Mladé bolesti/V létě po vydání zlomené duše

Mladé bolesti Antonín Sova
Tíseň	V létě po vydání zlomené duše	Žena na pitevním stole

Údaje o textu
Titulek:	V létě po vydání zlomené duše
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

I

Kraj ztichlý bez zvědavce
a obdivů panorám.
Přes balvany dojdeš k lávce
bos chladnou travou tak sám.

Pták jíká… A modré kvítí
plá z bažin důvěrou snivou
a zelené kobylky svítí
třeslicí šelestivou.

II

Na všecko čisté co bývalo,
si vzpomínáš prudce a náhle.
Vrcholy sosen chladících
zní stony táhlé.

Na osmahlé ramínko polibek
kdy dával jsem, čistý, jí kdysi.
Hle, s vikýře myslivny jeřáby
zarudlé visí.

Tu potměšilá cikánka
z čar vyčtla v ruce jí:
že umřít musí můj snědý květ,
dřív než se naději.

III

Dnes ze mne se malý dravec stal,
snad klamy a ztrátou.
Buď láskou jsem vášnivou miloval,
neb zabil hrou jedovatou.

Jak dravec já visel přibitý
v nesmírné výši,
a dole jsem stopoval s úsměvem
epopej myší.

A z rodu dravců si vzpomínám
rozletů po horách.
Já dívám se na myší nárůdek
v národních spižírnách.

Na generaci, jež maličká,
bez křídel, bez drápů
tancuje lidem k radosti
před hejnem otrapů,

na generaci jež propásla
svou tvůrčí hodinu,
bez radosti teď, bez bolesti,
bez tvůrčích odstínů,

na generaci, jež otročí,
bič vládní v mase svém,
vyteklé oči z pod obočí
upřené na smutnou zem.

IV

Měl bych se mstít za zpupnost tu
těch duševních invalidů,
za hroznou beztvůrčí žebrotu
rozlezlou kam jen přijdu.

Umění květ byl zašlapán,
však psavci populární,
když znesvěcen byl a vysmíván,
i program zjednotvární,

šedivý program estetů
odvary očkující
před novotami rozletů
před vředy jich couvající.

Vždy podlý se našel kazatel,
vždy protiv prostředníci,
vždy tvůrci kompromisních zel,
odpadlí bojovníci.

V

Literát… Škemrá každý z nich,
před dveřmi buržoů prosí.
Literát… nabízí příběhy své,
koš anekdot na trh nosí.

Literát… monopol hlupáků
je od včíra literatura,
popularisujících nuzáků,
všech psavců sinekura.

Kdož chcete najít čistý květ,
vkus nehledejte davu.
Své kořeny zapusťte do země,
však mějte v oblacích hlavu.

VI

Jak bolí to, bolí… Prostřednost
se drze dotírá.
Však dravec ten rozpne křídla svá
samotou vesmíra.

Houfně a v stádech rodí se
však havěť laciná.
Literát… škemrá každý z nich…
Děj, který napíná.

Literát… klobouk nastaví,
by vyškemral si přízeň.
Ať zatím zemře, kdo cítil hlad
po kráse a hrůze žízeň.

VII

Svět čistý býval kdys, jenž rozkvétal
adeptům umění v zahradách stmělých.
Teď chytrák řepu sel a klidíval,
korunkám smál se květů osamělých.

Pár řemeslníků, pár všetečků,
pár obchodníků zpeněží své lány.
Květ divuhodný podryt od křečků.
Jich chodbami záhony zkřižovány.