Národní Báchorky a Powěsti/Chudý a boháč

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
O koze	Chudý a boháč	Orel, slawík a růže

Údaje o textu
Titulek:	Chudý a boháč
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1848
Licence:	PD old 70
Index stran

Jedné ženě umřel muž. Zůstalo jí šest nedospělých dítek a po zaprawení pohřbu ledwa sousto chleba, čímž by je podělit mohla. Jeden chalupník se nad ní slitowal, a nabídl jí sedničku, w níž zdarma přebýwala, ale jídlem tolik žaludků podělit nemohl, an sám mnoho neměl. Děti měly kmotra mlynáře, a ten byl nesmírný boháč, ale nikomu nedal ani halíře. Wdowa netroufala si k němu jíti a o něco ho požádati, až pak hladem dítek swých přinucena, přece to učinit musela. S těžkým srdcem brala se do mlýna, a přišedši tam widěla státi mlynáře na záspi. Slzíc políbila mu ruku a za almužnu snažně ho prosila.

„Co pak myslíte, žebrotino, když jsem wáškmotr, že wás mám nyní wšecky žiwit?“ rozkřikl se zlostně boháč.

„Nehněwejte se, pane kmotře, wždyť já prosím jen o něco málo pro moje děti, které mají hlad. Ach já nemám krejcaru peněz, nemám do úst chleba, bych je nasytila. Pane, ustrňte se nad nimi!“ prosila úpěnliwě ubohá matka.

„Proč máte děti? Žebráci nemají míti žádných dětí. Aby to plemeno hladem nepošlo, wymoří na poctiwém člowěku poslední kabát, a groš w kapse jist není. K čertu se wší žebrotou!“

„Pánbůh wás za ta slowa netrestej! Děti jsou Boží požehnání, a každý je má od Boha co nejswětější dar přijmouti. Já wás, pane kmotře, nenutím, abyste mi něco dal, aniž wám čeho beru; wždyť se Bůh nade mnou smiluje, a dobré srdce mi ku pomoci sešle. Buďte s Pánembohem!“

„Jděte k čertu a wíce mi na oči nechoďte, sice wás psem wyštwu.“

S pláčem šla chudá wdowa od boháče. Mlynářka slyšela rozmluwu mužowu, a bylo jí té ubohé wdowy líto. Skočila do komory, nabrala do mírky mouky, kus chleba, zatočila do zahrady, ženu zawolala k plotu a dala jí to. „To je prozatím, wšak já wám potají často pošlu. Tu mírku mi po Josífkowi pošlete,“ šeptala dobrosrdečná mlynářka, neboť se bála, aby hlas její k uchu mlynářowu se nedonesl.

Wdowa srdečně děkowala mlynářce a Bohu, že jí pomoc seslal. Pospíchala domů, ale přece se zastawila na cestě u osamělé kapličky sw. Josefu zaswěcené a tam wroucně k tomu patronu se modlila, by se nad ní a sirotky jejími smilowal. Posilněna důwěrnou modlitbou došla domů, a hned lačným dítkám jídlo strojila, rozdělíc jim dříwe po kousku chleba. Knedlíky byly uwařeny, a wdowa práwě s dětmi okolo stolu sedala, tu zaklepe někdo na dwéře. Žena běžela otewřít, myslíc že to někdo domácí, ale widěla při swětle loučí twář cele cizího mládence.

„Prosím was, matko,“ žádal dojemným hlasem, „můžete-li mě nechat někde w koutečku přenocowat, a máte-li nazbyt sousto chleba; nikdo mi nechce we wesnici nocleh dát. Dále již nemohu jíti, je čírá tma a nohy moje sou zmozoleny a tělo chůzí a hladem umdleno. Jsem chudý pocestný, můžete-li dát, Pánbůh wám to zaplatí.“

„Jen pojďte dál; co mám to dám,“ řekla wdowa a hned musel sednout wandrowní za stůl a s nimi jíst. Když pojedli, dala mu kus chleba, ale sama nejedla, aby se pocestný s dětmi nasytil. Měla jen jednu peřinku jako drchničku, a podušku pod hlawu, ostatní peřiny zastáwal měkký wonný mech. Jak nejlépe mohla, uspořádala pro pocestného měkké lože. Potom měla radost, widouc jak pocestný k dětem přiklekáwá, když se před spaním s nimi modlila. Ještě k swatému Josefu tu modlitbičku, děti!“ napomínala wdowa, a ty robátka ruce zdwihly a prosily swatého Josefa, aby jim byl tatíčkem a ubohé sirotky neopouštěl.

„Proč pak wzýwáte nejwíce swatého Josefa?“ ptal se wandrowní dítek, a nejstarší desítiletý chlapec odpowěděl: „Když náš tatíček umíral, powídal nám: Děti, neplačte, Bůh wás neopustí, a zwlášť pak wzýwejte swatého Josefa, ten bude waším otcem, a budete-li hodni, nedá wám zahynout. — Před wečerem sme se w kapličce k němu modlily, a o chléb ho prosily, a za chwíli nám mamička přinesla jíst.“

„Jen buďte wždy čistého srdce, jistě že wás swatý Josef neopustí a waším otcem bude,“ řekl wandrowní a políbil dětem čela. Po modlitbě šly spat a wandrowní také, matka ale neulehla dříwe až wšickni usnuli.

Ráno sotwa se rozedníwalo, byla již na nohou, ale jak se podiwila, newidouc wandrowního na loži; šla wen, ale nikde ho nebylo. Zase se wracela do sednice, ale Josífek jí kročil wstříc, a s dychtiwostí táhl ji za ruku k swému ložisku. „Podíwej se, mamičko“ prawil a ukazowal na hodnou hromádku zlatých penízů.

„Probůh, dítě, kdó ti dal tolik peněz?“

„Mně se zdálo, že ten mládenec co u nás spí, wstáwá, že mi do lože ty peníze klade a powídá: To dej twé matce za noclech. Já jsem twůj patron; když budete hodní, neopustím wás nikdy. Já se probudil, mládence sem již newiděl, ale peníze ležely wedle mne.“

„Dítě, klekněme a modleme se, to byl jistě swatý Josef, který naši modlitbu wyslyšel a nad námi se smilowal. Pánbůh swé děti neoslyší!“

Klekli a wroucně se modlili. Bylo po nouzi; jen že měla wdowa strach, aby ji lidé o ty peníze nepřiprawili, proto nechtěla ani před menšími dětmi se o nich zmiňowat, aby to newybleptly.

„Ale mamičko,“ řekl chlapec, „přece bych rád wěděl, co jich je. Škoda že sem mírku odwedl. Ale nechť, já si ji půjdu wypůjčit.“

Zatím strčila wdowa peníze do staré plachty, a když byl den, běžel Josífek do mlýna pro mírku.

„Co pak budete měřit?“ ptal se mlynář, který k tomu se trefil, když mírku chlapec od mlynářky přijímal.

„Já newím, pane kmotřínku“ zašeptal Josef, a začerwenal se, an nebyl zwyklý lhát.

Panu kmotrowi to zawrtalo w mozku, co bude asi kmotra měřit. Šel tedy jakoby pro mírku, ale zatím jen, by ji tajně na dně těstem namazal, aby potom uwiděl, co bylo w ní měřeno. Chlapec se do ní nedíwal, wdowa we spěchu také ne, a jen chutě naměřili, aby s tím byli hotowi; potom běžel Josífek s mírkou nazpátek. Pan mlynář ji wzal, a sotwa hoch se obrátil, koukal na těsto. Hle, w skutku zůstal přilepený dukátek. „Tak tedy tak?“ diwil se mlynář. „Nu počkej paní kmotra!“

„Widíš, milý hochu,“ řekla wdowa k Josifkowi, když se byl wrátil, „prawda je to, že jsou peníze jen pro starost. Dokud sme neměli w domě krejcaru, neměla sem strachu před zlými lidmi, a jen přišly peníze k nám, mám starost, aby nám je někdo newzal.“

„Já wím, mamičko, co uděláme; swatý Josef nám je dal, on nám je také zachrání, schowejme je do kapličky za oltář.“

„Máš prawdu, chlapče, udělejme tak, a to hned,“ odpowěděla máti. Wzali peníze, donesli do kapličky a za oltář schowali. Upokojena odebrala se na to wdowa do blízkého města, a tam za jeden peníz wařiwa nakoupila, by se děti zase po dlouhém čase do syta najedly.

Byla již noc, a práwě chtěla wdowa louč zhasnout, tu tluče zase někdo na dwéře, a jako před tím widí wdowa cizího člowěka, který o nocleh prosí. S ochotností pobízí ho do sednice, a snese jídlo a pití, by se posilnil.

„Wčera bych wám špatně byla mohla posloužit, ale dnes nám Pánbůh nadělil, pojezte a potom si na mechu pohowte,“ šwitořila wdowa a sprawowala mu lože, na něž swoji jedinou peřinu kladla. Wandrowní trochu pojedl, ale na lože nelehl, jen na lawici se natáhl.

„Jen si lehněte, matko, a nemějte o mne žádnou starost, já brzy zase odejdu,“ upokojowal host starostliwou hospodyni, která nechtěla aby se na lawici tlačil.

„Ty můj spasiteli, jak zcela jiný byl ten wčerejší host! Tenhle ani kříž neudělal, a již snad spí,“ wzdychla a ulehla. Jen sedřímla, ozwe se opět klepání, i ulekla se a napadl ji strach, widouc wandrowního ke dweřím se blížit.

„Jen zůstaňte ležet, wždyť já se sama zeptám kdo to je?“ šeptala a zadržowala ho.

„Nechte matko, ten co klepe, je zloděj, a Pánbůh sám mne poslal, bych wás jeho sprostil“ řekl cizinec a šel ke dweřím,“ ptaje se: „Kdo tluče?“

„Já jsem čert, a jdu si pro peníze“ ozwal se z wenčí hlas. Tu otewřel wandrowní dwéře řka: „Ty nejsi čert, ale já jsem čert“ popadl neznámého do náručí a zmizel. Ulekaná wdowa klekla na zem a děkowala Bohu za poslanou pomoc.

Druhý den bylo slyšet, že se bohatý mlynář ztratil, nikdo newěděl kam se poděl, jen chudá wdowa mohla o jeho strašné smrti spráwu dát, a také to mlynářce powěděla, by za jeho duši se modlila, což ta učinila a polowic jmění chudým dala, by modlitbu platnou učinila.

Wdowa se swými dětmi byla nyní šťastna, wychowala z nich hodné a rozšafné lidi, a nikdy na swatého Josefa nezapomněla.