výzvy, jako by musil míti před očima nějaký obraz, který by ho uvedl do nálady. Zahleděl se na Bětušku a zrovna vyhrkl ze sebe:
»Ale tebe to nepotká. Tebe to, Bětuško, potkati nesmí. Co by bylo z tebe, z našeho dítěte?«
Bětuška ještě nechápala.
»To se ti řekne, lehko prohodí: nesmí potkat, ale neštěstí chodí po lidech a nikoliv po horách. Večer ještě šel Neureiter kolem. Viděla jsem ho. A dnes? Co je z něho dnes?« dodala smutně.
»Vím, že neštěstí se člověku neuhne, ba ani smrt, uznávám, ale nepotká tě to, co Neureiterovou. To jsem chtěl říci, rozumíš? Kdyby i mne potkalo to nejhorší, tebe nesmí potkati to, co ji.«
Bětuška jako by již něco tušila, dívala se na něho. Malá Bětuška jí v loktech usnula. Vstala, aby ji ulomila do kolébky. Poté se vrátila k Soukupovi, aby slyšela více o tom, co by tak ráda byla věděla. Byla tak po domácku oblečena, tak svůdně, tak měkce. Plná její ňadra pěkně se klenula pod volně splývající kazajkou. Tak se zdála Soukupovi krásná, tak ji zrovna hltal…
Přisedla k němu.
Ovinul jí ruku kolem pasu.
»Nic se, Bětuško, neboj. Nic. Jsi má a budeš má. tíkají že jsem neznaboh, vím to. Jen kvůli tomu, že neuznávám všecko za správné, vzdoroval jsem předsudkům. A ty, drahá moje. se mnou. Byli jsme šťastni bez štoly. Nikdo nás nenutil býti spolu, a my se přece měli rádi, tak velice rádi. Viď? Co nám bylo po těch všech obřadnostech, jimiž dává církev nebo úřad světský právo ke společnému loži a stolu? My jsme žili dosud bez těchto ceremonií spokojeně a ve štěstí.«
Soukup se odmlčel, jako by hledal novou nit k hovo- ru. Bětuška položila si hlavu na jeho rameno a tiskla se k němu. To, co slyšela, zdálo se jí býti předzvěstí toho, co bylo její tužbou. Chápala, že závodní se Soukupem již mluvil.
Soukup pokračoval:
»Žili jsme, pravda, ale je naší povinností pamatovati ne pouze na sebe, ale i na ty, které zplodíme. A to je to nejhlavnější. Dnes zemru — a kdo se postará o tebe a o dítě? Nikdo. Vyhodí tě na ulici jako Neureiterku a bude konec. Jdi, suď se s bratrskou pokladnou. Co ti odpovědí? Je to nelidské, nespravedlivé, že pozůstalí nemají práva na podporu za práci toho, kdo je zplodil. A proč? Poněvadž nevyhověl formě, zákonu, liteře. A to mi tak dnes vlezlo do hlavy.
Byl jsem u závodního. Zítra prý bude kvůli mně nějaká schůzka. Je prý to kvůli tomu stroji tenkrát. Mám přijít v »gala«. Nu, dobrá. A tu mi závodní otevřel oči. Vysvětlil mi, jak se vše má, jak i tebe, Bětuško, prý nemůže představit, poněvadž nejsi se mnou oddaná.«
Opět se odmlčel. Cítil, jak Bětuška ztěžka zadržuje pláč. Cítil, jak se jí ňadra dmou.
»Oči mi otevřel a má pravdu. A víš, co jsem řekl? Ruku jsem mu podal. Vezmeme se. V pondělí mám prázdno. Mám si všecko potřebné vyřídit. Závodní sám půjde za svědka i druhého opatří. Slíbil mi to.«
Soukup pronášel tato slova klidně, bez efektu, ale přece se díval, jakým dojmem budou účinkovati na Bětušku. Když domluvil, sevřela ho do náruče tak vřele, tak ohnivě, jako by celou duší, vším, co je v ní ženskěho, chtěla mu ukázati a dokázati vděčnost a lásku. Tato žena. která byla již matkou dětí tohoto muže, která mu věnovala své tělo s celou tou oddaností zeny, poddávající se z lásky, tato žena v tomto okamžiku děkovala, byla by na kolena klekla před tímto mužem, který jí oznamoval pouze to, co bylo dávno jeho povinností, totiž že postaví ji na roveň své společenské hodnoty a vyhoví tak nutnosti, jež je potřebná, aby ona i děti jeho byly řádně zaopatřeny v případu jeho úmrtí.
Cítil, jak na jeho tvrdou ruku kanou slzy, jak měkká ruka bére jeho ruku a náhle — ucítil na své ruce políbení …
»Bětuško, Bětuško, co to děláš?« pravil pohnut »Jak jsi hodný, jak jsi dobrý — — —.« »A se mnou půjdeš zítra. Se mnou. Budou to všichni vidět. Všichni. Bogda, Botur i ostatní. Závodní mi to slíbil. Můžeš jít se mnou, vedle mne budeš stát. Jsi moje dnes, včera i zítra. Za týden budeš se mnou sezdaná. To budou koukat, že ten »neznaboh« se žení. Ne, neplač, Bětuško. Neplač. Zítra se mnou půjdeš. Musíš jíti. Viď, že půjdeš?« A zvednuv hlavu Bětuščinu, tu plavou její hlavu, díval se jí do očí, v nichž se leskly ještě slzy, ale na tváři, kolem rtů byl již úsměv, radost, spokojenost.
Pak ho objala svýma ramenama, těmi lokty ho sevřela, jimiž častěji v návalu rozkoše objala tohoto muže.
»Jak jsi dobrý, jak jsi hodný, ty můj muži jediný. Děkuji ti. Odpusť mi, odpusť, co jsem ti ráno způsobila. Vem si mne, jsem tvá, jenom tvá …« A objímajíc muže, svírala ho ve svém náručí vždy víc a více.
Celé moře blahosti rozlilo se jí v duši. Vděčnost se spojila s láskou a dokořán otevřela dveře rozkoši.
»Jsem tvá, vezmi si mne, ty můj dobrý, ty hodný, milovaný.« tak šeptala a všecky své vděky podávala mu za to, co jí sdělil.
A Soukup z plného poháru rozkoše jejích ženských vděku pil plnými doušky … V tomto okamžiku byli jako dva novomanželé, jako by slavili teprve svoji svatební noc, jako tenkrát, kdy po prvé se zblížili, kdy, po prvé stiskli se v náručí, okoušejíce ovoce lásky . .
- ↑ Hrozné neštěstí ono se stalo 15. června roku 1894. Plyny zapálené způsobily na »grofových« jámách spojených požár, při němž zahynulo 235 horníků a 25 jich bylo těžce zraněno a množství lehce poraněno.