Moderní pohádky/Pohádka o Kráse
| Moderní pohádky Teréza Nováková | ||
| O Svratce, rusalce | Pohádka o Kráse | Pohádka o roztříštěných stromech |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pohádka o Kráse |
| Autor: | Teréza Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 101–111. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Psáno r. 1895. Poprvé otištěno v „Ženských listech“ r. 1896. | |
Ve své říši, ve vzdušných, nadoblačných končinách seděla na svém prestolu mocná královna Krása. Vše co nejluznějšího a nejvznešenějšího dovede podati soulad tvarů a barev, seskupeno bylo kolem ní; nejjemnější, nejlahodnější vlnění zvuků prochvívalo okolí královnino, a líbeznou vůní naplněn byl jeho vzduch. Avšak hlava panovnice jindy hrdě vztýčená, byla dnes sklopena, na bílém jejím čele stahoval se mrak nevole, a spanilá ruka nevrle drtila žezlo, sestrojené z kvetoucích růžových stvolů. Úzkostlivě a s bázní krčily se kolem stupňů trůnu sličné, okřídlené královniny děti, Uměny, a co chvíli nahlížely ve tvář matčinu, zdali neustupuje s ní ponurý smutek obvyklému jasu. Leč líce Krásy zůstávalo stále zachmuřeno, a tísnivé mlčení rozkládalo se kolem. Posléze snivá, vzdušná Hudba, královnino dítě nejmilejší, nemohouc snésti neobyčejné nálady matčiny, přistoupila k panovnici a položivši průsvitnou ručku na její rámě, ptala se něžně: „Co zarmucuje a tísní velebnou matku naši? Promluv, drahá, bychom se sdílely o tvůj bol, jej ulehčily láskou svou, a možno-li, s čela tvého jej zaplašily! Viz, smutek tvůj jako mrak klade se na nás všechny, — ó promluv, svěř se nám!“
A za snivou hudbou všecky její sestry spěly k nohám Krásy, jedna štíhlá, lehkonohá, rytmem se vznášela, jiná rázným krokem, matku tisknouc k boku, se brala, ta bujně štětcem mávala, ona klidně a velebně si vedouc, dláto v ruce třímala — a ze všech nejrychleji a nejvášnivěji vrhla se v náruč královninu Poesie, děva temných, háravých zraků a luzných údů, upírajíc hluboké, nevyzpytné oči, láskyplné touze k zachmuřené tváři matčině. Leč panovnice káravým pohledem dotkla se vášnivého svého dítěte a jemně, ale pevně vyprostila se z loktů ji sevřevších. Poesie polekaně ustoupla, a snivá Hudba opět úzkostlivě se zeptala: „Rozhněvala tebe, ó máti, tato sestra naše?“
„Nerozhněvala přímo,“ odpověděla královna přísně. „Ale má podíl na zármutku, jenž mi připraven a na nebezpečenství, jež hrozí matce vaší. Pozbyly oči její bdělosti a ruka pevnosti, — nevždy správně koná ona úřad jí svěřený…“
Hlouběji sklonila Poesie své zářivé čelo a tázavě upřely se oči všech dětí k rozrušené tváři královnině. Mocná Krása pokynula jim žezlem růžovým, by těsně kolem ní se seskupily a pak podepřevši hlavu o zlaté ozdoby prestolu, započala svůj vysvětlující výklad:
„Slyšte mne, dítky, pozorně sledujte slova má, a pak suďte o temném mraku, jenž ohrožuje bytí matky vaší. Od věků, pokud pamět moje sahá, byl svět duchů rozdělen ve dvě oblasti, zcela od sebe se různící. Každá stala se dědictvím dvou sourozenců; ti třeba ve svornosti spolu pobývali, říši svou rozdělili, a každý části své samostatně v duchu rodu svého vládl. Vaší matce a rodné její sestře, královně Pravdě připadla oblast jedna, kdežto v druhé panuje král Hnus a sestra jeho kněžna Lež. Věčný boj zuří mezi oběma těmi říšemi, vždyť já i sestra má stanovily jsme si za veliký a svatý cíl, vyhladiti nadobro panství Lži a Hnusu a mezi duchy zbudovati jen jedinou rozsáhlou říši, světlou, dobrou. V těžkém a neustálém zápase utkáváme se o každou duši lidskou, neboť dokud jediná bytost člověcká skloní se pod žezlo zloduché dvojice královské, nebude vítězství naše úplné. Sestra moje, přísná, vážná Pravda, v dcerách svých neméně vážných a chladných, ponenáhlu odchovávala si bojovnice chrabré, bezohledné; když vy jste se rodily a spanilé vyrůstaly, děti moje, vyslala jsem vás mezi lidské pokolení, byste k sobě a sebou ke mně láskou a něžností připoutávaly lidské duše. Vy záhy, vniknuvše v domov smrtelníků, nejen jste učinily mnohé mými poddanými, vy jste si vyhledaly mezi lidmi i četné pomocníky, pilné a věrné svého úkolu, svého boje. Lyru a varyto, štětec, dláto i péro, jež já, posvětivši je svým požehnáním, vložila jsem jako zbraň v ruce vaše, přinesly jste vy zase učeníkům svym, — a oni, ó dík! vysoko vztyčili prapor mé říše a nadšeně odříkali přísahu věrnosti u stupňů prestolu mého. A ti, již neúnavně získávali mi poddané milující, jež často nástroji svými něžnými více dobyli vítězství oblasti naší, než vojsko sestřino zbraněmi břitkými — ti sloužili i jí, věhlas její panovnický zplna uznávajíce. Tu tam klesl některý bojovník slabší a chabý, vždyť každý boj má své mrtvé! tu tam poblouznila Lež mysl vratkou — ale celkem postupovala věc naše vítězně — všichni velicí srdcem i duchem v domovině lidské náleželi říši mé a sestřině. Leč nyní vyvstal nepřátelům našim pomocník nenadálý a nebezpečný: tvůj to odchovanec, má dcero Poesie, jehož nejvroucnějšími polibky zasvětila jsi mé službě! Jest slavným synem lidu slavnějšího, výmluvný, libozvuký, miláček všeho okolí svého, jež s dychtivostí neskonalou naslouchá jeho slovům, jeho písním, jež za projev nejryzejší má vše, co z mysli oblíbence jeho vychází. A tento učeník tvůj — ó běda! — hlásá, že násilím jen a lstí zasedla jsem na prestol spolu se sestrou Pravdou, že nejsem tou, jíž jsem se po věky lidstvu milujícímu zdála, ale ošemetně zakuklenou Lží! Tvůj žák, ó zalkej, Poesie, trhá pevný můj svazek s drahou sourodou Pravdou, a on svrhnouti mne chce s místa po boku jejím, a zároveň nového spoluvládce přivádí jí — Ten lepším a ryzejším prý jí bude soudruhem — Jest to protivník, náš, král Hnus! Zbaví-li se Pravda souvlády mé — tak hlásá odchovanec tvůj — jež vždy jen byla pavládou, jestliže jeho přijme za bratra svého — jejím prý bude vítězství, jejími všecky světa oblasti, všecko lidské plémě. Jeť prý Hnus panovník lidstva pravý, stopy jeho vlády jsou všude, jsou nad světlo zřejmější, nesmazatelny! Pomatení a zděšení nastalo v šicích našich bojovných, a ve zmatcích těch snadno přikloní se vítězství v oblast tmy. Ach, co bude z lidstva, Krása prohlašována-li bude zakuklenou Lží a Pravda za posestrimu Hnusu? Ó, že vlastní milované dítko mé zavinilo nebezpečí a snad i pád matky vždy laskavé, Krásy!“
Hlava královnina mdle klesla na zad, a z rukou, jež zdvihly se, aby zakryly zamlžené oči, vypadlo žezlo růžové. Spanilé Uměny něžnými prsty hladily královské údy matčiny, a zraky všech vyčítavě upíraly se k luzné postavě sestry Poesie, jež v slzách se rozplývajíc, klečela u nohou Krásy.
Po chvíli bolestného a trudného mlčení vzchopila se Poesie a vztáhnuvši ke královně vášnivě své lokte, zalkala: „Nevěř, ó matko, že by dítě tvé, jež jediné tebou žije a rozkvétá, dovedlo vyvolati mrak nad drahou tvou hlavou, dovedlo zavléci zmatek a zmar ve tvé království. Políbila sice ústa Poesie vroucně čelo básníka zrádného, jako matka pečlivá učila jej umění svému nejlepšímu, v duši plápol kladla, očím bystrozrak báječný a slovům břitkost i lahodu darovala — avšak, matko má velebná! — tvá dcera obětí se stala omylu velikého. Bytost, jíž dotkla se ústa má i ruka tebou mocná a posvěcená, již dříve získal si nepřítel náš král Hnus a ve služby své ji vlákal. Příliš pozdě objevila se mi osudná mýlka! Darmo svými křídly neustále co nejmocněji vála jsem žáku proradnému kolem hlavy, darmo rozestírala před něho obrazy a výjevy, rodící se ve tvé, o matko, říši! Ukázala-li jsem mu čisté jezero, oblité večerními červánky přenádherně, neb proudící mocnou řeku v jitřním šeru se třpytící — na místě stříbrných vln, v něž šepotající stařeny vrby a olše věsily šedivé vrkoče svých vlasů, na místě idylických lodiček rybářských, z nichž zněla slova ranní neb večerní modlitby při klekání, zřel násilné zločiny tu spáchané a mrtvoly, jež ukrývaly se v zetlelém stromů kořání. Zavedla-li jsem jej k lůžku líbezného děcka neslyšel jemný bzukot ukolébavky a andělský, klokotavý smích nemluvněte, leč sténání provinilé, děcko své od narození opustivší a zanedbávající matky. Ve stříbrné šediny starců nevplétal palmu zápasu vybojovaného dobře a hrdinně, nýbrž ošklivé trní hříchů minulých, nikdy nesmířených; v růžích mladých vznětů nikdy nekolébaly se jemu motýli a nevznášela se vůně přelíbezná — on zřel jen červa pochybnosti, jenž v nich hlodá a cítil pouze zápach rozkladu a vášně, jež předcházejí skon. Usadila-li jsem jej v kroužek milujících bytostí, na jejichž svornou součinnost vlídné a smírné světlo vrhá lampa rodinného stolu — z myslí všech přítomných, mladých i starců vycítil sobectví, hrabivost, nenávist a zbabělost. Příroda v nádherné své roční stupnici, ani něžné rodinné zátiší, ani chrám, kde léčeny jsou naprostou vírou bolesti lidské duše nejprudší, ani kolébka, ani rakev, ani veliká ta zahrada mrtvých, jež obměkčuje i srdce nejzatvrzelejší — nic, nic nebylo ponenáhlu zasvěceno tobě, o matko, vše jevilo zbloudilému básníku jen a jen stopy krále ze všech nejmocnějšího a nejstrašnějšího — Hnusu! Ba, on vyhledával je sám s náruživostí neskonalou, on cele a s rozkoší se potápěl v kalné vlny bludných vášní, on míjel zarputile oblasti světla a kochal se v nejtemnějším stínu, v mlhách, v kouři! A při tom, ó běda!, příliš mocně utkvěl mu polibek můj v duši, příliš dokonale naučil se všemu, co v lyře zní a čím péro vládne, by i v službě krále Hnusu nebyl žákem Uměny nejznamenitějším. Tys dobře pravila, máti, že strhává k sobě obdiv a lásku všech, již jej poznávají. Oni jásají nad svým věštcem, věštcem krále Hnusu, jenž tebe, svou pravou královnu a dobroditelku zavrhuje a hanobí. Leč ne mne, matko velebná, stíhejž výčitka tvá; kněžnu Lež, jež zmátla poslání mé a bratra jejího strašlivého jí pronásledujž. Ó věř, kdyby bylo v mocí mé, ovívala bych nevěrné to čelo tak dlouho, až zahnala bych od něho všechny výpary pekelné říše Hnusu, vylíbala bych v ně zase horoucí v tebe, královno Kráso, víru a věčnou, nezmírající k tobě lásku!“
Dávno přestaly sestry Uměny k luzné, vášnivě hovořící Poesii pohlížeti vyčítavě, a i zarmoucená panovnice opět láskyplně naklonila se k spanilé, temnooké své dceři. Když domluvila Poesie, zdvihla se královna majestátně na svém prestolu a pravila jí:
„Není hoden soucitu tvého, dítě mé; nikdy již nepřibližuj se ke zbloudilému tvé křídlo blahonosné, aniž dotýkejž se luzná tvá ústa jeho čela. Příliš velikým jest provinění toho, jenž Krásu prohlásil za Lež zakuklenou a na místě jejího panování blaženého chtěl světu dáti vládu Hnusu. Nechť v temné náručí své pojme jej docela nepřítel náš, a udusí v něm vše, co’s ty, dcera Krásy milená v jeho duši vložila. Má kletba mocná stihejž nevděčníka zrádného, ani paprsek z říše světla nedotkniž se již jeho bytosti — nechať pozná, čím byla by duše člověka beze mne, nejutěšenější jeho přítelkyně, nejvznešenější jeho strážkyně!“
Okřídlené Uměny zachvěly se pod přísným, ale výsostným pohledem královny Krásy, a ve hvězdných očích Poesie zatřpytily se slzy soustrasti nad prokletím někdejšího miláčka a odchovance. Leč ani ona netroufala si ničeho namítati proti rozsudku uražené matky, aniž osmělila se již dotknouti se líbeznými rty čela vždy více se zachmuřujícího. Jen z dálky, soucitem přehlubokým jsouc jata, vála přese všechnu zápověd matčinu velebnými křídly někdy úlevu a vůni ve žhavé ovzduší, jež obkličovalo bývalého jejího odchovance. Leč stávalo se tak řídčeji a řídčeji — zaháněly světlou a luznou Poesii plameny a kouř, šlehající z říše Hnusu, kteréž básník vždy více propadal. Oddal se zcela službě strašlivého krále, jemu věnoval veliké své umění, Poesií mu vlíbané. Jemu, vyhlašuje jej za bratra vznešené Pravdy, získával všude poddané, za něho chrabře a vášnivě podnikal zápas proti světlým plukům Krásy.
Avšak boj ten žádal napětí všech sil a obrazy i přeludy z temné říše, dýmavým ohněm naplněné, vysilovaly jej neskonale a mátly mu smysly. Zemdlíval básník často a chtěje si odpočinouti a se osvěžiti, nikde nenalézal úlevy. Již pro něho nebylo paprsku světelného, a daleko, daleko beze stopy zanikla dobročinná křídla a sladká ústa Poesie… Voj krále Hnusu, hřích, vášeň, vražda, záští, nízkost, zlotrilost, sešlost, smrt, šklebily se naň odevšad — zároveň lákaly a odpuzovaly jej očima příšernýma. Nemoha snésti zraků těch ďábelských, chtěl básník uniknouti jejich pohledu činem násilným, ale nedostávalo se mu, zmalátnělému, již sil ani tělesných, ani duševních. Vše, stisk po stisku, udusilo v něm náručí krále Hnusu… Ach, zcela naplnila se hrozná kletba panovnice Krásy…
S oblastí vzdušných sestupte na okamžik do kolotání všedního života a přečtěte si několikařádkovou zprávu velikého deníku:
„Včera skonal geniální básník a novelista, miláček všesvětového čtenářstva ***. S nevyrovnaným uměním a s nejryzejší skutečností líčil společnost lidskou ve všech jejích nejtajnějších záhybech a otřásal duší čtenářovou hroznou svou pravdivostí. Avšak právě v rozkvětu nejpožehnanějším zachvátilo jej šílenství, a zuřivé záchvaty přešly konečně v blbost. Veliký duch jeho zhynul po hrozných útrapách v tuposti úplné.“