Moderní básníci francouzští/Slečně (Fabie)

Moderní básníci francouzští
Bez nápisu	Slečně (Fabie)	Římský senator

Údaje o textu
Titulek:	Slečně
Autor:	François Fabie
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 154–156. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Zda vzpomínáte, slečno, posavad?
Byl květen, všady písně, barvy, vůně,
háj, keř, to listů jen a květů tůně,
      co pták, to křídel chvat!

Já čet’ vám aktovku tak trochu plačtivou,
kde citu bylo dost, však málo obratnosti,
však o niž jsem se chvěl pln útrpnosti:
tak choré o děcko zříš matku pečlivou.

A vy jste shovívava poslouchala,
a často úsměvem mi kynula: Jen dál;
a já čet’ ubohý hoch lesů, polí, skal,
      jak před ním královna by stála!

Jen čistá obloha a váš tak dobrý zrak
v hlas, který selhával zas novou sílu lily,
až v moji idyllu tón dramatu se chýlí,
kterému vysmíval se ve blankytu pták.

Leč jednotvárný stal se dál můj hlas,
zněl jako píseň, jíž jsem naslouchával,
když lesy v jeseni chvěl větrů nával
      jich haluzemi třás’.

A v posled (odpusťte, já chybil, vím to dnes)
já čet’ jen zrakem, okny dokořán
se stromu na strom byl jsem hnán
až domů, daleko, v svůj rodný kraj a les.

Až odtud dvě stě mil, v kraj mlhavý,
já stráně zřel, kam slunce zlatem střílí,
a otce, jak zří zralé na obilí,
      na oves posud modravý.

Ach ano, to jest on, jak sníh má bílé vlasy,
je shrben práce jhem, již převzal rád,
a klidně vidí nyní zvolna zrát
a prsty propouští své drahé klasy.

Ach ovšem, den co den u svého pluhu stál,
a brány železné ved’ v země hroudu,
sám símě vybral si a Boha soudu
      zdar úrody své přenechal.

Co prací dědů svých zhrdaje v boji tuhém
já vzdálen domova, zkad mízu svou jsem pil,
jsem v pole neplodné, ach v pole dumy sil
a perem oral jen, kde otec pluhem.

On táhl brázdy své, já sen a pláč
jsem v dlouhé, prázdné verše spínal v rým,
on házel trní své, já srdce s citem svým,
      já básník a on rozsévač.

A přece jemu jen, co nasil vyklíčilo!
On pouze pšenici má bez plevele,
a dílo nové, jež já tvořil smělé,
jen pro ptáky a jen pro houšť skalní zbylo!

V tom slovo »konec« stálo v rukopise
a duše moje k vám, jež posavad
jste pilně poslouchala v čilý chvat
      z azuru dálky navrací se!

Však můj verš poslední juž dozvučel,
pěnkava žvatlavá, jež s větve odletěla;
»Je krásný ten váš kus!« jste upřímně mi děla,
však »nepodařil se,« přec vnitřní mi hlas děl.

A smuten k domovu jda městem jako duch
já otce svého zřel, jak mezi snopy stál
a na troskách svých snů jsem trpce litoval,
že opustil jsem jeho zem i pluh!