Národopisné a cestopisné obrázky z Čech/Hry

Národopisné a cestopisné obrázky z Čech Božena Němcová
Národní hádanky	Hry

Údaje o textu
Titulek:	Hry
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	NĚMCOVÁ, Božena. Národopisné a cestopisné obrázky z Čech. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel. (Knihovna klasiků. Spisy Boženy Němcové; sv. 3). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Hry

HRA NA UBOHÉHO VOJÁČKA
(Z okolí domažlického)

Když se husopasky a husopasové na pastvině sejdou, bývá tam veselo. Zpívají, jak umějí, povídají si pohádky a nejraději hrají si na slunéčko, na vodního mužíka, na prstének a na ubohého vojáka. Tato poslední hra jest takováto:
Děvčata udělají kolo, chlapec, který dělá ubohého vojáka, postaví se uprostřed jich a začne zpívat:

Já jsem chlapec z Polské,
dobře mi jde execírka;
já jsem chlapec z Polské,
dobře mi to jde.
Psali o mne kútští páni,
že oni mne odchovají,
že musím na vojnu,
že musím za ně.

Děvčata opakují poslední řádky, držíce se za ruce a kolem chlapce se točíce. Nato si chlapec jedno z děvčat vezme za ruku a začne zpívat dále:

Neplač, sestro (máti), pro mne,
že já jsem na vojně,
neplač, sestro (máti),
pro mne, že já jsem voják.
Já voják na voze
mám pouta na noze,
musím mašírovat
ku Praze.

Zase opakují se poslední řádky; chlapec pak se všemi jednou kolem zatancuje, a tak se hra skončí buď hned, aneb až se všickni chlapci jeden po druhém vystřídají.

HRA NA VODNÍKA
(Z okolí domažlického) Děti ustanoví si, kde má být voda a kde břeh, a nyní se doprostřed vody, jako na kámen, posadí hastrman a dělá, jako by něco spravoval (záplatoval). Několik děvčat přijde k vodě, a vezmouce si bílé šátky do rukou, ptají se hastrmana: „Hastrmane, tatrmane, dovolíš nám plénky prát?“ — „Dovolím,“ zahuhňá hastrman, „ale nesplašte mi moje rybičky, jak mi rybičky splašíte, jedna z vás má budete.“ — Děvčata postaví se vedle sebe, a shýbnouce se dělají, jako by praly, při čemž říkají: „Peru, peru plénky, na ty bílé vínky; peru, peru košile, na ty boží neděle; peru, peru šátky, na zelené svátky.“ Najednou, jako by viděly před sebou rybičky, vykřiknou: „Rybičky, zlaté rybičky!“ — a začnou po nich hmatat, tu ale hastrman vyskočí a huhňá: „Jedna z vás je má“ — a chce jednu chytit. Děvčata ale se pustí do útěku, až jsou kus od břehu, kde přestává hastrmanovo právo. Tu se popadnou za ruce, a točíce se dokola, posmívají se hastrmanovi:

Hastrmane, tatrmane!
dej kůži na buben;
budeme ti bubnovati,
až vyjdeš z vody ven.
Rybičky, rybičky (běličky)!

HRA NA VLČKA
(Z okolí domažlického)

Na louce je buď roští aneb něco jiného, za čím vlk číhá. Děti sednou a sedí, jako by o ničem nevěděly, a zpívají:

Žiju, žiju na vlčkově louce,
vlček není doma,
šel do Chodova
pro čtyry ovce,
pro pátého berana
železnýma rohama.

Po posledních slovech vyloudil se již vlček ven a začíná honit; koho dohoní, ten musí být vlkem.

HRA NA PASAČKU
Jedno děvče je pasačkou, z chlapců jeden zase vlčkem a jeden pejskem, ostatní jsou ovečky. — Vlk jde se schovat (jako) do lesa, ovečky se (jako) pasou, pes chodí při pasačce a pasačka, točíc proutkem, obchází stádo a zpívá:

Naše paní říkávala,
abych dobře pásávala;
a já pásat nebudu,
raději odtud pryč půjdu.
Sama jídá fíky, raky,
a mně dává syrovátky;
sama pije ze sklenice,
a mně dává ze střevíce;
sama jezdí v kočáře,
a já musím na káře.

Vlčku, vlčku! — volá do lesa. Vlček vyběhne z lesa: „Já jsem vlček, co žádáš?“ — Když jsi vlček, chyť si ovečku!“ — “Já nechci ovečku, já chci“ — říká vlček a hned se po pasačce rozběhne, aby ji lapil; ta utíká, on za ní, a jak ji chytí, popadnou se za ruce, točí se dokola a zpívají znova: „Naše paní říkávala“ (jediné místo „raději odtud“, řeknou, „raděj s vlčkem pryč půjdu“). — Pejsek štěká, ovce bečí a všecky s pasačkou a s vlčkem odcházejí.

HRA NA MARII NEBOLI NA ŘIMBABU
(Z okolí domažlického)
Postaví se řada děvčat, jedna za druhou; jedna druhé ruce na ramena položí. Jedna, která se dříve vyloučila, přijde jako příchozí a ptá se první v řadě: „Kde je Maria?“ — „Vedle“, odpoví jí tato, odstoupí zpředu a postaví se za nejzadnější. Příchozí ptá se zase té první, „Kde je — Maria?“ Ta řekne zase: „Vedle!“ a odstoupí opět dozadu; tak se ptá příchozí jedné po druhé, až dojde na tu, co byla z počátku nejzadnější, ta řekne: „Já jsem Maria.“ — Nyní řekne příchozí: „Prosím tě, Maria, o kus nátchového koření, pro velké bolení, šla jsem skrz černý les, potkal mne velký pes, ukousl mi tá—ko—vej — kus kolena!“ — přitom udělá posuněk, jak veliký kus. — Maria: „Až bude péct máma vdolky, dáš mi kousek?“ Ta příchozí nesmí ale říci ani ano, ani ne, ani se zasmát. Maria jde k ní, kouká jí chvíli do očí, pak ji uhodí do čela, řkouc přitom „Řimbaba“, a když se nezasměje, smí odejít, když se ale zasměje neb v rychlosti se podřekne, že jí přinese kus vdolky, musí dát nějakou zástavu, která se pak vyměňuje na konci hry, a hra se počne znova.

HRA NA ZLATÝ PRSTEN
Sednou si děti do kolečka a ruce dlaněmi k sobě položí do klína. Jedno je hádačem, to stojí opodál, jedno má zlatý prsten a je rozdávačem. — Nyní dá prsten mezi plochy rukou, složí dlaně k sobě, jde od jednoho k druhému a svoje složené ruce šoupne mezi druhé v klíně složené. Tak musí udělat každému stejně, aby hádač nevěděl, do kterých rukou prsten pustil. Když je hotov, ptá se hádače:

„Hádej, hádej, hádači — kdo ten zlatý prsten má?“
Hádač (obyčejně to bývá děvče):
Já bych ráda hádala,
kdybych o něm věděla,
kdo ho má — ať ho dá,
ať si ze mne žádné blázny nedělá.
Vláho—má ho—má ho—tu ta!

Při těch slovích chodila od jedné k druhé, a na kterou hádala, té sáhne do rukou. Jestli uhádla a prsten najde, rozdává sama, a která jej měla, musí být hádačkou. Předešlá rozdávačka sedne pak na její místo. Jestli hádačka neuhádla, musí opět hádati. — Sedící děvčata nesmějí hádačce žádné znamení dávat, ani se smát, nechtějí-li skládat rukojmě.

DVA HOŠI SI HRAJÍ
Prvý řekne a plácne dlaní druhému do dlaně: „Zač ti voli?“
Druhý opětuje plácnutí a odpoví: „Za sto tolarů.“ Prvý, opět plácna, řekne: „Co mi slevíte?“
Druhý: „Ani krejcaru.“
Prvý: „Nic?“
Druhý: „Nic!“
Oba najednou, první v otázce a druhý v odpovědi, točíce se a poskakujíce, opakují několikráte: „Ani krejcaru.“

HRA NA BARVY
Jeden je anjelem, druhý čertem, třetí řečníkem a ostatní jsou barvy. Anjel a čert jdou ven, a ti ostatní si ustanoví, jakou barvou se budou jmenovat, a řečníkovi jmena svoje udají. Když je ten ví, všickni se postaví a řečník křikne: „Dále!“ — Vejde nejdřív Anjel: „Klink, klink!“ — ozve se. Řečník: „Kdo to?“ — Anj.: „Anjel.“ — Řeč.: „Co chce?“ Anj.: „Barvu.“ — Řeč.: „Jakou?“ — Anj.: „Nebeskou“ —(neb jakoukoliv pojmenuje). Je-li taková, řekne řečník: „Je tu, hledejte si ji.“ — Nyní musí anjel ptát se jedné; jestli náhodou uhodl, musí barva s ním, neuhodl-li, musí jít zprázdna. — Řečník volá zase: „Dále!“ — Vejde čert: „Brrrrrrr!“ — Řeč.: „Kdo to?“ — Čert: „Čert.“ — Řeč.: „Co chcete?“ — Čert: „Barvu.“ — Řeč.: „Jakou?“ — Čert: „Ohnivou.“ — Tak jak anjel, musí i čert jen nazdařbůh hádat, a teprv jestli pravou uhodl, s sebou ji vzít. — Kdyby barvy, jakou žádají, mezi shromážděnými nebylo, musí to řečník oznámit, jakož i jestli již odvedena, aby mohl jinou zvolit. Když se tak všechny barvy odvedly, přijdou anjel i čert se svými barvami do sednice a postaví se proti sobě a řečník položí mezi ně buď šátek buď cokoli, co jako hranice značit musí, které oni přestoupnout nesmějí, leč by mocí byli jeden od druhého přetaženi. — Anjel i čert mají za sebou stát svoje barvy; stojí za nimi, a jeden druhého drží okolo pasu a jen anjel a čert mají ruce svobodné, a těmi se pak chytnou a přes hranici přetahujou; která strana kterou přetáhne, ta je vítězem.

POVĚRY A ZVYKY

• Zde v Praze jedna bába (prodává v jednom kostele svíčky) vždy, když její dcera kočku tresce, okřikuje ji takto: „Nebí mi kočku, kdo tě bude po smrti převážet?“ Já to jednou slyšela, i ptám se jí, jak to míní, a ona mi na to, že to slýchala již od svojí matky a báby (pochází kdesi z Berounska), že kočky po smrti duše na onen svět převážejí. Nikde jinde jsem ale o tom jaktěživa neslyšela.
• Čtyrmecitma (z Domažlicka). Každý den odpoledne ve čtyry hodiny zvoní se „čtyrmecitma“. Když chtějí děti na matkách svačinu, odbývají je obyčejně: „Ještě ani nezvonilo čtyrmecitma“ (po staročesku čtyrmecítrna = 24).
  
• S vínem jít o svatbě
  

(z Domažlicka)
Ve městě je posud ten zvyk, že nese mladé děvčátko před svatebníky do kostela víno, které kněz posvětí. Když jdou z kostela, postaví se děvčátko s ním na práh u domu nevěstina a plný pohár podá ho matce nevěstině neb starosvatce, ta všem připije, pak ženichovi a nevěstě podá a teprv vyjdou do stavení.

• Kdo má zvyk sedat s lokty o stůl podepřenými a bradu o dlani, říká se, když jednu ruku opřenou má, že je půl Bavoráka; obě-li, že je celý Bavorák (na Domažlicku).

MIKULÁŠ, LUCIE, KREMPERA, TOMÁŠ
Jako jinde v Čechách, tak i v Domažlicích chodí se Mikulášem, a sice slavně, dva, tři najednou; čím více Mikulášů, tím víc nadělení, děti se na to těšívají. — Po Mikuláši za týden chodí Lucie, co noci upije. Ta je v hrachovině zabalená, rozcuchaná, prostovlasá, a když do světnice vejde a zatřese se, mají neposlušné děti strach, neboť trestá je, jestli jim maminky neodpouštějí. Ptáť se Lucie, nejsou-li ve světnici neposlušné děti, že by je vymetla, a řeknou-li maminky, že nejsou, šoustne Lucie pometlem po světnici, otřese se a odejde dále. — Po Lucii za týden chodí Krempera (někde i Morana). Krempera nese si necky hřebíkami pobité a v ruce kladivo; jak někam vejde, hned necky položí, začne kladivem bušit a ptá se, kdeže jsou ty neposlušné děti, že jim nožky oková; odpustí-li jim maminky, odejde Krempera, ale říká, když nebudou chtít děti poslouchat, aby ho jen zavolaly, že jim cvoček zatluče. — Po Kremperovi hned druhý, třetí den chodí Tomáš. Ten je pěkný celý bílý, nosí s sebou dobrá čepeníčka (preclíčky) z běle, hnětanky z popele (z pračerné mouky) a vařečku. Ten se hned ptá, které dítě je mlsné a které jídá všecko rádo, i brambory; — které jídá rádo i brambory, tomu dá čepeníčko, které je mlsné, tomu dá kus hnětanky popelové, pleskne je vařečkou přes ústa a řekne: „Praví ti Tomáš — doma jez, co máš — a u lidí — co ti dají.“ — Nato odejde i Tomáš a děti těší se už na koledu.