Národopisné a cestopisné obrázky z Čech/Různořečí z okolí domažlického I.

Údaje o textu
Titulek: Různořečí z okolí domažlického I.
Autor: Božena Němcová
Zdroj: NĚMCOVÁ, Božena. Národopisné a cestopisné obrázky z Čech. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel. (Knihovna klasiků. Spisy Boženy Němcové; sv. 3). Dostupné online.  
Licence: PD old 70

Různořečí z okolí domažlického I. editovat

Dopis, který jsem posledně od vašnosti obdržela, velice mne potěšil, za jedno, že jste, Vašnosti, spokojen byl s mým malým příspěvkem, a za druhé, že ráčil jste mi slíbit, povědít mi původ Buláků. Velmi povděčna byla bych této zprávě; nedávno, když v Praze jsem byla a několik večerů s panem Hodžou u pana Dr. Staňka strávila, těšilo ho velmi, když jsem mu o těch horácích vypravovala. Soudil, že pocházejí z Tater; zdali i Vašnosti s míněním tím srovnávat se budete, ráda uslyším. Zde podávám tedy přislíbené pojmenování všelijakých věcí, jak je Chodováci užívají. Mnohá slova užívají se i v jiných krajích v Čechách, ale proto přece zde je podávám, abyste ouplnou známost o jejich mluvě měl.
Člověk nejisté, nestejné povahy je vratký, příjemné děvče je libné, která všude zůstane, je pobuda, která nemá všech pět pohromadě, je pošetilá, bláznová. Kdo opravdu blázen je, řeknou: myšlénky mu spadly, v hlavě se mu popudilo. Kdo má povahu kam vítr, tam plášť, dostane jméno pudivítr. Češka, učitelka a horačka neřekne se, nýbrž Čechyně, učitelkyně, horákyně, naše, vaše prodlouží se v náše, váše; pláče naopak zkrátí se v plače, umyl se řeknou umejl, něco spolknout řekne se pozřít, zimou se třást cintovat se; tváře jsou líce, lícata, rulíky z vlasů upletené jsou pletánky čili vrkoče. Když se vlasy rozpravují a neopatrně se zatáhne, vzkřikne dívče: Och, ty mi kráčeš. (V Hradecku řeknou rvát, rout, ruje. Ona mne rula za vlasy, což jsem nikde ještě neslyšela, jakož i kráčet.) Když je po těle tak zvaná husí kůže, řeknou, že má vospense, také když huse písky vyrážejí, dostává vospense. Dvojčata jsou spolčátka, a když má být veselka, snoubenci se s kazatelny oznamují. Děvče když zvětří, nemá studu a lehko se podnese. Chlapec se na vojnu odevzdá a neštovice se dítěti vštěpují. Nit se do korálů i do jahly nadívá, světlo se rozžehne hned po šírání – soumrak. Sedlák sedl na kůň, chutě — spěšně — cválal k městu, aby záhy (nikdy brzy) se vrátil. Pote chutě do lesa parezy kálat — ř se neřekne, a místo porážet kcílat. (V Polné říkají kátět.) Den se vyštípl; chytnout je chapnout, nádoba dřevěná se rozvalí, rozsuší, smetana se nastřápá, nastřádá a může se vyškrejpat, vystříkat. Místo tam skoro vždy se říká hyn. Sedněte hyndle; tam na vršku stojí řeřáb — jeřáb — a tam v té pšenci rostou modráčky — charpa — chrpa; venku je vně. Klika u dveří je vorbička — almara — halměř police — sudeň — polička na nádoby — misník; postel je lože (s ponebím); v senci — v sednici je krb — ohniště — ale v kuchyni jmenuje se též ohniště. Komora je srub — sklípek (Gewfflbe) je sklep a podzemní sklep je loch. (Také v Polné se tak říká sklepu.) Půda je ponebí, Falltůre je padák — hřebík je hřeb — louče jsou spány, provázek cuckový je vajerek — dřevěná mísa — okřín — krajáč aneb buclák na mléko je vrchlice, síto řešato — trouby — růry. Kouř je dým, dýmuje se — místo kouří. — Drůbež je lichva, — trakař je tratar — kolečko na vožení je — kolnzaha — hnůj je mrva — vykopaná zem je — prsť — kružadlo na zelí je — ceitl — zelí se ceitluje, ne krouží. — Skrojek s chleba je náčinek — preclíky (Pretzeln) čepeníčka — to jest v této formě (Ale, prosím, neračte se smát mému rýsování.) — Kdolky — rozpičky, Zwieback — suchary, — Sulz — huspenina — svatební koláče — neomítky — vánočky — calty — potom jsou také hnětanky oblíbené jídlo a bramborová kaše, tak zvaný kocmoud, německy [zvaný]* Totsch. Libra řeknou Pfund — V, libry věrdunk (ta samá dvě slova užívají též v Polné, přidávaje k tomu puter místo máslo), — jáhly — pšeno. Máslo se vrtí. Třešně jmenují křešně a amarele jsou vlaské křešně. Zkažené švestky, tak nazvané bachoře, jsou u nich řimpuchy. Kapoun od husy je mladá hus — a samotné tělo je bošek. Velikonoční svátky jsou na červené vejce, svatodušní pak — letnice; týden je týhoden. Mlha je mhla. Potok — stoka — ale voda, která schválně na mlýn se vede, je starka. Malé šišky, které se v lese k pálení sbírají, jsou krákorky, a chvůj, co se oseká, je peručí. Malý kus pole zůstane pole, ale velký je dědina. Žena, která se ve městě s bitím hus živí, je husobitka, potom je též husopas. Který pase ovce, je skoták, obecní slouha ale je pastýř, v panských dvořích jsou voláři, honáci, pastýři, teletník a j. v. — Hlásný je povězný, krejčí krejčí, klempíř plechař — bednář bečvář, řemenář — uzdář, — krupař — múkař. Selské střevíce jmenují škorně, pantofle trepky, šaty zcela ušité, které se obyčejně malým dětem dávají, dokud nemohou jiný šat nosit, jmenují karamanda. — Scharlach — spála, — suché lámání v oudech trolení. (Moje babička říkala píchání pškání.) — Když se něco podbírá — nastřílí to — a potom se to válí. Pakosinici jmenují studený jed v kostech. Boule je, co se samo udělá, ale když si natluče bouli, je to hlíza. Umrlčí truhla — rakev, — hřbitov nazývají — hřibitov, — jako také při slově hřbet vsadí po ř e, hřebet, a při slově chřtán též e a místo ř r: chertán. Slovo řezat též jen s tvrdým r vyslovují rezat. Jeden starý Chodovák nazýval silný vítr (orkán) burák, avšak nejmenují to všeobecně.
Se slovíčkami jsem hotova, přemnoho ovšem jmenují i jinde tak a nazvíce jsou to slova Vašnosti známá; já však napsala je pouze proto, abyste měl, Vašnosti, dokonalou známost jejich řeči. Buláci jmenují se i sami, i nezlobí se, když jiní tak je jmenují; avšak raději slyší se jmenovat Chodováci, na kteréž jméno mnoho si zakládají. Obyčejně ale řekne se Bulák, Bulka, m. p. Buláci, Bulky. Kroj i obyčeje jejich popsala jsem v Obrázkách ve Včele a Květech, jen tři věci, které nevěděla jsem, musím přidat. Na bílých kabátech šarkových nosili Chodováci ještě před 150 lety zlaté šňůrky kolem dokola jako lemování, okolo ramenou a u krku. Teprv když je Lamingar o jejich práva a svobody připravil a oni svého hejtmana i praporec ztratili, odpárali zlaté šňůry a dali si černé co smutek. (Co je konstituce, chtěli si dát zase zlaté lemování.) Letní spodky nosili bílé plátěné, po stranách červeně lemované. Boty neměli, nýbrž čižmy, napřed oddola k vrchu rozstříhnuté, červenými a bílými šňůrami šněrované a nahoře kolem dokola červeně lemované; také ženské nosily střevíce červeně okrášlené, což posud ještě vidět, ale mužské takové čižmy nejsou již k spatření. Také nosili obyčejně čakan, krátkou to hůl odpola žlutými hřebami hustě pobitou, na špici pak sekérku; — docela takový je čakan, jako nosí Slováci, kteréžto zbrani také oni tuším čekan’ říkají. — Nyní má ji jen kmotr, když jde ke křtu, a to ne každý; také ženich mívá čakan, když jde k oddavkám. Co se ostatně kroje týče, již všecko popsala jsem v Obrázkách.
Ještě několik průpovědí a pořekadel chci Vašnosti přidat: To je děvče jako květ, paty jí mluví. — To je děvče jako mník — lusk — jako dobrá hodina. — Ta je na zhasnutí jak pochodeň — (která je slabá, nemocná). — Já před vámi vody nezkalila — stéblo jsem vám v cestu nepoložila. — Abys černá chodila — (přejou, kdo komu ukřivdí). — Je oškubaná jako lípa. — Tam je dav lidu, nikdo neví, kdo je s kým. — To jde lidu, jak by vlákno táhl. — Na jeho slovo může skály zakládat. — Ten kouká co devět hromů. — Je toho potřeba jako soli. — Ofoukl ho šťastný vítr. Jak by se po tom zem slehla. — Jako by s nebe spadl. — Jak by ho na zlatého koně posadil. — Ať se octne, kde vlci vyjí. — Stojí jak na trní. — Tolik oken a nebojíš se Pánaboha — (kdo neslušně mluví aneb zle dělá). — Bůh má velké oko. — Potkalo ho moudro s rozumem. — Jsou živí, jako sto květů. — Ten zpívá jak zvon. — Ani skřítka tu není vidět. — Spí jako snop. — Není o něm pohádky. — To je jen jak rosa — (tak řeknou, když je o někom mnoho řečí; slunce zasvitne a rosa se ztratí). — Muzika je poloviční zdraví. — Děvče jako višně — jak růže pichlavá atd. — Některé přísloví: Jedna zdvořilost druhou stíhá. — Pozdě přicházející, kosti jídající. — Kdo sám čest nemá, jinému jí nedá. — Komu čest, tomu čest, pastýři hůl. —Snadno dělat komedii, když jsou tatrmani — Kdo co rád má, o tom se mu i zdá. — Čím člověk zachází, tím schází. — Jaký kroj, tak se stroj. — Škodou člověk zmoudří. — Doba k době, rovní k sobě. — Pro milého nic těžkého, pro milou tou mírou. — Nedělej dobrého, neočekávej zlého. — Kdo chce mezi vlky býti, musí s nimi výti. — Všecky lidé všecko vědí. — Kde člověk mnoho, tam lidé málo — (kdo mnoho o sobě myslí, o tom lidé míní — Chudoba cti netratí. — Na zloději čapka hoří. — Zlé zelí nezhyne. — Lépe pán v radě než koza v zahradě. — Mlsný jen když oblízne, hladový když se nají. — Doma jez, co máš, u lidí, co ti dají. — Časté hosté nebývají vzácní. — Která bohatá, ta koza rohatá. — atd.
Pohádky, které jsem od Buláků slyšela, jsou: Chytrá horákyně. — O chytré královně. — O kose, kohoutu a kocouru. — Anděl strážce. přádelny (od Erbena ve Včele). — Čertův švagr. — Kdo je hloupější. — Strýček Příhoda. — Hloupý Honza. — Odplata za půjčku. — atd. Více je ironických mezi jejich pohádkami, a také jen takové nacházejí všeobecné obliby. Hádanek několik pěkných dala jsem do loňských Květů. Písně pouze jen dudácké mají, ale velmi pěkné. – Povaha těch lidí je přímá, upřímná, spíše hrubá než podlízavá; veselé mysle, neohrožení, střídmý, v domě hostinný však velmi k cizinci, zdravého rozumu, vtipný a nanejvýš poctivý jsou naskrze praobyvatelé těch hor. Nectnost jejich je přílišná nedůvěra, hrozná neustupnost ve všem, co si jedenkráte před se vezmou, a potom msta k nepřátelům, která se u nich dědí od otce na syna až k vyplnění; to však jen za velké urážky. Dle těla jsou praobyvatelé nesmíšeni s jinými velmi krásní mužové, velcí, štíhlého vzrostu, silných svalovitých údů, smědých, obdlouhlých tváří, dlouhých, pěkně foremných nosů, tmavých, velmi jiskrných, ale mírně důvěrně hledících očí, tmavých, nejvíce černých vlasů, zkrátka výrazných pěkných tváří. Ženštiny nejsou tak pěkné, a také není k pozorování jakýs zvláštní ráz, je to příliš pomíchané; leč v nejvyšších horách, kde nejvíce se ještě původní ráz žen zachoval, jsou malé, slabé, štíhlého vzrůstu, ale zastanou silné práce. Tváří nejsou výrazných, ale jsou příjemné a mají nazvíce krásné oči. Jsou dobré hospodyně; a posud starší hospodyně samy plátno tkají a na vřetánko velmi tenounce přadou. Za starodávna musely o celé hospodářství ženy dbát, an muži celé dny jen po lesích chodili, zbraní a vojenských cvičení si hledíce. Jsou věrné manželky a dobré matky; mnoho dětí nemívají, ale silné děti a zdravé; jsou více pověrečné než muži, ale nejsou přepjaté pobožnůstkářky. Muži jsou nejvíce (to jest v těch nejvyšších horách pod Čerchovem) svobodomyslní a ještě je v nich mnoho husitské krve, co se týče náboženství.
Nyní pověděla jsem vše, co o lidu tom vím; budou-li zprávy moje dostatečné, nevím, avšak těšilo by mne velice, kdyby, Vašnosti, jen několika řádky jste mne poctil a mně oznámil, odkud ten lid do Čech přiveden byl. Jestli byste, Vašnosti, ještě nějakou otázku stranu nich žádal zodpověděnou míti, mileráda Vám ji oznámím.