Moderní básníci angličtí/Nás jest sedm

Moderní básníci angličtí
Kukačce	Nás jest sedm	Snění chudé Susany

Údaje o textu
Titulek:	Nás jest sedm
Autor:	William Wordsworth
Původní titulek:	We Are Seven
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 77–79. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

— Tak prosté děcko,
dech jehož splývá, hravý sen,
jež cítí život v údech všech,
co o smrti ví jen?

Já potkal děvče z vesnice,
„jsem stará osm let!“
Vlas kučeravý do líce
jí hojnou kšticí slet.

Venkovské měla vzezření
a sprostý selský šat,
však očí lesk v svém záření
mne začal v srdci hřát.

„—Kolik máš sester, bratříčků?
mé dítě,“ já se ptal,
zří s žasem na mne chvilčičku —
pak dí: „Všech sedm mám.“

A kde jsou? — ptám se. „—Sedm nás,
zpět ona hovoří,
dva v Conway šli — to dávný čas,
a dva jsou na moři.

Dva na hřbitově leží již,
tož sestra s bratrem mým,
a vedle malá naše chýš,
kde s matičkou svou dlím —.“

— „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,
dva na moři že jsou?
A přec vás sedm? — Dítě, víš,
to jest mi hádankou!“

— „A přece sedm jest nás všech“
(dá děvče v odpovéď)
„dva spí, kde stromů stín si leh
tam na hřbitovní zeď.“

— „Ty mateš se, mé dítě, dím,
tys živa, líčko květ,
a dva když v stínu hřbitovním,
pak zbývá vás jen pět.“

— „Jich hrob je snadno uvidět,“
dí děvče, „zeleň svěží
zříš z chatky ven pár kroků jen,
kde vedle sebe leží.

Své pletení si beru tam,
tam šat si ovroubím,
na jejich hroby usedám,
a často zpívám jim.

A často slunce rudý svit
když v západ zaměří,
smím s matkou svojí k nim tam jít
se svojí večeří.

Má sestra Hana umřela
nám první, byl to žal,
tak dlouho, mnoho trpěla,
až Bůh ji k sobě vzal.

Ji pochovali na hřbitově
a než luh posekán,
my na jejím si hráli rově,
já a můj bratr Jan.

A sotva první sníh kdy pad
klouzání zašlo nám,
tu bratr Jan již k smrti chřad,
teď vedle ní spí tam.“ —

— Nuž, znovu pravím, kolik vás?
když dva jsou v nebi již?
A děvče odpovídá v ráz:
„nás sedm jest, jak víš.“

„Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.
„Jsou v nebi,“ ona vece.
Má řeč, tu snahou zbytečnou
i vykládání, vedla svou:
Ne, nás je sedm přece!