Některé črty/Klárka

Některé črty Františka Stránecká
Facír	Klárka	Prostonárodní lék

Údaje o textu
Titulek:	Klárka
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty. Praha : Libuše, matice zábavy a vědení, 1885. s. 67–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vojtěchovi se vraceli z pohřbu, dnes ustlali hospodyni lůžko tmavé a hluboké. —

V předu kráčel hospodář, klobouk naražený až na oči, zrak pevně upřený na pěšinku, jak by ani nikoho spatřiti nechtěl. Však ho také nikdo nepozdravil, lidé se mu nápadně vyhýbali. Několik kročejů za ním šlo štíhlé děvče, 16leté, bledých lící, velikých, černých, smutných oči, slzy ji kanuly tiše po líci; vedla za ruku chlapce as osmiletého, druhý trochu větší se jí chytil za sukni, neb tak usedavě plakal, až se zajíkal a na cestu neviděl.

Pohůnek šel poslední; děvečky, pacholka již drahný čas ve Vojtěchově statku neměli. Pohůnek byl podivně vystrojen; staré boty hospodářovy silně mu klechtaly na nohou, kazajka se mu vlekla až po paty, tak že rozpustilci zapomenuvše, odkud se hoch vrací, počali se ho chápati za kazajku, posmívajíce se mu, a když se hoch zamračen na polo obrátil na nezbedníky, stoupl mu rychle zas některý z předu na ohromné boty, že zavrávoral.

Ale pohůnek ani jediným slovem neodpověděl, máchnul silně rukou v pravo, v levo jako kdyby mouchy odháněl a pospíšil za Klárkou.

Byltě sirotek, nikoho neměl, a byl rád, že u Vojtěchů měl útulek; že proto musil mnohé posměšné slovo od chasy slýchati, o to nedbal, vyhýbal se jí, jak oni se Vojtěchovým vyhýbali.

Povalení kluci s křikem vyskočili, ale znamenavše, že pohůnek se Klárce přiblížil, více ho nepronásledovali.

A odvrátil-li kdo zrak při setkání s Vojtěchem, jistě jej upjal pln soustrasti na Klárku, a každý i ten nejbohatší hospodář sňal klobouk s hlavy a zvolal:

„Potěš tě pánbůh, Klárko!“ A děvče tiše zašeptalo:

„Dejž to pánbůh!“

Vcházeli do statku — ani psík nezaštěkl, ani slípka nezakrákorala na dvoře.

A nač jim měl býti psík, když sami neměli někdy co jísti?

Poslední slípku Klárka mamince uvařila, když mdlobou sklíčená na loži ležela, aby se polévkou posilnila; avšak, kdyby jí byli s devíti vrchů koření snesli, hospodyni pomoci nebylo. —

Hospodář ani klobouku s hlavy nesňal, vrhl sebou za stůl na lavici, podepřel hlavu o lokte a zíral před sebe. Děti se opět rozplakaly, když v chyžce spatřily místo, na kterémž posledně matka odpočívala.

Klárka je chlácholila, ač úzkostí sama sebe neznala; pohůnek vzpomenuv si na bledou vlastní matičku, jak nad ní rakev zavírali, rozplakal se hlasitě a vyrazil ze světnice na zahrádku.

Chvíli seděl hospodář zamyšlen, pak zvolal přitlumeným hlasem: „Klárko!“

„Co chcete, tatínku?“ ozvala se děva.

„Klárko,“ počal opět hospodář, „půjdeš mi zítra na faru a optáš se, co stojí pohřeb?“

„Já, tatínku? Pan farář by se rozhněval, vždyť se to sluší vám.“

„Nechť se to sluší, komu sluší, ale já již s ním mluviti nechci.“

„Ale tatínku, vždyť to jinak býti ani nemůže, jak pak bych já s ním mohla rozmlouvati o takové věci? Zaplatiti hned nemůžeme, protož vám náleží ho požádati, aby nám posečkal, a vyprositi si nějaké lhůty, bychom pomalu dluh spláceli.“

„Netlachej,“ zvolal hněvivě Vojtěch, „to já tak dobře vím, jako ty, a protož ty můžeš s ním tak dobře o tom promluviti, jako já, já tam nepůjdu!“

„Ale tatínku —“ prosila děva.

„I aby do tebe — ne — dnes toho nechám,“ mumlal hospodář, dodal pak hlasem: „Řekl jsem, a dost!“

A na to se ubíral těžkým krokem ku dveřím. Klárka mu zastoupila cestu a zeptala se: „Kam chcete jíti, tatínku?“

„A co je ti potom?“

„Tatínku, prosím vás, dnes nechoďte do hospody, nemůžete-li býti bez pálenky, já vám ji donesu, pijte doma, jen dnes do hospody nechoďte.“

Klárka sepjala prosebně ruce a hleděla otci do očí.

Vojtěch se zastavil, mlčky hleděl na podlahu, stál chvíli zamyšlen, a Klárka také stála tiše před ním, jen vzlíkání chlapců se z kouta u kamen ozývalo.

„I kdo by to tu vydržel!“ zavolal náhle hospodář, odstrčil děvu stranou a ubíral se rovným směrem k hospodě.

Když tam vstoupil, lidé se rozstupovali.

Vojtěch nehledě na žádného šel až k oknu a usednul tam tak, že byl zády obrácen k přítomným, zíral přes stůl a druhou lavici, která o zeď pod oknem opřena byla, z okna ven na náves.

Hospodský nalil, Vojtěch pil, a zase pil; pil, až se setmělo, ba až poslední host odešel, a pak vrávoral ku svému statku.

Zatím Klárka se byla ještě pomodlila s dětmi a s pohůnkem za nebožku matku, udělila jim skrovnou večeři, a pak všichni ulehli.

Ale Klárka ještě bděla, když otec přišel domů, a bděla ještě, když i tento pevně spal. — —

„A tak ten tvůj otec již ani té cti hoden není, aby se přede mne dostavil?“ tázal se ráno pan farář Klárky celé uzardělé.

„S tebou nemám co vyjednávati — jdi s pánembohem!“ Děvče vzlíkajíc se přiblížilo, aby mu ruky políbilo.

„Ostatně můžeš mu také říci, že jsem si předsevzal jeho dítky ze školy vyloučiti,“ počal opět pan farář, „dovím-li se, že pití nenechá. Již by se mohl dáti jednou na pokání, když tak hodnou, správnou ženu do hrobu připravil.“

Klárka stála štkajíc u dveří a pro lítosť ani kliky nenašla. „No, pamatuj se,“ přimlouval jí konečně pan farář, „já vím, že jsi dobré děvče, a snad je i lépe, že mně ten opilec na oči nešel. Kárati jej musím, a když jsem toho dnes neučinil, musím jindy, to je má povinnosť. Nyní, milé děvče, vše spočívá na tobě, zůstaň jen vždy poctiva, a starej se o děti vaše, neb on se sotva starati bude. Za pohřeb mi nejste dlužni ničeho, s pánembohem!“ — A pan farář náhle odešel ze světnice, tak že Klárka mu ani díky vzdáti nemohla.

Čas mizel, Klárka se starala, a hospodář — pil. Pil neustále, až se i to vyplnilo, čím mu byl pan farář vyhrožoval, chlapci jeho byli ze školy vyloučeni.

S pláčem se dítky ubíraly domů ku Klárce, a ubohá rady žádné nevěděla, znalať velebného pána předobře, věděla, že by jediné polepšení otcovo pomohlo, a toho již neočekávala.

Jako když másla do ohně naleje, účinkovala tato přísnosť pana faráře na Vojtěcha.

Jestli dříve přec nějaký čas strávil v domě, neb na roli při práci, alespoň dohlížeje na pohůnka, tím více se mu nyní, kdy chlapci ze statku ani nevykročili, domácnosť úplně zmrzela.

Ponenáhlu odvykali Vojtěchovi choditi přes náves.

Hospodář chodíval již delší čas, ač si zacházel, humny přes potok do hospody. Klárka se styděla, kdy chlapci byli ze školy vyloučeni, vkročiti mezi sousedy, chlapci se báli úsměškův, a toliko pohůnek se odvážil někdy poříditi něco za domácí ve vsi. Ale choval se vždy slušně, nehádal se s chasou, nenadával, leda jen se bránil, když jinak nedali, a pronásledovali ho křikem až ke statku.

I do chrámu páně přestali Vojtěchovi choditi, při křesťanském cvičení, když některá děva s odpovědí vázla, darmo pan farář hleděl na místo, kde stávala u zábradlí Klárka, zavždy připravena na pokynutí jeho, aby otázku zodpovídala.

Lidé již měli Vojtěcha dávno za neznaboha, ale že i Klárka se pána boha zřekla, to je mátlo.

„Co z těch chlapců bude?“ naříkaly ženy ve vsi, „nic, než lotři. A jak jinak? Jaký mají příklad na otci, a nyní i to děvče se spouští — uchovej pánbůh, nějak bídně to skončí.“

A tak i rozvažoval pan farář, tak dalece, až se konečně jednou v neděli po požehnání odvážil navštíviti statek Vojtěchův.

Byloť to veliké sebezapření, neb pan farář, ačkoli byl takto dobrého srdce, přec byl velmi přísný, vždy požadoval okamžité vyplnění rozkazů neb přání svých, byltě dříve několik let u vojska jako kaplan strávil a přivykl tam jak přesnosti v jednání svém, tak i poslušnosti — a jakým způsobem!

Vojtěchův statek leží odloučen od druhých statků pod kopečkem v údolí, velký sad se rozkládá za domem a od rolí ho jen dělí příkop obsazený křovím.

Od hospody možno sejíti rolím po chodníčku ku potoku, přes potok úzkou lávkou a opět rolím až k Vojtěchovu sadu; tuto cestu zvolil sobě pan farář, nechtěje jíti přes náves cestou, aby nevzbudil všeobecnou pozornosť.

Tiše kráčel sešed chodníčkem, podle křoví, hledaje místo, z kteréhož by sad přehlednul, aneb kterým by nezpozorované vejíti mohl v sad.

Zastavil se.

Uviděl ve stínu mohutné staré jabloně Klárku seděti s dětmi na trávníku.

Ani děti, ani pohůnek s ní oka nespouštěli. Blíže domu ležel hospodář pod bezem a tvrdě spal.

Pan farář přikročil co možná nejblíže, aby zaslechl, co Klárka dětem povídá, že tak pozorně na ni hledí a bedlivě naslouchají.

Ona jim vykládala, kterak pán Ježíš divy činiv nasytil 5000 lidí několika chleby, několika rybami, a jak nasyceni jsouce, posbírali na koše ještě drobtů.

„A tak i nás svým svatým slovem živí, když se dle jeho rozkazů zachováme,“ končila výklad, „sílí nás modlitbou vroucně pronešenou, abychom schopni byli snášeti utrpení všeliké. Pročež se pomodlíme tři „otčenášky“ a „zdrávas královno“, aby nám bůh útěchy popřál svým svatým slovem v nedostatcích tohoto světa.“

Pan farář se zamyslil. Přec nezdálo se mu, že jsou chlapci již na cestě k lotrovství, a hledě před sebe na chodník, ani nezpozoroval, že se Vojtěch ze spaní probral, kazajku na stromě zavěšenou oblékl a blížil k průsmyku u chodníka, blíže kterého pan farář stál.

Šelestění listův upozornilo faráře na vycházejícího ze sadu hospodáře.

A kdyby byl z čista jasna hrom před Vojtěchem uhodil, nebyl by se tak zarazil, jak nyní před velebným pánem.

Chvíli stáli oba mlčky, hledíce na sebe pátravým zrakem, oba zasmušile.

Konečně se chopil pan farář slova.

„Vojtěchu,“ počal měkkým hlasem, „pohlédněte tamhle na své dítky, lidé se jich straní, do chrámu páně se ostýchají vkročiti, čí to vinou? Napravte, co jste zavinil! Dejte se na pravou cestu, vše se opět urovná.“

Vojtěch stál mlčky, nepozvedaje zraků.

„Pamatujete se, když jsem vás před osmnácti lety s vaší nebožkou sezdával, jak hospodářství vaše kvetlo, jaký dobytek stál ve chlévě, jaký pořádek panoval v domě! Nyní je bohužel jinak — ale opět tak může býti! Vojtěcha, žádám vás po přátelsku, zanechte pití!“

A Vojtěch nic.

„Pamatujte na své děti, pamatujte na své zdraví, pamatujte konečně i — na věčnosť. Jak byste takové hříchy na spravedlnosti boží někdy zodpovídal?“

A velebný pán podávaje ruku Vojtěchovi dokládal: „Pravda, že učiníte slib, odřeknete se této zkázy duševní i tělesné? No, Vojtěchu, podejte mi ruku na slíbenou!“

Obličej Vojtěchův se do ruda zarděl, sedlák těžce počal dýchati a pak ještě pořád do země hledě ze sebe vyrazil: „Velebný pane, všechno darmo, já již nemohu!“

„Člověče, že nemůžete!?“ zvolal pan farář rozhorleně. „Řekněte raději hned, že nechcete — kde vůle tam skutek.“

„Já vás, velebný pane, nechci obelhati. Slíbiti a nesplnili nechci, a splniti nikdy nemohu; mně se zdá, že bych bez pití hned zahynul.“

„Ano, zahynete a bídným způsobem, však ani jinak možno není, na takové neplechy ani pánbůh s nebe hleděti nemůže,“ rozkřikl se pan farář, „ale to vám povídám, víckrát o vás ničeho slyšeti nechci, vy zatvrzelče bezcitný. Vy nejste ani hoden, aby vás pánbůh živil! Avšak, on tomu také nějaký konec najde!“

Nesmírně rozčilen pan farář se náhle obrátil a obešed sad rovnou cestou se ubíral přes náves k faře. Lidé se divili, co se velebnému pána přihodilo, že na pozdrav jejich neděkuje, rukama máchá a tak spěšně vykračuje.

Zatím stál Vojtěch u příkopu jako socha a hleděl do země, jak by byl něco ztratil. — —

Děti a Klárka vyrušeny z modlení udiveně naslouchaly živému rozhovoru a neznamenaly, co se to děje, teprv až pana faráře zhlédli obcházeti sad a kráčeti cestou. Chlapci hbitě skočili za Klárku, tato zbledla, a pohůnek vzdorovitě obrátil zrak ku Klárce.

Hospodář se vzpamatoval a ubíral se k hospodě, pomalu a pádným krokem.

Již byla hodina s půlnoci, když Klárka pohůnka zbudila, by s ní šel do hospody pro Vojtěcha; bálať se, aby nějak hospodskému nevzdoroval, kdyby ho tento domů posýlal, a aby nějaká hádka či bitka nepovstala.

Měsíc jasně svítil, stromy v sadě vrhaly divné stíny po trávníku, potok klokotem spěchal pod lávku, a odrážel vlny své od skály, na které dílem lávka spočívala.

Na stodolách zahoukala sova — pohůnek bojácně se poohlédl po vrbách u potoka, zdálo se mu, jak by se pohybovaly, obživly, postavy hrůzné na se braly. Mimovolně se chopil ruky Klárčiny a pojednou tak pronikavě zakřikl, že Klárce krev stydla v žilách.

„Co je ti?“ ptá se.

„Klárko, hleď tamto u skály snad — neopouštěj nás bůh — vodník sedí!“

Klárka tam pohlédla a možná ještě pronikavěji vzkřikla, mžikem přeběhla lávku, přiskočila ku břehu, a vztahovala ruce po postavě, u skály ve vodě schoulené.

Byltě to otec její. —

Voda hrkotem přebíhala hlavu svislou, pohrávala rukou, nohy spočívaly ještě na skále. —

Klárka zavolala na pohůnka, skočila do potoka a spěšně otci hlavu nadzdvihla.

Vytáhli ho na břeh, opřeli o kameny, třeli, budili, křísili, avšak darmo. Byl mrtev. Zavlekli ho stěží sadem do světnice, opět a opět lihem ho třeli a nic již neprospělo, ani usedavý pláč dětí, sirotků.

Při odchodu z hospody sklesl Vojtěch s lávky, uchvácen mrtvicí, aneb podnapilý?

Náhle se zmocnila smrť oběti své, klidný výraz tváře Vojtěchovy tomu nasvědčoval.

A tak pánbůh učinil konec rázně, nenadále.

Ráno se vracela Klárka z fary, bledá jako stěna, s pohledem tak divným, vytřeštěným, že se jí lidé vyhýbali.

Sousedky si šeptmo sdělovaly, co jim kostelník svěřil, že pan farář Vojtěchovi na výstrahu všem opilcům pohřbu odepře.

A když odepře, co se stane? Jak že bude?

To nikdo nevěděl. —

Po návsi se lidé shromáždili, rozmlouvali, rozkládali, Klárku litovali, však rady nevěděli. —

Konečně se odvážil Klárčin kmotr se dvěma sousedy, že ještě jednou požádají pana faráře.

Odbyl-li pan farář Klárku, odbyl i sousedy. Optal se jich, není-li celé obci známo, že Vojtěch již dlouho chrámu páně nenavštěvoval, nevědí-li všichni, že i vyloučení dítek jeho ze školy úspěchu nemělo, že nesmířen s pánem bohem tento svět opustil, a nad to ještě, že nikdo neví, spadl-li z lávky dolů v opilství, aneb snad — jako samovrah hříšnou duši vypustil; on, farář, že zavázán jest svazkem svaté povinnosti, aby odepřel neznabohu takovému pohřbu s obřady církevními.

Minul den, minuli dva dnové — Klárka chodila ve statku jako bez duše, plakala, až jí srdce usedalo, modlila se horoucně, a zase volala děti, aby se s ní vylkaly u otce, který je tak příliš náhle opustil.

Podivuhodný to zvyk u našich venkovanů v horách, že dítky u mrtvoly otcovy hlasem přislibují polepšení a děkují za dobrodiní, a to se zakládá na pověře, že nebožtík všecko slyší, co se kolem něho mluví a děje, až po dobu, kdy se první hrstka země dotkne rakve jeho.

Třetí den se schyloval ke konci, kahánek za hlavou Vojtěchovou slabým kmitem zaplápolal, když děti s Klárkou do komory vešly opět navštívit otce.

Po modlitbě nahnula se Klárka nad hlavu otcovu, chopila se ustydlé ruky a počala chvějícím se hlasem:

„Můj milý tatíčku, děkujeme vám za vaši věrnou lásku a pokorně vás žádáme, byste nám odpustili, čím jsme vám kdy ublížily. Co jste nám kdy rozkázali, pilně chceme plniti, avšak prosíme vás za to horoucně, nehněvejte se, že tu u vás vezmu od chlapců našich slib, by se odřekli pití. Však vy jste, můj milý tatíčku, nejvíce tím trpívali. —“

Klárka sebou hnula a slzíc otci ruka políbila, pak pokynula Josefovi.

I Josef se uchopil ruky otcovy a vzlíkaje pravil:

„Slibuji vám, milý tatíčku, že se nikdy pití nechytím.“

Pak následoval Jakub, a když otci ruku políbil, přistoupil z dobré vůle i pohůnek a pravil:

„I já slibuji, hospodáři. A pánbůh vám to zaplať, že jste se mne bídného sirotka ujali.“ —

„Klárko,“ ozval se hlas u dveří, „pojď sem na slovíčko.“

Byl to Ondřej, syn sedláka Bárty.

Klárka udivena vystoupla z komory. Co chtěl u nich synek z bohatého statku? K nim již dlouho nikdo nepřicházel, s nimi nikdo neobcoval.

„Klárko,“ počal Ondřej, „nermuť se tak, vždyť pánbůh zase pomůže, dopouští, ale neopouští. — Kdyby se stalo, že by snad velebný pán zítra ještě k pohřbu nepřivolil, a snad i pozejtří, požádej ho raděj, aby dovolil pohřbiti otce alespoň — — u nekřtěňátek. — Neplač Klárko, nenaříkej, i tam se zaň modliti můžeš jako na hřbitově. Slyš, Klárko, máme jeseň, teplé počasí, lépe by bylo, abychom víko u rakve přirazili. Naše maminka mi dala svatou Trojici a umučení Krista Pána, přinesla je sama z Přibyslavic, tu máš, dej je tatínkovi do truhly. — Neplač — rozloučiti se musíte, již je jedno, dnes nebo zítra. Pojďte, děti!“

A ony uposlechly. Bylo to smutné loučení. — „No potěš vás tady pánbůh! Já k vám zase přijdu; však půjdu zítra na výroční trh do města, snad pozejtří se vrátím. Jen se nestrachujte. S pánembohem!“

Branka se za Ondřejem přivřela.

Klárka stála ještě jak u vidění a nechápala, že se ze vsi někdo odvážil navštíviti je.

Pohůnek však prohodil: „Ondřej je přece hodný hoch, viď že, Klárko?“

Tato přisvědčila hlavou a povzdechla si.

Ráno opět se odvážila s prosbou k velebnému pánu.

S horoucím žalem konečně žádala na radu Ondřejovu, by pan farář Vojtěchovi povolil odpočinku — u nekřtěňátek. Ale i to odepřeno.

„On patří na hranice mezi samo vrahy“ — končil pan farář svou řeč, „tam ho někde zahrabejte, ani k nekřtěňátkům ho uložiti nesmíte!“

Klárka se vracela domů; neplakala, nebědovala již, všechna lítosť jako by s ní spadla, jako by pominula, jen sevřené rty se chvílemi zachvěly, a oči plály divným žárem.

Nehleděla na nikoho, neb snad ani neviděla lidí mimojdoucích, pomalu se ubírala až do statku. Pohůnek stál u vrat; vyhlídalť ji, přikročil k ní a pravil šeptem: „Povolil pohřeb? Či — či jen u nekřtěňátek.“

„Ani tam ne!“ vzdechla Klárka a vešla na dvůr.

Pohůnek zbledl a zůstal jako ohromen u vrat státi. Celičký den nepromluvili u Vojtěchů ani slova.

Pod večer ukrojila Klárka chlapcům chleba, namazala máslem a usadila je pod kolnou na dvoře, sama pak zavolala pohůnka do zahrádky.

„Matěji,“ počala, „měl jsi nebožtíka tatíčka našeho upřímně rád?“

„Však víš, Klárko!“

„Na hranice ho nepovezeme — —?“

„No tedy, Matěji, řekni mi, co myslíš, bylo by pod naší jabloni příhodné místo na hrob?“

„I arcižeť by bylo, vždyť nebožtík hospodář tam rád sedával! Přinesu motyku a hnedle započnu.“

„Teď ne — až ulehnou děti, snad by jim toho bylo tuze líto. Měsíček brzo vyjde, čeho dnes nezmůžeme, dokončíme zítra.“

Za noční chvíle odstranili drn pod jabloní a mlčky chystali spolu odpočinek Vojtěchovi.

Téže noci přibližovali se dva muži dědině ze strany krajského města. Vykračovali rázně avšak mlčky.

Když došli dědiny, pravil jeden z nich: „Tamhle je fara.“ Potom si podali ruce a rozešli se.

Jeden vstoupil až po samá vrata fary a zazvonil, druhý sešel až dolů k statku Vojtěchovu, nevstoupil, nýbrž jen obešel dvůr, aby spatřil okénko u komory, z kterého slabý svit vycházel do zahrádky.

Uzřev světlo povzdechnul si muž a pravil: „Tak ho ještě nepohřbili. Nebohá Klárka!“ Pak se obrátil a kráčel k Bártovu statku. Byltě to Ondřej. Vracel se, avšak nikoliv z trhu, než z krajského města. Co tam chtěl, o tom se nikdy a nikomu nezmínil.

Na faře otvírala rozespalá služka muži, jenž byl zazvonil, a myslíc, že velebného pána volají k nemocnému, radila mu, aby dříve zbudil kostelníka, muž však žádal, aby ihned uveden byl k panu farářovi.

„Řekněte jen velebnému pánu, že krajský posel žádá o přístup.“

Vešel v pokoj, vyřídil pozdravení pana krajského, odevzdal psaní a dodal, že mu poručeno, aby se zítra zastavil pro odpověď na zpáteční cestě z nejbližší dědiny, kamž ještě dnes doraziti musí, poněvadž se jedná o věc důležitou.

Pan farář držel posud ještě přípis v ruce, poručil, aby nalili poslu sklínku vína na posilněnou a řekl mu, aby se zítra zase na faře ohlásil.

To vše sdělila služka časně ráno kostelníkovi a tento zas některé kmotřence, avšak jen v největší rychlosti, neb pan farář mu přikázal, aby došel do statku Vojtěchova a Klárce vyřídil, že přivoluje ku pohřbu Vojtěchovu, proto že se naděje, že děti vzorným chováním snažiti se budou, aby napravili, čím se otec provinil. Hrobaři že sám vykáže místo ku pohřbení.

Kostelník vešel do sadu a podivením hlavou kroutil, když uviděl Klárku s pohůnkem, kterak pilně kopou.

„Co pak tu děláte?“ pravil.

Klárka pozvedla hlavu, začervenala se, avšak neodpověděla ani slovem. Pohůnek hodil hlavou v týl a zvolal trpce: „Jdete k nám na zvědy? Můžete tomu, kdo vás poslal, říci, že „na hranice“ nepojedeme, a dost!“

A potom tak rázně špičákem zarážel v zem, že se od kaménků jen jiskřilo. Chvíli mlčeli všichni. —

Potom vyřídil kostelník, co mu bylo nařízeno, a Klárce motyka hned vypadla z rukou, Sepjala je, obrátila zrak k nebi a byla tak pohnuta, že neodpovídala.

Pohůnek se zastavil v práci, opřel se o špičák a pošmourně se na Klárku zahleděl. Jak zpozoroval, že hledí na kostelníka a promluviti chce, náhle se chopil slova, řka: „Pod touto jabloní jsme se vždy modlívali, když pan farář chlapce ze školy vyloučil, zde jsme opakovali s Klárkou, a tu kopeme hospodáři — hrob. Sprovázej vás pánbůh!“

„Ne — ne tak, kostelníku,“ zvolala Klárka kvapně a vyskočivši na trávník uchopila se jeho rukou. „Řekněte velebnému pánu, aby mu to sám Kristus Pán v ráji vynahradil, že se zaň modliti budu ve dne, v noci.“

„Tož se tedy optejte u hrobaře, kdy pan farář pohřeb nařídí. S pánem bohem!“

Klárka hned se jala jámu pod jabloní spěšně zahazovati, ale pohůnek proti tomu reptal.

„Kdo ví, kde vykáže hospodáři místo k odpočinku, a nežli a nekřtěňátek, raděj stokrát tady pod jabloní.“

Klárka však si řeči jeho ani nevšímala, poklízela spěšně, zametala, chystala vše ku pohřbu otcovu.

A pak pospíšila ku hrobaři. Myslila, že snad je hrob již hotov, však ještě nebyl, pan farář posud místa nevykázal, byl zaměstnán, zodpovídal právě list, na kterýž krajský posel čekal. A odpověď tato zněla tak klidně, dvorně, slušně, jako dopis obdržený. Pan krajský totiž psal panu faráři, aby ze zdravotního ohledu vykázáno bylo místo ku pohřbu jistého souseda. Pan farář odpověděl, že se místo co nejdříve vykáže a ostatně, že on, farář, jak i ráčil velectěný přítel jeho pan krajský příhodně podotknouti, své povinnosti zná a svědomitě plniti bude.

Posel odeslán a hrobař předvolán. Po chvíli vracel se hrobař z fary, ale zdálo se, že jest u velikém rozpaku. Hlavou kroutil a váhavě ubíral se na hřbitov.

Klárce naň čekající zkrátka řekl: „Až zítra, děvečko, až zítra, mně už síla nestačuje, stárnu.“ — —

Co se to lidé scházeli z rána u zvonice? Co se stalo, že hrobař dláždění vyzdvihl a že tam kope zrovna na příč v celé šířce průchodu pod zvonici?

„Strýčka, co kopete?“ optal se konečně kdosi.

„Bláhový, co může hrobař kopati nežli hrob?“

„Hrob? Tady pod zvonicí? Vždyť tu vede chodník přes hřbitov ku kostelu. Uvěřím vám — ale až pozejtří.“

„Pro mně si věř nebo nevěř.“

Hrobař hodil hlavou a kopal pilně dál. Sotva že byl hrob uchystán, hnal se malý průvod od Vojtěchova statku.

Rakev spočívala na voze bílým ubrusem pokrytém, Ondřej Bártů vedl koně, za vozem kráčely dítky s Klárkou, kmotr a Ondřejova matka. Tu tam vycházela některá stará žena ze vrátek a přidružila se k průvodu, ačkoliv ani nesezváněli.

Před zvonicí zastavili koně. Vojtěchovi jali se rakev z vozu snímati a tu teprv spatřili pod zvonicí přichystaný hrob. Klárka zůstala jako zkamenělá, pohůnek přistoupil a šeptal jí do ucha: „Neřekl jsem to? Klárko, vraťme se pod jabloň!“

Přistoupil i Ondřej a pravil: „Klárko, poruč pánu bohu!“

Kostelník šel ohlásiti, že nebožtíka přivezli, vrátil se však z fary sám, rozpačitě se Klárce přibližoval a konečně přitlumeným hlasem pravil: „Velebný pán vám vzkazuje, že se musíte obejíti bez něho, on že nad nebožtíkem otcem vaším říkati nesmí.“

Klárka zbledla tak nápadně, že jedna žena z průvodu přikročila, aby ji zachytila, neboť se domnívala, když dívka zavrávorala, že omdlí, a chtěla ji křísiti, ale Klárka se hned vzpamatovala.

„Děkuji, tetičko,“ řekla a již kráčela cestou dolů od zvonice. Děti zalkaly, rozběhly se za ní; i Ondřej s pohůnkem ji následovali.

Klárka se obrátila, pokynula rukou, aby u zvonice počkali, a zrychlila kroky. Všichni se domnívali, že půjde sama požádat pana faráře, aby mrtvolu pokropil, avšak spatřili, že se dívka ubírá s kopce dolů do statku. Radili se, mají-li za ní jíti, nebo ne. Proč se vrátila do statku? Co tam chtěla? Nešla-li se zlým úmyslem domů? Snad se více nevrátí?

I uzavřel kmotr s Ondřejem, že se za ní podívají.

Ale tu se již Klárka vrací. Nese něco pozorně v ruce a tiše spěchá ku zvonici.

„Co to děvče nese?“ ptají se všichni a pohlížejí dolů.

„I totě kalíšek na svěcenou vodu,“ volá matka Ondřejova.

A v skutku přináší Klárka kalíšek se svěcenou vodou, staví se k nohoum rakve, tiše beze stesku smáčí několik žitných klásků v kalíšku a mluví jemně, avšak zřetelně: „Odpočívej v pokoji! Žehnej tě bůh otec, bůh syn a bůh duch svatý, amen.“

„Amen,“ odpovídá malé shromáždění, muži se chápou rakve, spouští ji ve hrob temný, a Klárka první hrsť hlíny na rakev shrnujíc, podává lopatu dětem.

Vše se děje vážně, tiše, jako by ani jinak býti nemohlo.

Tak pohřben Vojtěch v sobotu, šestého dne po úmrtí svém. — — —

V neděli sezváněly hlučně zvony k službám božím, lidé přicházeli po různu z domácí dědiny i z druhých osad, ku kostela patřících.

Pod zvonicí dmul se vysoký hrob. Průchod je úzký, tmavý, lidé se pozastavovali. Nikdo nechtěl vstoupiti na hrob. Někteří chlapci tiskli se ku zdi, vklouzli takto na hřbitov a hleděli odtud na lidi před zvonicí se hromadící.

„Co se tu dělo?“ ptali se přespolní, „jakou pak tu mate náspu, vždyť vypadá jako hrob?“

„A je to hrob!“

„Hrob? A čí že, tady pod zvonicí?“

„Vojtěchův.“

„A o jiném místě jste již nevěděli? My tu máme hroby přeskakovati?“

„Pan farář ho dal tady pohřbiti, aby každý po místě tom šlapal, neboť prý takový opilec pokojného, čestného místa hoden není.“

„No, dělejte si, jak chcete, sousedé, já tady nepolezu, mne ten člověk jaktěživ neublížil“ ozval se jeden.

„Vždyť mně také neublížil, já také tady nepůjdu.“

„A já též ne. — I já ne. —“

Sousedé se odvraceli a odstupovali od zvonice. Tu zakřikli chlapci na hřbitově: „I hlehle! Tu je branka ve zdi!“

Lidé se zastavovali, ptali, hleděli, až konečně se celý dav hrnul po kopci dolů a druhou stranou opačnou, vzhůru ku brance, kterouž dal pan farář hned po svém příchodu do vsi zahradit, poněvadž tuze příkře ze strany Vojtěchova statku vedl chodník ku hřbitovu, a zimního času za náledí mnohé neštěstí se tu přihodilo.

Kdo tu branku odezdil, nikdo nevěděl, nikdo netušil, ale každý jí vcházel na hřbitov.

Pan farář přistoupil k oknu, aby zvěděl, četněli se scházejí lidé do kostela, však nikoho cestou ku zvonici nespatřil. Pohlédl na hodiny, nezmeškal-li, zakroutil hlavou a konečně se ubíral ku hřbitovu.

Vchází malými dveřmi proti sakristii jak obyčejně, mrskne okem v pravo pod zvonici, spatří tam hrob nasypaný, zastaví se, naslouchá, nakročí blíže a uhlídá, kterak lidé vcházejí starou brankou. Hněv mu plane z očí.

Vstoupí do sakristie, ptá se kostelníka, osopí se na hrobaře, oba však tvrdí, že o tom ani zdání nemají.

Je po mši svaté, po kázání, lidé vycházejí z chrámu páně, a zastavují se na hřbitově.

Jeden přespolní obrátí se ku shromážděným a volá: „Milí sousedé a bratři! Tuto odpočívá nešťastný a — hříšník snad — poklekněte a pomodlete se se mnou Otčenáš a Zdrávas Maria, aby ho pánbůh ráčil přijmouti na milost!“

V ta chvíli poklekli, klobouky posmekali, a brzo se ozývala slova modlitby páně, skroušeně a dojemně po hřbitově, chvějící se ze sta rtů.

Pan farář se pomodlil na klekátku v sakristii, požehnal se svatým křížem, a nyní vystupuje na hřbitov.

Právě doznívá „chléb náš vezdejší dejž nám dnes“ a lidé prost — „a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům, a neuvoď nás v pokušení — ale zbav nás všeho zlého, amen.“

Mohutná postava velebného pána se zachvěla. — Co to? — Zbledl — chytá se kostelní zdi. — Probůh to je mdloba. —

Uchytil ho rolník nejblíže stojící silnými pažemi, pan farář znova se vzpřímil, a okolostojící zaslechli, jak rtoma mdlobou zbledlýma šepce: „A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého — amen.“ — Pohůnek vrazil jako beze smyslů do světnice.

„Klárko! Klárko! Na hřbitově se za nebožtíka hospodáře všichni modlí!“

A Klárka radostí zaplakavši, klekla ihned na zem a s ní pohůnek i děti a vespolek se modlili i oni „Otčenášek“, aby jejich prosba s prosbou sousedů došla stejně k trůnu nebeskému.

V pondělí došel kostelník s pozdravením od velebného pána, přinášel vzkázání, že pan farář doslýchá, že mají Vojtěchovi na provázku v lese několik pařezů, před zasetím prý pilno není, pacholek jeho prý by to dřevo mohl pomalu pozpřivážeti.

Klárka stojí zaražena — pohůnek odraďuje posuňkami, hlavou kroutí, za zády kostelníka rukama rozhání, ale Klárčiny rty pojednou šepotají: „Neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého — amen.“ Žádá kostelníka, aby velebnému pánu za takovou nenadálou milosť poděkoval z plna srdce, než ona sama se odváží jemu díky vzdáti.

Lidé začali jako o závod Vojtěchovým činiti služby z lásky.

Z lásky jim opravil tesař plot u dvora, z lásky jim opravil zedník domek, z lásky se sešlo sena, slámy, másla, vajec, zrní, že sotva bylo lze Vojtěchův statek poznati. Léta rychle ubíhají — lidé stárnou —vše se mění. —

Vojtěchův hrob dávno již se sesul, opět dláždění položeno pod zvonicí, lidé opět jí procházejí ubírajíce se do kostela, a jen setlelý dřevěný kříž ku zdi připevněný, pod zvonicí svědčí, že tu byl kdysi někdo pochován. Písmo na tabulce někdy věstilo:

„Tuto odpočívá Josef Vojtěch. Pánbůh buď duši jeho milostiv!“

Nyní jest již písmo nečitelno, tabulka zrezovatěla, však přece často se tu někdo pomodlí „otčenášek“ za duše v očistci.

Nejčastěji však hospodyně z Ondřejova někdy Vojtěchova statku. Přichází s mužem i s dětmi. Nejstarší říkají po mamince Klárka.

Přichází i mladý hospodář z Rychtářova z bohatého statku, vzpomíná i ve svém štěstí vděčně na dobu, když ho jako ubohého sirotka u Vojtěchů přijali za pohůnka. Říkává vždycky: „Nechť je jak chce, nebožtík Vojtěch byl přece jen hodný člověk.“