Moderní básníci angličtí/Z Předehry
| Moderní básníci angličtí | ||
| Tisy | Z Předehry | Přátelé |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z Předehry |
| Autor: | William Wordsworth |
| Původní titulek: | The Prelude (část) |
| Zdroj: | Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 82–83. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
To letní večer byl. Já našel jsem
svůj malý člun u vrby přivázaný,
pod střechou skály, kde se vždycky skrýval.
Já řetěz odvázal a skočil doň
a odstrčil jej od břehu. To tajný
ples úzkostný byl. Echem provázen
hor vůkolních spěl člun můj po vodách,
a za ním jako po obojí straně
se v luny svitu táhly malé kruhy,
až v jednom proudu všecky smísily se
ve moři jisker. — Jak kdo vesluje,
rád, že to umí, cíl chce dostihnout,
ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak
na příkrou výšku skalnatého tesu;
jenž poslední stál na obzoru, kolem
jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším.
To elfů člun byl, čile pohroužil
jsem vesla svá do tiché vody kol
a jak jsem zved je, plula moje loď
jak labuť létla podel proudů v dál.
Tu náhle přede mnou nad skalným tesem,
byv zraku posud ukryt, hlavu zved
jak o své vůli nový skalný tes.
Dál vesloval jsem a on rostl výš,
svou podstatí byl jako hrůzný stín,
jenž mezi mne a hvězdy sebe týčil
a s úmyslem a jako z vlastní síly
se pohyboval v taktu jako živý
a přímo ke mně. Obrátil jsem v strachu
běh člunu vesluje zpět tichou vodou
až ku úkrytu svému ve vrbách.
Zde v přístavu jsem ukryl svoji loďku
a zpátky šel jsem luční pěšinou
ve přísné dumě. Však po zjevu tom,
jejž viděl jsem, dál trápil se můj mozek,
dnů několik obrazy pochmurnými
o cizích bytostech. Nad moje dumy
se závoj zavěsil, ať samotou
ať opuštěností jej jmenuji.
Co luzné prchlo, vody jako nebes
tvar jediný mi v duši nezůstal,
ni zeleného pole světlá barva,
jen tvary příšerné, jež nežijí
jak lidé žijí, kalily mou duši
přes celý den, ba hatily mé sny.
To byl ten hoch; vy znali jste jej, skály
s Winandu ostrovy! — Jak často večer,
když první hvězdy zableskly se nebem,
a na pahorku svahu třásly se
teď výš teď níž, — on vždycky stál tam sám
na mořském břehu o strom opřený.
Své prsty skříživ, dlaně k sobě spjal,
je k ústům zved jakoby nástroj byly,
sov nápodobil křik, aby je vzbudil,
by odpověď mu daly. — Vzbudily se
a volaly tím tichým dolem vod
na jeho hlas svým dutým povykem,
táhlými tóny, které zdály echem
se dvojnásobit jako divý zápas
jak plesný hlahol. Ale když v tom náhle
se pausa smála jeho umění,
on zastavil se v ticho naslouchaje,
tu horské bystřiny mu tichý ševel
až v srdce sáh, tu nevědomě v duši
mu trysklo vše, co viditelné kolem,
ten slavný obraz s chmurným věncem skal,
ty lesy kolem s neurčitým nebem,
jež v tichém jezeru se zrcadlily…