Národní Báchorky a Powěsti/Sedmero krkawců

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
O hloupém Honzowi	Sedmero krkawců	Zlatý lupínek

Údaje o textu
Titulek:	Sedmero krkawců
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1847
Licence:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Sedmero krkavců

Matka pekla chléb a přislíbila swým sedmi synům, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chwíli jako pěny, ale bochníčky za tu chwíli upečeny býti nemohly, a chlapcům trpěliwost brzy přešla. Začali matku zase hněwat, neustále za sukně ji táhat a křičet, kdy budou bochníčky hotowy. Dlouho to matka snášela, ale konečně ji trpěliwost přešla; hněwiwě na ně zkřikla: „I bodejž ste se wšickni zkrkawčili!“

Sotwa ty nešťastné slowa dopowěděla, proměnili se její synáčkowé w sedmero krkawců, pohlédli smutně na matku, zatřepali křídloma, znesli se do powětří, a než se uleknutá máti zpamatowala, zmizeli jí s očí. Jak si wlasy z hlawy trhala, jak naříkala a bědowala, ale již bylo wše darmo, děti byly ty tam. A což teprw, když se otec wrátil, a kadeřawý Jarosláwek jemu naproti nepřišel, ani žádný ze sedmi synů ho nepřiwítal, což tu naříkal a diw si nezoufal, když se o jejich nešťastném osudu dowěděl. Manželku nekáral, wida že těžce hoře swé nese, neboť ji welice milowal, a protož raději bolest swou w srdci ukrýwal.

Po čase se i matčin zármutek stišil, když se Pánbůh nad ní smilowal a pro potěšení dceruškou ji obdařil, již ona si dáwno místo některého chlapce přála. Bohdanka byla děťátko rozmilé, a čím wíce rostla, tím spanilejší byla, a tím wíce radosti rodičům působila, jakoby wěděla, že má mnoho co wynahrazowat. Jedenkráte, když byla již trochu odrostla, stála w komoře u truhly, w níž matka cosi hledala, a tu spatřila we spod malé kazajky a košile pro chlapce.

„Ale matinko, čí jsou to kazajky a košile ?“ ptala se zwědawě matky.

„O neptej se mne, dítě mílé,“ odpowěděla matka, a hned ji horké slzy polily.

Bohdanka widouc matku plakat, nechtěla se wíce tázat, ale přece jí to neustále w mysli wězelo, čí to asi kazajky jsou, a proč při pohledu na ně máti plakala. I ptala se otce, ale ten začal také slzet, a Bohdanka se opět ničeho nedowěděla. I napadlo jí, neměla-li bratrů; ale bylo jí diwno, proč je rodiče zapírají, a jestli umřeli, anebo někde w cizině jsou, proč žádný o nich nemluwí.

W domě byla mezi čeládkou stará děwečka, jménem Dorota, která již mnohá léta u nich sloužila, a říkaje k rodině patřila, té se konečně Bohdanka ptala, čí to jsou kazajky a košile, co w truhle leží, a nad nimiž matka plakala. Dlouho jí to nechtěla Dorota powědět, až jejím lichocením a prosbami pohnuta déle wzdorowat nemohla, a děwčeti o ztrátě sedmi bratrů powěděla. O jak se Bohdanka nad nešťastným osudem swých bratrů zarmoutila!

„Powídej mi, Dorotko,“ ptala se děwečky, „powídej, jak moji bratříčkowé wyhlíželi?“

Dorotka začala chlapce popisowat od hlawy k patě, wyprawowala, co který rád dělal a jedl, který byl dobrý a který lepší.

„O jak bych moje bratry byla milowala!“ zdychlo děwče, když Dorotka swou chwalořeč dokončila, a na chwíli se zamyslila. Najednou ale kadeřawou hlawinku wztýčila a ptala se: „Ale Dorotko, kam pak moji bratři ulítli, což sou na wěky ztraceni?“

„Ztraceni? to snad ne; ale kdož wí, na kterém místě sou zakleni. Pochybuji, aby se kdo odwážil po swětě je hledat.“

„Kdybych já byla jen tak welká a silná jako jste wy, já bych je hledala tak dlouho, až bych je našla.“

„Milá panenko, swět je welikánský, wy byste se w něm ztratila, jako zrnko máku na šíré pláni, to je bláhowá myšlénka,“ wymlouwala stará děwečka Bohdančinu řeč. Ale to zmužilé děwče nepustilo myšlénku mimo sebe. Kudy chodila, tudy myslila na ubohé bratry, myslila na žel swých rodičů, které často potají plakat wídala, a den ode dne byl úmysl její pewnější wydati se na cestu, až jen síly nabude.

Rok po roce plynul, a Bohdanka wyrostla jako jedle, tělo její bylo jako ulité, a twář krásná, krásnější byla wšak její čistá, cnostná duše. Po celý ten čas nezapomněla ani w okamžení na swé předsewzetí, a když počítala osmnácte let, umínila si, že tu pouť nastoupí. Jednalo se tu jen o to, co tomu rodiče řeknou, a zdali milowané dítě do swěta pustí. Bohdanka měla ale pewnou wůli, na rodičích swolení wyprositi. Jedenkráte seděli otec a matka wedle sebe, a oba zpomenouce na swé syny, zaslzeli; tu přistoupila Bohdanka k nim, a wzala je za ruce řkouc: „Mamičko, tatíčku, neskrýwejte přede mnou slze, já wím již co wás trápí, a chci wám pomoci.“

„Ty, ty že wíš co nás trápí, a že nám chceš pomoci, to není možná!“ zwolali oba najednou.

„O je to možná, já wám jistě pomohu, jen když swolíte, oč budu žádat.“

„Kdo ti to powěděl, jak nám chceš pomoci, co žádáš?“ tázali se kwapně.

„Mně se zdálo již po tři noci, že přilítl k mému loži malý krkawec, a takto ke mně prawil: „Nemeškej Bohdanko, a wydej se na cestu. Já jsem jeden z twých sedmi bratrů w krkawce zaklených, my na tebe čekáme, abys nás wyswobodila. Řekni to rodičům a wydej se na cestu, my tě powedem a chránit budeme, kamkoliw se obrátíš.“ Tak mi po tři noci ten krkawec powídal, a já nyní wím, že sem měla sedm bratrů, pro které wy želíte, a jež wám já zase přiwedu, když mi požehnání na cestu dáte, a mne od sebe pustíte,“ dokončila Bohdanka, která si byla sen jenom wymyslila, aby snáze swolení od rodičů obdržela.

„Dítě, dítě, také tebe máme želet, máme ještě poslední radost ztratit ? Ne, ne, ty nás nesmíš opustit,“ naříkali ubozí, lekajíce se slow dceřiných.

„Mám tedy nechat bratry zahynout, kteří jen we mne swou naději skládají? Nechte mne jít, a nemějte starosti, že w šírém swětě zahynu, láska mne powede a ostříhá na wšech cestách mých. Jaká to bude radost až wám bratry přiwedu, a zdrawá do wašeho náručí se wrátím!“ Tak a ještě mmohem úsilněji prosila a dotírala na rodiče Bohdanka, až konečně swolili, ačkoli s hořkými slzami a s těžkým srdcem.

Nyní si uchystala Bohdanka pocestní šat a za několik dní byla na cestu připrawena. Když se od rodičů loučila, dala jí matka prsten s ruky a řekla: „Po tomto prstenu tě moji starší synowé poznají, to byla jich nejmilejší hračka, když sem je na klínu držíwala.“

S bolestí požehnali rodiče swé jediné drahé dítě, a s těžkým srdcem se i Bohdanka s nimi rozloučila. Než úmysl její ani na okamžení neochábl. Odhodlaně pustila se do dalekého swěta bez průwodce, bez ochrance, jen čistá láska sesterská bděla nad ní a nedala jí klesnouti.

Dlouho chodila, aniž se byla čeho o bratřích dowěděla. Jedenkráte přišla do welkého lesa, a bloudíc drahný čas po něm, našla chaloupku, do níž wešla. Bylo tu chladno a líbo, ale i ticho a pusto; Bohdanka sedla, a čekala kdo přijde. Najednou se dwéře otewřely, a do nich wkročil se šumotem diwoký mládenec.

„Co tu hledáš, kdo jsi?“ ptal se Bohdanky, a dech jeho ji silně owanul.

„Nehněwej se pane, já hledám swých sedm bratrů, dnes sem w tomto lese zabloudila, a do chaloupky waší wkročila. Nech mne zde odpočinout.

„Já jsem wítr, a každého kdo mi w cestu přijde roztrhám. Ale že si umdlena, popřeji ti odpočinutí.“

Bohdanka si zase usedla a myslila, když je mládenec wítr, že by snad o bratřích wěděti mohl a umínila si, zeptati se ho na ně. „Pane,“ začala po chwílce, již dlouhý čas tomu, co chodím po swětě, a hledám swých sedm bratrů, kteří sou w krkawce zakleni; nemáš zdání, kde by se nacházeli?“

„Nemohu ti o nich powědět, ale můj bratr měsíc, ten by měl wědět kde jsou; že jsi tak hodna, chci tě k němu donést.“

Bohdanka byla s nawržením spokojena a diwoký mládenec wzal ji do náručí. Jakoby prsa jeho byla naplněna wonným kwítím, tak líbě wanul dech jeho.

Měsíc byl bledý mládenec se stříbrnými wlasy. „A čeho u mne pohledáwáš?“ ptal se Bohdanky, když ji k němu wítr donesl.

„Pane, hledám sedmero bratrů w krkawce zaklených. Bratr twůj powídal mi, že bys o nich wěděti měl; prosím tedy, abys mi powěděl, kde jsou.“

„Rád bych ti powěděl, kde se nacházejí, ale newím o nich ničeho. Bratr můj slunce ten ti dá nejjistější zpráwu. Chceš-li donesu tě k němu.“

Jakž by nebyla Bohdanka chtěla. S radostí swěřila se stříbrowlasému mládenci, a ten ji donesl k slunci, bratru swému.

Slunce byl mládenec zlatowlasý, krásných twáří. Když mu Bohdanka žádost přednesla, odpowěděl: Wím kde jsou bratři twoji a chci tě k nim donésti. Dříwe si wšak odpočiň a posilň se wečeří.“ Na ta slowa musela se Bohdanka posadit a powečeřet. Bylo to kuřátko, co k wečeři dostala.

Když se najedla, promluwil bratr slunce: „Panenko, kostičky nenech ležet, seber je a wezmi s sebou, budou ti k dobrému.“

Bohdanka uposlechla a kostičky do zástěry swázala. Ještě si trochu odpočinula, a když noc přecházela, přijel slunce se zlatým wozem, Bohdanka sedla do něho, a již jela přes hory a doly. Kolik hodin jízda trwala, než se octli we tmawém údolí, kolkolem wysokými skalami obklopeném, bylo by těžko wypočíst. Tam ji zlatowlasý mládenec s wozu ssadil a řka: „Nyní si pomoz sama!“ zmizel.

Bohdanka se ohlédla kolem sebe, a widouc ty wysoké skály a to prázné údolí, newěděla kde má bratry hledat. „Snad jsou na některé skále,“ prawila sama k sobě; „ale jak tam nebohá wylezu?“ I chodila od jedné ke druhé, až se u té zastawila, která se nejpřístupnější býti zdála. Aby mohla snáze lezti, wykasala sukně, ale w tom jí ze zástěrky kostičky wypadly. A hle, jaký to diw! z kostiček udělal se žebřík, dosahující až na wrchol skály. Hbitě začala Bohdanka po špruhách lezti až se šťastně na poslední dostala, a w jeskyni se octla, kde hned na prwní pohled widěla, že obydlí bratrů našla. Stálo tam sedm postelí, u prostřed stůl a na něm bylo pro sedm osob prostřeno. Krmí tu bylo dost, a oheň nebyl ještě wyhasnul. Honem tedy wybrala Bohdanka co potřebowala, a začala strojit sedmero jídel, pro každého bratra jiné. Hotowa jsouc s wařením, postawila jídla na stůl, swlékla prsten matčin s prstu, a položila jej pod talíř, který byl na prwním místě, neboť se domníwala, že tam jistě nejstarší bratr seděti bude. Potom wšecko urownala, skrčila se za jednu postel, a čekala až bratři přijdou. Netrwalo to dlouho, a bratři krkawci přišli z lowu domů.

„Co to!“ zwolal prwní, „jídla na stole, kdo je připrawil?“

„A pohleďte pak bratři, ty jídla sou jako schwálně pro nás připrawena, každý má co nejraději jídá,“ zwolal druhý.

„Bratři, bratři, tu je matčin prsten, musí tu někdo z domu býti, zkřikl radostně nejstarší, když přiklopený talíř pozdwihna prsten našel.

„Tedy hledejme po jeskyni“ nawrhl Jarosláwek. Wšickni se na ta slowa obrátili a hledali, a tu za sebou Bohdanku spatřili. „Kdo jsi ?“ ptali se jedním hlasem.

Waše sestra Bohdanka; nesu wám pozdrawení od matky a od otce; abyste mi ale uwěřili, dala mi matka swůj prsten.“

„O my ti wěříme, žes naše sestra, kdož jiný byl by se k nám odwážil!“ zwolali bratři. Hned jí udělali místo u stolu, a když mezi nimi seděla, musela wyprawowat, co se doma od jich zmizení stalo, což ona mileráda učinila. Po ukončení swých spráw ptala se bratrů, jak by možná bylo, aby je wyswobodila?

„To je těžká úloha, ač se ti bude lehkou zdáti,“ powídal nejstarší z nich. „Chceš-li nás, milá sestro wyswobodit, musíš nám ušít každému po košili. Musíš wšak len sama zasít, wyplet, wytrhat, připrawit i sepříst, přediwo sama utkat, plátno wybílit, a košile z něho ušit. Při tom wšem nesmíš ale slowa promluwit, ať se s tebou cokoliw děje. Troufáš-li si to wywésti, wyswobodíš nás.“

„To není tak těžká wěc; wšecky ty práce já dobře umím, a mlčeti mi nebude za těžko, když wím, že wás tím wyswobodím“ odpowěděla dobrá sestra.

Za ta slowa bratři diw jí ruce nezulíbali. Po wečeři udělali jí lože, a ona brzy usnula.

Ráno po snídání dal jí bratr skřínku se semenem a řekl: „Nyní musíš od nás pryč, milá sestro; chceš-li nás wyswobodit, wezmi to semeno, pojď s námi, a my ti místo k setí wykážeme.“

Bohdanka byla wolna učiniti jak bratr prawil, a wezmouc skřínku do ruky, kráčela za ním. Když přišli do pěkného údolí, wykázali jí bratři pole k setí lnu a wydutou wrbu k obýwání, potom se s ní smutně rozloučili a odešli do swé jeskyně; Bohdanka pak i hned pole připrawila a semínko zasila. Mezi tím, co semeno wzcházelo, a len powyrůstal, měla owšem trochu dlouhou chwíli, ale ona chodila po údolí a po lese, aneb krášlila swé obydlí, wydutou wrbu. O pokrmy starat se nemusela, neboť po každé w čas měla snídání, oběd i wečeři we wrbě, a ač wěděla, že jí to bratří nosí, přece žádného newiděla. Brzy byl len tak daleko zrostl, že jej musela Bohdanka plet, a tu bylo na čas práce dost. Od pletí až k trhání lnu opět doba uplynula, a již měla čáku, že dlouhou chwíli míti nebude. Ona pilně prostírala len na rosu, obracela jej a když byl odrhnut, zklepán a zwochlowán, byl měkký jak hedbáwí. Nářadí k tomu jakož i wřeteno a přeslici s kuželem našla w čas potřebný we wrbě. Nyní měla již wšecek len w žemních a mohla začít příst. Sedla tedy ke přeslici, a již se wřeténko točilo jako čamrda; zpomněla si přitom na swé rodiče jak sedáwala s matkou a Dorotkou při přeslicích a otec jak wšelicos powídáwal aneb čítal.

„Teď budou sedat sami“ myslila si w duchu „a budou na mne pamatowat kde asi jsem, a jestli mne do smrti uwidí. Ráda bych byla, kdyby do zejtří úkol můj hotow byl, ale to není možná. Wšak uplyne čas co newidět, a Pánbůh nedopustí, aby se nás rodiče nedočkali.“ Přitom utřela slze, které jí byly do očí wstoupily záslěrou, a když ji zase spustila, widěla před sebou psa, který okolo ní čuchal, a do štěkání se dal. I wystoupila z wrby a koukala, je-li kdo na blízku, komu by pes ten náležel a tu widěla z daleka kočár přijíždět. I schowala se do wrby a začala psa odhánět, ale ten pryč jíti nechtěl a neustále štěkal. W kočáře seděl mladý pán, který se z cesty do swého zámku wracel, a do údolí toho zabloudil. Slyše psa štěkati, poslal kočího, aby se podíwal, co to znamená. Kočí šel a když Bohdanku we wrbě seděti a přísti widěl, ptal se jí, kdo je a proč w té wrbě sedí?

Ale Bohdanka zawrtěla hlawou a ukázala na ústa, že je němá. Na to znamení se kočí k pánu swému wrátil a co widěl wyprawowal, s doložením, že je ta němá panna překrásná. Pán i hned poručil, by kočí k wrbě zajel; tam pak skočil s wozu a k panně wkročil. Jako dříwe kočímu, ukázala Bohdanka nyní i pánu, že mluwiti nemůže; ten ale nedbaje na to umínil si, že wezme krásnou přadlenu s sebou, neboť se mu welice zalíbila. Toto swé mínění také i hned Bohdance wyjewil.

Děwče se owšem nad tím welice zaleklo, ale w okamžení zpomnělo na slowa bratrowa, že musí trpěliwě a mlčky wšecko snášet, cokoliw se stane, a odhodlaně poddala se wůli pánowě w přeswědčení, že zkouška ta k wyswobození bratrů potřebna jest.

Pán pln radosti, že se děwče nezdráhá, nemeškal dle její poukázky wšecek len, jakož i přeslici a wřeteno na wůz odnesti. Když se byla Bohdanka i on posadili, šwihnul kočí do koní a ty uháněly w jednom kwapu. Na cestě chtěla se Bohdanka na mladíka podíwati, neboť si byla w překwapení jeho twáře ani newšimla, než sotwa oko k němu pozwedla, již je zase sklopila. Inu, potkala se s jeho krásnýma očima, a to byly dwě slunce, do jichž paprsků ona hleděti nemohla.

Mlčky přijeli k jeho zámku; ona mluwiti mohla a nesměla, on mluwiti směl ale nemohl samým zalíbením. Služebníci hleděli s podiwením na Bohdanku, když ji pán s wozu dáwal, a poroučel by len a přeslici za nimi nesli. W domě jim wešla wstříc obstaralá hospodyně, newlastní to sestra pánowa, wítajíc je, ale w duchu žehrajíc. Byla to zlá osoba, která na swětě žádného nemilowala kromě sebe; za to ji ale také nikdo nemilowal, wyjmouc bratra, který jsa dobrosrdečný co sestru ji náwiděl, a celé hospodárstwí jí swěřil. Ona znala jeho slabé stránky, a tak se uměla k němu lichotit, že jí wždy wěřil, a často tím nesprawedliwě jednal proti jiným. Bohdance se wedlo w zámku dobře, a domácí pán by jí byl pomyšlení udělal. Widělať dobře, že jí miluje, a nebylo jí to protiwné. A jakž také? wždyť nebylo ani její srdce prosto oné wášně, která swětem wládne.

Proto wšak přece na swé bratry nezapomněla, pilně předla, a ani tenkráte slowa nepromluwila, když se jí milowaný mladík tázal, chce-li býti jeho ženou. Oni si wšak i beze slowa rozuměli, neboť když od ní pán odcházel, jsa celý blažen, poroučel sestře, aby příprawy k swatbě dělala. Té to ale nebylo po chuti, že si bratr neznámé děwče wezme, pročež mu to na wšelijaký způsob wymlouwala, ale tenkráte se zmýlila. Když widěla, že je wšecko domlouwání daremné, a že bratr jinak nedá, myslila: „Ať si ji tedy wezme, lépe tu němou sprostou díwku, než sobě rownou, wšak ona mi panowání w domě nepřekazí, aniž se opowáží nade mne se postawit; a kdyby přece, potom bych se postarala o prostředek, že by panowání její na wěky přešlo.“

Tak si myslila ta nenáwisti plná dračice, a jakoby s nejwětší chutí příprawy k swatbě činila. I Bohdanka musela na několik dní přádlo odložit, a místo se lnem se swatebním šperkem a wěncem se obírat, hosti wítat a domácí paní předstawowat. Wprawilať se tak brzy do wšeho co jí bylo nowé, že sám její manžel jinak nemyslil, než že z panského rodu pošla. Sestru manželowu brzy prohlédla, nenechala to wšak na sobě znáti, byla k ní příwětiwa a laskawa, ale w domě poroučela nejwíce sama, a kde mohla, učinila dobrodiní. Služebníci poznali, jak dobrou paní mají, a brzy jí wšickni dobrořečili. Manžel jí kolikráte říkal, aby tak pilně nepředla, že to nemusí býti; ale ona si to wymluwit nedala, a konečně mu znamení dala, že by se stala nešťastnou, kdyby jí nenechal w tom celou wůli. Od té doby mohla dělat, co chtěla.

Když byla s přádlem hotowa, dala si postawit w pokoji staw, a začala tkát. Nebylo to nic diwného, an tenkráte ty nejwznešenější paní wšechny domácí práce wykonáwaly. Za nějaký čas cítila se býti Bohdanka matkou, a tu dosáhlo štěstí jejího manžela nejwyššího stupně, a již si nic jiného nepřál. Bohdanka ale přece jedno přání ještě měla, a to se již k cíli chýlilo, neboť bylo již plátno wybílené a košile se šily. W domě chodila ale ještě jedna osoba, kterou to těšilo, že přijde mladý dědic. To byla sestra pánowa; w její jedem skrz na skrz napuštěné duši zrodil se plán, docela jí hodný. Lísala se k Bohdance, a tak upřímně se k ní stawěla, že ta lsti a ouskoky neznající duše jí uwěřila. Když docházel již čas, dostal pán od přítele list, aby mu w jedné při nápomocen byl, a na několik dní ho nawštíwil. Nerad opustil w tu dobu swoji drahou Bohdanku, ale nemohl to příteli odepřít. I přikázal přísně swé sestře, jak mile se co přihodí, at w okamžení rychlého posla k němu pošle. Ta slíbila že tu nejwětší opatrnost a bedliwost we wšem míti bude, a bratr rozloučiw se s milowanou chotí odejel pryč.

Za tři dni po jeho odjezdu porodila Bohdanka synáčka. Žádný ji neopatrowal, než šwagrowá. Jak se dítě narodilo, zacpala mu ústa, zaobalila do plenky a pustila oknem. Na místo jeho podstrčila kotě. Bylo to owšem hrozné leknutí pro matku, a ta nejbolestnější rána, která ji trefit mohla. Ale co měla říci? Žádný nebyl u ní, nikdo newěděl, zdali to prawda či neprawda, a tudy musela mlčet, ač tušila že to není možná, aby ji Pánbůh tak zkoušel. Šwagrowá ale toho okamžení list bratrowi napsala, a nejen že nešťastný porod manželčin wylíčila, ale i hroznou lež si wymyslila, že totiž jakýsi diwný muž u postele se octl, a když Bohdanku objal, že se též w oškliwou ženu proměnila, a s ním w neznámé řeči rozpráwěla a se smála. Konečně mu připomínala diwé ženky na mysl, dokládala že Bohdanka takowou je, a nechce-li býti nešťastným, aby ji dal upálit. Též napsala lístek ku příteli bratrowu, aby ho u sebe zdržowal, a k ženě ho nepouštěl, že je diwá.

Když manžel Bohdančin list ten obdržel, newěděl w zoufalosti co počít, ale přítel mu to rozmlouwal, a žádnou mocí od sebe jej pustit nechtěl, dokud by nebyl chladnější mysli. Přítel odbyl posla s wlastnoručním listem na sestru, kde jí zoufalost bratrowu oznamuje, a také slibuje, že ho hned od sebe nepustí. Zatím byla sestra hrozné pohádky o šwagrowé roztrousila, že se i služebnictwo zděsilo, a k ní jíti bálo, kdežto ji přece wšickni tak srdečně milowali.

Když ji list došel, powídala že je od bratra, a že jí oznamuje, pro uwarowání dalšího neštěstí, aby se diwá žena hned na hranici upálila. Ten rozkaz se měl bez meškání wyplnit a hranice byla co newidět hotowa. Zatím seděla Bohdanka we swé ložnici tichá a bledá, a došíwala slzíc u poslední košile rukáw. O wšech těch bezbožnostech šwagrowé neměla ani polowic wědomosti, ač poznáwala, že se w ní zmýlila a že ona wšeho toho zlého jest půwodem. Tu wkročí k ní šwagrowá, a oznamujíc rozkaz manželůw poroučí ať se k smrti hotowí.

Dobře wěděla Bondanka, že to není poručení manželowo, ale co si měla počíti samojediná proti dawu rozháraného lidu, který se již do swětnice dral, by ukrutnou čarodějnici spatřil. Znamením prosila ještě, by jí nechala šwagrowá jen asi sedm stehů došít, které na rukáwu chyběly, ale ani to jí dowoleno nebylo. Složila tedy košili k druhým a wzdychla „Mojí ubozí bratříčkowé, já úlohu skončila, a kdež jste wy?“

W tom okamžení strhl se hrozný šumot, lid se rozstoupil a sedm krkawců přilítlo, nesouce na swých křídlech hezounké dětátko, které Bohdance do náručí složili.

„Zde, drahá sestro, sme se ti poněkud odsloužili a nyní nám honem košile přehoď!“ Tak řekl nejstarší bratr.

Radostí opojena wzala košile, a jednu po druhé na bratry hodila. W tom okamžení se udělali z nich statní mužowé a mládenci, jen tomu nejmladšímu Jarosláwkowi zůstalo na rameně sedm pírek, proto že nemohla sestra těch sedm stehů došit.

W nejwětší radosti zaklepou na dwoře koňská kopyta, a w okamžení na to objímá Bohdanka swého manžela a klade mu do náručí wyswobozeného syna. Kdyby mu bylo možná býwalo ještě wíce ji milowati, jistě by to byl udělal, když se od šwagrů dowěděl, co pro jich wyswobození podnikla. W radosti a laskawém howoru zapomněli na sestru pánowu, ale za to pamatowali na ni služebníci, kterým ona tak nedobrou paní byla. Když widěli, že ona wšeho jest příčinou a nyní skrze lid se prodírá, aby prchnout mohla, wzali ji za wlasy a bez milosrdenstwí na hranici hodili a podpálili.

Již byla ztracena, když se to bratr a Bohdanka dowěděli. Ona se lekla, ale on ji káral, řka: „Děkuj Bohu, že nás jí zbawil; ona mně lak hrozné psaní poslala, že sem diw se nezbláznil. Ale přece sem w tebe důwěru neztratil; na wzdor wšemu zdržowání sedna na koně byl bych přece již pozdě přišel, kdyby twoji bratři tě nebyli wyswobodili.“

Nyní na to wšecko zapomeňme, wždyť jsme šťastni,“ odpowěděla Bohdanka, líbajíc swé krásné dítě.

Manžel její prodal panstwí a táhl se ženou a swými šwagry k jejích rodičům. Jaká to byla radost pro rodiče, když se wšecky dáwno již za ztracené držané děti wrátily, a s nimi ještě nowý syn a wnuk, to wypsat možná není. Co chybělo ještě k jich blaženosti?