| Na šachtě - Díl I František Sokol-Tůma | ||
| Památce drahých rodičů | I | II |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 7-14. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na »Hermině« fárali horníci z dolu na vrch. Po deseti až dvanácti vystupovali z klece, která jakoby čarovným proutkem dotknuta, ponořovala se do země a vždy po chvíli šustíc a syčíc, vylezla na okamžik na povrch a vyvrhnuvši dělníky na kamennou dlážku, letěla opět do dolu, jako by se bála, jako by chvátala, aby tam nikoho nezapomněla.
Je to skoro unavující, to věčné syčení, natáčející se na bubnu »liny«,[1] to stalé zvonění: cink — — za chvíli opět: cink — — a po třeli: cink — — ráz — třesk — klec vyletí samočinně, vyzvedne záchrannou záklopku a pomalu usedá na naráží a v tom již vyjde houf horníků černých, umouněných… Jen ty oči se jim lesknou. Spěchají, aby co nejdříve odevzdali osobně, jak je nařízeno, sicherku.[2] Odhodivše tento odznak, jsou teprve volni, samostatní. Zdá se jim, že nejsou otroky, nejsou v poslušnosti, nikdo jiní už nemá práva poroučeti. Jsou volni, svobodni… Hm.
Viděl jsem jednou obraz, tuším, že měl název »Na haldě« nebo tak nějak. Byl trojdílný, byli tam horníci. jedoucí v kleci a vycházející z budovy závodní. Každý měl slušnou »fajfku«, ba tuším, ze i v »kleci« si kdosi zapaluje »fajfku;« s půlmetrovým troubelem. Smál jsem se tenkrát tomu, zplna hrdla smál, ten malíř asi neviděl hornickou služební naši pragmatiku, která ustanovuje nejtěžší tresty soudcem vyměřené tomu kdo by byl přistižen se sirkou nebo dýmkou v kapse na dole.
Když jsem tenkrát viděl onen obraz, na němž byl »horník«, mající na holi přes rameno hozený a nesený uzel — s čím, to ani nevím — bílé rukávy od košile zapnuté v nadpěst a pěkné varhánkovité, čepici »pangrotku«, úsměv rakouského byrokrata — nepocítil jsem již ani chuti k smíchu. Bránice ztvrdla. Bylo mi líto toho »horníka«, jdoucího prý »z práce«, jak bylo poznamenáno.
Bylo mi ho líto proto, poněvadž to byla hrozná, odporná, nelidská lež, tím odpornější, čím nepravdivější, tím nemravnější, čím více bude hlásati těm, kdož jakživi horníka neviděli, že tento horník je skutečným, pravdivým horníkem, že je to horník, vycházející ze stametrové, hrozné, příšerné podzemní hloubky na světlo denní. Tento »milostpán«, jdoucí na procházku, byl by mezi horníky hastrošem byl by vysmán, byl by nemožný, proto, že je neskutečný, nepravdivý.
Jak jinak, jak nesmírně jiné je to skutečné, od domnělého, smyšleného. Jak ostře vystupuje zde v životě charakteristika, bez linií, bez nákresu, bez pravidelnosti, s tou určitostí života, s tou nepravdivostí, která je vlastně životem.
Vidíte obraz, chcete míti představu! Máte ji? Nemáte. I kdyby byl ten obraz nejvážněji proveden, mistrně zachycen, dovedně sestaven, náladově upraven, zůstane v/dy a všude pouze obrazem, snad i uměleckým dílem, snad po staletích bude jej vzpomínáno a psáno o něm i o jeho tvůrci, ale kde nám zůstal život? To hrozné, hodné, drásající něco zovoucí se životem. Život nitra, život myšlenek, život běd a strázně, ten život, vrývající do tváří vrásky, ten život, s nímž se rveme den co den, ten život se všemi těmi kompromisy, z nichž je složen, ten život, v němž toneme v kalu společenského bahna, nemravnosti, zlodějství a lhaní, okrádání a vraždění! Vidíme život kolem sebe, jiný než je na obraze, jiný než je v knize. A přece chceme vidět a měli bychom vidět, skutečný život, měl by dýchat z knihy, když nemůže dýchati z obrazu. V knize, kde je možno mluviti, má bujeti život, ten život, s nímž se rveme, až pod rukou i ranou jeho klesáme v hrob.
A tím spíše je žádoucno znáti pravdu života, jedná-li se o člověka malého, o toho vyděděnce, indického »pariu« nebo »kuliho«, těchto našich »nižších vrstev«, jak přišlo do zvyku říkati.
»Široké vrstvy«, »malý člověk« atd., atd., tak to zní všemi listy, žurnály stran, které ve své vlastenecké »horečce« předbíhají se v tom, jak by se měl tento »malý člověk« vzdělávat, co vše by se mělo podniknouti, aby tomu »malému člověku« vtisknuta byla maska těch, kteří časem potřebují jeho služeb …
K smíchu! Proč »malý?« Jak může někdo stvořit tak nesmyslné slovo? »Malý!« — Hm. Viděl jsem u těchto malých lidí heroismus, proti němuž je hrdinství vojenské starých i nových dob směšnou hračkou. Tento »malý člověk« je rekem, jedná-li se o záchranu bližního, kamaráda, soudruha, byť i s ním byl v nepřátelství býval, jedná-li se o jeho život, ocitne-li se tam dole, v té pekelné díře, v tom Černém jícnu, jenž činí nauku o pekle ilusorní; vrhá se tam v šílené odvaze, znovu a znovu a nezadržíte ho. Nasaďte mu v tu chvíli bodák na prsa, on se naň vrhne, aby se dostal kupředu, blíže té pekelné hloubce, v jejíž útrobách jsou soudruzi v nebezpečí, jichž život je ohrožen …
Scény příšerné, hrozné, silné, scény rvoucí vám srdce z těla. olupující vás o cit. při nichž se šílí i vraždí, odehrávají se v podobných okamžicích. Zde není nic umělého, nic vypočítaného, nic na efekt uspořádaného; zde je život s celou svou hroznou skutečností, zde je pravda, zde je onen »malý« člověk velikým hrdinou, před nímž duchem poklekáte, jehož ctíte jehož si ceníte a vážíte, jemuž byste měli mozolnou dlaň zlíbat.
A myslíte, že tento »malý« muž, tento horník, koná to, co koná, kvůli efektu? Domníváte se, že vrhá se do náruče smrti jen kvůli tomu, že tamhle či tamhle je novinářský reportér, čekající jako hladový vlk na tučnou zprávu o smrti toho či onoho, již by zolovsky vyšperkoval a poslal do světa? Nikoliv. Tento člověk-horník činí to proto, poněvadž se v něm probudila lidskost, veliká, vznešená láska, přátelství, zvyk, bratrství a nazvete to jak chcete, ale to něco lidského, to, co jste v něm neviděli nikdy, to se v něm probudilo v této chvíli — v tom »podpatku lepší společnosti, a on když toto lidské ho uchvátilo, koná dobro, které jste mu upírali, poněvadž jste ho neznali, poněvadž nešel tou cestou, po níž vy jste šli a nutili i jeho jíti, ač se zdráhal a vzdoroval.
A zde máte jeho nitro. Zde poznáte »malého člověka«. Zde máte jeho život, a z toho, co dnes koná, naučte se na něho hledět a jeho činy posuzovat.
Uvedu vám na oči podobnou scénu, ale bez přívěsků oněch stránek, které tak rádi hledáme v dělníkovi.
Nechoďme do jeho nitra jen a jedině pro špatné vlastnosti jeho. Nalezneme tam vždy něco dobrého,. a to dobré tam je a mnohdy veliký, hrozný boj nastává dobra se zlem a někdy vychází dobro vítězem, někdy zlo. Takový je život: kompromisy.
A náš horník velice často se v těchto kompromisech potácí, a zvítězí-li zlo mnohdy nad tím, co se stalo, přichází o rozum z hrůzy poznání …
Tak mocně na něho působí to, co vykonal ve zlém úmyslu, aniž by byl předvídal dosah, anebo měřil velikost hrůzy. Byl by utekl, zastyděl se, zhrozil se. kdyby byl přemýšlel, ale on nepřemýšlel; neprobudilo se v něm jeho lepší »já«, to co ho zachvacuje, když trpí druhý a když ono utrpení vidí, anebo spolu prožívá s druhým.
A takový je tento »malý člověk«.
Než nechme úvah, nechme psychologického pátrání a opisování, snad se nám během vypravování podaří zachytit nitro jeho i vůli i čin i to, čemu se říká individuálnost.
Nechali jsme horníky fárat z jámy a udělali jsme skok kupředu; nu, neškodí. Aspoň známe již poněkud to ovzduší, nám cizí, do něhož vstupujeme.
Znovu a znovu běhá klec dolů prázdná a druhá nahoru plná. A ti horníci jsou všichni stejní, všichni. Mají skoro všichni stejný oblek, barvy již neurčité, a již bych pojmenoval »hliněnou«. Mají jej již dlouho, některý je již celý »polátaný« (záplatovaný). Boty od bláta, kalhoty od bláta a často mokré, kabát krátký — samý prach uhelný, anebo zemný, šátek na krku uvá- zaný na »psí ucho« (jeden uzel), samý prach, klobouk anebo čapku (horníci nosí zpravidla měkké, plstěné klobouky, dříve byly široké, dnes jsou se sklopenou střechou), sám prach, obličej mour, černý, hnědý. světlý, podle toho poznáíe. zdali pracoval ve skále či v uhlí, totiž zdali rozbíjí nějaký »smrsk« (skála, pře- rývající často uhelnou žílu), či zdali je v uhlí.
Nejsou to hrdinské postavy bojovníků či bohatýrů práce. Nikoliv. Těžko uhodnete z jejicli obličejů, zda jsou mladí či staří, zda zdraví či choří. Mour uhelný a prach změnil je a zpodobnil. Jen podle červeně rtů, jež stále si olizují, aby se prachem usedajícím na rty, nedusili, poznáte, zdali je ten mladý, jako onoho podle zamodralých rtů, že je starý a chorý. A potom oči. Ach, co je v těch očích! Jak se na vás to bělmo oka podívá, jak se na vás vyvalí — neutkejte, nelekejte se. Je tam snad němá výčitka, snad vztek, snad vzdor, ale ten propuká v davu kdy tříská okovy, trhá řetězy, ničí majetky a posmívá se paragrafům i zákonům, kdy se rouhá božství … a směje se a plije smrti do tváře …
Dnes jde kolem vás klidně. Nepozdraví vás, poněvadž vás nezná, opovrhuje snad vámi, a berete mu to za zlé? Proč? Co je mu po vás? Nezná vás, jako vy neznáte jeho. On ví. že je dělník, ale neví, co jste vy — a čím? Velice mnoho jich nese sekyrku, krátkým topůrkem opatřenou.
Neviděli-li jste dosud tuto kreslený obrázek, uvidíte-li jej ve skutečnosti, až se uleknete. Čemu my otrlí, zvyklí, se nedivíme, co nás nechává klidnými a ne- všímavými, tomu vy nebudete se moci nadiviti.
Až teskno vás uchvátí. Tento bohatýr práce je nouze rek, jak praví básník, a vy byste, jdouce mimo něj, směle zvolali se Svatoplukem Čechem:
»Ty, který z půdy hmoždíš v potu tváři
kvas bujný jiným, sobě černý chléb,
v důl pohrbíš se, bys jiným skvostů záři
a sobě vynes k bídné rakvi hřeb,
jenž vracíš se tu v brloh z těžké práce,
kde jiným snášel's mramor na paláce,
a žiješ trudněj' nežli v jařmu skot,
bys jiným uchystával zemské nebe:
Mé pálí na duši tvůj horký pot
a jest mi, jak bych odprosit měl tebe.«
Ba věru, jak bych odprosit měl tebe — tak je nám, pohlédneme-li na ně, zdá se vám na prvý pohled ten obličej drsný, hrubý, ovšem, vždyť on nezná ruky něžné, on nezná mnohdy úsměvu dětí, úsměvy ženy. On v zimě v krátkých dnech nevidí vůbec slunce a světla denního po kolik neděl. Má-li denní šichtu, je v šachtě, má-li noční, vyfárá ráno za tmy, nají se, lehne, spí do odpoledne, nají se a jde opět na šichtu. Děti spaly, když přišel, byly ve škole, když odcházel. A divíte se potom jeho drsnosti. Nedivte se jemu, ale zřízení společnosti, úpravě mzdových poměrů, tlamě velkokapitálu, vyssávajícímu vše, síly duševní i hmotné, práci mozku, jako práci rukou, vše, jen aby on sílil, šířil se, rostl, vystupoval po hřbetech všech těch sluhů velkých i malých, kteří zde pracují stejně odměřeně nahoře i pod zemí, tak přesně a určitě, jako ta kolečka obrovských strojů ve strojovnách. Jsou všichni proto zde, aby pomáhali kapitálu, jsou stejní, stejně ceněni;
nejsou-li k potřebě, vyhodí se, přemění se. Jenže stroj necítí, ať leží na dvoře nebo u žida-handrláka a rezaví, ale člověk cítí a trpí a leží někde v koutku a hyne, hyne a nikde útěchy, jasu, opory, důvěry, naděje …
Ani u Boha, ani ve víře, ani v mravouce náboženské …
Stále ty reflexy… člověk toho tolik cítí, tolik viděl, tolik má na srdci. »Co srdce cítí — ústa překypují« praví české přísloví.