Moderní básníci angličtí/Poslední člověk

Moderní básníci angličtí
Angličtí námořníci	Poslední člověk	Klekání

Údaje o textu
Titulek:	Poslední člověk
Autor:	Thomas Campbell
Původní titulek:	The Last Man
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 150–152. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Co světský tvar, propadne v zmar
i slunce musí mříti!
než Nesmrtelnost za svůj dar
co smrtelné, můž vzíti.
Na duši mou sen dopadal,
jenž duchu mému křídla dal
a k době té mne schvěl,
já tvorstva slední okamžik
jak druhdy Adam jeho vznik
jsem ve svých dumách zřel.

Zrak slunce chorobný měl vzhled,
zem bledá, šedá tlela,
kol posledního z lidí v sled
se koster řada schvěla.
Ti v bojích mrtví, rezavou
zbraň vzpínali ti nad hlavou,
ty strávil hlad neb mor,
kol města prázdná, ani šum,
co mrtvol plných ku břehům
táh němých lodí sbor.

Jak prorok slední človék stál,
bez pochyb, klidný, bdělý,
jak bouře valný duch když vál
a zpustošil hvozd celý.
Řka: Hrdé slunce, zhasni již,
tvá tvář je led, ach ustaniž,
dál plout, jsme bratři teď.
I Milost prosí: Ne víc dál,
slz lidských zřelo’s ve příval,
dál téci nemá, hleď!

Ať moudrost, pýchu, nádheru
v tvém svitu rozvil člověk,
i uměn slávu veškeru,
jímž slouží živly po věk,
já pro tebe přec nechci lkát,
dne králi, skloň se na západ
s triumfů řadou všech,
jež ozářil tvůj pablesk kol,
jen rci, zda tebou lidský bol
kdy zhojen a kdy vzdech?

Jdi! Zapomnění závoj nech,
nech noc na všecko spadnout!
Víc nevzcházej, by lidstvem vzdech
a bol zas měl snad vládnout.
Té smutné hry již zanechej,
smyslnost více nevzbouzej,
dost muk, ať lidstvo spí!
Jak nemoci je zdrala léč,
a jak je bitev schvátil meč,
jak srpem tráva tlí.

Já též mdlý jsem, bych mohl dál
v tvé žáry patřit schnoucí,
ty svědku patřící v můj žal,
mřít neuzříš mne, mroucí!
Můj ret, jenž lká tvé requiem,
ty neuzříš, jak chvějný, něm’,
ni bledost tváří mých,
zmar kosmu buď můj slední šat,
chci, pouze v temnot majestát
by mroucí dech můj tíh.

Můj duch jen k tomu vzletí zpět,
kdo rajský tvůj žeh vznítil,
však nemni, zmírá, tvůj že hled
se v zmaru v slepost zřítil!
Vzplá v blaženství mu nový den,
jejž neznáš ty a jejž dal ten,
jímž člověk spasen vstal,
vstoup k břehu pekelných on řek,
tam pekel trofej urval, rek,
a smrti osten vzal.

Mři, slunce! V trosek všeho říš
chci hrdý tady čníti!
Z všech slední nejtrpčejší číš,
již člověk pil, chci píti!
Rci moci, jež tě skryje v klín:
Tak Adamův mřel slední syn,
v rubáši kosmu mřel,
on v tříšti všeho hrdý stál,
on Nesmrtelnost v úděl vzal,
neb za štít Boha měl!