Národní Báchorky a Powěsti/Chytrá horákyně

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Kdo je hloupější	Chytrá horákyně	Strejček Příhoda

Údaje o textu
Titulek:	Chytrá horákyně
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence:	PD old 70
Index stran

Byli dwa bratři. Jeden z nich byl bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děwčeti na dwanáctý rok, dal ji k bratru za husopasku. Dwě léta sloužila za strawu, po dwou letech sesílila a nastoupila za děwku.

„Služ jen, Manko (Marie), sprawedliwě,“ řekl jí strýc, „až wystoupíš, dám ti místo mzdy jalowici. Práwě mám čtyrnedělní tele, to dochowám, a tobě to bude jistě milejší, než peníze.“

„To wíte,“ odpověděla Manka, a od té chwíle byla do práce jako oheň, a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři leta sprawedliwě a bez reptání, otec ale churawěl a stárnul, a ona musela domů. Žádala tedy jalowici, z které už byla hodná kráwa. Tu obrátil milý stryc kolečka, řka: kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta wšak nebyla tak hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci wšechno powídala, usilujíc, aby šel k panu prokuratorowi žalowat. Otec jsa zlostí popuzen na neswědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pak prokurator ho wyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jesli to pan prokurator nějak nesprawí, že musí jalowici dát, protož hleděl, jak by ho na swou stranu dostal. Pan prokurator byl w rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněwal, a chudý měl přece práwo na swé straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zawolal si každého zwlášť, a dal jim hádačky: „Co je nejbystřejšího, co je nesladšího a co nejbohatšího?“ s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalowici.

Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozwažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se prawdy domakat.

„No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.

„Čert aby ty soudy wzal, teď jsem w bryndě,“ řekl sedlák, a hodil tchořowkou o stůl.

„No a proč, co se ti stalo, prohrál si?“

„Co prohrál! neprohrál, ale co nejspíše teprw prohraju. Prokurator mně dal hádačku: ‚Co je nejbystřejšího, co nejsladšího, a co nejbohatšího?‘ Jestli to uhodnu, zachowám jalowici.“

„To jsou wěci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Což by mohlo býti bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?“

„Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalowice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.

Chalupník přišel domů celý smutný, powěsil klobúk na hřeb, a sedl za stůl.

„No jak ste pořídil, táto?“ ptala se Manka.

„Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člowěka diw nezbláznili.“

„Nu a co, powídejte pak.“

Táta powídal, co mu pan prokurator uložil.

„Nu a co wíc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno wám to powím.“

Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a powídá: „Až se wás bude prokurator ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko, a nejbohatší že je zem, z níž wšecko pochází. Ale to wám prawím, ať neříkáte, od koho ste se to dowěděl. Chalupník šel k panu prokuratorowi, žádostiw, zda-li ta odpowěd bude dobrá.

Nejdříwe zawolal prokurator sedláka a ptal se ho na rozluštění hádaček.

„I nu, já myslím,“ odpowěděl sedlák, „že nemůže býti nic bystřejšího nad mého špicla, který wšecko wyčmuchá a wyslídí, nic sladšího nad můj sud medu, který již čtyry leta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů.“

„Milý sedláku,“ řekl pan prokurator a pokrčil rameny, „to se my nezdá, ale wyslechnu s jakou bratr přišel.“

„Milostiwý pane! já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem wšecko přehlídne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člowěk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, newí o ničem a někdy se i we snu potěší, a nejbohatší že je zem, z níž wšecko naše bohatstwí pochází.“

„Tys uhodl, a dostaneš jalowici. Ale powěz mi, kdo ti to řekl, neboť wím, že se to z twé hlawy neurodilo?“

Dlouho nechtěl chalupník powědět, ale když pán na něho usilowal, spletl se a wyjel s barwou wen.

„Dobře tedy, když je twá dcera tak chytrá, ať přijde zejtra ke mně, ale ať to není ani we dne, ani w noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na woze.“

To byl chalupníkowi zase kámen na srdce.

„Milá Manko!“ řekl, přijda domů, „ty’s to pěkně sprawila, prokurator nechtěl wěřit, že to mám ze swé hlawy, já musel powědět co sem wěděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani we dne ani w noci, nemáš být ani nahá ani ustrojena, a nemáš přijít ani pěšky ani na woze.“

„Nu, to je toho, jen nechte, wšak já to wywedu.“

O dwou hodinách s půlnoci Manka wstala, wzala režný, welmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu wzala punčochu, na druhou na boso střewíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a na polo pěšky, na polo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurator se koukal z okna, a chytrou horákyni již očekáwal. Wida že tak dobře swou úlohu prowedla, wešel jí naproti a prawil: „Nyní widím, že jsi wtipné děwče, chceš-li, wezmu si tě za ženu?“

„Proč ne, chci“ odpowěděla Manka, přeměříc pana prokuratora od hlawy k patě. Ženich si wzal hezkou newěstu pod paždí a wedl ji do pokoje. Na to poslal pro tátu, pro krejčíře, a dal ušit šaty pro nastáwající paní prokuratorowou.

Den před swatbou přikázal ženich newěstě, aby se nikdy do jeho wěcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musí tu chwíli k otci nawrátit.

„Učiním po twé wůli,“ odpowěděla newěsta,

Druhý den byla swatba, a z Manky se stala welká paní. Než ona se dobře do wšeho hodila, ke každému byla wlídná a manžela swého milowala, za to ji také každý měl u weliké wážnosti. Jedenkráte přišli k panu prokuratorowi dwa sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží? Sedlák co měl hřebce, twrdil že wším práwem jemu hříbě patří, sedlák jemuž kobyla patřila, dokazowal že má k hříběti jestě wětší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokuratorowi. Sedlák jehož byl hřebec, měl welké bohalstwí, i dal panu prokuratorowi dobré slowo po straně, a hřebec dostal hříbě.

Zatím ale paní prokuratorowá wšecko we wedlejším pokoji přeslechla; i nelíbil se jí nesprawedliwý rozsudek pana manžela. Když wyšel chudší sedlák wen, zakýwala na něho, a prawila mu stranou: „Wy hloupý, proč pak ste se nechal tak opálit? Kdo pak to jak žiw slyšel, aby měl hřebec hříbě?“

„I nu, jáť owšem myslím, že se mi welká křiwda stala, ale když to milostpán tak sprawil, co mám dělat?“

„Wěřím wám, ale poslechněte, co wám řeknu, pod tou wýminkou, jestli se žádný nedowí, kdo wám tu radu dal. Zejtra okolo poledne wezměte síti, wylezté na Skarman (wrch blíže Domažlic) a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány w tu dobu okolo. Až wás uhlídají, budou se wás ptát co tam děláte, wy jim odpowězte: když mohou míti hřebci hříbata, že mohou také na wrchu ryby růsti.“

Sedlák se paní poděkowal a slíbil že se dle rady zachowá. Druhý den si wyšel pan prokurator s několika pány na low. Tu widí již z daleka na Skarmanu sedláka sítě roztahowat. Pustili se wšickni do smíchu a přišedše až k samému wrchu, ptali se sedláka, co na wrchu dělá?

„Chytám ryby,“ odpowěděl sedlák.

„Ty bláznowý!“ křičel pan prokurator, „kdo to jak žiw slyšel, aby na wrchu ryby rostly?“

„Když mohou míti hřebci hříbata, mohou také na wrchu ryby růst,“ odpowěděl sedlák.

Pan prokurator zůstal jako piwoňka; hned si ale zawolal sedláka dolů, wzal ho na stranu a řekl: „To hříbě je twoje, ale dříwe mi powíš, kdo ti tu radu dal?“

Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokuratorowou wyzradil.

Na wečer přijde pan prokurator domů, ale paní si ani newšímaje chodí po pokoji, nemluwí ani slowa a na žádnou otázku neodpowídá, Paní si hned pomyslila, jaký škwor mu w mozku wrtá, nicméně trpěliwě očekáwala, k jakému konci se to schilí.

Po hodné chwíli zůstal pan manžel se zamračenou twáří před ní stát a prawil: „Wiš-li pak, co sem ti před swatbou přikazowal?“

„Wím to, wím.“

„Proč pak si tedy sedlákowi radila?“

„Proto že nesprawedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

„Ať si byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se nawrať, odkud si přišla; abys wšak neřekla, že sem i s tebou nesprawedliwě naložil, dowolím ti odtud wzíti, co tobě nejmilejšího.“

„Děkuji, milý muži, za twou dobrotu, a když jinak býti nemůže, poslechnu. Dowol, abych ještě naposled s tebou powečeřela, a to tak wesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo.“

„Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou wečeři přistrojit, a to nejlepší wíno uchystat.

Když byly jídla na stole, sedli oba za stůl jedli, pili a howořili jako o hodách. Paní připíjela panu manželu dost a dost, a když widěla, že je trochu spilý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici wína podal.

„Milý muži! Tu sklenici wína wypí na moje zdrawí a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů.“

Pan manžel wzal wíno, a jedním lokem je wypil na zdrawí manželčino; ale již ledwa jazykem wládnul. Po chwilce mu hlawa sklesla, a on twrdě usnul. Paní wšecko zamkla, služebníci pána uložili, potom ho wzali i s postelí na ramena, a šli za paní. Otec spínal ruce, wida pozdě w noci podiwný průwod k chalupě přicházet. Teprw když mu dcera wšecko wyswětlila, byl spokojen.

Slunce stálo hezky wysoko, když se pan prokurator probudil, Kouká, mne si oči, a nemůže se spamatowat, co se to s ním stalo. Tu wejde do dweří jeho paní we sprosté ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlawě, „Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.

„Nu, proč bych nebyla? Wždyť jsem doma.“

„A co já tu dělám?“

„Což si mně nedowolil, abych si wzala s sebou, co mi je nejmilejšího, tys mi nejmilejší, tedy sem si wzala tebe.“

Pan sprokurator se dal do smíchu, řka: „Budiž ti odpuštěno! Widím wšak patrně, že Jsi nade mne chytřejší, protož budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já.“

Paní prokuratorowa byla tomu ráda, a od toho dne soudila ona, a bylo wšude dobře.