Nářek milenčin
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nářek milenčin |
| Autor: | William Shakespeare |
| Původní titulek: | A Lover’s Complaint |
| Zdroj: | SHAKESPEARE, William. Historie. II, Básně. Praha : SNKLU, 1964. s. 515–526. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Klášterský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Od vrchu, jenž se klenul vyhlouben,
se ozvuk lkání z blízkého nes dolu;
mou mysl zaujal hlas dvojí ten
i uleh jsem naslouchat zvěsti bolu
a zrak můj bledou dívku postřeh spolu,
jak trhá psaní, prsten láme v dví,
vzbouřena vichrem, deštěm zoufalství.
Slaměný klobouk na své měla skráni,
by nesežeh jí tváře slunný jas,
v ní ještě vidět mnilo mysle zdání
sled strávených a v trosky padlých krás;
vše nepožal, co mládí počlo, Čas,
ni ta tam zcela mladost — přes zlý osud
čár jakýs mříží zprahlých let zřel dosud.
Šáteček, obrázky kde vtkány, dlaň
si častokráte k očím zvedá, tlačí
a hedvábné ty kresby jeho v sláň,
jež v slzy hořem zkulacena, smáčí,
a často hledíc, co je na něm, v pláči,
se stejně často, jak bol v hruď jí ryl,
hned dává v hlasný nebo tichý kvil.
Hned zvedala své oči vzhůru tak,
jak rychlopalná zbraň když k nebi střílí,
hned s kruhem země spjat byl bědný zrak
a časem správně hleděl opět k cíli,
leč potom zíral v stejnou dobu chvíli
na všecka místa, a přec nikam kol,
jak hled a mysl různě poplet bol.
Vlas nespuštěn, a přec ne řádně spjat
o ruce svědčil zdoby nedbající,
neb zčásti zcuchán zpod klobouku spad
a visel k její bledé, strastné líci;
část dál však tkvěla ještě na tkanici
a věrna poutu byla nadále,
ač spletena jen volně, nedbale.
Z košíčku brala dárky — byl jich pln —‚
tu perly černé, jantar, křišťál drahý,
a házela pak do řeky je vln,
na vlhkém břehu sedíc její dráhy,
jak lichvář přidávajíc vláze vláhy,
neb vládcova dlaň, jež je štědrá pouze,
kde vše ždá přepych, ne cos prosí nouze!
List lásky mnohý ve vzdechu a stoně
čtla, trhala a vrhla proudem v dál,
i mnohý prsten ze zlata a sloně
pak lámala a pohřbívala v kal;
leč našla listy, jež kdos krví psal,
v hedvábí zdobně s láskou zatočené
a na tajemství přísné zpečetěné.
Ty koupala v svých očí kaluži
a líbala a zase rvala již.
„Ó, zrádná krvi!“ lkala — „snůško lží,
co svědectví falešných uvádíš!
Sem černý hnusný inkoust patřil spíš!“
Tak dí, a hněv že došel k vrcholi,
ty řádky trhá v prudké nevoli.
Muž ctihodný své stádo poblíž pás,
byl světák kdys, jenž poznal v rušné změti
i dvůr i město a pak plynout čas
jen nechal, hledě, hodiny jak letí —
teď truchlícímu spěchal ku děvčeti
a zvědět touží s výsadou svých let,
co příčina a důvod jejích běd.
Se svahu vlek se o své silné holi
a po jejím sed boku opodál,
pak zase se jí táže, co ji bolí,
ždá, by v sluch jeho svěřila svůj žal,
zda vhodného by něco neshledal,
co v její strasti bylo by jí k léku,
jak slibuje již soucit jeho věku.
„Ach, otče,“ — ona dí — „ač na mně zříte
tak mnohých křivd a strastných hodin sled,
že stará jsem již, kéž si nemyslíte,
mne nezkrušil věk, ale tíha běd;
a doposud bych byla čerstvý květ
a svěží, kdybych v lásce vlastní líce
jen byla měla, nikoho však více.
Leč žel, dvoření juna, příliš časně,
jenž chtěl mne získat, přijímala jsem;
ten od přírody vnějškem nadán krásně,
že přecházel zrak před ním dívkám všem.
Byt nemajíc, svůj zvolila si v něm
stan Láska a tak v kráse jinochově
dům měla nový, božstvím vzplála nově.
Vlas jeho hnědý visel v kučerách
a na rty jeho hedváb jejich hází
každého větru sebelehčí tah —
co sladké je, lze konat bez nesnází.
Kdo zřel ho, myslí, že v říš kouzel vchází,
neb na jeho se tváři v malém tají,
co zdá se nám, že ve velkém zřít v ráji.
Znak mužství slabý jen se k bradě druží,
chmýr fénixův růst počal teprv tu,
vlas sametu na nevystižné kůži,
jež nahá předčí i tu zlobu rtů,
a přec i ta krás dodávala mu,
že pochybnosti marně láska plaší,
zda líp, jak je, neb bez ní byl by krašší.
Měl vlastnosti tak krásné jako zjev,
jak dívka mluvil, švitorná měl ústa,
leč muži pohnut, hřměl jak bouře hněv,
jak mezi dubnem — květnem bývá zhusta,
kdy sladký van, ač neklid větru vzrůstá.
Tak drsný způsob s právem mládí spjat
dal falši jeho skvělý pravdy šat.
Znal dobře jezdit a lid často řek:
‚Od jezdce má ten kůň svůj oheň žhavý,
je hrd, že taký ovládá ho rek,
ký krok a skok, ký běh a jak jej staví!‘
A z otázky té i spor povstal pravý,
zda pro jezdce ten oř si vede křepce,
či jezdec má um od dobrého hřebce.
Leč k jeho straně soud se sklonil: sám
zjev jeho vděku dodával a žití
těm příslušenstvím všem a ozdobám,
je v dokonalost povznes ve svém bytí;
vše zdoby teprv na něm krásněj svítí,
a přec mu vděku nepřidaly tím,
leč on sám lesku propůjčoval jim.
Tak důvodů sta jeho na jazyku
a otázek mu vážných, hlubokých
pádných soudů, odpovědí v mžiku
vždy spalo a se probouzelo v mih,
by smíšek v pláč, kdo pláče, propuk v smích,
mělť různý um a řeč tak způsobilou,
vše vášně ovládat své vůle silou.
Tož v srdcích všech, ať mladých, starých, vlád
a muži, ženy, okouzleni stejně,
s ním dleli v myšlenkách a napořád
mu sloužili a za ním táhli v hejně;
než přál si co, již dáno mu to přejně,
co on by řek, hádali každé doby
a z vlastních vůlí činili proň roby.
I obraz jeho mnohé získaly
a těšily jím zrak i mysl v taji,
jak představa když blázny ošálí
a pěkné věci, které vidí v kraji,
ta pole, domy za svoje když mají,
a jimi v zdání vládnouce, se stápí
ve větší slast než vlastník, jejž dna trápí.
Tak mnohá, jež se nedotkla ho, snila,
ach, slast, že srdce jeho panovnice;
mne samu bědnou, jež jsem volná byla,
jen sobě patříc, nikomu však více,
jal čár ten mládí a ten půvab líce,
a tak mne mocí kouzla svého splet,
že (stvol jen zbyl!) — jsem dala mu svůj květ.
Než do jeho jsem nevrhala cest
se ani v náruč jako jiných dosti,
v tom bránila mi moje vlastní čest,
ji v bezpečné jsem střehla vzdálenosti,
též mnohou hráz mi daly zkušenosti,
jak krvácet už dost jich nechal ten
skvost falešný a lásky jeho plen.
Než ach, z žen kterou výstrahy kdy hnuly,
zlu vyhnouti se, které určeno jí,
kdo nebezpečí přešlých proti vůli
si příklady dá hradit cestu svoji?
Snad rada zdrží mžik, co hřmít se strojí,
leč schvátí-li nás vášeň, škoda rad,
nás zostří spíš a vznítí častokrát.
Též nemůže nám uspokojit krev,
že máme vzdát se pro kýs jiných příklad
a míjet, co se sladký zdá nám zjev,
ze strachu před zlem, který má nás zviklat.
Ó, žádost nedbá na radu a výklad!
Jen chuť má, která nedá pokoje,
nechť Rozum pláče: To tvůj konec je!
Já říkala si: ‚Nevěrný to muž!‘
a svodů příklady mi byly známy,
i v jiných sadech že má květy už,
já zřela: zlatým úsměvem jen mámí,
a znala, přísahy že kuplířkami
a pouhou lstí jsou listy, slova jeho
a mrzkým plodem srdce svůdnického.
Svou pevnost dlouho držela jsem tím,
až naléhat tak počal: ‚Děvče zlaté,
měj soucit přece s mladým hořem mým,
mé nelekejtež přísahy tě svaté;
já k žádné nemluvil tak řeči vzňaté,
až dosud k hodům lásky byl jsem zván,
sám nesliboval, nezval, srdce pán.
Jsou krve hřích mé poklesky, jež zříš,
ne mysli mojí, která uchována,
nevzešly z lásky, ale z činu spíš,
kde lásku, věrnost žádná nemá strana.
Hledaly hanbu ty, jež stihla hana,
a tož čím míň zůstává hanby na mně,
tím víc jí na těch, kdož mne viní klamně.
Ač mnohé zřel jsem, srdce doposud
mi nezahřála jediná z těch žen,
mne v nejmenší nestrhla lásky trud
ni neunesla v kouzelný mne sen.
Já zranil je, sám zůstal nezraněn,
v jho srdce vrh jsem, mé však volné v pýše
dál velelo a vládlo, král své říše.
Hleď, daň, již slaly zraněné mi krásky,
ty bledé perly, rubínů těch krev,
ty značí, že mi daly vášeň lásky
v zardění, bolu; představují děv
těch bezkrevnou běl i nach jejich, zjev
což bázně je i cudnosti se rdící —
táboří v srdcích, bojují však v líci.
A hle, ty kadeře zde, v jejich vlas
kde zlatá nit se z lásky vplétá, stáčí,
ty od mnohých jsem dostal vzácných krás,
abych je přijal, prosily mne v pláči,
i s drahokamy, jež se do set páčí,
a se sonety, jimiž ozářena
těch kamenů všech povaha i cena.
Proč démant je tak tvrd a spanilý
a jaké vzácné vlastnosti v něm skryty
a smaragd chorý zrak jak posílí
tou svěží září, v zeleni své sytý;
blankytný safír, opál, jenž spjat svity
s předměty mockrát — kámen každý plál,
a vtipně pojat, sténal neb se smál.
Hle, vše ty vroucí lásky trofeje,
ty ztajených a smutných tužeb zkazky —
mne nutí cit můj, bych dál neměl je,
leč dal, kde sám se vzdávám bez otázky,
zde tobě, jež jsi vznik i skon mé lásky,
neb oběť tobě jsou ty okrasy,
když já jich oltář, ty má svatá jsi.
Nuž přijmi ve svou nevystižnou dlaň,
běl jejíž chválu vzletnou překonává,
své k službě všecky skvosty ty jak daň,
jež posvětila vzdechy srdce žhavá;
já též tvůj rob, jenž na rozkaz tvůj dává
se do díla pro svoji velitelku:
to jednotlivé vše je tvoje v celku.
Hleď, od jeptišky umělý ten tret,
od nejzbožnější sestry, jež kdy žila,
jež opustila vzácná dvorský svět,
kde krásou výkvět panstva pobláznila;
i nejskvělejším byla mužům milá,
leč hradila se chladem a pak v tiš
šla věčné lásce sloužit navždy již.
Než ach, má sladká — ký trud opustit,
co nemáme, krotit, co bez zápasu,
tvrz stavět, již nám nikdo nechce vzít,
zápolit klidně, kde z pout není třasu?!
Ta, pro pověst jež takou hledá spásu,
se ranám bitvy vyhne jistě všem,
ne silou svou však, leč v dál útěkem.
Ó, promiň, vpravdě chlubím se: když dík
náhodě jakés uzřela mne jata,
tu síla její zhroutila se v mžik
a z kláštera teď klece prchnout chvátá.
Zrak béře svatosti tak láska svatá!
By pokušení ušla, zeď kol zdvihla,
a teď vše zkusit ke svobodě tíhla.
Nuž, jak jsi mocná, ó, mne říci nech!
Ta puklá srdce, která pro mne žhnou,
své vlila zdroje v toku mého běh
a já svůj liji v hláď tvou nesmírnou.
Já vládnu jimi a ty vládneš mnou,
a tož nás všecky, vítězná, máš zcela
a chlad tvůj zhojí vše ta láska vřelá.
Já moc měl kouzlem svatou sestru splést,
jež v kázni, postu žila celý čas,
že zrakem svým se dala k lásce vést,
slib, posvěcení odhodila vráz.
Ó mocná lásko! Tobě mez ni hráz,
slib, prostor není ani pouto tuhé,
neb ty jsi vše a tvé je všecko druhé.
Když nutkáš ty, čím naučení tu
příkladů vetchých? Když tvůj plamen vzlétá,
jak chladné překážky tu majetku,
zákona, rodu, příbuzenstva, světa;
v tvých loktech mír, když hanba hrozí kletá
a řád a rozum, a tvůj sladí čár
bol všechen hořký, násilí a svár.
Nuž vše ta srdce, která k mému lnou,
teď krvácejí, zříce, jak mé puká,
a s prosbami se, vzdechy k tobě pnou,
by vůči mně zbraň pustila tvá ruka,
bys vyslechla má přání sladkozvuká
a dala v duši víru přísahám,
kterými stvrdím upřímnost, již mám.‘
To řka, on sklonil vlhké oči svoje,
jichž v tvář mou dosud upřen paprsek,
po každém líci potok z očí zdroje
mu slaným proudem řinul se a tek.
Ó, z řečiště ký proudu kynul vděk!
Ten křišťálově svítil v žhoucí růže,
jež planou zase vodou svého lůže.
Ach otče, jaké kouzla leží peklo
v té malé kapce slzy jenom jedné,
leč zátopou když sta jich v oči vteklo,
kde skála srdce, jež se nerozsedne,
a v které hrudi nevzplane to ledné?
Ó, dvojí vliv! Cud chladný, hněvu žeh
i nítí se i zháší v slzách těch.
Neb hleď, ač vášní se jen lstivě chvěl,
i rozum můj tu v slzy roztál taky,
já odhodila cudnosti své běl
a střásla plachý rozpak, odpor všaký.
Já před ním stejně, jak on, měla zraky
slz plné, ten však rozdíl v slzách byl:
mou slzou vzkříšen, svou mne otrávil.
V něm velké množství skryto jemných lstí,
jež nejdivnější formy berou na se,
tu ruměnec, tu slzy bolesti
neb bledost mdlob, a on, co právě zdá se
mu nejlepší, to bral, neb pouští zase,
rdí v řeči se, zrak bol mu zalívá,
neb bledne zas, tragicky omdlívá.
Tak ujít jeho všeničící zbrani
nemohlo srdce žádné na dostřel,
bral mírný, vlídný pěkné na se zdání,
a zahalen v něm, získal, koho chtěl.
Čeho si žádal, proti tomu hřměl,
a když plál nejvíc, chtíčem rozervaný,
chlad cudný chválil, horlil pro čest panny.
Tak nahý ďábel, skrytý ve hlubinu,
se odíval tu ve Vděku jen šat,
že nezkušený jako k cherubínu
zřel k tomu strůjci zla, jenž nad ním vlád.
Kdo nechtěl by tu lásce, prost a mlád?
Ach žel, já padla, a přec můj se hlas
ptá, co bych pro něj nepodnikla zas?
Ó, otravné ty slzy, jimiž jímal,
ó, klamný plam ten, jímž mu plála líc,
ó, lživý pathos, jenž mu z hrudi hřímal,
ó, jedový dech děravých těch plic,
ó, vše to vypůjčené, vlastní nic,
by zklamalo zas oklamanou v slovu
a získanou zas dívku svedlo znovu.“