Moderní básníci francouzští/Moře (Chevé)
Moderní básníci francouzští | ||
Nádherný západ | Moře (Chevé) | Roztříštěné světlo |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Moře |
Autor: | Émile Chevé |
Zdroj: | Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 111–114. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Ó moře nádherné, zřím v tobě věčný vzdor
a záští prvotní a kletbu, starý spor,
boj, který vede člověk,
ten Titan, zázrakem jenž povstal ze zvěře
a z hrobu týčí se v boj k hvězdné nádheře
s kýms’ hrdým bohem po věk;
S kýms’ bohem, nehnutý jenž na svém trůně sedí
a s výše etheru na ubohou zem hledí
a jí se vysmívá
a rukou nedbalou jen sije roztržitě
zlo v svět a stahuje ty děsné Smrti sítě,
v nichž vesmír umdlívá.
Ó moře, v tobě zřím též práci bez odplaty
a nářky bez echa i národů vztek vzňatý,
jenž náhle zázrakem
pod proudy ústrků svou pozvédají hlavu
a v málo opět dnech svou ukonejší vřavu
a bouř pod starým jhem.
Když tvými nad proudy se bouře rozsápe,
ty běžíš a tvůj let rozryje, rozšlape
vše přístavy a lodě;
skal bradla povztyčí před vjezdy přístavů,
a trosky, mrtvoly, vše v jednu záplavu
v svém zmítá kalném brodě.
Pak vysíleno spíš na břehu v písčin klíně
a modrý jazyk tvůj neb zelený jen líně
skal olizuje kraje,
v tvém hvězda zrcadle se bezstarostně zhlíží
a křehký, slabý člun ten plochou tvou se plíží,
ty spíš, on s tebou hraje.
Ó moře, v tobě zřím jen pýchu nezkrocenou,
čím víc je zdeptána, tím závratněji klenou
se její vlny výš,
že, pak-li před králem či Bohem každý kleká,
ta na rtech zhrdání se tyčí, chladně čeká,
ji katem nezděsíš!
Ať vlny mrznoucí o bašty břídlaté,
bretoňské granity a srázy skalnaté
se rozrážejí beze stop
o pólu ledovce, jež mlha ukrývá,
tvá vlna rozpráší se stejně zářivá
do vzduchu tři sta stop!
Ó moře, v tobě zřím jen ženu, jež nás kruší;
tvor zrádný, divoký, ta ve své tají duši
víc propastí a větších
než tvoje jsou, kde v tmách spí žralok, měkkýš leze,
přes tesy korábů se sporé světlo sveze
po hrůzách dna i léčích.
Ty klamné, poklidné a lichotivé, snivé
jsi jako žena, ta v své něze zrádné, lstivé,
kočičí srdce hostí
a podlé bídáctví a rozmar krvelačný
a choutky katanské, hněv Ugolina mračný,
sta lstí a zuřivostí.
Ó moře, v tobě zřím jen život, hyb a ruch
a práci bez konce, k níž stále čelí duch
a pří níž věčný obrod prodlí
i pole překvapů i taje nesměrnost;
tož tebe miluji a země juž mám dost,
toť vápna balvan podlý.
Zem, to je měšťák mdlý, vším duše přesycená,
a ty jsi umělec, ty’s básník beze jmena,
duch stále vířivý,
zem, to je úzká klec, jež každé křídlo zlomí,
ty’s prostor bez hrází, jímž honí nebes hromy
dech bouře zuřivý.
Zem, to je vězení a otroctví a mez,
říš kněží, tyranů, již váží na řetěz
vše, co se nepodá,
zem, to je tma a noc, kde všecko usíná,
a dogma, tradice a zákon, routina —
a ty jsi svoboda!
Zem všeho soubor jest, čím duše zde je líná,
zem zvířat potřeby a všednost připomíná,
mráz točen, led a skálu.
Ty, ty jsi nesměrnost pro duše sny i oko,
vše jsi, čím rosteme a co nás převysoko
povznáší k idealu!