Moderní básníci francouzští/Mojžíš

Moderní básníci francouzští
Krajina (Vicaire)	Mojžíš	Láhev v moři

Údaje o textu
Titulek:	Mojžíš
Autor:	Alfred de Vigny
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 515–519. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

Juž slunce dloužilo na stanu vrcholech
své šikmé paprsky i plamenný svůj žeh
jak zlaté třepení, jež do vzduchu kol pouští,
když v lože písčiny si lehá v dálné poušti.
Kraj hořel v purpuru chvěl zlatými se svity.
Tu Mojžíš na Neba vrch stoupal kamenitý,
krok časem zastavil bez pýchy, bez vzdoru
zrak noře bádavý po dálném obzoru.
Nejdříve Fasgu zřel, již samé fíky vroubí,
pak hory přeletěl a jeho zrak se snoubí
s krajinou Galada, Manase, Efraima;
zem tato úrodná mu po pravici dřímá,
co k jihu písčitá sní Judy končina,
kde moře západní ve písku usíná.
Dál v šerém údolí, jež bledne víc a splývá,
spíc oliv ve věnci, tam Neftali se skrývá,
a v květném úbočí ve jaře takřka stálém
snít vidí Jericho, to šťastné město palem.
Po pláních Fogoru, jež dálný obzor plní,
k Segoru lentišků zří hvozdy jak se vlní,
zří celý Kanaan, zem zaslíbenou, — kostí
ta jeho, on to ví, ach nikdy nepohostí;
vše vidí, nad lidem svou ruku prostírá
a hory k vrcholu se dále ubírá.

II.

Moabské na pláni, kol paty svaté hory
se v šírém prostoru kupily valné sbory,
jak husté obilí, jež vítr čeří v změti
tak čněly v zástupech kol Israele děti,
neb všickni věděli, co písek rosa koupá
a jilmu v korunách svou zářnou perlu houpá,
že Mojžíš, prorok jich, ctí velkou zasypán,
se vydal na horu, kde v mraku ztajen Pán.
Jej zrakem stíhali dle ohně nade hlavou.
Když dospěl vrchole a ztajen v clonu tmavou,
když čelem pronikal mrak halící tvář Boha,
mrak, odkud po vrchu se lila záře mnohá,
tu vzplálo kadidlo kamenných na oltářích
a šestkrát sto tisíc Hebrejů úžas v tvářích
se v prachu nížilo a uklánělo čelo
a žalmy posvátné v mohutném sboru pělo.
Kmen Levi jediný se vznášel mezi davy
nad pouště písčiny jak cypřiší les tmavý,
na harfy provázel hlas jejich ve chorálu
a řídil k obloze tu hymnu krále králů.

III.

A vzpřímen před Bohem ve mraku Mojžíš stál
a patřil jemu v tvář a toto k němu prál:
Zda, Pane, není čas, bych ukončil své žití?
Co se mnou zamýšlíš, rci, kam ještě mám jíti?
Mám žíti veliký, víš, v samotě že hynu,
ó přej, ať konečně snem země odpočinu!
Co jsem Ti udělal, že mne jsi vyvolil?
Já vedl jsem Tvůj lid, kam vytknul jsi mu cíl.
Juž jeho noha tkne se zaslíbené země,
ať jiný vede jej, juž síly není ve mně,
ať jiný úzdou svou jme hřebce Israele,
svou knihu rád mu dám i berlu vlády celé!

IV.

Ó zdroje naděje, proč vyschnuly jen pro mě?
Proč jsi mne nenechal žít prostě, nevědomě,
od hory Horebu když až ku Neba hoře
hrob dáti nemohlo mi písku valné moře?
Ach, všecku moudrost svou Ty’s vylil na mou hlavu.
Já vůdcem, spásou vždy byl bloudícímu davu,
já nechal padati na hlavy králů plamen,
ctít bude budoucnost můj zákon vrytý v kámen.
Nejstarší lidský hrob já otevírám v ráz
a v odvet nářkům mým z ní věští smrti hlas,
jsem velký, mohutný, v prach deptám pronárody,
mou rukou vstávají a hynou lidské rody.
Ach, Pane, velký jsem, však v samotě své hynu,
ó přej, ať konečně snem země odpočinu!

V.

Znám nebes tajemství, kam jenom zrak se točí.
Ty’s, Bože, propůjčil mi sílu vlastních očí.
Já noci poroučím, a strhá svoje clony,
já jmenem spočítal všech tvých hvězd legiony,
jak zavolal jsem je své ruky pokynem,
v spěch každá dala se a řekla: Tady jsem!
Své dlaně oboje na čela mračen kladu
a bouř v nich zadržím, tříšť proudných vodopádů,
já města pochovám pod peřejemi písku
a hory obrátím na křídlech větrů v trysku,
má noha nezdolná nad prostor silnější,
když kráčí, stane proud a hněv svůj zkonejší,
ba moře hlahol sám před mojím hlasem tichne.
Když zákon chce můj lid, když ve svém hoři vzdychne,
já k Tobě zvednu zrak, Tvůj duch mne navštiví,
zem chví se, v dráze své se slunce podiví,
i Tvoji andělé na moc mou žárlí, Pane!
A nešťastný jsem přec, kde noha moje stane,
já sestár v síle své a v samotě své hynu,
ó přej, ať konečně snem země odpočinu!

VI.

Co nadchnul pastýře Tvůj velký dech a ryzí,
hned lidé řekli si: „Nám člověk ten je cizí!“
Zrak před mým skláněli, jenž ohněm svým je kruší,
neb viděli v něm víc než pouze moji duši.
Já lásku hasnout zřel, přátelství vyschly zdroje,
a dívky halily se v bázni do závoje,
tu v černý ztajen sloup já před svým lidem kráčel,
sám smutný v slávě své, kam pochod náš se stáčel,
já k srdci svému děl: Co nyní ještě chtíti?
Mé čelo těžké jest na ženy ňadrech sníti,
čí ruky dotknu se, ten zachvěje se v spěch,
hrom bouří v hlasu mém, blesk mých je na ústech
a místo lásky všech jen každý chví se, stená,
když náruč otevru, on padá na kolena,
já, Pane, velký jsem, však v samotě své hynu,
ó přej ať konečně snem země odpočinu!

VII.

A dole čekal lid a bál se hněvu jeho
a k vrchu nepohled v mrak Boha žárlivého,
neb sotva oko zved, tu boky černých mraků
se děsně vlnily, všem blesky žehly v zraku
a velký oheň jich je slnil a strach čela
všech poutal, že se kol do prachu ukláněla.
Hrot hory zjevný byl — však prázdný, bez Mojžíše,
i oplakali ho. V zem zaslíbenou tiše
bled kráčel Josue, zamyšlen, jeho noha
se třásla úzkostí, bylť zvolencem juž Boha.