Nález Ústavního soudu České republiky k právní kontinuitě ČSSD

Ústavní soud rozhodl po ústním jednání konaném ve dnech 16. prosince 1999 a 11. ledna 2000 a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Cíl, a. s., se sídlem v Praze 1, Hybernská 7, za účasti vedlejšího účastníka České strany sociálně demokratické, se sídlem v Praze 1, Hybernská 7, obou zastoupených JUDr. Z. A., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 (32 Cdo 488/98-540), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432, o zápis změny v obchodním rejstříku, takto:

info Údaje o textu
Titulek:	Nález Ústavního soudu České republiky k právní kontinuitě mezi dnešní Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií
Autor:	Ústavní soud České republiky
Původní znění:	III. ÚS 462/98 (N 2/17 SbNU 7)
Zdroj:	NALUS.usoud.cz
Účinnost od:	11. ledna 2000
Licence:	PD CZ

Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 (32 Cdo 488/98-540), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432), se zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 (32 Cdo 488/98-540) a spolu s ním též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432) a tvrdila, že obecné soudy všech tří stupňů svými rozhodnutími porušily její vlastnická práva a vlastnická práva jejího jediného akcionáře (České strany sociálně demokratické) a obecným soudům vytkla, že protiprávně a protiústavně popřely právní kontinuitu České strany sociálně demokratické s poválečnou Československou sociální demokracií. Zásah obecných soudů do zmíněných vlastnických práv spatřovala stěžovatelka v tom - stručně shrnuto - že tyto soudy ve svých rozhodnutích zcela pominuly, že její akcie v celkovém počtu 3.500 ks v nominální hodnotě po 1.000 Kč byly v důsledku dekretu presidenta republiky č. 95/1945 Sb. nuceně deponovány v peněžním ústavu, odkud po 17. dubnu 1993 jako archiválie s trvalou historickou hodnotou jako „ucelená sbírka akcií“ byly převedeny do Státního oblastního archivu v Praze, který je akcionáři odmítl vydat.

V polemice se závěry obecných soudů stěžovatelka dovozovala nesprávnost jejich interpretace zákona o politických stranách č. 15/1990 Sb. a tvrdila, že tento zákon není zákonem o právní kontinuitě a nástupnictví politických stran, zdůraznila, že současná ČSSD v době jeho přijetí po 40ti letech zákazu činnosti na území československého státu svoji činnost teprve obnovovala, když usnesení tzv. slučovacího sjezdu v dubnu 1948 pokládala a pokládá za neplatné, neboť šlo o jednání „sjezdu zastupitelstva strany“, tedy orgánu, který její stanovy neznaly. Poukázala na to, že přes takto vynucené „sloučení“ s KSČ řada jejich funkcionářů i prostých členů byla vystavena persekuci státní moci a zejména, že exilová část strany vyvíjela v cizině politickou činnost s cílem dosíci osvobození republiky od diktátorského režimu jaký v československém státě tato strana představovala od doby násilného zvratu z února 1948.

S odkazem na své členství v mezinárodních institucích (Výboru mezinárodních socialistických konferencí, Kongresu socialistické internacionály) svá tvrzení uzavřela tak, že současná ČSSD je jedinou nepřetržitě existující politickou stranou, která legálně existovala nepřetržitě po roce 1945, svou činnost vyvíjela i po roce 1948, a to především v zahraničí, a podílela se tak na odporu proti komunistickému režimu (sr. zák. č. 198/1993 Sb.); pokud tedy obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nepřihlédly ke všem těmto skutečnostem a odmítly v obchodním rejstříku - zastavením řízení - zápis nově ustavených statutárních orgánů, porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod, a to z jejího čl. 11 a čl. 36 odst. 1. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Obecné soudy jako účastníci řízení sdělením předsedů senátů, z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla (§ 30 odst. 3 zákona) se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily tak, že s odkazem na důvody vyložené v odůvodnění svých rozhodnutí tvrzení stěžovatelky a vedlejšího účastníka odmítly a navrhly, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky - pokud ji neodmítne - zamítl.

U ústního jednání setrvali stěžovatelka i vedlejší účastník na svých stanoviscích vyjádřených v ústavní stížnosti a obdobně také předsedové senátů obecných soudů (§ 30 odst. 3 zákona), kteří - aniž k argumentaci stěžovatelky zaujali stanovisko - odkázali na dříve učiněný návrh, totiž aby stěžovatelčina ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.

I. Skutková stránka posuzované věci

Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zákona), provedl v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky především důkaz obsahem spisů obecných soudů, a to spisu Krajského obchodního soudu v Praze zn. Firm 06132/95/Rg B XXVI 240 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zn. 16 C 560/93 a z nich v rozhodujících ohledech zjistil:

1) Stran otázek spojených s dříve sporným vlastnictvím

Ze spisu obchodního soudu:

Stěžovatelka jako akciová společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 28. prosince 1939, a to s vyznačenou formou podnikání „převzíti a dále provozovati podnik dosud vedený pod firmou Lidová knihtiskárna A. Němec a spol. v Praze“, a to činnostmi podrobně označenými sub. 2 až 4 zápisu, když sama, jak patrno z konstitutivního (notářského) protokolu, vznikla usnesením ustavující valné hromady dne 24. února 1939, na níž byly současně přijaty stanovy, stanoven počet členů správní rady (5 až 9 volených valnou hromadou), provedena volba prvních jejich členů (František Veselý, poslanec ing. Jaromír Nečas, Jaroslav Metal, senátor Vojtěch Dundr, JUDr. František Vorel a Jan Aleš) a přijato usnesení o přínosu majetkových předmětů. Po upisovacích přihlášeních (Všeobecné dělnické záložny spol. s r. o. v Praze a po přínosu Lidové knihtiskárny A. Němec a spol.) bylo posléze rozhodnuto vydat 3.500 ks akcií po 1.000 Kč nominálu, takže základní jmění stěžovatelky představovalo částku 3,500.000 Kč; číslované akcie byly vydány jako akcie na majitele dne 1. ledna 1940.

V průběhu válečných let a v době bezprostředně po válce docházelo v zápisech rejstříku obchodního soudu k různým změnám, z nichž za zmínku stojí:

a) zápis s platností ode dne 26. srpna 1942, jímž na základě rozhodnutí majetkového úřadu u Říšského protektora v Čechách a na Moravě stěžovatelka byla podrobena správě k věrné ruce (Treuhänder), kterou vykonávala s vyznačenou dobou platnosti do 30. června 1945 firma Erich Fucks v Praze XIX,

b) zápis s platností od 30. června 1945 (do 25. 2. 1946), jímž rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. června 1945 (čj. 104/45), na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., byla jako k německému majetku na stěžovatelku zavedena národní správa a ustanoveni tři národní správci,

c) zápis s platností od 25. února 1946, jímž národní správa rozhodnutím téhož orgánu ze dne 9. února 1946 (III/3b-3918/2-45) byla zrušena,

d) zápis s platností od 3. srpna 1950, jímž vyhláškou ministra informací a osvěty č. 1076, Úředního listu II č. 105/1950 byl „podnik znárodněn a majetková podstata začleněna do firmy Svoboda, tiskařské závody, národní podnik v Praze“.

Z téhož spisu a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (16 C 560/93) je dále zřejmé, že

a) znárodnění stěžovatelku postihlo jen v její knihtiskárenské části (tiskařské stroje a jiné technické zařízení byly vyvezeny a předány n. p. Svoboda), zatímco ostatní majetek (tj. nemovitosti včetně Lidového domu) byl jako „pro potřeby národního podniku Svoboda nepotřebný“ ponechán v původně zapsaném stavu (Cíl, a. s.), i když jej (přirozeně že bez jakéhokoli právního důvodu) od doby bezprostředně po únoru 1948 užíval v různých formách a způsobech Ústřední výbor KSČ;

b) opakovaně byly projevovány snahy a činěny pokusy uvést faktický stav (ad d) do souladu s tehdejším právním řádem, byly podávány různé návrhy (č. l. 60 až 67 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1), které však byly funkcionáři ÚV KSČ odmítány, až posléze bylo (předsednictvem ÚV KSČ) rozhodnuto, že formálně znárodněním nepostižený majetek stěžovatelky je od roku 1920 vlastnictvím KSČ, jež však pro „politickou persekuci vlády nemohl být knihovně přepsán, a proto současné jeho držení KSČ je jen nápravou této nespravedlnosti“; o tom bylo vydáno prohlášení jako prohlášení ÚV KSČ a na základě něho byl proveden „knihovní pořádek“ a vlastnictví k nemovitostem bylo knihovně vyznačeno jako majetek KSČ;

c) hospodářskou smlouvou ze dne 19. března 1990 (§ 349 hosp. zák.) Ústřední výbor KSČ areál Lidového domu (se všemi pozemky) převedl bezplatně do vlastnictví ČSSD; tuto smlouvu však obecné soudy ve sporu ČR Ministerstva financí ca ČSSD (věc Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 560/93) prohlásily za neplatnou pro rozpor s ust. § 114 odst. 1 hosp. zák. (smlouva byla na obou stranách podepsána jen jednou osobou) a také proto, že přes zápis v pozemkové knize KSČ vlastnictví k nemovitostem platně nenabyla (zmíněné prohlášení KSČ nebylo vkladuschopnou listinou);

d) ve sporu zahájeném žalobou ČR Ministerstva financí o zjištění vlastnictví k nemovitostem (16 C 560/93 Obvodní soud pro Prahu 1), v němž šlo nejen o Lidový dům, ale také o rozsáhlý komplex parcel, byla otázka vlastnictví k němu předmětem jednak úporného kontradiktorního úsilí obou stran (státu a ČSSD), jednak podrobných úvah, zejména obecného soudu I. stupně, který žalobu českého státu zamítl; jeho rozsudek jako věcně správný byl potvrzen jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení.

1) Stran problematiky akcií

Jak již řečeno sub. 1a), s datem 1. ledna 1940 bylo vydáno celkem 3.500 ks číslovaných akcií na majitele; podle zjištění obecných soudů a tvrzení stěžovatelky a ČSSD držitelem všech těchto akcií byla vždy jen Československá strana soc. demokratická. Správnosti těchto zjištění (tvrzení) nasvědčuje to, že v souvislosti s (první) měnovou reformou (Dekret prez. rep. č. 95/1945 Sb.) byly všechny akcie a. s. Cíl Československou stranou sociálně demokratickou jako jejich vlastníkem (§ 12, § 15 ozn. D.) složeny do depozita u Všeobecné dělnické záložny v Praze, odkud byly později převedeny na Českou státní spořitelnu a posléze v roce 1993 - již v průběhu dříve zmíněného sporu ministerstva financí s ČSSD - byly na příkaz ministra financí předány do Státního archivu v Praze, kde se v počtu 3.497 ks jako archiválie nacházejí dosud; v době od deponování akcií u peněžního ústavu dispozice s nimi byla podle zákona v zásadě možná jen „v mezích, jež stanoví ministr“ (§ 19 odst. 1 ozn. D.); pokud však jde o akcie stěžovatelky, taková dispozice s nimi do doby uložení v archivu zjištěna nebyla.

Zákon o (druhé) peněžní reformě č. 41/1953 Sb. pohledávky a závazky z tuzemských cenných papírů v povinné úschově dle vpředu označeného dekretu zrušil [§ 7 písm. b)], čímž dotčené akcie ztratily charakter cenného papíru; zákon o vlastnictví k akciím jako k takovým mlčí.

2) Stran problematiky právní existence stěžovatelky

Stěžovatelka jako akciová společnost (Cíl a. s. v Praze) vznikla a akcie na majitele vydala v režimu zákona č. 1/1863 ř. z. (obchodní zákon) a režimem tohoto zákona se řídila a spravovala, přirozeně že ve znění doplňků a novel, jak k nim postupem doby docházelo (ty se však posuzovaných otázek nikterak nedotýkají), a to až do doby, kdy byl tento zákon zrušen a kdy nabyl účinnosti zákon o akciových společnostech č. 243/1949 Sb.

Po době nesvobody (D. prez. č. 11/1944 Úř. věst. čsl., vl. nař. č. 31/1945) stěžovatelka usnesením správní rady ze dne 27. června 1948 upravila své právní poměry ve shodě se zákonem č. 200/1946 Sb. a přesto, že po únoru 1948 po znárodnění své tiskárenské části a po převzetí veškerého jejího zařízení národním podnikem Svoboda (zpětně ke dni 1. ledna 1948, vyhl. č. 2289 ze dne 10. září 1948 o znárodnění podniků podle zák. č. 1234/1948 Sb.) nevyvíjela nijakou činnost (poslední valná hromada se konala 13. srpna 1948), k jejímu zrušení jako nečinné akciové společnosti nedošlo [§ 3, § 4 odst. 1, § 13 odst. 1 písm. b), § 17 odst. 3 zák. č. 243/1949 Sb.].

Z těchto skutkových zjištění lze již na tomto místě učinit závěr, že stěžovatelka jako akciová společnost

a) dosud právně existuje a jako taková má také právní subjektivitu, že

b) Lidový dům a s ním spojené další nemovitosti podle pravomocného rozhodnutí obecných soudů tří stupňů (věc 16 C 560/93 Obvodního soudu pro Prahu 1) vlastnicky nenáleží českému státu, ale že podle stavu v pozemkové evidenci jsou vedeny jako její vlastnictví, a konečně že

c) není zde jiného subjektu, který by vlastnický nárok ať již k nemovitostem nebo k akciím stěžovatelky uplatňoval.

Jakkoli otázka vlastnictví k nemovitostem problematikou spojenou s ústavní stížností prolíná, není pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti rozhodující; těžiště posouzení věci Ústavním soudem spočívá v otázce, zda obecné soudy, které zastavily řízení o provedení zápisu změn v obchodním rejstříku (v oddílu B XXVI ve složce 240 Krajského obchodního soudu v Praze), postupovaly ve shodě se zákonem a způsobem ústavně souladným a zejména, zda svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, příp. vedlejšího účastníka České strany sociálně demokratické.

II. Rozhodnutí obecných soudů a podstata jejich odůvodnění

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že

a) Krajský obchodní soud v Praze (v usnesení ze dne 25. září 1996), s odkazem na ust. § 155 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., dovodil, že ing. Zemana, ing. Nováka a RNDr. Havlíčka nelze považovat za oprávněné členy statutárního orgánu stěžovatelky, neboť ti byli sice jako noví členové statutárního orgánu zvoleni na shromáždění ČSSD dne 26. ledna 1995, nicméně nešlo (v intencích obchodního zákoníku - § 190) o rozhodnutí jediného akcionáře vykonávajícího působnost valné hromady, protože nikdo z přítomných se nemohl prokázat akciemi společnosti (stěžovatelky), na něž jsou práva z akcií vázána.

b) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací sice nesdílel sub. a) naznačené závěry soudu I. stupně [dospěl k závěru, že nuceným deponováním akcií a posléze ze zákona (§ 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 41/1953 Sb.) došlo sice k zániku pohledávek a závazků z deponovaných akcií, nikoli však k zániku akcií jako takových, a proto ani nedošlo k zániku vlastnického práva k nim], odmítl důvod zastavení řízení spatřovaný soudem I. stupně v tom, že ČSSD jako (jediný) akcionář se na shromáždění dne 26. ledna 1995 nemohl prokázat (deponovanými) akciemi, přesto však rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil; za základní otázku totiž označil, „zda ČSSD je právním nástupcem Čsl. sociální demokracie jako původního vlastníka akcií a tudíž, zda mohla na shromáždění dne 26. ledna 1995 vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi stěžovatelky“.

Takto položenou otázku zodpověděl odvolací soud záporně, když dospěl k závěru, že „ČSSD je sice ideovým pokračovatelem Čsl. sociální demokracie, není však jejím pokračovatelem právním“; tento svůj závěr opřel o zákon o politických stranách (č. 15/1990 Sb.), který interpretoval tak, že za kontinuitní se stranami existujícími před účinností tohoto zákona lze pokládat jen ty strany, které ke dni jeho účinnosti již existovaly (§ 9 odst. 1 ozn. zákona), totiž Čsl. stranu lidovou, Čsl. stranu socialistickou, Demokratickou stranu, KSČ a Stranu svobody; protože ČSSD mezi takto zákonem vypočtenými stranami uvedena není, sluší ji pokládat ve smyslu zákona za nový subjekt (§ 2 až 4, § 9 odst. 2 ozn. zák.), což ji z právního nástupnictví k Čsl. sociální demokracii z doby před únorem 1948 vylučuje.

Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání připuštěném odvolacím soudem, řízení o něm zastavil s odůvodněním, že (v současné době) deponováno je toliko 3.497 ks akcií, a proto, „dokud nebudou zbývající 3 akcie nalezeny (příp. umořeny - § 185i a násl. o. s. ř.), nelze prokázat, že ČSSD je jedinou akcionářkou“; z toho posléze Nejvyšší soud usoudil, že i kdyby „ČSSD byla právní nástupkyní původní jediné akcionářky, nemohla by vykonávat působnost valné hromady (§ 190 obch. zák.)“ a zejména, že osoby, které podepsaly plnou moc advokáta k podání dovolání, nebyly řádně ustanovenými členy statutárního orgánu stěžovatelky, a protože v současné době neexistuje jiná osoba oprávněná jménem stěžovatelky udělit jí (k podání dovolání) plnou moc, nebyla splněna jedna ze základních podmínek řízení o dovolání, totiž zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodovací důvody obecných soudů lze tudíž shrnout tak, že k zastavení řízení o návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku (případně o dovolání) obecnými soudy došlo proto, že

a) Krajský obchodní soud v Praze založil své rozhodnutí na tom, že navrhovatelé nebyli řádně do funkcí stěžovatelky ustanoveni proto, že při jejich volbě (26. ledna 1955) nebyly řádně vykázány akcie,

b) Vrchní soud v Praze, odmítnuv závěry soudu I. stupně, nepokládal ČSSD za právní nástupkyni jediné akcionářky, tj. Čsl. strany sociálně demokratické,

c) Nejvyšší soud - ze ztráty 3 ks akcií (z původních 3.500 ks) ČSSD vyvodil neplatnost plné moci zástupce stěžovatelky jako dovolatelky a z tohoto formálního důvodu řízení o dovolání zastavil, aniž by se dovolacími důvody stěžovatelky jakkoli zabýval.

III. Procesní postup Ústavního soudu

Ústavní soud sám ex officio, příp. k návrhu stěžovatelky, doplnil dokazování:

a) sdělením Ministerstva vnitra České republiky, zda Československá strana sociálně demokratická žádala o vydání v archivu deponovaných akcií, v kladném případě uvedení důvodu, proč jí akcie nebyly vydány,

b) stanoviskem Státního oblastního archivu v Praze ke ztrátě 3 ks akcií stěžovatelky,

c) zprávou o právním režimu České strany sociálně demokratické v zahraničí od ministerstva zahraničí (tituláře ve Velké Británii) a

d) podrobnějším vyjádřením právního zástupce stěžovatelky co do právního postavení České strany sociálně demokratické v zahraničí, a takto

- necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zákona) - zjistil:

ad a) Ministerstvo vnitra - archivní správa odmítla vydání listin (akcií) s odkazem na zákon č. 591/1992 Sb. (§ 97), z něhož usoudila, že posuzované akcie byť ztratily hodnotu a charakter cenných papírů mají trvalou dokumentární historickou hodnotu a soudní spory nejsou podle ní dostatečným důvodem pro opačný postup,

ad b) že akcie stěžovatelky byly Státním oblastním archivem v Praze převzaty předávacím protokolem ze dne 17. dubna 1993 jako inventární celek bez kontroly jednotlivých kusů, že teprve z popudu Krajského obchodního soudu v Praze byly akcie přepočteny a že tak bylo zjištěno, že uschovávaná sada obsahuje 3497 kusů; o „nepřítomnosti 3 ks akcií“ není oblastnímu archivu nic známo a jejich ztrátu v archivu pokládá za vyloučenu,

ad c) právní zástupce stěžovatelky ve dvou obsáhlých podáních Ústavnímu soudu sdělil - stručně shrnuto - že předúnorová sociální demokracie po únoru 1948 svou činnost vyvíjela v exilu pod názvem Československá sociální demokracie v zahraničí, že své sídlo měla zprvu v Londýně, poté v Bonnu, Curychu a posléze ve Wuppertalu (SRN); zatímco v Londýně sídlila v propůjčených místnostech britské Labour Party, později měla své sídlo v bydlišti jejich tajemníků (JUDr. Šádka, JUDr. Tučky, JUDr. Hrubého a Jiřího Loewyho).

ad d) ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí, s odkazem na sdělení Ministerstva vnitra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Home office), že politické strany se nikdy v historii Spojeného království Velké Británie a Severního Irska neregistrovaly.

Otázku, zda a v kladném případě jakému cizozemskému právnímu režimu byla Čsl. soc. dem. v zahraničí podrobena [srov. ad d)], právní zástupce stěžovatelky sice pominul, nicméně o její organizaci a o otázkách s ní spojených nabídl Ústavnímu soudu důkazy jak listinami tak svědky.

Z listin předložených právním zástupcem stěžovatelky, tj. z cirkulářů Čsl. sociální demokracie v zahraničí ze dne 13. července 1993, ze dne 3. prosince 1993, ze dne 28. prosince 1994, ze dne 26. února 1995 a ze dne 8. dubna 1995 (č. l. 56a až n spisu Ústavního soudu) a dále z protokolu XXIV. (obnovovacího) sjezdu ČSSD (příloha 1 spisu Ústavního soudu), jakož i z organizačního řádu Čsl. sociální demokracie v zahraničí (č. l. 49a až d spisu Ústavního soudu) a z výslechu svědků Jiřího Loewyho a PhDr. Jaroslava Kohouta (č. l. 81 až 85 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud vzal za prokázáno, že Československá soc. demokracie po násilném obsazení Lidového domu ozbrojenou složkou KSČ (Lidovými milicionáři) a po rozehnání její domácí členské základny a po rozvrácení jejich organizačních struktur na území tehdejšího československého státu, tedy po jejím protiústavním umlčení, přenesla svoji politickou činnost do zahraničí, a že tam se ve svém vnitřním životě řídila od roku 1949 organizačními řády, které byly postupně novelizovány (naposledy v roce 1983).

Pokud jde o její politickou činnost navenek, měla Československá sociální demokracie v zahraničí své přiměřené zastoupení v mezinárodních organizacích (COMISCO, později Socialistické internacionále apod.) vydávala různé tiskoviny (Demokracie a socialismus, Právo lidu) a takto svou politickou činností - též ve spolupráci s částí své někdejší domácí členské základny - usilovala o uskutečnění svých politických záměrů.

Podle posledního organizačního řádu nejvyšším orgánem této strany byl její sjezd (čl. III. odst. 1), jehož se měly právo zúčastnit stanovené subjekty [členové Ústředního výkonného výboru, delegáti zemských organizací a další dle čl. III odst. 1 písm. a) až c)].

Rozhodování o běžných záležitostech bylo svěřeno předsednictvu Ústředního výkonného výboru voleného sjezdem, z jehož středu volbou vzniklo předsednictvo (9 členů a předseda).

Členství v exilové straně vzniklo za stanovených podmínek přijetím kandidáta buď Ústředním výkonným výborem nebo zemskou organizací.

Takto lze mít za prokázáno, že exilová Čsl. sociální demokracie vybudovala svoji zahraniční organizaci na demokratických zásadách, že v exilu pokračovala ve své doma násilím přerušené politické činnosti, o čemž mimo jiné svědčí i číslování jejích sjezdů navazující plynule na poslední sjezd ve vlasti, a že se ve svém vnitřním životě řídila obvyklým právně závazným režimem (stanovami), což vše - posuzováno vnitrostátními aspekty s odhlédnutím od důsledků plynoucích z násilného zvratu ve státě z února 1948 - jí podle přesvědčení Ústavního soudu dává ve smyslu předúnorového nazírání charakter právnické osoby s politicky vyjádřeným cílem dosíci osvobození čsl. státu od násilím zavedené diktatury a obnovení jeho plné státní suverenity a demokratického zřízení.

Pokud jde o dobu po listopadu 1989 má Ústavní soud z označených důkazních pramenů za prokázáno, že Čsl. sociální demokracie v zahraničí si po jistou dobu „jako samostatný subjekt zachovala dosavadní organizační strukturu“, že v Ústředním výkonném výboru Čsl. strany sociálně demokratické měla status zahraničního regionu, že vůči této straně obnovivší politickou činnost na území čsl. státu v dubnu 1990 měla jisté jak ideové, tak personální výhrady, což ji pro „rozpaky nad vývojem a profilem ČSSD“ vedlo k rozhodnutí pokračovat ve své činnosti jako samostatná politická strana s jistým zastoupením v orgánech ČSSD, nicméně že posléze rozhodnutím svého členstva z dubna 1995 ukončila svoji činnost a částí svého členstva vplynula do ČSSD.

IV. Rozhodovací důvody Ústavního soudu

S výhradou naznačenou již v úvodu (sub. II) nelze otázku vlastnictví k Lidovému domu a k dalším s ním svázaným nemovitostem ponechat zcela stranou a opomenout tak jejich zcela zřejmou vysokou hodnotu a také historické souvislosti, za nichž je předchůdkyně nynější ČSSD nabyla a zejména pak ty, za nichž byla užívání tohoto majetku očividně protiprávním způsobem zbavena; důsledně vzato, rozhodnutí obecných soudů, byť z různých důvodů, z majetku značné ekonomické i historické hodnoty vytváří v současnosti „věc bez pána“, navzdory tomu, že vlastně shodně konstatují, že jejich vlastníkem je právnická osoba (a. s. Cíl), za níž však v současné době není nikoho, kdo by jejím jménem mohl platně jednat.

Vzhledem ke skutkovým zjištěním, k nímž Ústavní soud nad rámec zjištění obecných soudů po doplnění řízení o ústavní stížností dospěl, jeví se však posléze zmíněný základní aspekt plynoucí z rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů jako neúplný a nepřesvědčivý, a to již proto, jak důvodně tvrdí stěžovatelka, že opomíjí historické souvislosti a zejména mimořádnost situace, v níž se Československá sociální demokracie, jako z veřejného (ústavního) života čsl. státu násilně vytěsněná politická strana po únoru 1948, ocitla.

Lze pokládat za notorietu (§ 121 o. s. ř., § 63 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), že sociálně demokratické strany obecně byly v očích komunistických stran nepřáteli „pracujícího lidu“, že komunistické strany je pokládaly za rozbíječe jednoty dělnické třídy a dělnických hnutí; tento antagonismus projevuje se historicky od samotného vzniku komunistických stran jak v oblasti politické ideologie, tak později i v mezistátních mocenských mechanismech, zejména poté, co v mocenské oblasti bývalého SSSR dospěly komunistické strany jako „předvoj dělnické třídy“ k moci ve státě a začaly prakticky uvádět v život svou třídně zaměřenou doktrínu o „budování socialismu“ jako vývojově předcházející fáze komunismu. Zásady třídního boje a vůbec komunistickým stranám vlastní představy (a pozdější jejich uskutečňování) o diktatuře proletariátu vtělené do řady teoretických děl Marxem a Engelsem počínaje a ku příkladu Stalinem a Leninem v jejich vlastním pojetí konče, v oblasti státní moci byly vřazeny do celého právního systému a zejména do praktické činnosti jejich mocenských orgánů.

Touto ideologií usměrňovanou nadnárodními (nadstátními) organizacemi (Kominterna apod.) a později aplikovanou přímo ve stranických a státních orgánech, VKSb, resp. SSSR jako rozhodující velmoc, účinně ovlivňovaly ostatní komunistické strany a později - po skončení druhé světové války - SSSR touto svou ideologií mocensky ovládly beze zbytku celý geopolitický prostor východní a střední Evropy.

V těchto intencích postupovala vůči Československé straně sociálně demokratické i Komunistická strana Československa, jíž - zejména po mocenském zvratu ve státě v únoru 1948 - nic nebránilo v praktickém uskutečňování „jednoty pracujícího lidu“ se všemi dostatečně známými důsledky, které z její ideologie a politických záměrů vyplynuly; pro Československou stranu sociálně demokratickou to znamenalo nejen konec její samostatné politické činnosti na území čsl. státu, ale - co do nikoli zanedbatelné části jejího členstva - také jeho pronásledování a vydání represi státní moci, jak o tom mimo jiné dostatečně svědčí dlouhá řada politických procesů, včetně procesu s posledním jejím předsedou Laušmanem.

V těchto souvislostech proto nelze stěžovatelce upřít důvodnost jejího tvrzení, že Československá strana sociálně demokratická byla na území čsl. státu umlčena násilně, že rozhodnutí tzv. sjezdu zastupitelstva jako rozhodnutí orgánu, který její stanovy neznaly, bylo jen chabým pokusem dodat jakéhos takéhos zdání legality jejímu zániku jako politické strany a že jistá část její reprezentace uchýlila se do zahraničí se záměrem tam v činnosti na území ČSR (ČSSR) zakázané strany pokračovat, byť zprvu a i později na dlouhou dobu bez reálné naděje na úspěch.

Těchto skutečností si ostatně byl obecný soud II. stupně zřejmě vědom, jestliže usoudil, že dnešní „ČSSD je sice ideovým pokračovatelem Československé sociální demokracie, nicméně není jejím pokračovatelem právním“.

Posléze uvedenému závěru obecného soudu však Ústavní soud nepřisvědčil.

Mimořádnost politické situace nastalé ve státě po únoru 1948 a - posuzováno kritérii ústavnosti - její v demokratických mechanismech nepředstavitelná ústavní petrifikace (čl. 4 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) a v neposlední řadě také svévolný a od vlastního právního režimu začasté odtržený výkon státní moci (sr. § 1 zák č. 480/1991 Sb.) pro svou váhu a význam - na rozdíl od obecných soudů uchýlivších se k rigoróznímu výkladu pozitivního práva - nedovolují Ústavnímu soudu, aby je přehlédl.

Jestliže mocenským zvratem z února 1948 došlo v čsl. státě k situaci, kdy KSČ se stala nejen politickým hegemonem, ale postupně jako taková zmocnila se i samotného státu a, vytvořivše v duchu své ideologie vlastní (spíše však z VKSb, příp. z KSSS importovaný) jeho „lidovědemokratický“ model, mocensky vytěsnila z politického a státního ústrojenství jeden ze základních aspektů politického uspořádání demokratického státu, dle něhož „každá politická strana již pojmově předpokládá existenci alespoň jedné protistrany, a v němž již proto nemůže být za stranu pokládána politická skupina, která došedši k moci, vyloučí existenci všech ostatních stran“ (Weyr), jde ústavně o tak mimořádně závažnou nejen politickou, právní, ale - a to především - neobvyklou ústavní situaci, že pro pozdější nápravu důsledků z této mimořádnosti plynoucí nelze vystačit s obvyklou aplikací pozitivního práva; řečeno jinými slovy, jestliže se mocenským zvratem stanou ve státě z politických odpůrců jedné politické strany nepřátelé samotného státu, a jestliže podle toho tato strana s nimi také zachází, a konečně jestliže stát sám jak v jednotlivých složkách, tak ve svém celku nabude podoby a charakteru státu totalitního, nelze poraženým politickým odpůrcům obecně upřít právo na to, aby - zpravidla mimo dosah mocenských orgánů totalitního státu - v přiměřené organizační formě a způsobem, které jim poměry dovolí, usilovali o dosažení stavu quo ante.

Tento základní teoretický předpoklad a nepominutelný atribut ústavnosti nebylo možno při úvahách nad posuzovanou ústavní stížností opomenout.

Jestliže se části politické reprezentace, ve vlasti násilně potlačené politické strany po obtížích a rozmíškách obvyklých v případech exilové činnosti, podařilo tuto stran ustavit v zahraničí, a jestliže se jí posléze podařilo navázat a udržovat rozličné mezinárodní vztahy jako mimo mocenskou sféru SSSR uznávané politické strany, je zřejmé, že v této činnosti (obdobně jako ve vlastní činnosti politické) vystupovala tato exilová politická strana v rozličných vztazích jako samostatný nejen politický, ale současně i jako právní subjekt, jemuž by v intencích tehdy platného vnitrostátního práva bylo třeba přiznávat ve smyslu nauky a shodné jurisdikce obecných soudů z doby před násilným zvratem z února 1948 právní subjektivitu ad hoc, když jinak postavení a vztahy politických stran až do vydání zákona o politických stranách (č. 15/1990 Sb.) nebyly v oblasti českého (československého) práva upraveny.

Tento aspekt, a spolu s ním i zkušenosti s odbojovou exilovou činností, na které je historie českého (československého) státu tak bohatá, kdy otázky spojené s platností a kontinuitou potlačeného domácího práva bylo nezbytné zejména pro foro externo opakovaně řešit (srov. kupř. Prozatímní státní zřízení čsl. v Londýně za II. světové války a vůbec politické strany v exilu té doby apod.), nemohou zůstat stranou pozornosti ani v případě Československé sociální demokracie, zejména přidruží-li se k nim její exilová (a koneckonců i domácí) činnost, která má zřejmé znaky odporu vůči komunismu a která jako taková je podle zákona hodna úcty (§ 3 zák. č. 198/1993 Sb.); s přihlédnutím k tomu proto na z vlasti násilně vypuzený politický subjekt vyvíjející v zahraničí činnost v intencích svého politického zaměření s cílem dosíci zvratu v domácích poměrech je z hlediska českého (československého) právního řádu nutno nahlížet jako na subjekt, který v rámci této své činnosti je s to vstupovat do práv a závazků z této činnosti vyplývajících, a proto také z hlediska československého (českého) právního řádu je Čsl. strana soc. demokratická v zahraničí politickou organizací spravující se, bez ohledu na místo jejího působení, tímto právním řádem a svými stanovami, a je tedy samostatným a svébytným právním subjektem.

Na správnosti těchto závěrů nic nemění skutečnost, že ta část Čsl. strany sociálně demokratické, která ve svých organizačních strukturách zůstala po únorových událostech roku 1948 v dosahu státu a totalitních orgánů KSČ - za jisté součinnosti části svého vedení (Fierlinger, Laušman, Jankovcová a jiní) - „zanikla slučovacím sjezdem zastupitelstva strany dne 17. dubna 1948“; je tomu tak nejen proto, jak důvodně tvrdí stěžovatelka, že „sloučení“ vedlejšího účastníka s KSČ provedl orgán, který stanovy čsl. soc. demokracie té doby vůbec neznaly a tedy orgán k tomu neoprávněný, ale zejména a především proto, že onen „slučovací“ akt sám byl za již zmíněných okolností projevem a důsledkem očividně mocenské svévole KSČ.

Závěr odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze) vyslovený v odůvodnění jeho usnesení ze dne 1. července 1997, dle něhož ve smyslu zákona (č. 15/1990 Sb., resp. č. 424/1991 Sb.) politické strany, u nichž je dána kontinuita se stranami existujícími před účinností zák. č. 15/1990 Sb., jsou jen ty, které jsou v zákoně výslovně uvedeny (tj. Čsl. strana lidová, Čsl. strana socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana československá a Strana svobody) proto v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu neobstojí jak z důvodů již vyložených, tak také proto, že v souvislosti s již rozvedenými důvody nutno vzít v úvahu, že politické strany v označených zákonech vyjmenované, vyvíjející v letech 1948 až 1989 sice víceméně formálně jistou „politickou“ činnost, vždy však jen v těsném rámci vymezeném KSČ (čl. 4 úst. zák. č. 100/1960 Sb.), v tom či onom stupni a rozsahu byly v této své činnosti zatíženy zřetelnými důsledky politické podřízenosti, a tak - ostatně zcela ve shodě s ideologií a představami KSČ jako „vedoucí síly ve společnosti i ve státě“ - degradovaly ztrátou vlastní svobodné politické vůle na její „převodové páky“. Toto nelichotivé sepjetí s totalitním systémem lidově-demokratického a později socialistického státního zřízení přirozeně muselo být - po listopadu 1989 - vlastním očistným mechanismem a pod tlakem jiných politických sil rozrušeno natolik, aby politické strany a politická hnutí mohly být do budoucna ústavně odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) a zejména, aby sám politický systém mohl být za splnění dalších ústavních podmínek založen na volné soutěži politických stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Interpretace kontinuity zákonem vyjmenovaných politických stran podaná odvolacím soudem má nadto zvláštní povahu potud, že do ní, navzdory podstatným změnám v ústavním ústrojenství českého (československého) státu, implicite zahrnuje zcela zřejmé prvky „politické činnosti“ totalitního období.

Tento aspekt zasluhuje zvláštního zdůraznění, neboť závěry obecných soudů ve vztahu k současné České straně sociálně demokratické, jíž tyto soudy přes existenci a organizaci Čsl. sociální demokracie v zahraničí upřely právní kontinuitu s předúnorovou stranou, ve svých důsledcích a domyšleno do důsledku vedou k absurdnímu výsledku: strany (vyjmenované v zákoně) tak či onak - snad až na výjimky jednotlivců - poznamenané spoluprací s totalitním režimem nebo alespoň podřízením jemu, navzdory této skutečnosti mají být kontinuálně spojeny s jejich novým postavením v politickém spektru od totality osvobozeného státu, zatímco činnost a postavení exilové strany sociálně demokratické jako politického a právního subjektu (s právní subjektivitou ad hoc) ponechává stranou jakoby mimo oblast českého právního řádu, a to přesto, že její činnost, jak již řečeno, v oblasti českého právního řádu sluší pokládat za hodnou úcty. Protože ekonomický základ je pro činnost kterékoli politické strany nepochybně významným a spoluurčujícím faktorem, lze dovodit, že posuzovaná rozhodnutí obecných soudů svými důsledky zasahují omezujícím způsobem do politického systému státu, který - mimo jiné - je založen na volné soutěži politických stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Pod aspekty těchto úvah obdobně neobstojí právní závěry obecného soudu I. stupně a Nejvyššího soudu ČR pokud z nich vyplývají procesní vady z nedostatku procesní (aktivní) legitimace odvozené - co do vztahu ČSSD ke stěžovatelce - z toho, že při ustavení současných jejich orgánů, jako statutárních orgánů a. s. Cíl, nedisponovala tato strana jejími akciemi, na něž je výkon práv z akcií vázán.

Již v řízení před obecnými soudy bylo jako nesporné zjištěno, že až do doby dekretem presidenta republiky (D. č. 95/1945 Sb.) nařízené depozice byly všechny akcie a. s. Cíl v úplném počtu 3.500 kusů v rukou Československé sociální demokracie, která je také jako jejich vlastník v tomto počtu (úplné sadě) podle zmíněného dekretu složila do nucené úschovy; toto zjištění ani v řízení o ústavní stížnosti nedoznalo změn, a protože šlo o důsledek jednání přikázaného a pod sankcí vynuceného státem, je zřejmé, že odpovědnost za ztrátu 3 ks akcií, kterou se nepodařilo objasnit ani v řízení před Ústavním soudem, nestíhá deponenta, a že k této ztrátě došlo mimo jakýkoli jeho vliv; proto také za zmíněnou ztrátu nese odpovědnost depozitář, ať by jím byl peněžní ústav, či později, došlo-li ke ztrátě mimo jeho dosah, stát; odkazy obecných soudů na to, že ČSSD se při opětném ustavení statutárních orgánů a. s. Cíl akciemi nevykázala, resp. že nemá k dispozici plnou sadu vydaných akcií, proto za daných okolností nejsou namístě.

S přihlédnutím k tomu, jakož i k jinak správným skutkovým zjištěním obecných soudů a také k těm, které byly učiněny v řízení před Ústavním soudem, nutno dospět k závěru, že až do doby sjednocovacích aktů mezi Čsl. stranou soc. demokratickou v zahraničí a obnovenou stranou sociálně demokratickou na území českého (československého) státu svědčila práva z akcií k a. s. Cíl původní její vlastnici, tj. Čsl. sociální demokracii v zahraničí a že následně, po splynutí obou (dohodou mezi nimi z dubna 1995 a usnesením exilové strany o ukončení její činnosti v zahraničí z téže doby), přešla tato práva na nově splynutím dotvořený subjekt, jimž je v současné době Česká strana soc. demokratická; posuzováno z těchto hledisek je doba registrace této strany ve smyslu zák. č. 15/1990 Sb., resp. zák. č. 424/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela nerozhodná, neboť mimo důvody již vyložené - pro sloučení obou složek v podstatě jedné a téže politické strany - není nejmenšího zákonného, tím méně ústavního důvodu pro závěr, že práva z akcií plynoucí tímto sloučením zanikla a že v důsledku toho zanikla i dříve nabytá majetková práva očividně soukromé povahy, resp. že zaniklo vlastnictví z nich plynoucí.

Jestliže posléze v intencích svých stanov a ve shodě s obchodním zákoníkem (zák. č. 513/1991 Sb.) na shromáždění dne 26. ledna 1995 předsednictvo Ústředního výkonného výboru České strany sociálně demokratické podle zápisu z valné hromady společnosti ze dne 18. prosince 1996 přijalo rozhodnutí, jímž za vymřelé její statutární orgány ustanovilo orgány nové (poslední úprava správní rady v personálních poměrech v osobách dnes již nežijících členů byla provedena v říjnu 1948), nutno na takovéto rozhodnutí ústavně nahlížet jako na platné rozhodnutí jediného akcionáře (§ 190 obch. zák.), neboť průkaz o tom, že šlo o jediného akcionáře společnosti je dán nespornou skutečností, že akcie společnosti Cíl, které nebyly nikdy obchodovány, byly v úplném počtu 3.500 kusů složeny do zákonem nařízeného depozita, když dosud neobjasněná ztráta 3 kusů akcií v průběhu nuceného depozita, příp. z archivní úschovy není z uvažovaných hledisek podstatná a z důvodů již vyložených není rozhodující.

Dnešní ČSSD tak svědčilo a svědčí (bez ohledu na zánik práv a závazků z akcií jako cenných papírů) postavení jediné a výlučné akcionářky a. s. Cíl, a v důsledku toho také jednání předsednictva Ústředního výkonného výboru ČSSD dne 26. ledna 1995, též ve smyslu jejich současně platných stanov, mělo charakter valné hromady této společnosti (§ 190 obch. zák.), a v důsledku toho také osoby na tomto zasedání zvolené za její statutární orgány byly a jsou oprávněny za tuto společnost a jejím jménem jednat.

V takto rozvedených zjištěních a v jejich vzájemných souvislostech, jakož i v úvahách s nimi spojených, spatřuje Ústavní soud dostatek dobrých a rozumných důvodů pro závěr, že násilné odejmutí majetku Čsl. straně sociálně demokratické Komunistickou stranou Československa, potlačení její politické činnosti a posléze praktické její rozpuštění na území československého státu a konečně politická činnost Československé sociální demokracie v zahraničí, směřující k obnově demokratického zřízení a plné suverenity českého (československého) státu, jsou tak výjimečnými a výraznými skutečnostmi, které nejen z hlediska pozitivní právní úpravy a její přiměřené interpretace, ale také - a to především - z hlediska demokratických zásad, jimiž stát má být ovládán (preambule a čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), spravedlnosti a slušnosti, ve svých důsledcích vedou ke konečnému závěru o důvodnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, zejména je-li předchozími pravomocnými rozhodnutími obecných soudů (usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 - 32 Cdo 488/98-540, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1998 - 7 Cmo 586/96-480) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 1994 - 16 C 560/93) dáno, že posuzovaný majetek jako majetek v soukromém vlastnictví je mimo jakoukoli ingerenci státu a je-li pro rozhodovací důvody v tomto nálezu již vyložené zřejmé, že náprava násilím přivoděných důsledků svévole totalitní moci spočívá výlučně jen v pravomoci moci soudní, když jakékoli případné zásahy (rozhodnutí) moci výkonné či moci zákonodárné jsou z povahy věci vyloučeny. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že jinak zákonu odpovídající procesní postup naznačený v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu by za dané situace v samotném meritu věci vedl jen ke zcela zbytečným průtahům, pokud by ovšem vůbec byl s to přivodit rozumný výsledek. Je-li vlastnictví k majetku, případně jeho výkon přiměřenou správou vystaven ke škodě vlastníka pochybnostem po dobu delší 6ti let (spor o vlastnictví k Lidovému domu začal před obecným soudem I. stupně v říjnu 1993), ocitl by se zmíněný postup navíc v rozporu s ústavně chráněným právem na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod).

Je-li za daných okolností nepochybné, že Lidový dům spolu s dalšími nemovitostmi, jak již ostatně opakovaně řečeno, není ve vlastnictví státu, a že vlastnictví k němu má tak zcela zřejmý charakter vlastnictví soukromého, je zcela důvodné a namístě toto vlastnictví jako takové respektovat a posuzovat, a to se všemi důsledky, které z této skutečnosti vyplývají (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, § 123 a násl. o. z.), včetně práva na jeho řádnou správu, která, jak z přirozené povahy věci vyplývá, je podstatným a výrazným atributem vlastnictví, a kterou bez věcného či právního důvodu nelze potlačit nebo omezit.

Ochrana vlastnictví a respekt k němu, s nimiž je posouzení projednávané ústavní stížnosti úzce spojeno, bez ohledu na druh a povahu subjektu, jemuž vlastnické právo svědčí, jsou jedním ze základních postulátů (znaků) demokratického a právního státu, a proto - posuzováno kritérii ochrany ústavnosti - stěžovatelce (a obdobně ani vedlejšímu účastníkovi) za nesporné její právní existence jako akciové společnosti, jejíž statutární orgány vymřely, aniž pro důsledky vyplývající z protiústavní svévole totalitní moci mohly být dříve nahrazeny jinými, nelze odepřít právo takové orgány nově ustavit a jejich prostřednictvím pak vykonávat správu posuzovaného majetku.

Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud, neztotožniv se s právními názory obecných soudů všech tří stupňů jak co do právní subjektivity jediného akcionáře, tak co do důsledků jednání jejich nově ustavených statutárních orgánů stěžovatelky, příp. co do průkazu práv plynoucích z akcií, dospěl k již dříve zmíněnému závěru, že zastavením řízení o provedení zápisu změn v obchodním rejstříku, odepřely obecné soudy stěžovatelce ochranu jejich ústavně zaručených (vlastnických) práv (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), a to postupem, který není ústavně souladný (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); obecné soudy, byť každý z nich v důsledku jiného právního názoru, z nichž však žádný nebyl shledán ústavně souladným, tak rozhodly způsobem, který z hlediska ochrany ústavností republiky neobstojí. Proto všechna rozhodnutí obecných soudů, jak ve znělce tohoto nálezu jsou označena, byla zrušena [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 11. ledna 2000