| Na šachtě - Díl I František Sokol-Tůma | ||
| I | II | III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 14-19. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Horníci sbíhají po schůdkách dolů do dvora.
Skoro nikdo z nich nemluví slova. Nemají si co říci. Jen ti nejmladší se o něco dohadují. Tam dole se nedebatuje. Jen někdy, ale to je před bouří …
Tam dole není kdy na řeči. Věčná ostražitost, opatrnost, uchrániti se poranění, stálá napjatost zraku, sluchu, aby zachyceno, odvráceno bylo nebezpečí, hrozící jejich životu v těchto pekelných tmách, vyssává jejich mozek. Nemají kdy promluviti než potřebná hesla, krátké úryvky, úsečné věty, týkající se předmětu, zpravidla co se děje na předku (místě, kde se láme uhlí, často od těžní jámy i hodinu vzdáleném).
Zde je málokdy slyšeti debaty, leč jsou-Ii, pak to bývají blesky, po nichž následuje rána. Udeří …
Vyšli na »plac«. Přešli. Jen tak se kolem sebe podívali. Plíce mají plny písku, mouru, prachu, ostrých tělísek; rádi by se napili čerstvého vzduchu, rádi by plnými doušky hltali zdravý vzduch, prosycený po dešti a bouři svěžím ozonem. Byla před hodinou bouře. Zuřila nad tímto krajem celou silou. Tito zde tam pod zemí nevěděli o ničem. Oni vyšedše, spatřili opět úsměv slunce. Na málo stromech kolem šachty visely kapky dešťové na lupenech, jako slzy na tváři děcka. Bouře přešla, ale v tomto kraji nezanechala stopy svého blaha. Žádný ozon, žádné pročištění. Sotvaže bouře přešla, obrátil se jižní vítr a shání sem opět obrovské spousty dýmu vysokých pecí, kde se taví ruda, zápach lidských fekalií, promísený zápachem unikajících plynů a hnilobou látek, rozložených v kanálech, špatně splachovaných. Tito zde, tito horníci rádi by svá ústa naplno otevřeli, rádi by se opojili svěžím vzduchem, propláchli, očistili, ozdravěli. — Ano, rádi. Než zde nelze. Byli-li nuceni tam dole pod zemí při devatenácti nebo dvaadvaceti stupních teploty ústa zavírat, bránit se tak vrahu, nepříteli, a to nepříteli zrádnému, záludnému nepříteli, jehož ani nelze viděti, a který s proudem vzduchovým zvířených oblacích prachu v podobě drobounkých krystalu pískových vniká do krku a tím dolů rve do plic, kde se usazuje a tvoří zárodek oné hrozné nemoci, jíž podléhá dvě třetiny horníků, pracujících v kamenouhelné šachtě, nemohou ani na tomto jasném slunečním světě pookřáti, nechtějí-li nové a nové atomy zkázy lákati do plic. Ostře si z nich každý odplivne a pevně sevře ústa a jde k domovu … do kolonie.
Projde vraty. Nikdo ho zde nečeká. Kdyby byl někde na cestách býval, nebezpečí života přestál, čekali by ho přátelé, známí, rodní … Ale tak. Nebezpečí, které přestál třebas dnes, bylo včera, bude zítra. Snad dnes uhnul se šťastně, když kolem letěla smrt, ale to byla náhoda, že jeho nezasáhla, nýbrž druhého. Možná, že zítra, pozítří, náhodou kopne do skály, vyrve balvan, a za ním uvidí smrt — vyřítivší se na něho v podobě vody … Hrůzy nebezpečí zmenšuje časté jich spatřování. Zlo nezdá se býti zlem, hrůza hrůzou, nebezpečí nebezpečím, jsme-li s ním stále ve spojení, díváme-li se inu třeba denně do tváře a do očí.
Smrt nebude hrozná tomu, kdo viděl denně lidi umírati, jako starému žoldnéři nebylo zabíjení lidí žádným odporným řemeslem nebo dokonce hříchem, nýbrž kratochvílí, zábavou. A tito zde odcházejí… Nikdo jich nečekal, ani oni nikoho nečekali. A přece čekal. Tam u separace[1] pozdvihla se tvář dívčí, trochu bledá, a mezitím, co ruce její mechanicky pracují, zabloudilo její oko po těch umouněných postavách. Zdá se jí, ze jedna se ohlédla. Zdá se jí. Zadívala se tam. Ano, je to on. V životě se jí něco pohnulo. Je to život, nový život … On, tam ten horník, ten umouněný, učerněný, špinavý horník jest toho původcem. Cítí ten nový život a myslí jí proletí, jak ji včera tiskl k sobě v chudém lůžku, prožívaje v jejím náručí, v jejím klíne tu největší rozkoš, již může poskytnouti žena.
A ráda se mu poddávala včera, jako před rokem, či před měsícem. Neptá se, co tomu říká svět, zda morálka tím utrpěla, či zdali přátelé, otec, matka ji za to nenávidí. Co je jí po tom všem. Ona miluje, a to jí dostačí. Ona miluje a je milována. To ji blaží. Ona ráno posílá s políbením svého miláčka do šachty a sama, aby něčím přispěla k společné domácnosti, aby se nenechávala jen tak od něho živit, dávat si platit za lásku kusem chleba, jde na plac, kde u této sítě, stejně se pohybující, stojí deset hodin denně za padesát či sedmdesát krejcarů. A stojí tu ráda. Z výdělku vydržuje domácnost. Z jeho výdělku se zařizují.
Nemá oběda, nemá vlastně času na oběd. Těží se od rána, kdy vstoupila do práce, až do třech hodin odpoledne. Tu je stále zapražena. Bdí nad ní oko dozorce, strážce, jehož tam postavil kapitál. A ten dává pozor, aby těch kapek potu na jejím čele neubylo. Stále chrlí ze sebe tato těžní jáma spousty uhlí. Rychlostí dovolenou i nedovolenou, stoupající až na šestnáct i více metrů za vteřinu řítí se těžní klec dolů, co druhá letí do vrchu. A každá ta klec vyvezla čtyři »vůzky«, a každý vůzek vyvrhne ze sebe deset metrických centů. A to jde stále, stále, žádné poledne, žádný odpočinek.
Má v kapse kus chleba nebo ovoce; rukou černou jako to uhlí saliá do kapsy, aby za poledne ztišila ozývající se hlad. Ulomí tam kus chleba a se špínou, prachem uhelným a pískem vstrčí jej do úst. Jen ty její bílé zuby se v té černi zalesknou.
A to je její strava. Nikdo se jí neptá, jak nabývá sil. Pracuj, dři — volá to za ní. před ní, nad i pod ní. Velkokapitál má tisícero očí, jimiž hledí na tvé počínání. Ty ubohá to nevidíš, ale on tě hlídá, střeží okem Artušovým, jako ten nejněžnější milenec. Jenže tento milenec nechce — někdy — tvé polibky, ale vždy tvůj pot, tvoji práci. Vysiluje tě bez únavy, bez oddechu, stále.
Tato pracovní síla je levná, poslušná a vytrvalá. Pokud pracuje na šachtě on, její milovník i muž, nehne se, nezamění práci a hledí sama sobě namluviti, že to není tak zlé.
Vždyť lpí vším svým životem na něm. Nevěřte tomu, co se bájí o ní a jí podobných. Není tak špatná. Snad ji učinilo okolí horší než bývala, a to okolí zhýralé nejen v kasárnách, anebo koloniích, ale i to vyšší, to lepší…
Nebylo kdy, ani času na dlouhé poznávání, na to odporné svádění a dráždění, na to vypočítané magnetické přitahování a odpuzování, hned vřelost, oheň, žár lásky a — podle potřeby, když se tímto vzbudil protižár, kdy muž hoří, opět zápor, chlad, zkrátka láska na objednání.
Jak jinak zde u těchto lidí, kteří v prvé řadě hledí, aby měli výdělek.
On neměl nic. Ona rovněž nic. Poznali se. Šli za sebe »na víru«.[2] Dnes už mají domácnost. Mají jedno lůžko, stůl a almaru. Velikost lásky přemohla obtíže. Pomohli si sami a mají se rádi. Tato devucha je hodná zbožňování, úcty a uznání za její oddanost a lásku, za její obětavost, s jakou nabízí tomuto muži vše. Snad zítra bude vdovou. Snad zítra vyvezou jeho tělo v pytli jako hmotu. Na to nemyslí. Ví jen, že jest tomuto muži vším. Matkou, ženou, bratrem, soudruhem, děckem i pomahačem. Tak veliká je tato láska. Smějte se jim, jak chcete, ponižujte je tím, že profanujete toto spojení, nic tím na jejich lásce neubude a nic tím lásku samu neponížíte.
Ta veliká láska, ta svatá, nekonečná láska zůstává nedotčena, povznesena nad vaší ubohou opovržlivostí, jíž hledíte velikost obětování snížit tím, že nedošlo vaší společenské legalisace. Věřte, že láska byla dříve než morálka, jež jest pouze předsudkem pravé lásky.
A tato ušpiněná devucha u separace ohlíží se též snivě, jako velká dáma; ona neprodává svoje náručí v odměřených dávkách lékárnicky vážených, ona dává nekonečnost požitku, nezměrnost rozkoše v celé síle a plnosti. Celé moře lásky otevírá tomu, kdo najde a dovede nalézti toto nitro a srdce. Byť někdy hřešila proti všem pravidlům, zákonům, nařízením, zvykům, církvi a jak to vše jmenujete, odpusťte jí to pro její velikou lásku, v níž zná jen obětování, v níž všecko dává beze strachu, bez vypočítavostí, bez efektu, ráda a dobrovolně. Tělo, život, čest, budoucnost.
Skloňme se před touto láskou. Je to majestát lásky.
Tam s placu pohlíží opět jedna »ohrabovačka«.[3] Hledá si rovněž svého »galána«.[4] Tam jiná. Tak toužebně se zahleděly, ale přece jen úkradkem. Tu vedle stojí »popoháněč«,[5] mohl by je spatřiti, zahálet se tu nesmí. Zde jde vše tak odměřeně, tak určitě, tak přesně. Stroj i člověk, oba mají vypočítané svoje obrátky.
Je zde vše vypočítáno. Klec stále letí vzhůru i dolů. stále z ní vycházejí noví a noví bohatýři práce ošumělí a špinaví. Jdou po dvoře a ani se neohlédnou do oken kanceláří. Vědí, že tam shrabuje se vše, co jejich síla dobyla, tam splývá to zlato velikým korytem lidského potu a krve. Tam nedoléhají vzdechy, prokletí, modlitby ani zoufalství bídy. Tam se počítá lidská síla, její plod a ošetřuje její rozkvět. I tam za těmi okny, kde sedí čistě oblečení páni, mající za povinnost počítati a měřiti, i tam není ještě ten, jenž nadělal těchto černých otroků — velkokapitál. I tam za těmi okny bývá často odpor, vztek, bolest, vznikající z necenění práce a zneuznání. Než tam není slyšeti ten výkřik, jakým uvolní si dav. Tam povzdech se ztlumí, zanikne v hrdle dříve než vyrazil. Ulekl se své vlastní myšlenky ten, kdo chtěl ji odíti slovy. I on je kolečkem stroje. I on. A tam doma ho čeká žena mladá, mající dítě, prvé dítě v náručí, laská je a volá mu do ucha: »Táta« a radostí se usmívá, když na toto zvolání třepe malýma ručkama.
A má je zavraždit? Má přijíti domů a říci: »Promluvil jsem za všecky trpící, ale oni všichni mlčeli. Vyhodili mne. Vyměnili kolečko ve stroji. Jsme žebráky.« Mlčí a trpí dál …
A celý ten dav otroků bílých i černých je velikým řetězem spjat, sevřen, stisknut, a všichni vláčí jednu velikou, obrovskou kouli, která se zove — existence.