Národu národní kulturu/Ferdinand Kahánek
| Národu národní kulturu | ||
| Frant. Ježek | Ferdinand Kahánek | Bedřich Karen |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Národu národní kulturu |
| Autor: | Ferdinand Kahánek |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 18 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 25. 12. 1936 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Odpověď vybrané osobnosti na anketní otázku od redakce Národních listů. | |
Národ v nesvobodě otvíral si před válkou dveře do světa svými kulturními hodnotami. Kultura vedla národ, znala jeho duši, znala jeho potřeby, vyrůstala z něho. Proto jí národ rozuměl, proto se jí dal vésti; poněvadž předvídala a věštila. Vrcholným jejím činem po stránce politické byl manifest spisovatelů za války. Před válkou v nesvobodě nám kultura dávala odpovědi, které nám nemohla dáti politika. Po válce nastala konjunktura a inflace manifestů. Znehodnotily se tak, že i hlas vážných literátů nebyl slyšen. Vyrůstaly manifesty a projevy podle okamžitých nálad a nikoliv podle potřeby. Zásah kulturních činitelů do veřejného života se znehodnotil, jakmile skončil na volebních provoláních.
Zevní rozdíl, formální, v poměru kulturně pracujících osob k veřejnosti je ještě hmatatelnější. Před válkou spisovatel, malíř, sochař představovali osobnost, která ve svém okolí měla respekt, která byla nositelem vyšší morálky, etiky a mluvčím národního svědomí i citu. Jako studenti zdravili jsme nás osobně neznajícího básníka, spisovatele. Ve společnosti se mu dávala úcta, na venek dbalo se, aby nebyl rušen, i ta židle ve společenských místnostech mu zůstávala vyhrazena. Kulturní vůdce představoval i nejvyšší hodnotu společenskou. Zmaterialisovaná a znivelisovaná doba poválečná zdůrazňuje moc. Klaní se jí a vidí v ní svého vůdce.
Když pří pětiletém výročí republiky F. X. Šalda napsal kritický rozbor naší politiky, vzbudila jeho stať rozruch. Tehdy za politiku padla slova kritická také na adresu naší kultury. Politika v této generaci vyvrcholila státním převratem a obnovou samostatnosti. Dala národu, čím národ nejvíce může získat. Co z tohoto vytěžila literatura, umění, hudba a výtvarnictví? Které dílo v jakémkoliv tomto oboru má onu vrcholnost, aby tlumočilo velikost národního osvobození, aby vtisklo, zobrazilo budoucího ducha 28. října?
Kultura po válce — bohužel — nevede. Někdy vědomě i nevědomě slouží, slouží klikám, slouží moci, slouží skupinám, slouží koncernům. Tvořila často jen tříšť toho, co by tvořit mohla. Má svou formu, má rozběh, má i velikost, ale neovládá národ, nepředvídá, netlumočí jeho tužeb, je vzdálena jeho duchu. Doby, kdy vedla, patří minulosti.
Básník má předvídat. Národní básník i národní kultura nalezne oporu především svou velikostí doma. Rozumí se jí, poněvadž vychází z prostředí, které jí má rozuměti. Národní kultura není prázdným vlastenčením. Ano, je povinna vésti a je povinna znáti v těchto velmi vážných chvílích i potřeby svého národa. Jak věci napraviti? Především míti odvahu, neustupovati a nedáti se zlomiti terorem mocenských klik. Vzpomeňme jen maličkosti, co se udělalo hluku s knihou Remarquovou „Na západní frontě klid“ a co z ni dnes zbylo? Byla pouze časovým odleskem. Národní kultura má svou trvalou hodnotu. Národní kultura není nijak protisociální, naopak hluboce sociální — poněvadž živoucí organismus národa není myslitelný bez sociálních snah. Národní kultura nemůže býti nikdy kulturou třídní. Může míti motivy zemědělské, dělnické, katolické a jiné, ale přece to není literatura katolická, zemědělská atd. Žádné snižování, žádné podceňování nesmí nás svésti s cesty. Je-li na jedné straně organisace, je na druhé straně potřebí více průbojnosti a neústupnosti.