Mladé bolesti/Žena na pitevním stole

Mladé bolesti Antonín Sova
V létě po vydání zlomené duše	Žena na pitevním stole	Teď nelze žít, bych nestížil si žití

Údaje o textu
Titulek:	Žena na pitevním stole
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Já potkal ji kdysi… Mladá hořela studem a marnou touhou
a děla: Já vyšla jsem z domu a nemám teď nikoho. Ubozí byli
ti, kteří mne zrodili. Rvali se v hádce o sousto chleba.
A bych ji je nebrala, slabým, já vyšla v pozdní té noci.

Kdos na mostě klnul. A v nadlidské výši se týčili svatí,
a řinčely vozy a čivy tak tupé již, s bolestí vnímaly,
v sluch řezaly zvuky, však temno nad domy, věžmi a kostely
se smytým smíseno zlatem a s modrem nebes rostlo.

A teď jsem již věděla, ztracená: nikdy se nevrátím, nikdy,
že naposled zřela jsem přirostlou jizbu k trámoví půdy,
že naposled dlela jsem s rodiči, nadávkám naslouchajíc
a že mi tam nepatří pranic, než květiny zapomenuté.

A vyšla jsem… Zoufale bála se něčeho: s muži se setkat,
těch znajíc výstrah z dětství, nešťastně zdupaných družek,
jež lkaly, proklínajíce zkažený život muži,
již nasytivše se jich, s dětmi je v náručí zanechali.

Tak nerozhodnuta, leč odvážná plížila jsem se k mostu,
loď dole jak z ocele lákala světly dvou bdících oken,
jez hučící lákal, kde za dětství mnohé jsem prostála chvíle,
kde znala jsem všecka místa, kře, každý kout bílého kláštera.

Kam, ke komu jíti? Já neznala cesty a ani nehledala,
vše lhostejno bylo v té chvíli. Tam, kam mne povedou oči.
Já, domova nepoznala, mne neznámo jeho kouzlo.
Teď, nad řeku schýlena věřím v bezpečnost temné hloubky.

Já snila kdys, kdokoliv dobrý by do malé vzal mne jizby,
v níž nespokojí se lenivá krasavice a tučná,
jež o zábavách sní, bez práce, bez povinnosti k muži,
jenž vysiloval se prací, co ona dobývá hlupce.

A snila jsem, aby mne na loktech hýčkal ten, zklamaný jinou,
ten, s přítěží bezcitných loutek, jenž klopýtá životem mlčky,
já přála si, aby poznal, že vroucí jen vítězí srdce,
že prohrál život, kdo otročí, otročí prázdné kráse.

Ten nepřišel, o němž jsem snívala. Nezasnoubil se nikdo
s mou bídou a s bolestí mojí, s vrtochy mladých žalů.
Rád neměl, jen tělo mé pokořit chtivými pohledy toužil
a za chvíle zaplacené chtěl okořenit svou radost.

A Pane, už nevím, co snila jsem. Viděla jsem však záhy,
že za tu hanbu, již poskyt by život, by nestálo žíti,
když nabízeli mi šperky, jež družky by neodmítly,
i zlato, jež mnohá si cení nad věrnou lásku mužů.

Já v lásku jsem nevěřila, šla z povzdálí, myslíc na ni,
a nemohla jsem jí žít, že plakala vězněna ve mně.
Já nemodlila se k svatým, že nepřispěli mi nikdy,
by zkrátili moji cestu, jež v každodenní šla zmatky.

Já v svaté jsem nevěřila, šla kolem, a neznala jmen jich,
mně lhostejni byli jak náhrobky bílé hřbitovů krásných,
já mezi hanbou a smrtí podél cizích šla zahrad,
vždy určena sít a zalévat záhony pro radost jiných.

Jak opilá šla jsem někdy, kdy bílé zakvetlo jaro,
kdy za hudeb večerem teplým šli milenci stuleni k sobě,
a zmučení muži šli, hněvem žen, žárlivých na jejich milenky,
a ženy, jež toužily po tanci, zábavě, hovoru s mládím.

Mně někdy se zdálo, že omdlévám, slyším rozkošné zpěvy
těch věcí, jež nežily, z pokojů bílých vil v zeleni skrytých,
mne volaly dětské hračky a výbavy z prádelníků,
ze zrcadel, skříní se smály oprášené sošky.

Já zadívala se na pohyb záclon, kde zdálo se mrtvo
a román jsem snila. Jak vzduly se záclony… bylo však jisto,
že smějí se v zoufalství komus, kdo hledal a nenašel v manželství:
»Hle, ubožáčka, jak zklamala bílá, hloupoučká žena.«

Kdy v nemluvné chvíli jsem zřela: jdou milenci vyčerpáni.
Jí za pasem vadnou růže, on za listem lupen serve,
chce výměnou pohledů sedrané srdce druhé najít,
tu křikla jsem po lásce, rvala si vlasy, jak sražená bleskem.

Mé družky mívaly muže. Ti rvaví byli a snědí,
ti líbali je i krotili ranami pěstí a bičů,
a přece se milovali jak dravci, zbrocení krví:
ba já jsem vždy toužila po ranách milujících rukou.

Ne, nepřišel nikdo, mne nezranil láskou a nesblížil ranou
a výhružným ramenem neobjal tělo, jak svěceným kruhem,
by přístupu neměl jiný, bych jinému nepatřila,
jen tomu, od něhož radost i bolest brát stejným je štěstím.

Kam, kam teď půjdu, je lhostejno. Vím však, že dneškem jsem ztracena,
že nikdy se nevrátím, že žíti i umírat těžko.
Se žhnoucími zorničkami, vržena na rohy ulic,
nuž, vaše jsem, bezejmení. Což není dnes noc mé smrti?