Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/VIII. Ve vyhnanství
| Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha | ||
| VII. Spálení spisů Viklefových. Odpustkové bouře. Hus v nejtěžší klatbě | VIII. Ve vyhnanství | IX. V Kostnici. Hus v žaláři |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. Ve vyhnanství |
| Autor: | Arnošt Caha |
| Zdroj: | CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 38–41. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Hus |
S počátku bydlel Hus na Kozím hrádku (blíže pozdějšího Tábora), kamž ho pozval jeho stoupenec pan Jan z Ústí. Protože nemohl posluchačům svým v Betlémě kázati ústně, sepsal hned na počátku svého pobytu na Kozím velký český spis „Výklad viery“ a později velmi důležitý spis „O svatokupectví“, jejž dokončil za krátkého pobytu v Praze. Oba spisy tyto jsou prodchnuty vroucí snahou po nápravě mravů a zároveň jsou rozhodným protestem proti tehdejšímu stavu církve.
Ještě jednou pokusil se král Václav o smír mezi Husem a jeho nepřáteli. Na rozkaz jeho konala se v Praze mimořádná synoda duchovenstva, jež měla rozhodnouti spor. Protivníci Husovi byli však nesmiřitelní a popudili tím neobyčejně krále proti sobě. Nejpřednější z nich, mezi nimi i Páleč, byli vypovězeni ze země.
Brzy po tom opět opustil Hus Prahu na žádost královu a se svolením lidu. Vrátil se na Kozí hrádek, aby pokračoval v činnosti spisovatelské a kazatelské. Uspořádal svá nedělní kázání, jež míval v kapli Betlémské, ve velký spis, nazvaný „Postilla“. Dílo toto ze všech spisů Husových došlo největší obliby. Z této doby pochází též důležitý latinský spis: „O církvi“ („De ecclesia“), obsahující mnohé myšlenky Viklefovy. Z tohoto spisu později na sněmu kostnickém bylo vybráno mnoho článků, jež byly odsouzeny jako bludné a kacířské. Mimo to napsal Hus v době vyhnanství několik menších spisů českých i latinských. Z celé jeho činnosti spisovatelské poznáváme jeho úsilí, aby církev se vzdala světské moci, aby se pravá podstata náboženství křesťanského nehledala v obřadech, sebe nádhernějších, aby se nepřeceňovala moc úřadu kněžského, aby se láska k Bohu jevila následováním Ježíše Krista.
Ani ve vyhnanství nevzdal se Hus činnosti kazatelské. Když nemohl slovo boží hlásati lidu pražskému, činil tak na venkově. Rád vyhledával shromáždění lidu jako na svatbách, pohřbech a posvíceních; kázával na návsích i cestách, v polích i lesích. Téměř bez dechu naslouchali prostí venkované úchvatné výmluvnosti Mistrově. Pověst o slavném kazateli rozlétla se bleskem širým krajem. Mnozí nelitovali daleké cesty, aby uslyšeli svatá slova milovaného kazatele. Sladký hlas jeho hned dojímal k slzám, hned burácel spravedlivým hněvem. Rozzářily se zraky posluchačův a tváře jim zahořely svatým ohněm.
Náš básník Julius Zeyer takto líčí velebné chvíle kázání Husova pod širým nebem: „Hus mluvil o království božím, o lásce bez meze a konce, o bratrství všech lidí. Oko jeho plálo zaníceně, hlas jeho zněl podzimním tichým lesem jako trouba anděla… Smělou rukou trhal směšné cáry, jimiž věky jasný obraz Kristův byly zastřely, a velký prorok lidstva stál v plném majestátu vznešené své prostoty před zrakem všech… Ó, zajisté nikdo nepojal Boha jasněji a vznešeněji nežli Kristus a nikdo Krista jako Hus.“[1]
Na útulném Kozím hrádku pobyl Hus déle než rok. Když zemřel jeho příznivec Jan z Ústí, přijal Hus pohostinství pana Jindřicha z Lažan na hradě Krakovci (u Rakovníka), kde působil podobně jako na českém jihu. I zde měl mnoho nadšených a vděčných posluchačů. Pověst vypravuje, že navštívil i rodný Husinec. V Chlístově (blízko Husince) ukazují starou lípu, pod níž prý kázával.
Pověst o českém kacíři šířila se i za hranice. Husův spis „O církvi“ vzbudil odpor zvláště na universitě pařížské. Jan Gerson, kancléř této university, psal o něm pražskému arcibiskupovi Konrádu z Vechty[2] a žádal vyhubení kacířů ohněm i mečem. Universita vídeňská zaslala potupný list o Češích do Chorvatska. Také papež Jan XXIII. žádal krále Václava, aby netrpěl bludů ve svých zemích. Toto obviňování popuzovalo ovšem krále a zarmucovalo Husa a jeho přátele, neboť nebylo tehdy horší urážky nad obvinění z kacířství. Hus horoucně toužil po tom, aby sebe i národ český očistil z nařčení. Příležitost k tomu se brzy naskytla.
Uherský král Zikmund, bratr krále Václava, zvolen byl r. 1410 králem německým a od té doby považoval se za ochránce římské církve. Vymohl na papeži Janu XXIII., aby byl svolán nový církevní sněm do města Kostnice (při jezeře Bodamském). Sněm (koncil) tento měl zbaviti svět divadla tří papežů, zjednati nápravu mravů a vysloviti se o různých naukách, které byly prohlášeny za bludné.
Král Václav neměl potomků a proto Zikmund pokládal se za dědice české koruny. Věděl, že na straně Husově stojí takřka celý národ český. Sněm kostnický byl vhodnou příležitostí, aby Hus očistil se z bludů a národ český zbaven potupy, se všech stran na něj vrhané. Proto vybídl Zikmund Husa, aby se dostavil do Kostnice. Sliboval mu bezpečnou cestu, veřejné slyšení před koncilem a svobodný návrat do vlasti i tehdy, kdyby byl prohlášen kacířem. To vše mu měl zaručiti bezpečný list průvodní, čili, jak předkové naši říkali, glejt.
Hus dlel právě na Krakovci, když mu bylo doručeno pozvání Zikmundovo. V srpnu (r. 1414) přišel do Prahy, aby se poradil se svými přáteli. Skoro všichni ho varovali. Pan Mikeš Divoký, který přinesl vzkaz krále Zikmunda, pravil: „Mistře, věziž zajisté, že budeš odsouzen.“ A jiní, znajíce věrolomnost Zikmundovu, tvrdili: „Sám tě dá nepřátelům.“ Hus však přece se rozhodl, že vyhoví vyzvání královu. Vždyť šlo o jeho čest a čest jeho národa! Oddával se pevné naději, že se mu podaří přesvědčiti zástupce celého křesťanského světa o své pravověrnosti. Ale již tehdy byl odhodlán trpěti pro Krista, bude-li toho třeba, ba i smrt podstoupiti za své učení.