Moderní básníci francouzští/Stáří Heleny
Moderní básníci francouzští | ||
Sen soch | Stáří Heleny | Legenda |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Stáří Heleny |
Autor: | Francis Melvil |
Zdroj: | Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 328–329. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Juž jaro prchlo; není to Helena víc mladá,
již Theseus v svých pažích kdys unes’, k vůli které
s trojskými reky bili ve divé půtce steré
se z Argu bojovníci, jímž vlas k šíji padá.
Teď zlato její vlasů nit mnohá stříbrem bělí,
to není útla více a luzná kouzelnice,
jíž Paris jednou večer zulíbal sladké líce,
jíž Pergamos i Olymp kdys Řecku záviděly.
Čas, pro všecky jenž pádí, jí tknul se křídlem bledým;
však spanilá je posud a bude pro vše doby,
ted mír a tichý poklid, jas plní její koby,
ted pokojně jí splývá a jde den za dnem šedým.
Ted nad azur jsou sladší ty velké oči její,
jen polibkům své dcery teď podává své čelo,
ve hlubém, tichém spánku dlí sladké její tělo,
spí klidně v čas, kdy Zory se ohně nebem skvějí.
Pro efemerní mladost juž více nezakvílí
ni pro naděje plaché, pro božský sen, teď v tichu
z jha lásky, chimery to, jež plná běd a hříchů,
dík vzdává Nesmrtelným, že juž ji vyléčili.
Však přece někdy večer když beze svědků sedá,
tu zamyslí se ráda, myšlénku bloudit nechá,
k Ilia jitrům zlatým tak vzdáleným tu spěchá,
dnů zašlých velkolepých se před ní clona zvedá.
Tu nalezává na dně své duše roztoužené
tak divnou upomínku na štěstí zakázané,
a brzy hořká lítost, bol ztráty v hruď jí kane
pro sladkou vlast svou pláče, Lary opuštěné.
Tu vidí náčelníky, jak spějí na popravu
a syny Priamovy a prince, hosty jeho,
a národ rozbouřený a v branách města ctného
jak přísní starci před ní svou uklánějí hlavu.
Tu vidí, kterak každý se v krvavou řež vrhá,
jak v oheň Protesilas štve Řeky v boji lítém,
jak Sarpedon, syn boha, pod těžkých lodí skrytem
svou rukou obrovitou zdí celé kusy trhá.
A vidí ony všecky, jež osud krutý drtí,
jak bez dechu se svíjí po zemi otřesené,
do vřavy Antilochos vůz kovový jak žene
a bohům rovný Achill se usmívá v tvář smrti.
Patroklos s Cebriónem pod nebem jak v boj nazí
a Troilus, Euforbe i Ajax v blesku tříšti,
dva plaché stíny druhdy tak děsní na bojišti,
tak velcí bohatýři, tak spanilí a drazí.
A zvláště vidí toho, jenž nezdolán tu stojí,
zří Hektora, jenž tichý nes’ všecky války děsy,
jak líbá dítě svoje, jež přilby chochol děsí,
a smutně hrdě kráčí ku poslednímu boji.
A v posled ve oblacích zří bohy v jasu slávy,
Areta vidí, Héru s Kypridou v boje žáru,
jak v divém vzteku spolu se rvou a křičí v sváru,
»A toto všecko pro mne!« si spokojeně praví.
A jako jasný paprsk, jenž slní naše zraky
jsa vlnou odražený ve světla celé strži,
tak se jí slza lehká na kraji víčka drží,
pak známý hlas ji volá a všecko splývá v mraky.
Noc přijde. Večer zmírá posledním ve plamenu,
tu tichým jezdí městem na voze svém, lid jásá
jí vstříc, jej posud jímá vadnoucí její krása
a než královnu více v ní ctí a vidí ženu.
Tu plachá mládež trne, ni zrak nezvednou mnozí
před tímto bledým čelem, půvab kde plá v květu,
ba ve pohnutí stále s tou kráčí úcta kmetů,
pro kterou před lety v boj hnali se i bozi.