| Na šachtě - Díl I František Sokol-Tůma | ||
| V | VI | VII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 49-63. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Závodní Dušan seběhl se schodů, přešel dvůr a vešel do chodby, jíž se chodilo do kanceláří. Bylo půl šesté. Úředníci z kanceláře se právě chystali odejíti.
»Zdař Bůh, pánové,« pravil hlasitě vstupuje do kanceláře.
»Zdař Bůh,« znělo to monotónně.
»Odpusťte, pánové, že přicházím dnes se zvláštní žádostí. Ach, pardon, kdo má zítra inspekci?«
»Beneš, pane závodní,« znělo to opět.
»Nu, dobrá, tedy pan Beneš. Prosil bych vás, pane Beneši, kdybyste si vzal dva či čtyři lidi a upravil na dvoře malé pódium, budeme míti zítra malou domácí slavnost. Požádal jsem všecky dozorce nočních i denních oddělení, aby vybídli horníky k účastenství. Rozumí se, že by jen tak na holé vyzvání se nezúčastnili a zejména ve slavnostním úboru; oznámil jsem jim, že kdo se ráno o deváté zítra v neděli dostaví ve slavnostním úboru, dostane půl šichty a dva litry piva a odpoledne že bude hudba na »Střelnici« a večer taneční zábava. To potáhne. Ředitelství povolilo vše. Jste asi zvědavi, oč se jedná? Pravda? Nu, dočkejte rána a nechtě se překvapit. Doufám, pánové, že uděláte mi tu laskavost a přijdete též. Jedná se pouze o to, aby ředitelství vědělo, že jsme solidární. Ač,« dodal lehce, »nejste-li jinak zítra vázáni.«
Všichni přislíbili přijíti, až na Vernera, který se vymlouval, že má nemocnou matku.
»Děkuji vám, pánové, děkuji. Ach, pardon, počkejte, musím vám sděliti, ze jsem hájil vaši věc ve včerejším sezení rady a podařilo se mi přesvědčiti horního radu, pana Bajera, že vaše žádost je spravedlivá. Pan horní rada povolil, a bude vám tudíž vyhoveno v ten smysl, jak jste si přáli. Je to ostatně úplné spravedlivé. Jak k tomu přijde někdo, aby bral peníze za práci, jíž nekonal. Od prvního příštího měsíce tudíž za všecky hodiny, jež pracujete podle potřeby přes čas, abyste byli s knihami k výplatě hotovi, a za které se zvláště platí, nebude onen obnos více rozdělován mezi vás všecky, i těm, kdo nepracovali, nýbrž bude připadající obnos propracovaných hodin pouze oněch, kdož pracovali a to celý. Je to docela po právu. Doufám, že jste, pánové, spokojeni. Na shledanou zítra. Zdař Bůh!«
Aniž by čekal slova díků, rychle vešel do své pracovny. Úředníci, jen tak ze zvyku, zavolali za ním »Zdař Bůh« a odcházeli příjemně překvapeni. Již dávno se ucházeli o úpravu, vlastně o nápravu zla, zavedeného kdysi bývalým závodním, v ten způsob, když některý úředník byl nucen — buď, že se při vypočítávání hornických směn nebo obnosu za ně vyplaceném, zmýlil, nemoha docíliti rovnováhy účetní — pracovati přes čas, někdy před výplatou třebas po několik dní do půlnoci, jelikož do výplaty musilo býti vše v pořádku, připadající obnos za tyto hodiny byl splacen do společné pokladny, z níž vždycky za tři měsíce všichni úředníci se stejně dělili. Toto krytí jednoho druhým bylo nanejvýše nespravedlivé. Zpravidla nejvíce hodin přes čas měli ti, kdož se zabývali nejobtížnější prací, kdož měli výpočty, jejichž správnost závisela na správném »cechování«,[1] nebo zanášení do knihy směn hornických, tudíž ti pracovali těžko, s velikou odpovědností. Kdežto jiní mající práce kancelářské, nemusili pracovati přes čas, ale účastni byli výhod finančních při rozdělování. Bývalý závodní Matlevski zavedl toto dělení, poněvadž se zavedlo tenkráte na všech závodech této společnosti náležejících. Myslil, že tím povzbudí všecky sílv k pozornosti a opatrnosti a předejde neshodám a i zúmyslnostem i nepříjemnostem, povstavším z toho při výplatách; než zmýlil se. Chyb neubylo a přibylo mrzutostí. Těžká a zodpovědná práce zůstala v těchže rukou, které pracovaly dříve.
To se zjistilo, že dělba práce nikde se tak neosvědčuje, jako v kancelářích závodů, že nikde není jí tak potřebí, jako zde, než přes to přijato usnesení generální rady o společném dělení za konané pracovní hodiny přes čas. Závodní Matlevski byl slaboch staré školy, odborník nepatrných vědomostí, kterýž považoval vše co přišlo »s hůry« — od ředitelství, za velice dobré, ba za prospěšné všem, nejen úřednictvu, ale i hornictvu. Když se bylo úřednictvo přesvědčilo o účincích tohoto »blahodárného« zařízení, počalo reptat, než nebylo to nic plátno. Zjevně, otevřeně se vyjádřiti proti tomu, nebylo v nich odvahy. Ohledy a strach o postavení, nedůvěra jedněch k druhým, nejistota, zda by všichni vydrželi, kdyby se veřejně vzepřeli, jakož i vzájemná nedůvěra, panující ponejvíce mezi subalterními úředníky, to je vše zdržovalo od zjevného odporu proti tomuto zavedení, ačkoliv čím dále, tím více škodlivost jeho uznávali. Ale nejen škodlivost sama z povahy tohoto usnesení vznikající, ale něco jiného ještě vyrůstalo z tohoto zavedení: nechuť k práci a ledabylost. Byl třebas krásný jarní večer. Pět, šest úředníků zavřelo knihy a šli domů. Dva tam zůstali. Měli chybu a musili ji nalézti. Venku je čekala buď žena nebo milenka, ale oni měli chybu, »psa«, objevil se a zmizel. Musili ho hledat. A poněvadž mysl jejich byla týrána myšlenkou, že oni zde se dřou, aby z této práce vzali podíl ti, kteří nemají takové zodpovědnosti, že, ačkoliv nemají takové zodpovědnosti, mají přece nárok na stejná práva a podíl, stávali se roztržitějšími a nepozornějšími. Konečně ztráceli i lásku k práci. A běda práci, konané bez lásky.
Časem si postěžovali ti nejudřenější, ale po straně. Báli se. Kolega Badicki, sedící zde již dvacet let, pamatující blahé časy i nepořádky za bývalého závodního Matlewskiho, byl učiněný telefon. Co uslyšel, to pověděl a poněvadž znal závodního Dušana, že je nepřítelem donášení, referoval to, co slyšel, vždy výše, kde ochotně mu popřával sluchu rada Bajer, v domnění, že je dobře, ví-li vždy, co se kde na závodě připravuje — rád mu popřával sluchu, aby mohl časem překvapili závodního otázkou: »Tak víte-li, pane závodní, co se u vás v kanceláři děje?«
Jednou po práci, vlastně po hledání »psa«, kdy pracovali úředníci Fojt a Vahalík až do druhé hodiny v noci, před výplatou, odhodlal se Vahalík k činu. Obětoval se. Šel po výplatě k závodnímu Dušanovi a přednesl mu, jaká že je v tom nespravedlnost, musí-li on pracovati do rána, aby se dělil s tím, jenž klidně spí. Závodní to uznal a slíbil v generální radě se přimluviti o změnu. A tu teprve i ostatní dostali kuráž a všichni pracující v těžších oborech, složitějších a zodpovědnějších, spojili se a sepsavše o všem memorandum, podepsali je a předložili.
Dnes slyšeli výsledek.
S radostí pospíchali domů.
»Copak to asi zítra bude. že s tím dělá „starej“ tahové tajnosti,« pravili mezi sebou.
Totéž tanulo na mysli i Benešovi, když odcházel »na plac«, aby si vybral potřebné dříví, prkna a vše, i lidi a postavil pódium. Ani se neptal, jak veliké; věděl, že to bude něco okamžitého, nějaká snad přednáška, jíž se se má vyložiti nebo vysvětliti nějaký nový rozkaz nebo předpis, buď úřední, totiž buď z revírního úřadu nebo z horního inspektorátu. V jednom i v druhém viděl jen nějaké přetížení, jelikož z vlastní zkušenosti znal, že pro ně nikdy nic dobrého »s hůry« nepřišlo.
Závodní Dušan seděl v kanceláři a prohlížel na stole rozložené mapy, na nichž bylo rozličnými barvami naznačeno, mnoho-li se dole vykopalo, totiž, kam až se postoupilo. Dnes bylo mu ohlášeno v šachtě, že na šestém horizontu, v silné vrstvě uhelné přišli horníci na »smrsk«.[2] Bylo nutno uhnouti se. Prohledali okolí, prostudovati, kam se kloní skála, zda je pokračování uhlí za »smrskem« přímočaře, či v levém, či v pravém úhlu. Vyšetřil vše již na dole a nyní studoval, jaké je okolí kolem této vrstvy. Je to práce nemalá. Někdy dosti malá mýlka vyžaduje hrozných obětí na čase i penězích.
Pamatoval si vždy, jak prostý dozorce se přel s bývalým závodním Matlevskim, že je nutno »smrsk« proraziti, že za ním je pokračování. Matlevski nedal si říci a nechávaje se svésti klamnou žilou uhlí, dal kopati vlevo, šli vpřed pět metrů ve skále levým úhlem, po tom dva metry pravým úhlem, pak se žíla uhelná obrátila ostře vpravo, tím směrem skoro, jímž šli od »smrsku« proti a asi v těch místech, kde naskytl se »smrsk«, otevřelo se jim pokračování vrstvy uhelné dva metry mohutné. Cestu dvanáct metrů konali zbytečné; kdyby byli uposlechli rady prostého dozorce, mohli prokopati pouze skálu, asi dva a půl metru. Tak někdy na dole si horní bůžek zažertuje.
Závodní Dušan stál nad stolkem nachýlen. Zdálo se, že nevidí ani neslyší, co se kolem děje. Přišel sluha, donesl poštu. Místní noviny, několik dopisů, »Národní«, nějaký odborný strojnický časopis a položiv na psací stolek, co byl přinesl, odešel beze slova.
Za chvíli bylo zaklepáno na dveře.
»Dále,« zvolal hlučně závodní.
Vstoupil strojník, jak byl, v modré haleně, osmahlý a celý olejem prosáklý, páchnoucí potem a tím zvláštním výparem, jímž je prosyceno okolí strojovny. Čapku držel v ruce a pravil hlasitě: »Zdař Bůh!«
Závodní pozvedl hlavu a vida strojníka, pravil skoro vesele: »Zdař Bůh, Soukupe.«
Odstoupil okamžitě od stolu s mapou a přistoupil ke zdi, na níž byla nakreslena spousta čar. Byla to mapa, znázorňující těžní jámu, celé pažení dřevěné, čárky přesmeknuté, značící horizonty jednotlivě od sebe vzdálené.[3] Klec těžní s napjatým lanem, nahoře je strojovna se svými pákami a kolečky a táhly. Laikovi by se to zdálo čarodějným kruhem; písmenku tu i onde nějakou zaklínací formuli.
»Pohleďte, ne a ne tím pohnout. Zdá se, jako by to již již se mělo dát do chodu, ale nic a nic,« pravil závodní. »Pracuji na něčem sám, pane závodní, ukáži vám to později. Jestli se mi to povede, uvidíte, jaký to učiní rozruch. Bude to patentováno ve všech státech a budou to zavádět u všech strojů při klecích.«
»Je to dosud vaše tajemství?«
»Pro vás, pane závodní, to tajemství není,« pravil měkce Soukup.
»A smím zvědět, co to je?«
»Podaří-li se to, nevím ještě.«
»A smím vědět projekt?«
»Nemám před vámi tajností, ale neřeknu vám nic, pane závodní, až přinesu výkres, svůj výkres. Jedná se mi o vzdor, zlomiti okamžitě sílu obra, páry, přivésti ji k poslušnosti v největším jejím běhu, v rozpoutané její síle ji semknouti, zvolati: dost! — a zbaviti ji její moci a zameziti tak včas hroznému neštěstí.«
Závodní se díval s úžasem na Soukupa. Stojí tu před ním prostý dělník, strojník, a jaké plány a jaké myšlenky. Nechápal, co chce Soukup vynalezli, jaký objev učiniti, ale z toho, co slyšel, musilo to býti něco velikého, epochálního, něco, co bude nové. Vzdorovati síle páry je jako vzdorovati elektřině. Obě jsou strašlivé moci.
»Nu, těším se, Soukupe,« pravil a dodal: »Hleďte, co vy se zabýváte projektem zmoci páru, stojím již takový čas nad silou elektřiny. Stojím stále na jednom místě,« a ukazuje na některé čáry, pravil: »Zde to vězí, zde. Docíliti spojení těchto drátů, již by to šlo. Ale to je to nejhorší, viďte, Soukupe? Již, již myslí člověk, že zachytil jiskru, že musí býti zde, a nic. Uběhne a zatemní se. Je to jako by rázem slunce přestalo svítit.«
»Tak se to i mně zdá, pane závodní. Už, už to mám, myslím si, už vím všecko, jak to půjde: zde zasadím páku, zde na kleci,« a Soukup přistoupiv ke stěně, ukazoval prstem na jednotlivé čáry, »a zde na sloupu, zde puntík, to mám už — všecko to mám v hlavě srovnané — zdá se mi. že to tak jíti musí — až sem dojde klec, nic dále, pak musí nastati protitlak, reakce — a zatím nic — nic — nic! Než si spořádám v hlavě postup, zmizí to nejdůležitější: jiskra. — Ano. dobře jste to řekl: jiskra. To je to nejpravdivější. — Jiskra.«
»Tedy to má býti vynález při těžení?« jako by se strachem tázal se závodní. Domníval se, že snad Soukup, jsa zasvěcen do jeho hloubání, má na mysli totéž.
»Ano, pane závodní. Je to důležité při těžení, při jízdě klecí nahoru. Napadlo mne to onehdy, tenkrát, víte, jak se to stalo ve strojovně s tím strojníkem.«
»Ach tak,« pravil závodní polo upokojen, »vy chcete vynález, který by —« zamlčel se.
»Ano, který by,« dodal Soukup, »vlastně tak, vynález, který by okamžitě počal pracovati, jakmile by klec vystoupila výše, než má předepsáno. Aby okamžitě sama odebrala strojníku právo ji říditi, aby ona poručila jemu, nikoliv on jí, aby protivila se rozumu i vůli toho, kdo ji spjal v okovy vůle i rozumu.« Soukup mluvil klidně, mluvil jako člověk jistý své věci. Oči jeho, jako by z umouněného obličeje vystoupily, tak se zaleskly.
»Přeji vám, Soukupe, všeho zdaru. Jsem jist, že se vám podaří vtěliti ideu svou ve skutek, o němž sníte,« pravil závodní srdečně. »Věřím, že mi způsobíte ještě mnohou radostnou chvíli a že budete vděčit okamžiku, kdy jsem vás poznal tenkrát na dole jako »táčkáře«. Než nyní k věci. Soukupe, mám pro vás překvapení. Zachránil jste svou duchapřítomností několik lidí při životě, rovněž jejich rodiny uchoval jste před bídou a strázní sirot. To, Soukupe, je veliký čin. Nežádal jste ani vyznamenání, ani odměny, ale já, Soukupe, jsem toho nezapomněl. Já o tom věděl. Víte dobře, že jsem tenkrát v oné kleci jel, kdyby nebylo vás, byli bychom se o podstřeší s klecí rozbili a sletěli skoro šest set metrů do hloubky. A dnes vám mohu sděliti radostnou novinu. Zítra budete překvapen tím, čeho se vám dostane. Nemohu negratulovati vám ihned předem, jsem na vás hrdý. Soukupe, a žádám vás, abyste se zítra určitě o půl desáté dostavil sem ke mně. Je neděle. Službu za vás obstará Vojtek.«
Závodní podal ruku Soukupovi a pravil ostře, jak míval ve zvyku: »Zdař Bůh!« Bylo to, jako by chtěl okamžitě přerušiti veškerý styk, všemu zabrániti, co mohlo býti vděčností, nebo projevem citů.
Soukup téměř oči vyvalil na závodního. To, co slyšel, nečekal, překvapilo ho to. Nemohl odpověděti. Konečně vyrazil ze sebe: »Pane závodní, děkuju vám za vše.«
Závodní Dušan, který chtěl již odejíti do vedlejší pracovny, aby ušel slovům díků, náhle, jako by si byl teprve nyní vzpomněl, obrátil se již ode dveří a postoupil až k Soukupovi.
»Nic mi neděkujte. Soukupe. Nic nechci slyšet. Mám vás rád, víte to. Jsem rád, že jsem se ve vás nezmýlil. Jste řádný muž, nadaný. Podejte mi ruku a slibte mi, že vždy budete pracovati pro dobro soudruhů a tím i pro dobro závodu.«
Soukup podal mu svou učerněnou, olejem zamaštěnou ruku, již závodní svou měkkou, bílou rukou stiskl.
»Tak je dobře,« a dodal:
»Měl bych vám. Soukupe, něco říci, víte, něco, po čem vlastně mně nic není. Je to rodinná věc, ale přece chtěl bych vám to říci,« pravil závodní, drže ruku Soukupovu stále ve své ruce a dívaje se mu do očí. »Mluvte, pane závodní, poslouchám.«
»Ale nebudete to vykládati ve zlé, i když s tím nebudete souhlasit?«
»Vám, pane závodní, děkuji! za vše, i za to, čím jsem,« pravil Soukup, jako by těmi slovy dával závodnímu úplnou vůli.
»Tož dobrá. Sedněte si k tomu. Je čas. Můžeme klidně o tom pohovořiti.« Závodní sedl si ke svému stolku, jenž stál u okna a ukázal Soukupovi na židli vedle stojící, na níž se tento úplné bez ostychu posadil.
Z důvěrného tónu. s jakým mluvil závodní, a z chování Soukupova, dalo se soudit, že tito dva lidé jsou spolu dosti blízce spojeni, což vysvítalo již z toho, že závodní důvěrně se Soukupem mluvil o svém pátrání a hledání toho, co chtěl nalézti, jakož i Soukup jenž mluvil před závodním rovněž o tom, co jeho hlavou probíhalo. Důvěrnost tato musila míti tedy duševní pojítko, poněvadž společensky stáli od sebe strojník a — pan závodní na jámě tak daleko — abych užil lidového rčení — jako Pán Bůh a soukenický tovaryš.
Závodní po chvíli počal rozhovor:
»Tedy zítra budeme míti malou slavnost, jíž osou budete vy. Ano, Soukupe. Přijde i pan rada Bajer, přijde pan rada z revírního úřadu,[4] přijdou i někteří závodní z jiných jam, je pozváno několik strojníků, rovněž z jiných jam přijde dozorectvo, snad přijde i sám pan centrální ředitel, přijde hornictvo, a to vše kvůli vám, jen kvůli vám. Vidíte, a nyní si vzpomeňte, vy budete zítra předmětem obdivu, budete mezi těmi, o nichž se praví, že dělníka neuznávají a neoceňují,« a nyní mluvil závodní volně, ale s důrazem, »než, vy budete zde sám. Rozumíte tomu? Sám. Jaká je to radost, nemůžeme-li ji sdíleti s tím, jehož milujeme, jenž je nám celým světem, a ten někdo zůstává v podobné chvíli opomenut, v ústraní a snad i v pláči a bolesti.«
Závodní se odmlčel.
»Nerozumím, co tím chcete říci, pane závodní,« pravil klidně Soukup.
»Nuže, budu tedy mluvit zřetelně. Vím, že máte Bětušku rád z celé duše, jak toho zaslouží. Vždyť znám celý vývin vaší lásky, ještě za živa své drahé sestry, která ji i vás stejně měla ráda. Netušil jsem tenkrát, ani já, ani sestra toho asi nechápala, že mezi vámi a Bětuškou vyvíjí se milostný román, než stalo se. Nebránil jsem Betušce, když jsem zvěděl, že chce žíti s vámi. Dobrá. Žije s vámi, ale uznáte, ze takovýto život pro ni musí býti přece jen ponižující. Žije s vámi neoddaná, jen tak na víru, a to víte, jak se na to dívá svět. Nemyslete, že snad s vámi mluvím kvůli tomu, že nejste církevně spolu oddáni, ani mi nenapadne. Oddejte se třebas civilně, jen když budete před světem moci říci: moje žena.«
Opět nastala pomlčka. Závodní jako by čekal, iaký účinek budou míti jeho slova.
Soukup seděl a díval se do země. Neodpovídal.
Po chvíli znovu počal závodní.
»Znáte dobře moje přesvědčení a víte, že, co se týká otázky víry, nechávám každému to nejvlastnější jeho přesvědčení, poněvadž víra jest věcí svědomí, vím, že štola štěstí ani lásku v manželství nedělá a neudělá, ba ani nedocílí, ale spojení v manželství, totiž zákonné spojení, provedené tou či onou zákonnou formou je nutné z důvodů společenských, mravních i majetkových. Pokud nejsou děti, je to jedno. Nu, žena, ať už třeba nemajetná, je-li mlada, vždycky ještě má naději. Ale přijde dítě, jedno, druhé, i více a co potom? Společnost — byť i měl muž sebelepší postavení — vyhýbá se této ženě; nejlepší důkaz máte na kuchařkách z fary a přece nikdo jim nemůže třebas v mnohém ohledu pranic vytýkati. Je to předsudek silnější než důstojnost kněze. A potom děti — a potom žena — a potom, dejme tomu, že se stane neštěstí. Sjedete za prací dolů. Zahynete. Co řeknou u bratrské pokladny?
Sňatek váš byl neplatný, nebyl zpečetěn zákonnou formou, a ta, která vám přinesla své mládí, ta, která se stala matkou vašich dětí, je odstrčena, vyhozena ze dveří těmi, pro něž jste nasadil život. Ti, pro které jste pracoval, zahynul, používají této vaší pohodlnosti — jinak to nechci nazvat — a vyhazují ven na mráz, do bahna bídy, zoufalství a hladu tu, která vás milovala a stala se tím matkou vašich dětí. Uznejte sám. Je to lidské? Je to šlechetné? Je to důstojné myslícího člověka? Jsou snad vinni ti, kdož ji odhodí po vaší smrti, ale tisíckrát vy sám. Oni se chytají litery a ta praví: »svoboden«, ale vy mohl jste ji zaopatřiti, mohl jste ji učiniti před světem ženou a tím hráz mezi ní a těmi, kdož jsou povinni ji zaopatřiti, odstraniti. Vy jste toho neučinil. Máte dosti jasný a bystrý rozum učiniti si sám důsledky.
A potom žena. Jak jinak se bude na vás dívat. Dnes aby se schovávala, styděla se, že je matkou. Největší pýchu, již matka pociťuje ve slově: »toto je moje dítě«, musí před veřejností ukrývati a zamlčovati. Jak by byla hrdá, kdyby zítra byla zde svědkem vašeho vyznamenání. Snad tu bude, ale někde v koutku, kde ji nikdo neuhlídá, nikdo si jí nepovšimne.
Jak by se pyšnila, kdyby tak mohla býti s vámi, jak by se na vás vděčně podívala, kdybyste řekl: moje žena. Oh, nevíte a nechápete, co v tom slově pýchy pro ženu. Nic pro ni není tak obtížno, bolesti mateřství snáší kvůli tomu slovu lehčeji a snadněji. Je hrdější, smělejší, je vpravdě ženštější.
To jsem vám chtěl. Soukupe říci. Nic víc. Jen proto však, že máte dítě. Povýšíte zítra, pense se vám tím zvýší a na tuto pensi nemá mít vaše žena a vaše děti jednou nároků? A což když dožijete do let? Přemýšlejte — uvažujte a přijměte moje slova jako pocit přátelství, nikoliv jako výrok nebo přání představeného.«
Domluvil.
Soukup seděl stále nepohnutě.
Po dlouhé chvíli pravil:
»Pane závodní, děkuju, děkuju vám,« a hlas se mu tak podivně chvěl — »oči i uši jste mi otevřel. Nikdy mi toto na mysl nepřišlo, člověk se dře a dře, a na věci kolem sebe nemyslí. Máte pravdu. Je to tak, jak pravíte. Je to tak. Je. Pravdu máte,« vyrážel ze sebe Soukup, jako by mezitím upravoval si myšlenky v hlavě.
»To mě nenapadlo. Věru. Zítra Bětuška — moje Bětuška. jak se mohla pyšnit sedět vedle mne — radovat se a zatím — Eh — Člověk má tolik starostí, že na vlastní zapomíná; přece mělo by mu to býti nejbližším. Eh — zatracené myšlenky — odpusťte, pane závodní,« zvolal a podíval se na závodního, jenž tu sedě! klidně, pozoruje účinek svých slov.
Soukup pojednou skoro vyhrknul ze sebe:
»Ale dnes se to už napravit nedá. Viďte, pane závodní, že nedá? Oh! Kdybych tak mohl — dnes ještě — na mou duši, napravil bych to. Vždyť ji mám rád. velice rád. A potom dítě. Holčička, Bětuška tak milá, dobrá, takové je to stvoření drobné, že člověk neví ani, Jak ji vzíti do ruky, aby jí neublížil. Zlaté vlásky, a ty oči — Eh, jsem dětina, pane závodní, ale nemohu si pomoci. Mám je rád. Obě ty Bětušky, velkou i malou. Někdy je ovšem nějaká mrzutost, ale potom je opět dobře, zase slunce svítí a je jasno. Pane závodní, co bych za to dal, kdyby tak zítra obě mohly býti se mnou.«
Soukup poslední slova řekl tak bolestně a dojemně a tak opravdově, že závodní věřil jeho slovům.
Nastala pomlčka.
Po chvíli pravil Soukup skoro lítostivě:
»Nu stalo se. Co se stalo neodčiním. Ale bude jí to líto. Znám ji. Bude plakat.«
Závodní, jako by na tento okamžik čekal, pravil:
»Soukupe, slibte mi, že si Bětušku vezmete a můžete ji zítra přivésti s sebou. Promluvím s panem radou a s ostatními, kteří vás znají, sdělím, že jste zasnouben. Těm, co vás neznají, bude to lhostejno. Chcete?«
»Ano — chci. Pane závodní — děkuji vám — oh, jaký jste člověk — jaký člověk. Na mou duši v celém revíru není podobného. Nikde. Oh, jakou bude míti Bětuška radost. Děkuji vám. Ano. Vezmu si ji. Ještě dnes půjdu na faru. Co na tom, že je večer.«
Opět umouněná jeho ruka ocitla se v ruce závodního.
»Nuže dobře. Přijímám váš slib. Dnes už na faru nechoďte. V pondělí si udělejte prázdno, dám vám dovolenou, abyste si mohl vše potřebné obstarati a zaříditi. Za svědka při svatbě se vám přihlašuji sám. Zdař Bůh!« Potřásl Soukupovi rukou a odešel do vedlejší pracovny, kde pracovávali »markšeidři«. Bylo to jeho zvykem, že učinil-li někomu něco dobrého, ihned ostře prohodil obvyklé svoje »Zdař Bůh!« a odstranil se, aby se vyhnul díkům.
Soukup sotva mohl za ním zvolati v odvet: »Zdař Bůh!« Vida. že závodní zavřel za sebou dveře, posadil si čapku na hlavu a vyšel ven, do dvora a spěchal k domovu, do kolonie.
Závodní za chvíli vešel opět do své pracovny a posadiv se ke stolku, položil si hlavu do dlaní a zašeptal:
Můj Bože. s jak málem jsou lidé spokojeni. Jak málo je potřebí, aby byl člověk šťastný. O, a já — a já Oh, živote — živote — Hrůza… Oh, proč jen já proč já — Čím jsem si toho zašloužil?«
A závodní bolestně zavzdychal. Nikdo by nebyl poznal, že je to člověk, mluvící před chvílí o lidském štěstí, kresle při tom jeho nejsvětlejší stránky.
Jaké bylo ono hrozné tajemství jeho života? Co se mu stalo? Proč, sotvaže Soukup odešel ponořil se do těchto bolestných vzpomínek? Proč naříkal na život? Z čeho jímala ho hrůza? Před čím se tak chvěl?
Musilo to být něco hrozného, něco zrovna příšerného, co zachvacovalo jeho nitro, že z toho mohl vznikati podobný žal.
Byla to tajná láska? Byla to zrada lásky? Byla to neukojená touha po velikém zklamání? Co v něm háralo? Co bylo příčinou jeho bolestného výkřiku a vzdechu?
Těmito otázkami bylo by se naplnilo nitro každého, kdo by byl v tuto chvíli viděl závodního. Ve chvíli, kdy konal dobro druhým — zoufal sám nad sebou. Proč?
V tom byla u něho záhada.
- ↑ Cechování = když se horníci sejdou před tím, než sjedou do šachty, k modlitbě, jsou vyvoláváni a zapisováni. Dnes tento způsob již přestává. Málokde se ještě cechuje. — Dnes obdrží horník lampu, na níž je číslo, kromě toho obdrží totéž číslo do ruky, které po vjezdu odevzdá stojícímu tam dozorci, jenž tato čísla po nastoupení všech horníků do práce vyveze navrch, kde je roztřídí. Způsob tohoto cechování je rychlejší a přehlednější. Okamžitě se ví, kdo je dole, bez dlouhého prohlížení knih.
- ↑ Smrsk = skála, jež přerve vrstvu uhlí. Při tom jest vždy závodnímu hleděti, aby šťastně uhodl, kterou stranou za uhlím jíti, poněvadž všecka teorie se zdá marnou, ba i praxe někdy zklame.
- ↑ Jednotlivá patra jsou od sebe vzdálena třicet i padesát metrů, to se řídí útvarem půdy, zda je skalnatý či pískový, i rovněž polohou uhlí.
- ↑ Státní dozorčí úřad, zastupující horní hejtmanství