Myška na zkušené/III

Myška na zkušené Antonín Klášterský
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Antonín Klášterský
Zdroj:	Klášterský, Antonín. Myška na zkušené. 1898. Str. 17–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V lesní chýži šero teskné
jako v liščím brlohu,
v oknech zář se nezaleskne,
nevidět z nich oblohu;
stále se v ní jenom stmívá,
do oken dub starý kývá,
v noci tady pláče výr;
a kol chýže za večera
rozpíná svá křídla šerá
jenom smutný netopýr.
Uvnitř všecko holá stěna,
začernalá, začazená;
pouze v koutě na ohništi
nějaká se miska blýští.
Všude pavouk sítě souká,
jemné sítě pavučí;
v tichu časem jenom brouka
smutný klepot zazvučí
ze stolice rozkýváné,
rozryté už červotočí,
když si večer, krb kdy plane,
chodbičku v ní novou točí.
U ohniště všecko šedé,
a tam nyní spí a přede
velký kocour, černý zcela,
mhouře svoje očka bdělá.
Jediný on tady bydlí
s ohyzdnou tou babicí,
na staré jež sedíc židli
laská jej tu, líbá, hřeje,
nejlepší mu sousto přeje,
hladí srsť mu, zářící
malinkými jiskérkami.
V bídné chýži žijou sami,
a ten kocour jako pes
všude chodí za svou paní,
poslušen jí na povel,
jakby všemu rozuměl, —
a když sama zajde v les,
nedočkavě čeká na ni.
A tak čekal také dnes.

Teď se vzbudil z nenadání,
očkem jizbu přeměří,
babice již, myšku v dlani,
vchází chýže do dveří. —
Kocour, dříve jako pěna,
vyskočil jí plesné vstříc,
vyhoup se jí na ramena,
třel se v její svrasklou líc,
černý dlouhý ocas zvedl,
kroutil jím a mňoukal, předl,
ale náhle zježil hřbet,
cítil myšku, která blízka
smrti, žalně v ruce píská,
zablýskal mu chtivé hled.

„Co pak dělal’s, Macku milý,
jistě se ti stýskalo,
a mně také v mnohou chvíli
cestou scházel’s nemálo.
Nu, tak vidíš, už jsem zpátky
a za to tvé čekání
nesu ti pro kratochvíli
a pro smls, můj Macku sladký,
tuhle něco ve dlani!“
Trochu dlaň jen otevřela,
kočka jako zdivočelá
již se sápe, tře a čichá,
že až malá myška tichá,
strachem chvíc se o své žití,
kocourův dech horký cítí.
Babice však zasmála se,
až se rty jí skřivily:
„Stloustne u nás v krátkém čase,
nyní ne, můj rozmilý,
její život tvým je, tvým,
dřív ti ji však vykrmím!“

Vyhledala malou klec,
byla stará, dřevěná,
a tam myška na konec
vpuštěna a zavřena.
Potom babka na ohništi
rozdělala oheň velký,
kocour vděčen za hod příští
třel se kolem živitelky,
jež se dala do díla,
přikládala, vařila,
divné písně při tom pěla
a na myšku zapomněla.

Malá myška ve vězení
na celém se třásla těle,
bez pomoci, bez přítele
v pasti, z které spásy není,
by byl kocour spokojen,
čekati má smrti den.
Pozdě nyní, příliš pozdě
v rukou zlé té babice
po starém že prahla hvozdě,
litovala velice,
a že vůbec opustila
pohostinný rodný krov;
mnohou slzu uronila,
pro domov, ach, pro domov!
Leč když babka tvrdě spala,
v spaní hlasně chrápala,
v žaláři svém myška malá,
nešťastná a zoufalá
vzpomněla si na své zoubky,
počla zkoušet klece sloupky,
dřevo hrýzt a hlodat sméle,
a hle, dřevo strouchnivělé
snadně se jí poddalo.
Zříc to myška, všecky síly
sebrala a hlodá s pílí,
zaplesala nemálo.
Tiše, aby kocour bdělý
práci její nezaslech,
nezbudil se na posteli,
kde si v sladkých hověl snech,
pracovala bez ustání,
až se první úsvit ranní
počal krásti po trámech.
Babka vstala, posnídala,
také myšce jísti dala
a pak si jí nevšímajíc,
v ruce černý chleba krajíc,
s kocourem jde do lesa.
Myška tiše zaplesá!
S novou chutí hlodá nyní,
až to zvučí celou síní,
stále víc a prudčeji;
dřevo praská, puká, stená —
nyní zmlkla, vyděšena
tichoučkými kročeji.
Velice se zprvu lekla,
že se vrací baba vzteklá
nebo kocour, ale pak
zablýsknul jí plesem zrak.
„Křečku! křečku!“ vzkřiknula,
„kde se bereš tady, brachu,
mněla jsem, že ležíš v prachu,
mrtvola již ztrnulá!“
— Nu, jak vidíš, žádný div, —
smál se křeček, — zdráv a živ,
na tebe jsem myslil v noci,
přicházím ti ku pomoci,
a jak vidím, jsi už v díle,
tedy dál jen, žádný žal! —
A již křeček statný vťal
v dřevo pasti zoubky bílé.
Hlodali teď vnitř i zvenčí,
a hle, dřevo již se tenčí,
otvor roste znenáhla,
a pak malou za chvilenku
byla naše myška venku,
z pasti se již protáhla.
Novým dýšíc žití blahem,
podlezla pak pode prahem
skulinou a s křečkem vpřed
v divoký se dala let.