Myška na zkušené/II

Myška na zkušené Antonín Klášterský
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Antonín Klášterský
Zdroj:	Klášterský, Antonín. Myška na zkušené. 1898. Str. 7–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nu, už myška vzbudila se? —
ptáte se mne, touhu v hlase,
abych dále povídal.
Mohl bych vám, škádle, říci,
že ji vidím ještě spící,
ale to bych věru lhal.
S jitřní září myška vstala,
umyla se, ulízala,
našla sobě něco k snědku
a pak zase hajdy ven,
do světa, jenž krásy chová,
vydala se chutě znova
vypit rozkoš do posledku
z kalicha, jenž přeplněn.
Ve snách se jí v noci zdálo,
že jí rovných v světě málo,
bohaté že její žití,
v dobrodružství že se řítí,
v nebezpečí neblahá,
ale všem že zraky vytře,
odvážlivě, chrabře, chytře
každou zlobu přemáhá,
a že pak se vrací v zdobě
z pouti, jež tak čarovnou,
domů zas, kde myšky sobě
zvolily ji královnou.
Krásný sen — kéž jen se splní!
myslí sobě myška teď —
obilíčkem, jež se vlní
jako pohyblivá zeď,
běží dál a zaplesá,
sotva vběhne do lesa.
Bože, tady teprv krásně!
žasne, vzdychá, točíc hled,
s větví plynou tmavé třásně,
rosa zdobí každý květ,
a ten mech jak tady září
a jak měkký, na polštáři
jakby sobě docela
malá myška hověla.
A jaké tu ticho všude
v šerém lese kol a kol,
tu jen větřík sobě hude
na list nebo trávy stvol.
V tichu tom však život mladý,
plný práce, plesu, vnady,
kvítí vůní oddýchá,
včelka pije z kalicha,
s šídlem chvátá vosa zlatá,
motýl kolem pospíchá.
Co by mohla zřít a chápat
z toho všeho za pecí? —
myslí myška, dobrý nápad
měla věru: utéci!
Trochu sic ji poplašila
veveřice jakás čilá,
která k myšky zděšení
spustila se po kmeni,
ale strach ten přešel záhy,
přelít jako pouhý dým,
a dál myška v den se vlahý
brala klusem veselým.
Hopkovala, tančila
rozpustilá, rozmilá;
tanečníci, v lese spící,
vzhůru! jde vám posila!
U pěšinky jedné zpráhlé
zastavila krok však náhle.
Co to vidí? Na trávě
mrtvé myšky tlí tu tělo,
jež se celé uzardělo
od ran těžkých krvavé.
Nad ní, pod ní v záři žhoucí
pracovali malí brouci,
hrobaři ti lesa malí
mrtvou myšku pohřbívali.
Jaký obraz! V zmatku plachém
urychlila myška klus,
celičká se třásla strachem,
les se jí zdál plný hrůz,
pryč, jen pryč, jen ven už z lesa
od té strašné mrtvoly.
chtěla, ač už mdlobou klesá,
raděj nazpět do polí.
Ale marný chvat a touhy,
les byl dlouhý, dlouhý, dlouhý,
a čím dále myška spěla,
tím byl hlubší, víc se tměl;
myška naše dřív tak smělá
nevěděla kam, ó, žel.
Na trávu si sedla měkkou,
vypuknula v tichý pláč:
Že jsem šla pouť na dalekou
nezůstala doma radš! —
„Co pak pláčeš, myško šedá?“ —
v tom tu zavzněl tichý hlas,
myška plaše očka zvedá,
leknutím chce prchnout zas.
Ale již jí nenadále
útěk brání zvíře malé:
„Neutíkej, bláhová!
Křeček jsem, ten neublíží,
jen mi pověz svoji tíži,
rada má ji pochová.“
— Ach, můj křečku, zbloudila jsem,
vece myška smutným hlasem,
zbloudila jsem a mám hlad. —
„Inu, to věc šlakovitá.“ —
odpověď jí křeček skytá, —
„sám též nevím, kam a kudy,
pojď však se mnou, štěstí snad
bude přát nám lépe dvěma,
strachu křeček nikdy nemá!“ —
Na setlelém lesa listí
křeček dal pak myšce jísti,
neboť v torby na pouť v dál
hojnost sobě zrní vzal.
A když hlad se stišil její,
myška malá veseleji
pohlédla zas do světa;
s křečkem dále v lesním stíně,
hopkuje si po pěšině,
houštinou se proplétá.
Cestou myška vyprávěla
osudy své křečkovi,
útěk svůj a jak se zcela
vážně v dálku hotoví.
Křečka její hovor bavil,
zasmál se a potom pravil:
„Také já jdu na zkušenou,
milá myško, jako ty,
za zlámanou sotva grešli
stojí domov, tedy chceš-li,
půjdem spolu každou změnou,
v radosti i trampoty.“ —
Myšce hned to bylo vděk,
křeček se jí zdál být rek,
a že našla přítele,
cupala zas vesele.
Ale marně těšila se,
zubožené zvířátko,
jak je svedl, tak je zase
odtrh osud za krátko.

Lesem statně klusali,
do vrchu i se skály;
ó, již brzo z lesa budou,
chýž jim kyne z pozdálí.
Na pochod se dali nový,
novou sílu cítíce,
v tom však v cestu náhle z křoví
vkročila jim babice.
Vlasy měla jako hady,
hnusný vous jí visel s brady,
obočí jak ze smůly;
a ty oči její v hledu
měly tolik zla a jedu,
zeleně jí planuly.
Myška s křečkem rychle skočí
stranou, by se ukryli,
však ty oči, zlé ty oči,
ostré oči jako jehla
mžiknutím je spatřily.
Baba myšku proutkem šlehla,
a hle, myška, jen se chvíc,
nemohla už s místa víc.
Nyní bába níž se kloní,
žlutou rukou sáhla po ní,
již ji svírá ve dlani;
směje se, jak myška kňučí,
a ten její smích tak zvučí,
jako krákot havranní.
„Utíkat bys chtěla, hloupá,
co ti to jen v mysl stoupá,
nevíš, co mám kouzla v proutku?
Tak jen seď už nepohnutě,
z cesty domů přinesu tě,
svému Macku na pochoutku!“ —
Necitelná jako skála,
táhla s myškou ubohou,
ale v tom se rozesmála:
zřela křečka u nohou.
Ten ji nechtěl pustit dál,
na svých zadních nožkách stál,
pištěl, prskal odhodlaně,
vyprostit chtěl myšku z dlaně.
„I ty zmetku ledajaký!
schovej se radš do koutku,
nebo tebe chytnu taky,
holou dlaní, bez proutku!“ —
A když křeček nechce s místa,
lapit ho se bába chystá,
shýbla se a hmátla v prst,
ale v tom již vzkřikla divě,
zaskučela bolestivě,
křeček se jí zakous v prst.
Rukou svojí máchla rázem,
až se křeček svalil na zem,
a co ležel v mrákotách,
sama s myškou v druhé ruce
vykročila z lesa prudce,
kde jí kynul chýže práh.