Národní Báchorky a Powěsti/O Popelce

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Wodní paní	O Popelce	O třech bratřích

Údaje o textu
Titulek:	O Popelce
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 2 - 1845.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1845
Licence:	PD old 70
Související:	Popelka
Index stran

Za starých časů bydlel w jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě zrostlé, ale bylo na nich widět, aspoň na těch dwou starších, že budou hezké děwčátka. Ta nejmladší byla celý den w kuchyni při hrubé práci, tak že jí wždy jen Popelka říkali, neboť pro samý popel nebylo ani možná poznati, je-li hezká nebo ne. Starší dwě, Kasala i Adlina, byly sice w ženských uměních wyučeny, ale nedělaly nic a zanechaly péči o žiwobytí docela swým rodičům, tak že tito, nemohouce to jinak zmoci, kde co měli na wýžiwu utratili. Jich známí a sousedé, a obzláště jedna tetka, rozšafná a powážliwá to žena, tuze jim to za zlé pokládali, že je nikam mezi lidi nedají. Ale co, když se holkám nechtělo? Ony chodily celý den se založenýma rukama, Popelka jim wšecko k hubě přinést musela, začež ji ještě neustále trýznily.

Jednou w noci řekl muž k swé ženě: „Milá ženo, s těmi děwčaty to tak zůstat nemůže, nechceme-li co nejdříwe na žebrotu přijíti. Zde do služby jít nechtějí, tedy se musím odhodlat a lstí je někam zawést, odkud by cesty domů nenašly.“ Ženě se to owšem zdálo býti diwné, ale nouze je zlá; a tak w poctiwost mužowu důwěřujíc, swolila by dcery druhý den odwedl. Popelka, která u krbu spala a jak se co hnulo, hned wšeho si wšimla, slyšela také tu rozmluwu rodičů. Sotwa se rozbřesklo, wstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.

„Já ti sice poradím, ale pod tou wýminkou, abys swé zlopowěstné sestry s sebou zpátky nebrala.“ Na to dala Popelce klubko nití a řekla: „Zůstaň pozadu a uwaž konec někde u blízkého stromu, klubko dej do kapsy, a tak potáhneš nit za sebou, a po ní zase cestu domů najdeš.“

Popelka děkowala dobré tetce a šla s klubkem domů.

Časně ráno, když otec wstal a holky zbudil, řekl k nim: „Mám dnes tuze mnoho práce w lese, tak že sám ani nestačím, proto musíte wšecky tři se mnou.“

Nechutnalo to rozmarným díwkám, jen Popelka měla již snídani dáwno přichystanou, když ony ještě ani ustrojeny nebyly. Když se najedly, šly s otcem. Popelka měla klubíčko w kapse a nitku pořád za sebou táhla. Otec wodil je křížem po lese, až přišel do houštiny, kde jim kázal posečkat, až si místo wyhlídne, kde by nejlépe bylo dříwi klestit. Na nic nepomyslíce, čekaly holky jak jim bylo weleno, jen Popelka wěděla, kam to bije; a když otec po hodné chwíli nepřicházel, řekla jim: „Mně se wšecko zdá, že nás tady otec nechá, a protož půjdeme ho radší do lesa hledat.“

„Ty moudrá wždy něco wíš.“

„Inu, nechcete-li, půjdu sama.“

To holky také nechtěly, a tedy šly za ní. Popelka byla dobrého srdce, a nemohla to sestrám udělat, by je samotné w lese nechala. Po nitce, kterou zase do klubíčka swíjela, přišly šťastně ač pozdě wečer domů. Mrzutě jim otec otewřel, když na dwéře klepaly; wymlouwal se ale, že w lese zabloudil, a když pozdě teprw z něho wyšel, že šel raději domů, mysle s jistotou, že ony za ním přijdou.

Ale w noci to slyšela Popelka dobře, jak k ženě prawil: „Wěru newím, jak ty děwčata z lesa cestu našly. Nu to nic nedělá, zejtra je zawedu ještě dále, by snadněji do zámku přišly, kam je chci do služby dát.“ — Ještě ani neswítalo, a Popelka již byla u tetky; ale musila jí přislíbit, že nikterak sestry wíce zpátky nepřiwede. Na to jí řekla, by si nabrala popele kam jen může a za sebou ho po cestě trousila, tak že cestu zpátky najde.

Ta poděkowala a šla domů. Zase zbudil otec dcery, aby honem wstaly a se ustrojily, že půjdou s ním do lesa na šišky.

Když se nasnídaly, wzala si Popelka košíček, na wrch dala do něho šátek a kousek chleba, dospod ale samý popel, jakož i do kapes. Jak šly, wždycky trochu utrousila, až na to místo, kam je otec zawedl a kde množstwí šišek leželo. Tu jim řekl otec: „Wy sbírejte zde a já půjdu tam w tu stranu; až budete mít plné loktuše, pak na mne zawolejte.“

Když měly holky loktuše plné, křičely na otce, ale otec byl ten tam.

„Teď musíme jít sany domů, milé sestry,“ řekla Popelka, „otec snad zase zabloudil.“ Tenkráte uposlechly sestry bez odmluwy a šly s ní domů. Šťastně se tam po zpopelené cestě dostaly. Wšecko již spalo, když k chaloupce přišly.

„Wy jste nám utekl, tatínku?“ ptaly se holky.

„I wy bláhowé, jalk pak bych wám byl utekl? já jsem šel dále do lesa, a zabral se tak do swé práce, že jsem na wás docela zapomněl, a když jsem pak se chtěl pro wás wrátit, byly jste již pryč; co jsem měl dělati? šel jsem tedy bližšími stezkami k domowu.“

Kasala a Adlina tomu uwěřily, ale Popelka wěděla, co w tom wězí. W noci zase řekl otec: „Zejtra se mi zajisté newrátějí!“

Matka ho prosila, by od toho upustil a nikam wíce je newodil, ale on dokonce jinak učiniti nechtěl. Ještě se ani nerozšeřilo, když Popelka zase u tetky byla, a wšecko jí powídala; ale tenkráte se na ni tetka oprawdu rozhněwala, že sestry zase zpátky přiwedla. A ze zlosti dala jí naschwál hrachu, co jen unést mohla, by ho za sebou trousila. Po slunce wýchodu zbudil otec dcery, řka, aby s ním šly na chwojí. Nasnídaly se a šly. Popelka zůstáwala pozadu a pořád hrách za sebou trousila. Tatík je tenkráte ještě dále zawedl, a okázaw jim, kde mají chwojí lámat, odešel jinam. Slunce stálo již hodně wysoko, když hromadu chwojí nalámaného majíce, po otci se sháněly. Wolaly, hledaly, ale wše darmo. Tu jim Popelka nabídla, že půjdou zase samy domů; koukala na cestě po hrachu, ale hrachu nikde nebylo. Widěla hejna diwokých holubů, kteří na cestě seděli, a tudy si lehko pomyslila, ti že ten hrách sesbírali. Bylo zle; teď teprw sestrám powěděla, co otec zamýšlel. Co měly dělat? Udělaly si z chwoje a z mechu lože, a o hladu si pod šíré nebe lehly. Ráno wstaly a nasbíraly si jahod k snídani, a chodily pak jako bludné owce po lese. Tu jim Popelka dala radu.

„Já wám powím, holky, co uděláme; já wylezu na strom, a kde uhlídáme nějaké stawení, w tu stranu půjdem.“ Na to wylezla jako wewerka na borowici, a díwala se na wšecky strany, kde by nějaké obydlí lidské uhlídala. A oprawdu widěla w dáli welký zámek. Pamatowala si dobře, w kterou stranu to bylo, pak slezla dolů, řekla to sestrám a wšecky kráčely brzy cestou k zámku.

Byl již soumrak, když přišly na zelenou louku, kde zámek stál. Třikrát ho kolem do kola obešly, ale nebylo tam ani žiwé duše widět. Osmělily se tedy a klepaly na wrata. Tu se jim zjewila baba, tak škaredá, že se jí náramně ulekly. Hlawu měla jako opálku, oči wypoulené, wlasy ježaté, a tělo tak tlusté, že by ji wšecky tři nebyly mohly obsáhnout.

„Co tu hledáte?“ křikla na, ně, až se jim srdce strachem zatřáslo.

„Ach, zlatá babičko,“ odpowěděla Popelka, my bychom wás prosily jen o něco málo k jídlu, máme ukrutný hlad.“

„Kliďte se tu chwíli odtud, nechcete-li, aby wás můj muž snědl.“

„Ach co si počneme, když wy nás pod střechu nepřijmete? noc je na krku, newíme kam jít, a naposled by nás ještě wáš muž potkal a snědl; smilujte se nad námi a někam nás schowejte; my wám wšecko uděláme.“

„Ach ano, ano!“ křičely jedním hlasem Kasala a Adlina.

„Já wám budu šít šaty, wyšíwat střewíce a wšelijaké šperky strojit.“

„Já wás budu hladit a česat, abyste byla hezčí.“

„A já,“ řekla Popelka, „budu wám wařit ty nejlepší jídla, a wšecko wám spořádám, abyste nemusela pranic dělat.“

Baba, slowy těmi uchlácholena, dala si říci a wedla je do zámku. Dala jim syrowé maso a owoce. Když se toho owoce dosyta najedly, šly s babou do sklepa; stál tam welký prázný sud, do toho je tedy wšecky tři schowala, a odešla nahoru. Tu klepal muž její na wrata. Plna strachu šla mu otewřít.

Lidojed, který do dweří wkročil, byl třikrát tak welký, jako baba. Sotwa se w sednici otočil, zwolal hřmotným hlasem, až se wšecko třáslo, tak že to do sklepa slyšet bylo: „Čichám tady člowěčinu; ženo, koho tu máš?“

„I koho pak bych tu měla, mužíčku? Na to mu přinesla dobrou wečeři, by ho upokojila.

Za chwíli se jí ale zase ptal: „Powěz babo, koho tu máš?“

„I panáčku, žádného.“

Po chwíli, když se najedl, začal zase: „Musíš tady někoho míti; powěz.“

Widouc žena, že by ho delším zapíráním rozzlobila, řekla mu wšecko, a dokončila: „Ale já bych myslila, abys je nechal na žiwě; až se tomu wšemu od nich naučím, co umějí, pak, budeš-li chtít, můžes je teprw zabit.“

Když si to lidojed rozložil, učinil jí to k wůli. Na to ho wedla baba do sklepa. Ubohé děwčata myslily, že je po nich weta, že již jde pro ně, aby je sežral. Sotwa ho tedy zahlídly, padly na kolena a o žiwobytí prosily.

„Já wás nechám při žiwobytí, ale musíte wšecko dělat tak jak jste řekly, sice bude s wámi zle.

Rády to přislíbily. Časně ráno byla Popelka již na nohou a připrawowala snídani; ale sestry jí musely pomáhat, protože lidojed s lidojedkou za třicet osob snědli. Jak wstali, byla snídaně už na stole. To se jim líbilo, obzwláštně paní lidojedce, když jí Kasala a Adlina hříwy učesaly a spletly a pěkně ji ustrojily. Starý připowěděl, že jim wšeho nanosí co budou potřebowat, aby jen řekly. Prozatím ale jim ničeho nescházelo. Každá si hleděla swé práce, a tak jim čas utíkal. Čím dále wšak, tím wíce je to tam omrzowalo; ale nebylo žádné pomoci, žádného wykoupení.

Usnesly se jednou wespolek, kdyby to nějak možná bylo, že by swé pány zabily. Ale jak? To byla ta otázka, o které dnem i nocí přemýšlely. I k štěstí se jim nahodilo, že se lidojed od Popelky chtěl chléb učit pect. Té příležitosti chtěly použit, domníwajíce se, že to se starou snadněji půjde. Ten den zrána Popelka w peci podpálila, která, poněwadž se tuze mnoho bochníků peklo, také hodně welká byla. Lidojed usadil se u pece, a pořád koukal až oheň shoří, aby ho mohl pak rozhrabat a chléb wsadit. Horkem tím wšak celý umdlen lehl si na zem a usnul. To bylo, co si holky přály. Jak mile ho uslyšely chrápat, přinesly welké hráze, opřely je o něj, a wší silou najednou do ohně ho swalily. W okamžení byl z lidojeda škwarek. Jednoho měly tedy s krku; jak ale s druhou?

Když baba wstala, přihrnuly se k ní holky a powídaly, aby se dala honem strojit, že se muž její z lesa brzy wrátí, a že by se tuze rozhněwal, kdyby ji tak dlouho rozcuchanou spatřil. Baba si tedy usedla na stolici, a holky ji začaly česat.

„Shejbněte babičko hlawu, abych wám mohla wlasy zadu hezky uhladit,“ řekla Kasala.

Baba hlawu shýbla, a Kasala jí hodila wlasy přes oči, wzala welkou sekeru, kterou jí Popelka podala, a jedním rázem hlawu jí uťala. Potom wšecko wyčistily a tělo zakopaly. Jsouce teď plnomocnými paními zámku, prohledaly wšecko, kde co leží, a našly mnoho drahých a skwostných wěcí, které se jim wšecky dobře hodily. Ale ubohé Popelce nastali krušní dnowé. Jako dříwe, když ještě doma byla, musela wšecko dělat, uklízet, prát, wařit, co zatím slečny sestry pořád jen se fintily a titěrnými pracemi obíraly. Popelka byla tomu sice zwyklá, a nebylo by jí to přicházelo odporné, kdyby ji byly sestry alespoň jen nesužowaly; tak ale nebylo jim nic whod, co udělala, za každé dílo, za každou posluhu notně jí wyčinily. Ale co jim bylo platno wšecko to fintění, když tam žádného nebylo, komu by se byly zalíbily? To jim také nejwíce mozky wrtalo. Umínily si tedy, že se jedenkráte podíwají do toho města, kam lidojed pro potrawu chodíwal. Jednoho dne w skutku tak učinily, a šly do města, které ani tak daleko nebylo, jak se domníwaly. Tam si nakoupily wšelijakých šperků a jiných potřebných wěcí, pak si zjednaly koně a wůz, najaly sloužící, aby budoucně jen tak po sprostu do města chodit nemusely. Popelce přibylo práce; w domě bylo sice teď wíce lidí, proto jí ale přece nikdo nepomohl, poněwadž wšickni jen se slečnama co dělat měli. Když tyto po druhé do města jely, slyšely, že bude tamější princ welikou hostinu dáwat, ku které prý každý přístup míti bude. To bylo něco pro ty ješitné sestry. Hned si nakoupily šatů, aby se mohly co nejskwostněji přistrojit. Tu bylo radění a powídání, když domů přijely, jakoby na nich celý swět stál. Popelka ani newěděla pro samé běhání, kde jí hlawa stojí. Ráda by se byla také jednou do takowých šatů přistrojila, a někam podíwala, ale bála se wždy sestrám o tom se zmíniti. Než když widěla takowé připrawowání a pořád jen o krásném princowi powidati slyšela, osmělila se a poprosila sestry, aby ji s sebou wzaly.

„Tebe?“ osopily se na ni obě; „nu, to bychom si krásné cti dobyly.“

„Dejte mně jen některé z wašich obnošených šatů, a uwidíte, když se čistě ustrojím, že budu lépe wypadat.“

„Co si ta popelice o sobě myslí! Snad ne docela že bude hezčí než my? Z toho nebude nic. Zůstaň ty jen doma a hlídej hospodárstwí, za to ti pak powíme, co se we městě dálo.“

Popelka mlčky odešla, ale oči se jí slzami zalily pro tu nelaskawost hrdých sester. Na den k slawnosti určený wstaly sestry časně ráno. Tu bylo křiku a poroučení; wšickni, kde kdo byl, měli práce plné ruce, až odjely. Když si Popelka trochu oddechla, wzala koště a šla do sednice, aby zametla a uklidila. Tu jak se shýbá a díwá, aby nikde ani prášku nezůstalo, spatří w jednom koutě něco blýskawého. I zwedne to a widí, že je to zlatý klíček. Od čeho je asi ten klíček? pomyslí sobě, a jde honem hledat, kam by patřil. Ale nebylo žádné skříně, žádných dweří, žádné truhly, ku které by se byl klíček hodil. Když nahoře wšecko prohlídla, wzala swětlo a šla do sklepa. Tu widěla w koutě dwířka, u kterých byl malý zámek přiwěšen. K tomu patřil zlatý klíček. Otewřela, a nic se nebála, nýbrž s chutí wešla do tmawé chodby, kterou před sebou widěla. Několik kroků dále byly zase dwéře, které se tím samým klíčkem otewříti daly. Ale jak se ulekla, když wejdouc do síně, widěla swětlo tisícerým bleskem o stěny se odrážeti! Tu byly na podlaze hromady stříbra a u prostřed stál z ryzího stříbra uměle dělaný stůl, a na něm stříbrná truhlička. Z prwní síně bylo otewřeným obloukem widěti do druhé. Ta byla ze zlata, a u prostřed byl zlatý stůl, a na něm zlatá truhlička. Z té šlo se do třetí. Obě prwnější nebyly wšak nic proti této; tu byly stěny samým drahým kamením posázeny, tak, jako když je nebe nejhustěji hwězdami poseto; w prostřed stál železný stůl, na něm železná truhlička. Když si Popelka síně ještě jednou prošla a dosti se nakoukala, šla a otewřela nejdříwe železnou truhličku. Jak wíko pozdwihla, widěla zlatými slowy na něm psáno: „Kdo sem ponejprw wkročí a železnou truhličku otewře, tomu patří, co we wšech třech nalezne, jakož i wšecko, co zde stojí. W čele této síně je nejwětší kámen, kdo na ten zatlačí, tomu se zed otewře. Tam se pase bílý koník, kdo naň wsedne, musí říci: ‚Mha zamnou, mha předemnou,‘ a koník ho donese, kam se mu zlíbí. Ale wšecko to bohatstwí jen třikráte, a jenom dobrému k štěstí pomůže, špatnému wšak k neštěstí.“

Když to Popelka přečtla, koukla co je wíce we skříni, a tu wytáhla bílé šaty, kolem a kolem zlatem wyšíwané a drahými kameny ozdobené. Wšecko, co k nádhernému ústroji patřilo, leželo pod šatami; konečně wytáhla také roztomilé zlaté pantoflíčky. Popelka nebyla sice marná, ale ten skwostný oblek ji přece tak mocně lákal, že se konečně do něho ustrojit musela. Běžela tedy rychle zpátky, a swlékši zapopelené šaty, čistě se umyla, a pospíšila zase do sklepa. Tam wzala šaty ze skříně, a do nich se oblékla. Od hlawy až k noze s malinkým pantoflíčkem, wše jí tak dobře padlo, jakoby to ulil. „A teď,“ řekla se zalíbením se prohlížejíc, „sednu na koníka, a podíwám se také na tu slawnost a na toho krásného prince. Že mne sestry nepoznají, tím jsem jista; neboť by se snáze smrti nadály, nežli že w takowém šatě ušpiněná Popelka wězí.“ Šla tedy, zatlačila na kámen, jenž byl nejwětší a w průčelí se třpytil, a wyšla na zelenou louku. Oprawdu se tam pásl koník, jako sníh bílý. Wzala ho za uzdu, a směle se na něj wyšwihnouc řekla: „Dones mě, koníčku, do města; mha zamnou, mha předemnou!“ A jako wítr letěl s ní poslušný koník k městu. Za chwíli byli w knížecím zámku. Popelka slezla, přiwázala bělouše ke sloupu a šla nahoru do hodowní síně. Wšickni hleděli s úžasem na krásnou pannu. Princ, kterýžto práwě s Kasalou a Adlinou se bawil, rychle je zanechaw, zwědawě k neznámé panně přistoupil. „Kdo jsi, krásná panno,“ tázal se jí, „jenž přicházíš, abys hostinu swou přítomností okrášlila?“

„Jestli wám to milé, abych se zde chwilku pozdržela, nechtějte moje jmeno wěděti.“

Na ta slowa se jí princ wíce neptal, ale ke stolu ji wedl. Bála se sice trochu, aby ji sestry nepoznaly, ale tyto, ač z ní oka nespustily, přece na Popelku ani nepomyslily. Po tabuli se tancowalo; ale princ neměl již pro nic jiného ani oči ani mysl, než pro krásnou cizinku. On se neobdiwowal krásnému šatu, skwělým diamantům, on widěl jen její krásu, naslouchal jen milým zwukům, které jí tak libě se rtů splýwaly. Popelka se ale oprawdu sama sobě diwila, kde se to w ní wzalo. Co se jí princ ptal, a toho bylo hezky mnoho, na wšecko mu tak rozumně, tak wtipně a powážně odpowídala, jakoby na wysokých školách cwičena byla. Co na sebe králowský šat oblékla, byla celá jiná.

Už se hodně připozdíwalo, když si teprw zpomněla, že musí domů. Nemohla se wšak prince nijak zbawiti a musela s ním jíti dolů, tam se mu ale wysmekla z ruky, a rychle na koníka se wyhoupnouc, byla ta tam. Darmo uháněl princ na swém nejrychlejším koni za ní, chtěje ji dohonit — Popelku nebylo wíce widěti. Když přijela domů, swlékla se sebe šaty a dala je zase do truhličky, pak wzala na sebe zapopelenou sukni a pospíšila nahoru, aby bylo wšecko přichystáno až sestry přijedou. Nešlo jí to wšak tenkráte dohromady, takže měla ještě mnoho co dělat, když se obě sestry wrátily. Tyto ale si tenkráte takowých maličkostí ani newšimly, protože samy s sebou dost co dělat měly.

„Tak mně přece powídejte, jak jste se tam měly, a zdali se wám to líbilo?“

„Dobře jsme se měly, to si můžeš pomyslit; a líbilo se nám to tak, že tam zejtra zase půjdeme?“

„Ach! to mne přece wezmete s sebou.“

„Na to si ani nepomejšlej; ty se nehodíš do takowé společnosti, kam wznešené princezny chodí.“

„Co pak tam bylo za princeznu? wždyť mně to aspoň můžete powědít.“

„Ba, to se ani powědít nedá; takowou krásu jsme nikdy ještě newiděly. A jaké měla šaty! Wšak to jenom jí děkowati musíme, že bude zejtra zase takowá hostina. Princ se do ní zamilowal, a ona mu ujela; teď newí, jak by se s ní shledal, a myslí, že zejtra jistě zase k hostině přijde.“

Popelce ty slowa celou noc hlawu mátly. Ráno, sotwa byly sestry z domu, běžela do sklepa, by se do druhé truhličky podíwala. Tam ležely šaty růžowé barwy, stříbrem těžce wyšité, jakož i wšecko ostatní k slušnému ustrojení potřebné; jediné pantoflíčky musela z prwnější truhličky wzíti. Líbila se sama sobě, když w lesklé stříbrné stěně na sebe pohlížela. Pak šla k swému koníkowi, který ji w brzce do města donesl.

Princ seděl u stolu jako na trní; kdykoliw se dwéře otewřely, myslil, že to očekáwaná neznámá. Konečně se dwéře rozlítly, hedwábný šat w nich zašustil, a blažený pohled princůw doswědčil, kdo přichází.

„Ach jak jste mě wčera tak kwapným odjezdem zarmoutila!“ řekl princ, když s ní byl samoten.

„Nemohu jinak,“ odpowěděla Popelka, „a chcete-li, abych wás ještě jedenkráte nawštíwila, nesmíte mě zde zdržowat.“

„Wy newíte, jak těžká je to pro mne úloha; ale podrobím se wůli waší s tou wýminkou, že zejtra zase přijdete.“

„Zajistě dané slowo wyplním.“

A tedy, když byl čas, aby se zpátky wrátila, princ ji déle nezdržowal, koje se nadějí, že ji zejtra zase uhlídá. Když přijela domů, rychle se swlékla a k swé práci odešla; sotwa s ní byla hotowa, přišly obě sestry.

„Jak pak jste se dues měly?“ ptala se jich Popelka. „Byla tam zase ta princezna?“

„Owšem že byla, a krásněji než wčera ustrojena; zejtra bude zase hostina, a tu tak lehce newyklouzne. Můj Bože! co ten princ jen na ní widí? Owšem že je hezká, ale wždyť je také ještě jiných hezkých děwčat na swětě dosti, a nemusel se práwě do ní tak zbláznit.“

„Kdyby jí nebylo, kdo wí, jestli byste se nebyly kněžnami staly?“ řekla na to Popelka.

„A co ty se do takowých řečí pleteš? hleď si swé práce, a nestarej se o nás,“ odbyla Adlina sestru Popelku. Ta tiše odešla, a pomyslila si w srdci: ‚Wy bloudi, já bych přece swé štěstí za waše nesměnila!‘

Třetí den ráno odjely sestry skwostně nastrojeny, a Popelka, sotwa že trochu uklidila, pospíchala opět do sklepa. Tenkráte otewřela stříbrnou truhličku. Tam byly modré šaty, stříbrem a perlami wyšité. Když se oblékla, třpytily se jí diamanty na krku a na hlawě. Tak přistrojena jela po třetí na koníku do zámku. Princ dal rozkaz, až wrátný uhlídá princeznu (za niž ji wšickni drželi), aby mu to přišel oznámit. Neseděl dlouho u stolu, když wrátný přiběhna jemu oznamowal, že widí zdaleka někoho na bělouši přijíždět. Princ letěl dolů, ale Popelka mu již přišla wstříc. Byl spokojen a wesel, neb se s jistotou domníwal, že mu tenkráte neujde. Každý byl dychtiw dowěděti se, jak to as dopadne. Princ ji neustále prosil, by neodjížděla, aby mu powěděla kdo je, a jeho manželkou se stala.

Ale na wšecky wroucí prosby dostal za odpowěď: „Nežádejte toho ode mne, neboť je možná, že by wám to ani nebylo milé. Upokojte se tím, že jsem zde wám k wůli.“

„Ale jak dlouho chcete pobýt? A kde wás mám potom hledat?“

„O to ať se osud postará.“

Tak nebohého prince odbýwala. Konečně přišel čas, by opět domů odjela. Jak mile kníže pozorowal, že se chystá k odjezdu, dal jednomu sloužícímu tajné znamení, a ten odběhl. Za chwíli doprowázel Popelku dolů, a pořád ji ještě prosil a zdržowal. Ona ale rychle od něho odešla a k swému bělouši pospíšila. Tu ale najednou citila, že jí nohy na zemi wáznou. I koukla se co to, a widěla, že je zem kolem do kola jakousi pryskyřicí namazána. Ještě si pořád z toho pomáhala; když ale najednou prince za sebou zahlídla, trhla sebou a čerstwě na koně wyskočila; tento hbitě wšecko přeskočil, a již ho žádný newiděl. W kolomazi zůstal wšak w zástawě zlatý pantoflíček. Kníže želel, že se mu jeho lest nepoštěstila; těšilo ho to ale přece, že aspoň něco má, podle čeho by neznámou milenku nalezti mohl.

Neméně bolelo též srdéčko Popelku. Ještě jí, co se pamatowala, nikdo tak libých a milostných jmen nedal, nikdo s ní tak wlídně a tak laskawě nezacházel, slowem nikdo ji ještě tak nemilowal, jako práwě onen krásný princ. Což diwu, když si ode wšech opowržená Popelka přála, aby s ním do smrti žiwa býti mohla. Smutně se s koníčkem rozloučila; smutně skwostný šat do truhličky kladla. „Ach, jak mne Bůh za mou marnost potrestal,“ prawila, když jedinký pantoflíček ukládala. „Teď jsem ztratila srdce a pantoflíček; mohla bych owšem býti šťastna, ale mohu-li pak tomu wšemu wěřit? Zdali pak to není nějaké kouzlo? A naposled budu ještě za swou wšetečnost a ztrálu pantoflíčku potrestána!“

Tak naříkajíc šla zase nahoru po swé práci. Sestry přijely domů, ale ona se jich tenkráte o nic neptala. Než těmto jely huby beze wšech otázek. To mu přejeme,“ řekla Kasala, když jim Popelka lože chystala. „Proč se zbláznil do takowé čarodějnice a nezůstal raději při nás! Teď může líbat pantoflíček,“

„Což wíš,“ odpowěděla Adlina, „jestli se zejtra nepřihlásí?“

„To by tam byla již dnes zůstala.“

„Kdo pak se bude o to příti; pojedeme tam, a hodí-li se nám na nohu, stanem se jedna neb druhá kněžnou.“

„Co pak je to s tím pantoflíčkem?“ ptala se Popelka.

„Ty chceš také wšecko wědět; nu ale powědít ti to mohu. Wčera tedy přišla ta princezna opět ke dworu; kníže si celý den žádného ani newšimnul a jenom porád s ní se obíral. Když měla odjeti, dal to místo, kde kůň její stál, kolomazí potřít, aby tam uwázla. Ale ona nebyla tak hloupá a šikowně wyklouzla, jen že tam pantoflíček nechala. Kníže dal hned ohlásit, že se zejtra z celého okolí wšecky panny a paní w jeho zámku sejíti mají, a která z nich pantoflíček obuje, ta, bude-li swobodna, že se jeho manželkou stane. On myslí, že je neznámá z jeho země, a že žádná nemůže míti tak malou nožku jako ona. Možná ale, že se w tom omejlí a sám sebe zklamá.“

„Wždyť wy samy také máte malé nožky, možná dost, že pantoflíček obujete,“ řekla na to Popelka.

„Uhlídáme, až jak zejtra bude,“

Ráno, dříwe než odjely, stáhla si každá nohy, až jí slze bolestí po twáři tekly, jen aby do pantoflíčku wlezti mohla.

Ubohá Popelka newěděla, co má dělat: má-li za nima jíti, anebo zůstat doma. Láska wšak zwítězila nad strachem. Šla do sklepa, oblékla na se modré šaty a pantoflíček zaobalila do šátku. Pak hodila na wrch swé wšední šaty, a tak se s Pánem Bohem na cestu wydala. Šťastně přišla za půl dne do města. Šla rownou cestou do zámku. Tam se wšak sotwa protlačit mohla, neboť se bylo sešlo ženských weliké množstwí. Na každé twáři bylo čísti buď naději a důwěru, buď žalost nebo zlost zklamaného srdce. Ta se těšila, jestli pantoflíček obuje, ona se zase mrzela, že jí byl malý. Když wešla až do sálu, widěla w jednom wýklenku také swé sestry sedět. Wypadaly jako kyselé jablka, z čehož soudila, že se do pantoflíčku nedostaly. Ta malinká, hezounká příčina wšeobecného pobouření ženského pohlawí ležela na skwostném koberci u prostřed síně. Princ seděl na trůně a hleděl smutně na to hemžení; nedíwal se na nohy, nýbrž jen na twáře, ale nenašel potud, co hledal. Jedna z nejposlednějších byla Popelka.

„Adlinko, jen se, prosim tě, podíwej, není to tamhle ta naše Popelice?“

„Ba máš prawdu, že je.“

„Co tady dělá? Pojď, půjdeme pro ni. Ta ať se těší! nechá wšecko doma, a jde sem na podíwanou.“

Chtěly ještě wíce říci a wýhrůžky hned wyplnit; ale slowa jim zůstala w ústech, když widěly, že i Popelka se ke koberci blíží a pantoflíček obouwá.

„To je snad ona!“ křičely wšecky jedním hlasem, když widěly, že Popelka do pantoflíčku wklouzla jako nic.

Princ, který zamyšlen posledního wýjewu ani si newšimnul, na to wykříknutí jako střela s trůnu sletěl a k Popelce přistoupil, aby se přeswědčil, že je jí pantoflíček práwě dost. Tu shodila se sebe swůj wšední šat, a ukázala i druhý pantoflíček.

„Tys to, moje kráso?“ diwil se princ. „Ach netrap mě déle,“ prosil před ní kleče. „Wyslyš prosby mé, buď mou manželkou.“

„Nuže chci tobě po wůli býti,“ řekla Popelka, „jestli sprosté děwče za swou manželku přijmouti se neostýcháš.“

„Ať jsi kdokoliw, ty budeš mou chotí.“

Na to ji posadil wedle sebe na trůn, a za kněžnu ji prohlásil. Sestry diw zlostí nepukly. Ona ale nebyla tak zlá a nestyděla se za ně, jako ony za ni. Řekla tedy wšecko swému ženichowi a šla jim naproti. Když widěly, že jim ta zlost nic není platna, stawěly se jí do očí jako andělé, by se jim také trochu sláwy dostalo. Blažený kníže wystrojil skwostnou swatbu, na níž se newěsta co nejjasnější hwězda třpytila. Když byli mladí manželé sami, swěřila Popelka swému choti tajemstwí welkého bohatstwí, a prosila ho, by tam s ní dojel. Uposlechna princ podiwil se kráse a nádhernosti těch podzemních síní. Na to si wzali, co jen oba nabrat mohli, tak že naložili na wůz desetkrát tolik, co celá zem stála. To udělali třikráte.

Kasala a Adlina, které teď neustále okolo kněžny byly, newěděly posud, jak k tomu sestra přišla. Přičiňowaly se tedy wšemožně, aby se toho dopátraly.

Kněžna, učiněná to dobrota, myslíc, že ta jejich upřímnost je oprawdiwá, také jim to jednou swěřila. Od té chwíle neměly w městě žádného stání, a záhy do swého zámku se odebraly. Bylo jim jen o to, by se též do tajného pokladu podíwaly. Když tedy domů přijely, byla prwní jejich práce, dwířka we sklepě hledati; a poštěstilo se jim, že je našly. Že wšak klíček neměly, musely dwéře mocí otewřít. Jak tu tolik bohatstwí widěly, zůstaly jako omámeny, a začaly do zástěr, do kapes, a kam jen která mohla, stříbro, zlato a drahé kameny bráti. Když měly dost, šly nahoru, by to wysypaly. Zdálo se jim toho wšak ještě málo, šly tedy ještě jednou; to jim ale přišlo draze. Jak přistoupily ke dweřím, wyskočily na ně dwě weliké černé kočky, powěsily se jim na krk, a kde je popadly, tam je ostrými drápy škrábaly, až obě bez sebe na zem upadly. Když opět smyslů nabyly, wylezly s nesmírnou bolestí ze sklepa nahoru. Jaké ale bylo jejich leknutí, když se na sebe podíwaly a widěly, že mají hladké twáře na wždy zohyzděné a rozdrápané! Tu si zpomněly, že nechaly ty klenoty w pokoji ležet, a honem tam pospíšily. Ale místo zlata, stříbra a drahých kamenů nebylo tam nic jiného než hromádka oblátkowých kamenů. To byly rány! Krása pryč, bohatstwí pryč! Wlasy z hlawy si škubaly, kdykoliw na to pomyslily, až konečně z toho do těžké nemoci upadly, z které jen přičiněním mladé kněžny wywázly.

Když byly zdráwy, jely wšecky tři do města pro swé rodiče. Ubohé byli již stařičké a musili se žebrotou žiwit. Což diwu, že se radostí skoro zbláznili, když takowá wznešená paní pro ně přijela, w níž swou dceru poznali. Wzala si je s sebou. Jednou šla zase Popelka se swým manželem do sklepa se podíwat, ale nemohla nikde dwířka najíti; wšecko bylo na wždy zmizelo. Tu se tomu podiwila, ba ani si to wyswětlit nemohla, až se jí jedenkráte sestry přiznaly, co udělaly, a jak je duchowé za jich lakomost potrestali. Popelka wšak wěděla lépe, za jakou winu trestu došly. Nebylo toho ale mladým manželům tuze líto, an měli bohatstwí dost a dost. Žili spokojeně a šťastně, poddaným činili dobře, a nebesa jim za to požehnáwaly.