Moderní pohádky/O Svratce, rusalce

Moderní pohádky Teréza Nováková
Bajka o pošetilém ptáčeti	O Svratce, rusalce	Pohádka o Kráse

Údaje o textu
Titulek:	O Svratce, rusalce
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 85–99.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1894. Poprvé otištěno v „Pracovně“ 1895.

Vysoká hora pne témě k oblakům, a po jejím úbočí prostírá se hluboký a rozsáhlý les. Jeho mohutné stromy stojí jako neprostupná hradba, temná a s větví zář slunce láká odlesk kovový; jeho půda pokryta hustým a vysokým mechem, v němž vždy mezi útlými stonky třpytí se duhově na tisíce krůpějí. Tu onde mezi tlumem stromů do mechové půdy zaryta skupina tvrdých skal, buď do široka rozložených aneb směle sestrojených z obrovských vrstev a pitvorných balvanů. V trhlině zapadlo semeno s velikých smrků, jedlí a borovic a vzrostlo v tenké a zkroucené stromky, na povrch skal z půdy lesní připlížil se mech i lišejník a dělí se o tvrdou podušku s drobným borůvčím a se spanilými kyticemi kapradin. Mezi větvemi za časů teplých poletuje ptactvo a prozpěvuje cvrlikavě; někdy vání větru zaklátí pod horou zelenými stromy-velikány a zcuchá listí nízkých keřů a bylinek, — jemně pak a slibně bublají tu studánky, zasazené hluboko v mechovitou půdu. Jsouť ony nejlíbeznějším tajemstvím hvozdu pod horou, v nich klokotají podivné zvěsti, k nim stonky květů lesních kloní se v zadumání, v jejich hladině i bledý paprsek měsíce a svit hvězd odpočinku si dopřávají na své poutí stmělým lesem.

Jest zřídel těch bublavých rozseto pod horou několik; jedno stříbrem se lesknouc, přibralo si jméno od ušlechtilého kovu, jiné napolo se skrývá pod skalkou šedou, třetí obráží podobu velikého ohnutého javoru vodami svými.

Co asi vypravují tajemně klokotající studánky? Šeptají o moci veliké matky země, jež velí obrovskému boru růsti a drobnému mechu šelestiti, a k jejíž hrudi i ony jako průhledné drahokamy jsou připiaty; šeptají o snivých rusalkách, jež na jejich dně vyvolily si obydlí a které jsou zpěvny jako voda lesních zřídel, lepé a štíhlé jako jedle pod horou a líbezny jako květy pomněnek, vrbice a zvonků, jež obrůstají hladinu.

Studánka pod křivým javorem bublá a klokotá nejtajemněji; umí vypravovati zvěsti dlouhé a obsažné, jimž pozorně naslouchá šumící les, mlčenlivé skály i drobná havět bylinná.

Zrodiloť se v jejích průzračných vodách rusalčí dítě bílých údů, temných kadeřavých vlasů a velikých, černých očí, do zelena se měnících. Dospívalo tiše na dně zřídla, hrálo si se zrnky písku, s vodním hmyzem a někdy toužebně upíralo svůj nyvý zrak jemně zčeřenou hladinou do okolního lesa.

Leč čím dále, tím se mu mateřský klín studánky zdál těsnějším a celý ten okolní lesní svět s obrovskými svými stromy velikolepějším a vábnějším. I vystoupilo jednoho dne, puzeno prudkou touhou, rusalčí děcko z klokotavého zřídla a vydalo se na pout neznámým mu krajem. Bylo dospělo na dně tichých vod v urostlou, spanilou dívku; jako úběl svítily se okrouhlé údy, dlouhý černý vlas ve vlnách spadal až k malým nožkám a napolo halil luzné tělo, oděné v roucho blýskavé, zelené, z vodních řas utkané. Něžné ručky rusalčiny měly zarůžovělé dlaně a prsty, za svěžími rty bělaly se zoubky jako perly — ale nejkrásnější byly rusalčiny oči: brzy zdály se vyzařovati plný jas sluneční, brzy byly temny jako noc a jakoby naplněny sladkou slzavou touhou a zase dívaly se jako moudré oči mladých srnek lesních.

Těma očima čaruplnýma kolem sebe se rozhlížejíc, kráčela rusalka od rodné studánky lesem, prostírajícím se pod vysokou horou. Pohled v hradbu stromovou, na pitvorné skalní útesy i na rozkošný malosvět mechový, který rozhrnovala svou nožkou, lákal a blažil ji, leč více ještě oblažil luzný její zjev širý hvozd, v němž nenadále se objevila.

Kamkoli nohy její vkročily, za nedlouho místo suchého vřesoviště neb mechu objevily se dlouhé pruhy luk, zelených jako smaragd, na nichž vypučelo plno zlatožlutého, růžového a modrého kvítí. Skrytí srnečkové a srnky vyběhli ze skrýší a něžně líbali útlou nožku a průhledné prsty rusalčiny; ba i potměšilá liška vyhlédla z hradby skalní a zálibně utkvěla na luzném zjevu svým očkem. Ptactvo sneslo se s větví a hlasitěji notujíc svůj obvyklý zpěv, letělo před temnookou rusalkou, na černý vlas, na bílé čelo její usedali motýli ze všad se sletší, nádherný admirál, pestrobarevné babočky, aksamitový motýl smuteční, světlí běláskové i malí modráčci, a pak třepetali se kolem rusalky o závod s lesklými vážkami a pávomodrými šídly. Všechen rozsáhlý bor pod horou oživen byl poutí zázračného dítěte zřídla; větve stromů-velikánů klaněly se mu, slunce je líbalo nejteplejšími paprsky, ba i pitvorné balvany zanechaly mračení se a jen zádumčivě se usmívaly, lijíce ze sterých svých očí slzy pohnutí.

A v jásavou píseň ptáčat rusalku provázejících mísil se její vlastní, tichý a líbezný zpěv; naučila se v mateřském klíně studánky vlnivému klokotání, i padaly jí zurčivé tóny se rtů jako perly s pásky rozvázané.

Dále putovala rusalka s písní na rtech; vykročivši z hloubi lesa, dospívala slunných pasek svěžího mlází, viděla nezastřenou modrou báň nebes, po níž pluly bělavé obláčky. Nad skupinami skal již neskláněly se vrcholky obrovských smrků a jedlí, halíce je ve tmu; leckde koupala se skaliska v plné září sluneční a součástky slídové v nich blýštily se jako drobné zlaté cetky. I množil se roj šídel, vážek a motýlů ji obletujících, jásavěji zněl zpěv ptáčat a vždy zeleněji skvěl se aksamit luk, vznikající jí pod nohou.

Když sličná zrozenka studánky pod křivým javorem valnou část jehličnatého boru prošla, uzřela ve vzdálenosti nevelké černý balvan, pří němž cosi, co rozeznati nedovedla, pestře se třpytilo. Dychtivě blížila se rusalka skále; když dospěla v její stín, seznala, že plochy modré, rudé a zlaté, jež z daleka nejasně se v sebe mísily, jsou rouchy ženských postav.

Na útesu temnošedém spočívaly, o mechovité stěny balvanů se opírajíce, dvě ženy oslňujícího půvabu. Jedna, paní postavy v pravdě královské, na vlnivých vlasech měla blýskavou korunu, na krku skvostnou hřivnu z rudých kamenů; lesk zlaté koruny a paprsky, jež loudily se z drahokamů, nebyly jasnější a silnější ohně, který sálal z velikých temných očí. Její mohutné a přece úměrné tělo oděno bylo v dlouhou bílou řízu, rudě lemovanou a sepiatou pasem drahocenným, hřivně podobným; s ramena splývala jí, v podobě pláště, zlatožlutá kůže lví. Královská žena pevnou rukou opírala se o černé skalisko, kolem úst pohrával jí hrdý úsměv, jasné sklenuté čelo bez ostychu a volně zdvihalo se k slunné obloze.

Žena druhá valně od hrdé paní se lišila. Snivě a jakoby v pokoře klonila spanilou svou tvář a hrála si s drobnými bylinkami, jež na skále se ujaly. Modrý šat halil její postavu, útlejší a drobnější družčiny, v rusých vlasech tkvěla rudá čapka knížecí, po straně zdobena pérci z křídla orlího. Její hluboké, modré oči dívaly se tu snivě, tu čtveračivě; její čarokrásné rty pousmívaly se tak lahodně a mile!

Jakmile přiblížila se rusalka ke skále, udiveně na vábnou skupinu zírajíc, vstala paní korunovaná se svého sedadla a popošla jí vstříc, řkouc: „Vítej, spanilé dítě hlubokých lesů! Jsi potěšením očí mých i srdce mého; jeť svěžest při tobě, i zpěv, i přírody lahoda!“

Také snivá dívka v modrém šatě zdvihla se s omšené skály a podávajíc rusalce obě své drobné ruce, zvolala: „I já tě vítám, lepá poutnice, na povrchu zemském; pojď, usedni k nám a pověz, kam míří tvá průhledná nožka.“

Rusalka vděčně pohlédla na obě paní a usedla do suché trávy na úpatí skály, jež ihned se zazelenala a kvítím zpestřila. Královská snivá mladá žena pohrávala si se zarůžovělými jejími prsty. Motýli a vážky dále obletovali skupinu, a ptáčata, usedše na větve strůmků skálu obrůstajících, tiše své písničky cvrlikala. „Kam vydáváš se na pout spanilá?“ opakovala žena v modrém rouchu svou otázku.

„Ach, laskavé paní, jsem nezkušené dítě lesní, a bludna, neurčita je moje pout! Zrodila jsem se ze studánky pod křivým javorem, a sestry rusalky i spřízněné lesní víly spolu s matkou dobrou daly mi jméno Svratka. Po tichých, laškovných dnech útlého dětství, zvědavostí a touhou z klína mateřského vylákána, dala jsem se na cestu, bych poznala svět. Ó, je krásný a lahodný! Jak je nebes báň modrá, jak jsou stráně spanilé a zelené, tak tajemně dívají se na mne skály tisícerýma očima, jak voní mi květy pod nohou, a jak rozkošni jsou drobní tvorové mne provázející! Chtěla bych procestovati celý okrsek zemský a poznati všecku jeho krásu; leč nevím, kam nejdříve bych šla za svou touhou, — vy, přelaskavé paní, mi poradíte!“

Žena s blýskavou korunou na krásné hlavě přivinula rusalku k sobě, řkouc svým zvučným, lahodným hlasem: „Beru tě ve svou ochranu, Svratko, bludné, lesní dítě! Jsem královna Čechie; nedozírný je kraj, jemuž panuji. U mne se ti zalíbí, rusalko malá! Má říše obklopena jest mohutnými horami, skvoucími se v zeleném šatě lesů; mezi nimi jsou úžlabiny divukrásné, plné vonných květů a ptačího zpěvu, při něm tančí rusalky, hravé a snivé jako ty, jejichž vlasy ozdobeny jsou zlatem a perlami. Povedu tě údolími těmi luznými, i splesáš nad krásou tě obklopující, jako zplesaly tvoje sestry, jichž má říše hostí mnoho a spanilých!“

„A přece lákáš v ni ještě dceru sousední nivy,“ skočila mocné paní modrooká její družka do řeči. „Nejsem panovnicí tak mocnou, jako královská Čechie, a říše moje méně jest rozsáhlá a bohatá než území její. Avšak, má rusalko líbezná,, můj kraj stejně jest krásný jako kraj Čechie — královny! Ani u kněžny Moravěnky teskno ti nebude, Svratko má! Jsi plachá, skromná jako já, sny zádumčivé tě opřádají — v tebe jako by se podruhé vtělila bytost má! A pak — ty mi náležíš, na mé půdě ses zrodila, moje žezlo panuje hvozdu pod vysokou horou, kde vlní se studánky pod křivým javorem a stříbrná jezírka. Ó, podej mi ruku, sestro má snivá, svěř se Moravěnce, ona dobrou, věrnou ti bude vůdkyní na pouti zemské!“

Kněžna se vzchopila se svého sedadla a strhla Svratku rusalku s pažitu k sobě; její modré oči znenáhla plnily se slzami a zářily světlem tak sladkým, že nezkušené dítě lesů vroucně se k ní přitulilo.

Také Čechie královna přistoupila k rusalce: „Ty sis přála poznati krásu veškerého okrsku země, děcko líbezné, a kde bys ji mohlo seznati lépe než v říši mé? Zovou ji perlou a květem veškerého tvorstva, nic nerovná se její sličnosti a velikoleposti. Kdo jednou ji spatřil, nikdy již nezapomene jejích luhů, věčně po nich teskní a vzdychá! Pojď, nasytíš se krásy nevídané a pak zajdeš se mnou v kruh sester rusalek. Já nasypu zlatých cetek na temné vlasy tvé a šíji průhlednou ozdobím perlami vzácnými.

Při slovech bohatýrské Čechie hnula se v srdci Svratčině prudce touha, býti svěřenkou té paní nádherné, která připadala jí jako zlaté slunce na modré nebes klenbě, skýtající světlo a teplo veškerým tvorům.

Již již chtěla složiti růžové prsty své v dlaň královské paní, ale snivé oči Moravěnčiny shlížely k ní tak slzavě a toužebně, že zůstala ke hrudi kněžnině přitulena.

Chvíli stála skupina vábných žen nerozhodnuta u skály, pak promluvila královská Čechie: „Sestro Moravěnko, pravdu řekla malá Svratka naše, že jest jen bludným, nezkušeným děckem. Není důstojno nás, vnucovati jí dráhu příští. Nechať po boku nás obou dále kráčí, a pak, po čase, poznavši, co jí námi kyne, rozhodne sama, komu v ochranu se dá. Neboj se, rusalko malá, svobodně a po tužbě vlastní proputuješ svět ti neznámý!“

Kněžna modrorouchá pokývla se šťastným usmáním hlavou a vzavši Svratku s levé strany za ruku spolu s Čechií-královnou nastupovala s ní další cestu.

Ach, jaká to byla pout! Motýlci různobarevní i třpytné vážky a šídla znova obletovali čela poutnic, ptáčata opět započala s jásavým, provázejícím svým zpěvem, zase pučely vlhké, zelené, kvítím obsypané louky pod nohou rusalčinou. Pyšná Čechie i snivá Moravěnka vedly bludnou Svratku pod vysokými stráněmi, porostlými nejnádhernějšími jedlemi a smrky, mezi nimiž bělaly se, jako bledý květ v zeleném lupení, skupiny bělokorých bříz; a zase zabočovaly s ní v údolí divukrásná, o nichž královská paní byla vypravovala.

Srdce rusalčino překypovalo blahem; i počala zpívati ony klokotavé písně, jimž v klíně studánčině se naučila a jimiž oživila již za prvních kroků svých širý hvozd pod horou. Za tónů těch živějším ohněm zaplály oči královniny a ze zraků Moravěnky skanuly slzy; na vrcholky obrovských černavých skal, jež krajem líbezným tu onde byly rozsety, vyšplhali ze svých skrýší šedi skřítkové a mávali svými čapkami, činíce postavičkami svými povrch balvanů ještě pitvornějším; z hlubokých hvozdů vyběhly zelenovlasé, snivooké víly a sypaly poutnicím plné klíny nejvzácnějšího lesního kvítí k nohám. Velikokvětý jahodník, růžový babí hněv a lýkovec, sněhobílý kozlík, štíhlá hruštička, temnomodré kalichy hořce octly se náhle v sousedství bobulek totenu, zlatožlutých jestřábníků i pryskyřníků a růžových klásků rdesna, jimiž pestřily se smaragdové louky u noh Svratčiných.

Šly dlouho, dlouho, zatáčkami křivolakými, a temnooké Svratce bylo, jakoby ta pout čarokrásná po boku krásných a mocných ochránkyň měla trvati na věky…

Tu v údolí kamenitém zastavila se matka Čechie a pravila vážně: „Dítě mé, k němuž přilnula jsem celou duší za trvání pouti společné, věz, že zde rozcházejí se dráhy naše. Podej mi malou ruku svou, mému-li svěříš se vedení; tam, k půlnoci míří má cesta. Ne-li, k Moravěnce se přidruž, jež směrem poledním tě odvede.“

„Ó, svěř se mi, svěř!“ naléhala kněžka modrooká a obejmula třesoucí se rusalku. „Nelze mi bez tebe býti, tys bytosti mé polovina! Čím bude Moravěnka-kněžna bez Svratky-rusalky? Sirotou jen strádající! Viď, že při mně zůstaneš?“

A zraky kněžniny utkvívaly na rusalce opět tak toužebně a mile, že Svratka překonána zašeptala: „Zůstanu.“

Zářivá jindy tvář královnina zastřela se lehkým smutkem. Čechie pokynula odmítavě rukou, řkouc: „Nezdržuji tebe, Svratko, dítě lesů; více jsi přilnula k sestře mé, odejdi s ní v pokoji. Avšak věz, že pošetile jednáš, následujíc lichocení Moravina. Zprvu, v objetí a po boku jejím ovšem budeš šťastna, jako jsi byla dosavad; ale pak zavede tě ona v nížiny, kde sežehne tebe úpal, kde, nemajíc hor a údolů svých milených, ucítíš se naprostou cizinkou, kde posléze zmalátní kypré a průhledné tvé tělo a sešediví černé proudy tvých vlasů. Pak zemřeš touhou po svěžím rodném hvozdu, opuštěna, bezejmenna…“

„Ne, ne!“ vzkřikla poděšená rusalka a ukrývala slzavé oči na ňadrech kněžny Moravěnky.

„Ty vyvolila sis sama osud svůj…“ hlesla smutně Čechie, ale sestra její snivá těšila plačící Svratku: „Já všude sprovázeti tě budu láskou svou, v mém náručí vždycky měkce a libě bude se ti odpočívati, stiš se, Svratko má milená!“

„I já nepřestanu tebe milovati, malá, bludná poutnice,“ řekla královská paní s výsostí. „Nezapomenu času, kdy jsi, líbezná zrozenko lesů, po boku mém kráčela — a věř! — nejkrasší zůstane dobou tvé pouti pozemské ona, s námi oběma vykonaná. Buď s Bohem!“

Lepá Moravěnka odváděla zarmoucenou rusalku ve stranu polední a přelaskavá k ní šeptala slova. Leč temnooká, černovlasá Svratka obchvíli ohlížela se zpět, kde stála královna Čechie, tak mohutná, nádherná a blahosklonná, jako zářivé slunce na modré nebes báni.

Pak upokojila se Svratka a znova, společně s kněžnou ochránkyní kochala se v krásách udolí a strání. Avšak roj motýlků a vážek méně četně obletoval čela poutnic, a méně jásavě zněl zpěv ptáčat; vždyť i v srdci rusalčině ustupovala snivost odhodlanosti, když bylo jim raziti si cestu namáhavě, a když místo zeleného, květnatého pažitu vznikala pod nohou její tříšť drobných kamenů. Leč něžná láska kněžnina a pohled na vysoko temenící se hory oslazoval jí pout a blažil její cituplné srdce. Místo klokotavých tonů naučila se Svratka zpívati zpěvy hrdinské, jež zněly jako vzdálený hukot hromu neb drtících se skal — a byla stále krásna, výmluvna, luzna…

Avšak proroctví paní královské konečně přece se naplnilo. Rusalka s děsem pozorovala, že hory nádherné jí mizejí, že v úpalu nížin vadnou její pružné údy, a blednou temné proudy jejích vlasů. Tesknota vždy větší skličovala roztoužené její srdce, až, — třeba spočívala v náručí vyvolené družky Moravěnky — zhasly blýskavé černé zraky, jež do zelena se měnívaly a Svratky-rusalky, dítěte studánky ve hvozdu pod horou, nebylo více…

* * *

Jděte do východních krajů říše královniny a uvidíte, že pouhou pravdu vypravovala má pohádka. Nedaleko místa, kde s kněžnou Moravěnkou beseduje panovnice Čechie, ční vysoká hora, pod níž zrodila se rusalka naše temnooká. Lid Horou Žákovou či Žákovicí ji zove; rusalčí dítě, Svratku, pak mylně nazývá i Švarcavou.

Tam uvidíte smaragdové louky, jichž dotýká se průhledná rusalčina nožka, a natrháte si na nich kytky lučních i lesních květů, které vypučely na Svratčině pouti, aneb které dobré víly položily jí k nohoum. Uvidíte také báječně krásný rej baboček smutečních a kopřivových, modrásků a admirálů, vážek a šídel, který stále ještě tancuje jí kolem čela. Zajděte k Herálci, Cikánce, Křižánkám, Milovům a Březinám, ke Krásnému, Kutinám a Spělkovu, k Borovnici a Jimramovu a uzříte ony svahy čarokrásné, údolí snivá a balvany velikolepé, kudy Svratka kráčela s mocnými družkami, a kde skřítkové skalní i víly lesní skládali jí svůj hold. Tam uslyšíte i rozkošnou její píseň klokotavou a přisvědčíte mi, že pravdou byla slova královnina, nejkrásnější že to část pouti rusalčiny!

A zajdete-li i vy, rozloučíce se s paní královskou, mocnou a zářivou jako slunce, pod cchranu orlích perutí, seznáte, jak snivá jindy rusalka kameny drtí, jak hučí zpěvy její hrdinské a jak posléze touhou po rodných horách zaniká, bezejmenná…

Ó, spějte na rozhraní obou lepých panovnic: sladko a rozkošno jest prodlévati u průhledných nohou rusalky-Svratky!