Některé črty/Prostonárodní lék

Některé črty Františka Stránecká
Klárka	Prostonárodní lék	Urbanův grunt

Údaje o textu
Titulek:	Prostonárodní lék
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 91–111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla neděle, pěkný, teplý den v měsíci červnu, slunéčko se nad malým městem, v kotlině spočívajícím, jen jen usmívalo a kladlo se plnou září na vrchy okolní, na vysoké, nejvíce holé, neužitečné stráně.

Městský i venkovský lid se právě hrnul z chrámu Páně z požehnání, rozcházel se po náměstí, mizel v ulicích a za chvíli se objevil na silnicích, cestách a pěšinkách vrcholův. Vesničané se vraceli domů, měšťané se procházeli, a nejeden hospodář, nejedna starostlivá stařenka obhlíželi osení.

Neoslyšel-li je svatý Marek v křížových dnech, bude zajisté nějaký „sklizuňk“, ale jinak obyčejně bývá bledě, žitečko na úlehlích málo sype, vypráhne, „lepších kousků“ v údolí a na vysočině vrchů jest po skrovná, a kde se již rozkládají nivy, přestává majetek méně „movitých“, tam se šíří pole „panské“ nebo se rozprostírají role „boháčův“.

Však i „boháčů“ mnoho není, jen právě dost, aby městu dodávali lesku, aby se „parádili“ v kostele, o svatbách a pohřbech a by v nejhorší čas jarní „obživili“ zchudlé sousedy, poskytli jim práce a sousto chleba.

Nejvíce chudých lidí obživoval pan starosta, však měl také kromě krásného domu na náměstí dvůr za branou a rolí k němu skoro jako nějaká „vrchnosť“.

Mnohý kousek byl užitečný, mnohý, jak si dělníci sdělovali, „nestál za nic, nestál ani za obdělávání“, ale pan starosta neustál přece, hnojili a obdělávali jej každý rok, a ponenáhlu se přece půda lepšila, a úroda byla budoucímu pokolení zjištěna.

Jen jediná stráň proti západu „neposlouchala“, ať s ní vyváděli co chtěli, byla vždy stejné míry. Štěrk všude prosvítal, každá travička zakrněla, jen nizoučké plíčníky se plazily bídně po žulových skalách, a smetanky zakvetly mezi nimi červenavým květem.

To pana starostu mrzelo, to prý se musí změniti, udělá prý z této stráně les.

Ano, povídali, — až mu bude ve skále růsti! Nu, nechť se v kamení rýpá, však má, z čeho by žil, vždyť je boháč! — Stříleli skály, rozváželi, kopali jamky, sázeli smrky a mezi ně sem tam břízu.

„Setý“ les vyžaduje všeliké ochrany pro útloučké semínko klíčící, ale „sázený“ les prý se daří všude.

„Nu, dáli bůh, „půjde“,“ pravil soused Barták, „ale raději bych naši kalužinu krejčovským náprstkem vylíval, než se pouštěl na takovou věc; ostatně jak se komu líbí, je to jeho majetek, nemusí litovati, pozbudeli něčeho.“

Každý soused, rolím se procházející, zastavil se u stráně, posoudil, promluvil dle zdání svého, ale každý potřásal odcházeje hlavou, a litoval nákladu.

I schválně vycházeli hospodáři ve sváteční čas v onu stranu a pilně prohlíželi stromek za stromkem, a pan starosta právě proto se všemožně snažil, aby dokázal, že snažnou péčí stráň časem přece stromovím obroste.

Těšil se, že nevěřící přesvědčí, že příkladem jeho i druzí vypráhlé, holé stráně mlázím osázejí, ač vždy tvrdívali, že je všechna práce marna, poněvadž stráně tyto od „nepaměti“ jinak nedopadaly.

I dnešního dne vážil pan starosta dosti dalekou cestu k lesíku, by se potěšil ze zdaru malých stromků, ale potkalo ho něco nemilého, neboť ubíraje se zpět k městu, splácel pozdrav potkávajících jen ledabylo.

I domácím se vyhýbal, k žádnému doma nepromluvil, rovnou cestou se ubíral do prvního patra do své ložnice, neustále přecházel a u večeře hrubě ničeho nepožil.

Domácí se na otázku neodvážili, neb byl pan starosta vážné povahy, mnoho řeči nemiloval a sám každému sdělil, co potřebným uznal.

V pondělí se tovaryši podivovali, že se pan mistr (starosta provozoval poctivé řemeslo mydlářské) z rána mimo obyčej v dílně neobjevil, a přece sluha na náměstí nebubnoval a „od slavného magistrátu k vědomosti“ nedával, že se slavný úřad z té a z té příčiny v jistou hodinu na radním domě shromáždí.

K deváté hodině viděli tovaryši pana starostu ve svátečních šatech, měl sklopenou hlavu a jako by v rozpacích přecházel přes náměstí k radnímu domu, a všetečnosť jejich vzrůstala, na práci ani nepomyslili, až viděli po dlouhém čase zase pana mistra přicházeti, ale ani tenkráte se nedověděli o příčinách jeho pořízení. Pan mistr doma mlčel jako oněmělý.

My však vklouznuvše za ním do radního domu, alespoň něco pochytíme z rozmluvy, kterouž měl se „vzácným panem syndikusem“.

„Jak jsem již, vzácný pane, propověděl, mám pevný a nezvratný úmysl, hodnosť do vašnostinných rukou složiti, račte ji uděliti, komu ji moudrosť vaše přiřkne. Neračte mi pokládati za drzosť neb vtíravosť, já bych s dobrým svědomím a starostlivým uvážením odporoučel za svého zástupce souseda Koudelu.“

Starosta se zamlčel, hleděl k zemi a patrně čekal odpovědi. Pan syndikus mlčel a pilně cpal tabák do dýmky.

Starosta lehýnce zakašlal a pokračoval:

„Koudela jest ze sousedů mých nejrozvážnější, je při letech, zámožný, dobrého srdce a přece pevný, a někdy jest — jak sám račte dobře věděti — také třeba trochu neústupnosti.“

Zase přestávka.

Pan syndikus dosud cpal dýmku a na pana starostu nepohlédl.

Starosta ještě jednou odkašlal a zase pravil:

„Kdy by se vám, vzácný pane, Koudela „nezdál“, mohl by snad i Jaterník — ale Jaterník jest trochu prchlivý, je hned s každým na kordy, křičí jako posedlý a vyráží s pravdou ven, byť i šlo o hrdlo, ale je poctivý a přičinlivý, a co se tkne vysazování stromku — a stromů jest na našich stráních věru potřeba — bylo by dobře, na Jaterníka se spoléhnouti.“

Starosta se zase odmlčel, trval ve velikých rozpacích, a tu teprve zvedl vzácný pan syndikus pomalu zrak k němu a pomalu se tázal.

„A nač mi to vlastně, pane starosto, povídáte? Co je mi po tom, koho si sousedé zvolí, až vy odstoupíte?“

Do starosty jako by nůž vrazil, vytřeštil udivený zrak na starého syndikusa i počal váhavě:

„Račte odpustiti, myslil jsem — domníval jsem se — když, když — když jste mi ráčil tenkráte tolik přimlouvati, abych — abych starostenství přijal, že račte — ano — že račte — upřímně pečovati o dobro našeho města — —“

„Nemýlil jste se,“ odpověděl vážně syndikus a přivedl těmi slovy starostu ještě do větších rozpakův. „Ano, proto že s vámi všemi upřímně smýšlím, přemlouval jsem vás tehdy a rozložil vám, čeho nám potřebí činiti zde se spojenými silami, uznal jste vše, přislíbil vše, a počali jsme spolu účinkovati a úřadovati; oč jsme se zasadili, jest mnoho provedeno, ukončeno, ale více ještě zbývá teprve počatého, a nebude ukončeno, povolí-li jeden z nás. Já stojím pevně; proč, pravím, couváte vy?“

„Račte odpustiti, s tím se sděliti nemohu.“

„Dobrá. — Když se mnou sděliti nechcete, snad sdělíte se shromážděnými, které přece svolati musíme, že starosta odstoupí? Musejí se dříve uraditi, a pak nechť zvolí, koho chtějí. S bohem, pane starosto, mám pilnou práci, musím se jí rychle zbýti, dá bůh, budeme míti zítra „poradu“; ale ještě jednou bych vám připomněl, byste si věc dobře rozmyslil, myslíval jsem o vás vždy, že se upřímně o dobro občanské staráte.“

Po chvíli roznášel obecní sluha pozvání po domech pánů radních a přísežných k „poradě“ na zítří dopoledne.

Co se přihodilo? Nikdo nevěděl, oč jde, leda pan syndikus a pan starosta, a ti se toho dne ani v pivovaře, ani v hospodě, kde se měšťané scházeli, neukázali.

Radní páni se sešli na zejtří a dlouho rokovali, vážně se tvářili, když se schodů v radnici sestupovali, cestou pak přes náměstí pana starostu obstupovali a snažně mu přimlouvali.

Některý soused stál před radnicí a pokusil se o výzvědy.

Konečně i hřebenář Malík volal na sluhu: „Holoubku, co pak tam měli dnes neobyčejného, vždyť se obyčejně scházívají jen v trhový den?“

„Pane kmotře,“ dí důležitě Holoubek, „rád bych vám posloužil, ale ještě nejsem radním pánem, spíše vy se jím můžete někdy státi, pak nám budete sdíleti, o čem se městská rada usnese.“

„Bodejž by tě, chlape, husa kopla,“ zamumlal Malík, „kdy bych byl radním pánem, sluhovi bych se snad nesvěřoval!“

Mrzutě se obrátil a odcházel, za ním druzí.

Sotva se lidé rozešli, objevil se Holoubek s ohromným bubnem na náměstí u kašny, pohrával chvíli s paličkami, než se sešlo dostatečně posluchačův, udeřil jednou rázně, po druhé a po třetí, a pak lítaly vztekle paličky po bubnu, až hrčivý zvuk daleko za brány zalétal a neobyčejnou sílu posluchačů okolo sluhy skoro mžikem shromáždil. Když Holoubek svou „intradu“ dohrčel, ohlédl se vážně kolem, „dočkal“ ještě několik dobíhajících učenníků ze sousedních uliček a počal slavnostně: „Slavným magistrátem věděti se dává, že se zítra o deváté hodině ranní mají dostaviti ctění měšťané do jednoho na radnici, by se vespolek uradili o volbě nového starosty.“

Po tomto neočekávaném ohlášení sypaly se ze všech stran na Holoubka otázky, ale Holoubek si v „úřadování“ ničeho nezadal, zaklepal paličkami kratičký, ale významný „závěrek“, hodil buben na záda a ubíral se provázen davem lidu ke druhé „štaci“.

I tu ukončiv neodpovídal nikomu, pokrčil ramemy a ubíral se rovnou cestou zpět k radnici.

Tak tohle to bylo — starosta se vzdává úřadu, ale proč?

Ale proč? Tato otázka zaznívala celým městem. Proč? Musili radní páni věděti, vždyť tam dnes měli jakous úradu, a starosta snad oznámil, proč hodnosť skládá, neb mu ani nemoc, ani vzdálení se na delší čas nevadily. Byly vzájemné návštěvy, vyptávky, ale přes to přece více se do večera městem neprohlásilo, než, že se radní příčiny dověděli, ale že starostovi přislíbili pomlčeti o ní. Toť přec byla mrzutá věc.

Že starosta odstoupí, ví již tedy každé dítě, a proč odstoupí, chtěli by tajiti? Není-li to zrovna řečeno hlouposť? Že odstupuje, jest hlavní věcí, a proč odstupuje, patří již k celku, zrovna tak, jako by někdo říkal otčenáš a neřekl „Amen“.

A toto „Amen“ znepokojovalo malé, veliké a odnímalo v noci mnohé ženě spánek, zvláště manželky radních pánů těžce nesly, že ani „jim“ takovou malichernou věc muži „svěřiti“ nechtěli.

Po osmé hodině příštího dne nastala před radnicí tlačenice, kde kdo se na náměstí procházel a obstával, dříve než se radní páni sešli a než určitý čas volební nastal.

Bylo tam hlučno, sousedé se domlouvali, koho by zvolili, radili se, jakým způsobem starostu přiměti, by na dále úřadu zastával, neb nikdo jiný by prý se jich tak neujímal, nikdo by se tak povážlivě, tak rozumně o ně nestaral, a nikdo jiný by tolik času obecním záležitostem nevěnoval, než právě on, neb ztráty času lehce oželiti mohl, poněvadž byl zámožnější.

Hučení hovoru živého zaznívalo až k řece, kde se městské zahrady kolem břehu rozkládají; a v jedné krajní zahrádce — byla při domě městského rady Kvíčaly, — procházel se toho času suchý, vyčouhlý muž as padesátiletý, požloutlé, souchotinářské pletí, vpadlých prsou a dlouhého, tenkého krku.

Volným krokem přecházel, odstrčil tu a tam malého broučka přes stezku zabíhajícího, aby ho nezašlápl, naslouchal chvílemi v stranu náměstí, přitlumenému hukotu hlasův odtud zaznívajících, zavrtěl po každé hlavou, zastavil se, zahleděl se do záhonku a po krátké přestávce počal svou procházku znova.

Pojednou se dvéře do dvorka vedoucí zvolna otevřely, malá buclatá panička trochu vypoulených modrých očí, malého, drobet rozpleštěného nosíku a velmi dobrosrdečného vzezření vstupovala do zahrádky. Pátravě se rozhlížela, a uspokojivý úsměv se rozložil kolem jejích rtů, když kromě čtyř vyzáblých, bledých děvčátek, dcerušek procházejícího se pána, nikoho v zahrádce nespatřila.

„Dětičky,“ zavolala panička, „běžte do kuchyně, naše Dorota právě snímá čerstvý tvaroh, každé kousek ukrojí.“

Dítky se s radostí rozběhly ku dveřím, a vyzáblý pán ukloniv se dvorně pravil: „Jste velmi laskavá, paní Kvíčalová, slušně děkuji, a — nepohněváte-li se — ještě bych prosil, nesměl-li bych si poslati pro džbáneček syrovátky, značně se mně po ní s kašlem uleví.“

„I jemináčku, s radosti,“ odvětila panička a volala za dítkami: „Děvčátka, ať vám Dorota sundá s police ten veliký, bílý džbán s tulipánem, nechť nabere plný syrovátky vašemu tatínkovi; a ať vám Dorota otevře dvéře do vašeho bytu, až džbán ponesete, abyste ho neroztloukly. A potom — málem bych byla zapomněla — matince se dávám pěkně poroučeti.“

Dítky zmizely, a domácí paní ještě jednou se rozhlížejíc po zahradě, důvěrně se obrátila k nájemníku Kvíčalovu, panu Janu Petříčkovi, poručíku ve výslužbě.

„Pane poručíku,“ šeptala přistoupivši těsně k němu, „již vím! Ale je to přece hanebné!“ —

„A co, paní Kvíčalová, a co?“ tázal se napjatě pan poručík.

„Co? Proč starosta poděkoval!“

Při tom se malá panička trochu hrdě vztýčila, vítězné vzhlédla k vyzáblému panu poručíku a okamžitě se zase ukrčila, a bojácně se po zahradě ohlédla, nenaslouchá-li snad někdo nepovolaný, vždyť to, co rávě poručíkovi sdělila, či sděliti hodlala, bylo — tajemství.

„Prach a broky! Hanebné? Nu, vida toho porytce, vyšlapuje vždy jako svatoušek, co pak vyvedl?“

„I to to, ničeho nevyvedl, ale jiný vyvedl, po kterém pátrají.“

„Že pátrají? Snad velezráda? Je zdejší?“

„Pomalu, pomalu, pane poručíku, kdož pak ví, odkud je, ale jest chlap mizerný, ničemný, živá pravda, sice by se toho byl nedopustil.“

„Ale čeho, paní Kvíčalová, čeho? Zabil někoho, zardousil?“

„Pro pána boha, vy vojáci jen hned pomýšlíte na vraždu! Nezavraždil, ale zahubil — les!“ —

„Tak, založil? — Zapálil?“ —

„Toto, ale uřezal všem smrčkům vršky!“

Pan poručík stál jako bezduchý, ruce mu sklesly, hůlčička mu vypadla z ruky, zesinal, těžce oddychoval, a vytřeštěný jeho zrak bloudil maně po zahradě.

Paní Kvíčalová byla s účinkem svěřeného tajemství úplně spokojena.

„Viďte, to je ničema? Tak neslýchaně se mstíti na starostovi, na hodném, šlechetném muži. — Ale což pak pravím — mstíti — vždyť starosta nikomu neublíží, pomůže každému, jak jen může, dobrou radou i činem, na všecky strany, bohatému i chudobnému, a takovou béře odplatu — není-li to hanebné? — Nu není? — Pane poručíku, pravda, že je to hanebné?“

Poručík posud neodpovídal, a paní Kvíčalová pokračovala: „To víte, že se tam v těch skaliskách již na třetí rok rýpá, loni prý se starostovi za deštivého jara malé smrčky všecky na stráni ujaly, měl z toho nevýslovnou radosť, avšak dlouho mu nepotrvala, někdo prý mu počal vršky stromkův odštipovati, nebo mu tam kozy zaháněli, aby mu je spásly — to prý sám neví — ale zajisté by mu byly stromky zakrněly, pročež nelitoval ani velikého nákladu, a dal celou stráň parkánkem ohraditi; letos zase zakoupil smrčky jiné, nesvěřil se nikomu, a v tichosti zase vysazoval, a sice časně z jara; nyní, když se stromečky ujímaly, opět taková. — Ty výrostečky malé, svěží, jsou všechny oštípány. Tohle již je zlomyslnosť ukrutánská, divte se potom, že se starosta úřadu vzdává!

On toho nikterak nechce „dáti do hlasu“, protož radních také včera na radnici žádal, aby se o tom nikde neprohlašovali, když již příčinu na něm mermomocí vynutili; můj muž také povídal, že mu přislíbili s tou věcí mlčeti, ale že se umluvili, že chtějí pod rukou všichni bystře pátrati po zlosynu, a běda že mu bude, až ho dostihnou, a on prý jim neujde.“

Pan poručík jen povzdechl.

„Pane poručíku“ pravila paní Kvíčalová kvapně a skoro až šeptmo, „ještě něco vám svěřím. Můj muž — znáte jej — je dobrý člověk, ale trochu nepředložený, a dělal by hned rámus, že by se u našich celé město sběhlo, jemu jsem tedy nic neřekla, ale vám to povím. Mám podezření, že vršky těch smrčků přišly do našeho domu.“ —

Pan poručík hlasitě zastenal.

„Hrozíte se, pravda? Ale vinu toho nese jen můj muž; vidíte, když ten podruh, ten bývalý švec, ten otrhaný lajdák ze dvorka k němu přišel a pro „Kristovy rány“ ho žádal, aby ho do zadní komory z milosrdenství přijal, že se nemá kam vrhnouti, když mu před branou všecko prodali a žena jeho umřela, tenkráte jsem mu řekla, aby jim přidal k nějakému groši ještě hrstku obilí na výživu, ale do domu aby těch lidí nebral. Co pak si dal říci? Kdo prý ho oč „pro pět ran Krista Pána“ požádá, tomu prý ničeho nemůže odepříti, a přijal je. A co z toho bude míti, pravím, co z toho bude míti? Leda hanbu, zlosť, křiky a ostudu. Pane poručíku, já se vám svěřím. Kráčím-li přes dvůr k zahradě, zrovna pod vašimi okny, — dole je, jak víte, komora, v níž švec zůstává — po každé jako by mne něco přes nos šlehlo vůní živicovou. Pravím vám, mám dobrý nos a u strýce revírníka jsem vyrostla, hned poznám, kde živice zavání, vařívali jsme z ní u strýce výbornou mast; a ty čerstvé výrostky smrčkové mají také vůni živicovou, mám ševce v podezření, že vršky z vysázených smrčků starostových ořezával a domů je přinesl. Vy mi jakožto vážná osoba, jako bývalý důstojník, musíte býti pomocen při dalším vyšetřování.“

„Já?!“ ozval se nesměle poručík.

„Ano vy,“ dí rozhodně paní Kvíčalová, „vy, poněvadž se nemoha na mého muže spolehnouti pro jeho velikou prchlivosť. Prozatím jsem vypátrala, že nejstarší děvče ševcovo bylo v tu stranu pro roští, obyčejně za ní chodí otec s hákem a provazem, aby smekal suché větve se stromů. Myslím, že příležitostně starostovy smrčky pořezal. Tak, nyní víte vše a dáte mi dobrou radu, jak se mám v té záležitosti dále zachovati.“

Poručík hleděl jako pitomý po zahrádce, po řece a tvářil se, jako by domácí paní ani neviděl, konečně pravil hlasem změněným: „Paní Kvíčalová, prosím vás, povězte mi pravdu pravdivou, musí takový malý smrček zakrněti, usekneme-li mu vršek?“

Paní Kvíčalová se podivila: „I jak pak ne, pane poručíku, toť se rozumí, že zakrní.“ —

Divila-li se domácí paní této otázce, divila se ještě více, když poručík počal máchati hůlčičkou kolem sebe a konečně hlasitě zvolal: „Ano, musí to býti; půjdu na radnici!“

A kvapně, ani se neukloniv, spěchal ze zahrady.

Paní Kvíčalové se zmocnily hrozné rozpaky, neběží-li poručík na radnici, aby udal ševce lajdáka? Co řekne pan syndikus? Co řeknou radní páni, že její muž, vážený jejich kpllega, takhle šetří tajemství? A co řeknou o ní, že zase ona sdílí tajemství s poručíkem?

„Ne, to nesmí býti, toho nečiňte, pane poručíku, pro boha jen nechoďte na radnici — raděj dočkejte, až přijde můj muž, raději mám a ním doma největší mrzutosť, ale jen doma, ne na radnici!“ volala úzkostlivě za panem Petříčkem, ale pan poručík jen letěl. Paní Kvíčalová se dala za ním, ale sotva že zahradních dveří doběhla, sklíčil ji strach, že ubohá na zemi sklesla a v prudký pláč vypukla. Když se vzpamatovala, ubírala se spěšně přes dvorek, ale bylo pozdě, právě se jí ještě před očima zableskla mezi vraty, vedoucími na náměstí, vyleštěná šavle pana poručíka.

Tak ještě i tohle, v „parádě“ ji šel vykřičeti na radnici, na posměch celému městu! — A co řekne její muž? Ach co z toho všeho pojde?

A neblahou příčinou vší té mrzutosti jest zpropadený švec na dvorku.

Kdyby ho takhle nyní uhlídala, snad by jej — pán bůh opatruj — zardousila! Chudinka i na to pomýšlela, že s mostu do řeky skočí. — A v tom přiběhla její malá dceruška, držela v rukou ptačí hnízdečko, plné kvítí a jásavě volala: „Maminko, podívejte se, to mi přinesl pantáta švec z lesa, ten je hodný!“

Kvíčalová hnízdečko odmrštila, jako by bylo plno jedu, uchytila dcerušku do náruče a štkala hlasitě, že i dítě se hlasitě rozplakalo.

* * *

Na radnici pilně hlasováno, hovořeno, domlouváno, veliká síň byla už přeplněna, tlačenice ode dveří až po okna, kde u stolu zasedl pan syndikus se starostou a s radními.

Pozornosť u dveří stojících obracela se do předsíně, v níž počala hádka.

Voláno po panu syndikovi, po starostovi, nikdo nevěděl, co se přihodilo, každého se zmocnil nepokoj. Ze všech stran se ptali a volali, co že se stalo?

Pan syndikus vstal, zaklepal zvučně na stůl a žádal o ticho.

Když se hlahol hlasů trochu zmírnil, zavolal sluha Holoubek z předsíně, že je tam pan poručík Petříček a že žádá pana syndika nebo pana starostu „na slovíčko“.

„A což pak má tolik pilnou věc?“ tázal se syndikus.

„Slušně prosím, ano!“ ozval se Petříček ode dveří sám a s nemalým důrazem.

Radní Koudela povstal a uhlídnuv vyzáblého poručíka mezi dveřmi v „parádě“, tázal se úsměšně: „Vyslídil jste zas nějakého vyzvědače, pane poručíku?“

Shromáždění se rozesmáli, a pan Petříček se zlostí zaruměnil. Všichni věděli předobře, nač Koudela naráží, neb pan Petříček zajal před půl rokem pocestného, který si vyšel za bránu a hrad se starobylou baštou z protější stráně kreslil. Pan Petříček zavolal městského sluhu Holoubka s pouty, by „vyzvědače“ dobře opatřil.

Opovržlivý pohled Petříčkův byl Koudelovi odpovědí.

„Kdyby nebyla věc pilná, nebyl bych se, pane syndikuse, odvážil vás nyní vyrušovati,“ dodal Petříček a vážnou tváří. „Jedná se o ulámané vršky těch smrč…,“ a v tom se pan poručík náhle zajikl, že se obávali, že se zadrhne. Pak následoval záchvat kašlem.

Pánové pohlédli udiveně na sebe, a tentokráte se i pan Koudela zapýřil. „Snad by to byla má žena vyblebtla?“ vyklouzlo mu mimovolně z úst.

Ale i pan Kvíčala byl v rozpacích, a kromě něho i některý jiný radní pán.

Pan syndikus se usmíval, starosta vrtěl povážlivě hlavou, a měšťané čekali, co bude, neb nikdo z nich nevěděl, co Petříček míní.

Pan poručík se konečně utišil, a stál nyní před pány jako zmoklá slepice.

„Nu, pane poručíku,“ ujal se syndikus slova, „je-li libo, pojďte se mnou do mého bytu „na slovíčko“, ostatně však můžeme i zde spolu promluviti ve výklenku. Pane starosto, líbí-li se, i vy patříte k této zpovědi.“

Pan starosta byl velmi rozmrzelý nad nešetrností radních pánů, že věc „vytrousili“ mezi obecenstvo, neb poručík Petříček mezi ne nepatřil, spatřoval v tom nové zneuznání, novou urážku, a pravil, chystaje se k odchodu: „Vzácný pane, nezaneprazdňujte se více touto věcí, jsem povděčen panu poručíku za jeho ochotu, aspoň mne poučila, jakým způsobem se o mne hraje. Nehodlám nikomu býti v cestě a raději se vzdálím.“

Radní stáli trocha zahanbeni. Pan Petříček počal s počátku nesměle, pak vždy odvážněji: „Abych torna konec učinil, vyznám tedy vina svou veřejně, před shromážděnými sousedy, nechť se se mnou děje, co děje. Pane starosto, pane syndikuse, slyšte mne. Já jsem těm smrčkům na západní stráni vršky uštípal!“

„Cože, vy?“ ozývalo se ze všech stran od radního stolu.

„Což pak jsem vám, pane poručíku, kdy zlého udělal?“ ptal se starosta vyčítavě.

„Vy, mně? I pro boha, jen dobrodiní jste mně proukazoval, pane starosto, však jsem také toho neučinil ze zlomyslnosti, račte uvěřiti, jen z omylu, jen — z hlouposti. Vždyť jsem nevěděl, že stromek musí zakrněti, uštípnuli mu vršek, myslil jsem, že výrostky opět narostou jako stromům listí, račte dovoliti, dbával jsem vždy jen o věci vojenské a o rostlinství jsem se jaktěživ nestaral.

„A k jakému účelu, jste, pane poručíku, vršky olamoval?“ ozval se zase syndikus. „Vždyť byste z pouhé hračky po příkré stráni nelezl?“

„I toť se rozum!l Já jsem — ale to já musím raději s počátkem napřed.

Tedy s dovolením. — Bylo loňského roku z jara, když jsem si vyšel procházkou za panskou cihelnu, u potoka pod olšemi mne zpropadený kašel zase pořádně chytil — však již mne škrtí několik roků, vždyť jsem musil proto z vojska vystoupiti — když mi ulevilo, vydechl jsem si z hluboka, a tu volá kdosi se stráně: „Ale, pantáto, kašel vás hrozně dusí, opustil jsem schválně stádo, abych se podíval, kdo se tu tak hrtousí.“ Byl to pastýř z blízké vesnice.

Povídám: Co naplat? Již jsem tomu přivykl.

„Nu,“ řekl pastýř, „když jste takovému kašli přivykl, můžete se pomalu chystati pod drn, s tím dlouho nepotrváte. Máte si pomáhati.“

Bylo by dobře, pravím, ale jak?

„Kdybyste na př. na mou radu dal, jistě že by vám ulevilo.“

Já řku, rád, nebude-li to něco nepřirozeného nebo bezbožného.

„Ani bezbožné, ani nepřirozené,“ dí pastýř. „Ba přirozenější, nežli cokoli z lékárny za drahý peníz. Povím vám, co bych usoudil podle svého prostého rozumu. Vidíte, před čtyřmi lety vznikla v Martinicích dobytčí nemoc, a sice nemoc plicní, neboť nebohý dobytek kašlal hrozně, jako — nyní vy. Bylo tam pomoci dost, pohodný z města, nějaký starý pastýř z Brněnska, vysloužilý revírník někde z českých hranic, všelijakých bab, a každý radil, vařil, nalíval a pomáhal, jak jen mohl, a pořáde nic, až tam zavítal jeden „facír“ (myslivecký mládenec beze služby), který tam dobrým lidem poradil, aby navařili smrkových výrostův a denně třikrát odvarem dobytek nalívali. Oni to učinili, a nemohli se toho dost vynachváliti. Co mělo zdechnouti, arciť zdechnulo, ale dobytku lehčeji nemocnému pomohli, a zdravý dobytek byl zachráněn před nákazou. Myslím si, že se může v mnohém — krom té drahé duše — člověk s dobytkem také zvláště v nemocech přirovnati, vždyť mu také pomáháme, někdy i zaříkáme, nebývá to nadarmo, proč pak byste nezkusil, zdali by vám takový odvar také neodlehčil.“

I pomyslil jsem, proč že ne, vždyť to není ani věc špatná, ani ošklivá, poděkoval jsem pastýři a hned jsem zašel až k panskému lesíku, nařezal jsem těch výrostů a doma okusil. A od té doby toho vždy užívám proti kašli. Je to nevinná a dobrá věc.“

„Ale škoda „sázeným lesíkům“,“ ozval se pan syndikus.

„I kdož pak věděl, vzácný pane,“ připomněl poručík, „nemínil jsem, na mou věru, nikoho poškoditi, neřku-li pana starostu. Utrhl jsem výrosty, kde se mi právě procházkou namanuly, a poněvadž se vždycky u nás k večeru vítr utiší, a o stráň, kde byly výrostky sázeny, se touto dobou ještě dlouho sluníčko opírá, seštipoval jsem je nejraději tam. A přiznávám se — také jsem si jich něco v zadní světničce jako jiných zelin na okně na zimu nasušil, zhnědly sice a padají z nich jehličky, ale myslím přec, že budou užitečnější, než staré chvojí. Prosím snažně, pane starosto, odpusťte mi to, tahle věc mne náramné trápí, potrestejte mne, jak zasluhuji, vzdávám se všeho, netrestejte pro jednoho celé město a úřadujte dále ve prospěch všech občanův.“

„Pane starosto, nevzdávejte se hodnosti, vždyť vás máme rádi, že ani nevíte,“ voláno v síni, a pan starosta odkašlával, z kapsy vytáhl šátek kvítkovaný, a čelo, ne — vlastně oči jím přetřel a děkoval sousedům za jejich věrnou oddanosť, neb, že některý soused „tajemství“ ženě své vyjevil, stalo se též jen z veliké přízně ke starostovi a ve zlosti nad zločinem spáchaným.

I panu Petříčkovi se starosta poděkoval a slíbil mu veliký, nějaký pěkný smrk se svěžími výrostky, aby si jich na zimu nasušil. Ale i soused Koudela se k poručíku přitočil a pravil pošeptmo: „Pošlu vám také smrk, nechť již s výrostky, nebo bez výrostkův, a kdyby jinak nebyl potřeben, můžete si jej třeba dáti rozsekati svou „oháňkou“ (opovážlivec mínil Petříčkovu šavli), ale jen se o tom nikomu nezmiňujte, že má — ona je žvatlava — snad něco prohlásila, o něčem takovém hned běží pošta okolo celého města, a já bych svou ženu nerad dal do řeči.“

Ale i pan Kvíčala schvaloval p. Petříčkovi, že jeho manželku nevyzradil, a připojil, „aby se nestaral, že mu to se škodou nebude“.

Pan syndikus právě zakončoval valnou hromadu a dodával, že snad po druhé přec bude lépe, aby se s ničím „netajili“, následovně „nesvěřovali“, že upřímné slovo mužům přec jen nejlépe svědčí.

A tuto dobrou radu budoucně zachovávali. Když starosta úřad posledně skládal do rukou váženého, šlechetnou povahou vynikajícího muže, byl již stářím stižen, a pana syndikusa již dlouho zuby nebolely.