Moderní básníci francouzští/Nářek dřeva

Moderní básníci francouzští
Hlas věcí	Nářek dřeva	Flétna

Údaje o textu
Titulek:	Nářek dřeva
Autor:	Jean Richepin
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 430–431. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ve krbu planoucím žár vře a praská časem
a dřevo zastená si jednotvárným hlasem:

„Já bylo zrozeno, bych v průhledný vzduch čnělo,
se zemí živilo, azurem opájelo
a rostlo pomalu, a mohutnělo tiše
a pyšnou korunu vždy neslo výš a výše
a hrozny květů svých máj prodchlo svěží, vonný
a ptákům v prozpěvu i hnízdům dalo clony
a slalo do větrů ples sterých písní smavý
a stále šatilo se ve počasů hávy
v plášť jara, na kterém sta jemných poupat dřímá,
ve purpur jeseně, v hermelín, jejž dá zima.
Ó člověk tvrdý jest a mysli příkré, chladné,
když ránou hlubokou on sekery své pádné
strom krásný zabíjí, a strom je bytost živá
a vždycky přátelský a dobrý k lidem bývá,
jich lásku ukryje, polibky nepočetné,
za lože půjčí jim své vonné stíny květné,
svůj svěží slunečník jim půjčí v žáru tísni,
je v noci skolébá při slavíkově písni
a člověk lásku svou i dětství zapomene
a buší zuřivě do bezbranného kmene
a v krbu ve výhni strom kroutí se a úpí!“

— „O strome, bez práva tvé výčitky se kupí,
když jsme tě podťali, my tebe nevraždili,
ty spoután v kořenů jho žil jsi beze sily,
ty jen jsi živořil bez paprsků a ruchu,
na jednom místě spjat jen v jednom dýchals vzduchu.
Ty, jenž chceš volným být a smělém ve hovoru
díš, strom je živoucí, sám bys jak ve mramoru
v své kůži zarytý jak v síti věčně strádal
a z letu ptáků jen, co povzlet jest, bys hádal.
My uvolnili tě z té poutající hroudy,
nad vodou vznášíš se a vidíš velké proudy
a jejich lodníky, a domy, stromy, oře.
Ó pestrá nebesa, ó mraky na obzoře!
Co všecko vidíš teď, to vše jsi neznal dříve,
když dobrodružství dech tě chvátil v touze divé!
Leč to vše nestačí, byv lodí jsi les ještě.
Jen tebe rozštípat! Jen v žár! Jen na tě kleště,
ať oheň zuřivý tvou mízu všecku střebe!
Tak žiješ opravdu! tak volný letíš v nebe!
Výš nežli vůně jdou, jež z jarních květů spějí,
výš nežli písně jdou, jež ptáci v hnízdech pějí,
výš než tvé vzdechy jdou než dojdou slova moje
v mrak, prostor, bezedno, ty letíš bez úkoje
a jenž jsi želel dřív, že beze vzduchu splaneš,
teď, starý strome ty, kus blankytu se staneš!“