Mistr Jan Hus (Karafiát)/X. Hus, jak rostl
| Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát | ||
| IX. Hus muž Boží | X. Hus, jak rostl | XI. Ty jsi kost má a tělo mé |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mistr Jan Hus |
| Podtitulek: | X. Hus, jak rostl |
| Autor: | Jan Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 99–115. |
| Licence: |  PD old 70 |
O Husově prvém mládí máme velmi málo spolehlivých zpráv. Narodil se v Husinci roku 1369, jak se praví, dne 6. července, tak že by to bylo bývalo v tentýž den, v který 46 let později pravdu Slova Božího svou smrtí spečetil. Jaké byli jeho rodičové povahy, mnoho-li měl bratrů neb sester, a jaké byly ostatní rodinné jeho okolnosti, nevíme, ač to musilo být pro celý Husův život veledůležité, any právě dojmy prvního věku rozhodují nejvíce o celé budoucnosti, anoť dítě svým rodičům a druhým dětem více nevědomě okouká, než se od nich později vědomě naučí.
V listu, daném z Konstance mistru Martinovi dne 16. června 1415, píše Hus: „Odporučuji ti své bratry. Ty můj nejmilejší, udělej jim, co můžeš. Pozdravuj — — Kateřinu, jménem Husovu, jak doufám, čistou pannu. — — Syny mého bratra mohl bys dát na řemeslo, proto že se bojím, kdyby přišli k stavu duchovnímu, že by se v něm nechovali, jak by měli.“ Z toho vysvítá, že jednoho bratra Hus jistě měl. Oni bratři, jež Martinovi odporučuje, jsou snad jeho duchovní dítky, ač by to mohli být též tělesní bratři, jelikož Hus duchovní dítky nazývá obyčejně bratry v Kristu Ježíši.
Dost však na tom, co víme o pozdějším celém Husovi. Z toho můžeme aspoň tušit, jaké musil míti počátky. Bystrý rozum dá se snad i později vzbudit, byť z počátku dost dlouho byl dřímal, ale hluboký cit se nikdy nevypěstuje. A z vůle, která již v mládí nebyla hnána do ohně i do vody, žádná škola ocel neutvoří. Hluboký cit zdědil Hus po rodičích, a s ním souvisí jakási zbožná mysl, na niž beze vší pochyby mocně oučinkovala v rodině panující kázeň.
Náklonnost k učení musil Hus brzy jevit, a když se vypravuje, že Hus často na skále u Husince sedával, zabrán jsa do čten!, jest to sice jen pověst, ale pověst s celou jeho povahou předobře se shodující. Jeho, jak jeden z našich spisovatelů praví, „poněkud nábožnější“ rodičové musili být, ne-li právě nejchudší, tedy také ne zámožní. Hus aspoň později o sobě napsal: „Když jsem byl žáčkem lačným, udělaje lžíci z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžíci snědl.“
Na nižší školy prý ho dali do Prachatic, a odtud do Prahy. To byla asi nejdelší cesta, kterou Hus ve svém mládí vykonal, z Prachatic do Prahy, aniž se zdá, že by se byl později dále po světě poohlédl. Cizinou nakažen do Prahy jistě nepřišel, co pak s sebou přinesl, to byla ta jeho hluboká mysl, nezkalená česká ryzost, bystrá hlava, pevná vůle, — samé to kovy, z nichž se daly razit berné peníze.
Ale s jeho srdcem to vypadalo právě tak, jak to, při vší zbožnosti, s každým srdcem lidským vypadá, pokud Ježíše Krista, ústy třeba již dávno vyznávaného, nezkusilo skutečně co Spasitele. „Také se klamají, kteří před ním (papežem), an tak jede, klekají, a i ti všichni, kteříž mní, by to bylo dobře, jakož jsem já mněl, dokud jsem Písma a života svého Spasitele nedobře věděl. A již znám z Jeho daru, že jest pravé rouhání Kristovo a zavržení Jeho Písma i následování.“ Tak svědčí Hus sám o sobě. Při vší tedy pobožnosti, ano snad pro samou pobožnost, jak se jí rozumělo a rozumí, Hus ani Krista neznal, ani jeho Písma. Když r. 1393, tedy v tomtéž roku, kdy se Hus již stal bakalářem svobodných umění, bylo vyhlášeno v Praze milostivé léto, a nabízely se odpustky, putoval Hus spolu s druhými na Vyšehrad, a vyzpovídal se tam za poslední své čtyry groše, tak že byl pak nějaký čas živ o suchém chlebě. Bloudil jako druzí, ale i v tom bludě myslil to upřímně.
Na vysokých školách zanášel se tak zvaným svobodným uměním a bohoslovím. Tu se arciť zabýval také Písmem svatým, ale teprv na druhém místě. První místo v studiích bohoslovných zaujímaly tenkrát malicherné otázky o věcech neméně malicherných. Vykládalo se učení středověkých bohoslovců, z nichž Petrus Lombardus zvláště vynikal, a jemuž Hus hlavní věnoval píli. Ve svých spisech uvádí jej přečasto, nazývaje jej „mistrem hlubokých smyslů“.
Aby byl pilen, k tomu jej snad již hmotné postavení dohánělo, a pak to již jeho povaha s sebou nesla. Mezi prvními neuvádí se nikdy, aniž by se však na tuto více méně formální okolnost směla zvláštní klást váha. K tomu se však podobá, že si u svých soudruhů ne právě tak svou učeností a bystrostí, jako svými způsoby, svou povahou a veškerým vystupováním neobyčejnou vydobyl úctu a převahu, tak že později na něj žalováno, že se starší mistrové před ním své náhledy báli pronést. K čemuž Hus připsal: „Ó ti bojácní! Proč by se měli ostýchat vyznat pravdu?“
Zásadu, kterou se při studiích spravoval, udal Hus takto: „Na počátku svého badání obral jsem sobě za pravidlo, kdykoli bych v jakékoli věci nalezl myšlenku zdravější, abych rád a pokorně ustoupil od předešlé myšlenky své, věda, že co víme, jest, jak praví Themistius, nejmenší část toho, co nevíme.“ Tu pak bylo zcela přirozeně, že se již na školách zabýval také učením Viklefovým, jež již tenkráte dělalo v Praze mnoho hluku, ač se tu doposud jednalo jen o věci čistě filosofické. Jistě též starší horliví kazatelé čeští, zvláště pak Milič, nezůstali nepovšimnuti. Ze by však byli měli na Husa jakýsi rozhodný vplyv, toho jsme se aspoň v Husových spisech nedočtli.
Roku 1393 stal se Hus bakalářem bohosloví, r. 1396 mistrem svobodných umění, a dvě léta později počal již sám držet ve školách veřejné přednášky, o té pravé moudrosti snad ani nemaje tušení. Zastával již sice také bohosloví Viklefovo, nedávno do Čech přinešené, aspoň se r. 1414 na něj žaluje, jako by byl již okolo r. 1399 tvrdil, že při večeři Páně zůstává i po požehnání chléb chlebem; zdá se však, že při všech tehdejších hádkách o pravdu byl ještě více zaměstknán rozum než srdce. Na venek aspoň Hus mocně rostl. Byl již r. 1401 v takové vážnosti, že byl zvolen za děkana fakulty filosofické, a rok na to za rektora veškerého učení pražského.
Muž asi 32-letý, plný učenosti a horlivosti pro jakoukoli pravdu, učitel na vysokých školách, požívaje nadobyčejné úcty a přízně, — což kdyby takový muž byl zasáhnut Duchem svatým, což kdyby on v tomto svém postavení počal horlit pro pravdu Kristovu? Ó jistě přízně by ubylo, ale co by mu vše přibylo! A kdo všechno by se s ním těšil z té zakušené pravdy?
A dlouho to již netrvalo, dílo Boží bylo již započato. Pardubičan Hanuš z Milheimu, králův dvořenín, a Pražan Kříž, kramář, těžce to nesli, že, ač bylo v Praze hromadu kostelů, čeští kazatelé musili se vzdor tomu po domech a kdo ví kady potloukat. Vystavěli tedy roku 1391 na Starém městě prostranný kostel, „kapli“, v kteréž by se výhradně česky vykládal chléb života, Písmo. Pročež kapli tu Betlémem, domem chleba, nazvali, zaopatřivše ji skrovnými sice, ale dostatečnými důchody. Duchovní se musil zavázat, že bude každou neděli a svátek, dopoledne i odpoledne, Slovo Boží kázat, a že to bude vždy sám osobně vykonávat, ne jako mnozí tehdejší kněží, kteří se nechávali zastupovat, aby mohli jinudy po zisku a vyražení slídit. Jak dalece by chtěl mše sloužit, zpovědi poslouchat, večeři Páně vysluhovat atd., ponechávalo se mu na vůli.
Roku 1402 bylo toto místo uprázdněno, vysoké školy navrhly 3 kandidáty, mezi nimi Husa, a rodina Milheimova rozhodla se pro tohoto. Hus se dal vysvětit, a nastoupil dne 14. března 1402 svůj nový úřad. Sám se do něho netlačil, to si mohl směle říci, an hmotně nebyl úřad ten dlé toho, aby se do něho kdo tlačil. Ale co vlastně nastoupil, Hus sám nevěděl. Tu jest muž plný života, rozpálený touhou po pravdě, neštítí se pro ni žádných hádek, muž hlubokého citu, upřímný a svědomitý, a jeho úloha sestává v tom, kázat neděli jak neděli, svátek jak svátek, a to dopoledne i odpoledne, ne Lombarda, ne Viklefa, ale Písmo svaté, to Písmo živé a mocné a pronikající nad každý meč na obě straně ostrý, a dotírající k srdci člověka co mohutné kladivo.
O tom nám Hus nevypravuje, jak mu bylo, když měl kázat, a musil kázat, a ono se mu snad nechtělo, ba on ani neměl co kázat. Měl dávat, a raději by byl bral; měl těšit a povzbuzovat, a obého mu bylo zapotřebí. Že se však Hus obšírně o tom nezmiňuje, z toho nevysvítá, že by se mu bylo tak nevedlo. Jemu se tak musilo vést. Ať mu jeho okolnosti sebe více napomáhaly, ať se lid již z prvopočátku k českému kazateli tulil, Hus okoušel na sobě moc Slova Božího, a ta moc se bez boje a bolestí, na mnoze i slzí, nezakouší. A to se stalo při Husovi v Betlémě.
Započalo to nepozorovaně. Hus aspoň nic nepozoroval. Žil, jak dříve žil, učil, jak dříve učil, hádal se právě tak, jak dříve se hádával, ale to slovo s kazatelny Betlémské hlásané nedalo kazateli pokoje. Sledovalo jej neustále, ano pronásledovalo jej více snad než všecky posluchače. Aspoň byla jeho mysl dojmům života mnohem přístupnější. Símě pak vržené do země, má-li s dostatek vláhy, tepla a světla, konečně přece pučí. Pak jest to věc zhola nemožná, aby se mysl, tak připravená jako Husova, ne dny, ale léta Slovem Božím obírala s tou Husovskou opravdovostí a hloubkou, aniž by se dříve později jevily toho následky.
První účinek Písma svatého při člověku, z něhož se má státi přítel Boží, sestává v tom, že člověka nadobro zničí. To milostné Písmo nezná žádné milosti. Vtírá se až do těch nejhlubších hloubí lidského svědomí, odhaluje všecky roušky, trhá všecky závoje, a co přivádí k světlu, jest hřích a hřích, a zas hřích, a ještě hřích. Co se zdálo člověku být maličkostí, to ho počíná děsit; čím si dříve jen tak pohrával, toho se již bojí; a jak byl dříve ve svých očích dokonalý, tak jest nyní v těchže očích dokonale snížen. Člověk, zabýva se Slovem Božím, počíná poznávat svůj hřích, to jest a křesťanské abecedy, která vždy a při každém začíná u tohoto a a ne u ž. Tak i při Husovi. Zabývaje se Písmem, poznal svůj hřích. Pak si arciť také všiml toho slova v Žalmích: „Vy, kteříž milujete Hospodina, mějte v nenávisti to, což zlého jest.“ (97, 10.)
Známost hříchu, pošlá z Písma svatého, a nenávist hříchu se nedá dělit. Kde jest jedno, tam jest druhé, a jako se ta celistvá mysl Husova pohroužila cele v hřích, a byla si ho nyní cele vědoma, tak ho započala cele a úhlavně nenávidět a i pronásledovat. Tu zajisté započalo to při Husovi tak významné horlení proti veškeré bezbožnosti. A jelikož on nebyl pokrytec, aby jinak kázal a jinak jednal, tu se též dvojnásobila touha vést před svatým Bohem také svatý život.
A to mělo zase své účinky. Lid Husa nejen slyší, než spolu i vidí. Proto se všecky oči obracejí k Betlémskému kazateli, a sama královna Žofie zvolí si jej za svého zpovědníka. Hus má přístup ke dvoru, a to také nezůstalo bez účinků. Král Václav nebyl sice dlé toho, aby se s člověkem, odhalujícím jakýkoli hřích, a bez ohledu jej mrskajícím, do nějakých důvěrnějších zapouštěl poměrů, ale své přízně mu odepřít přece nemohl. Arcibiskup pak Zbyněk z Hasenburku učinil mu, hned jak nastoupil úřad r. 1403, za pravidlo, aby kdykoli by v jeho církevní správě shledal nějaký nedostatek, mu to v brzku osobně anebo, kdyby byl nepřítomen, písemě oznámil. Tím jest Hus, a to beze všeho vlastního přičinění, zcela podlé řádu povolán k činnosti reformační. Maje v Betlémě za úlohu kázat jediné ryzí Slovo Boží, tedy pravdu, má nyní zřejmě a to z povinnosti, vystupovati proti všelikým zlořádům a bludům.
K tomu pak přišla jiná ještě povinnost, kterou se stal z kazatele Betlémského kazatel českého duchovenstva. Tentýž arcibiskup prohlásil jej totiž r. 1404 za kazatele na pražských synodách, jež se dvakráte do roka odbývaly, a Husovi přibývá tak ke kázání látky i práva. A jak dalece sám nekrněl, ale, Písmem se neustále obíraje, vnitřně rostl, přibývalo mu ke kázaní chuti a odvahy, jakož i toho, co by měl kázat. Učení Písma sv., bezpočtukrát čtené, přestávalo mu býti nezvratnou sice, ale přece jen lhostejnou pravdou, a stávalo se mu čím dále tím více tím, čím jest, radostným poselstvím o Kristu, příteli kajících hříšníků.
Tak to vypadlo s Husem v prvních letech 15. století. Nástroj to Boží, ne dělaný, nýbrž rostlý, a vždy ještě dorůstající, a sám nevědoucí, jak k tomu ke všemu přišel. Tak dalece jest ten reformátor ke své činnosti připraven, a vždy se ještě v skrytě připravuje. Jen ještě, aby jej Ten, jenž jej „učinil v skrytě, a řemeslně složil“, na světlo povolal. A On ho povolal. Roku 1404 byl Hus ještě s dvěma soudruhy od arcibiskupa vyzván, aby vyzkoumal, co se má soudit o rozkřičených krvavých hostiích v braniborském městě Vilsnaku, jimž se připisovaly mnohé divy. A Hus shledal, a ve zvláštním spisku obšírně dovodil, že jest vše pouhý blud a klam. Nikdo v Čechách nemá proti tomu co k namítání, a arcibiskup Zbyněk zakáže na základě Husovy zprávy co nejpřísněji všechny pouti do Vilsnaku.
Dráha reformační byla takto nastoupena, a první krok šťastně učiněn. Tu se však Hus toliko dotýkal vředu na těle církve, do živého doposud nezajel, nemaje k tomu ještě dostatečně vycvičené ruky a schopného srdce.
Proto vždy ještě rostl. Čítal a kázal Písmo, Duch svatý štěpoval, Viklef zaléval, a Hospodin dával zrůst. Zajisté teprv když pravda Kristova stávala se věcí nejen Husova rozumu, nýbrž hlavně srdce, mohly i Viklefovy spisy náboženské míti pro něho skutečnou cenu, mohouce také tu teprv od něho opravdově býti zastávány.
Ale s tím také souviselo nevyhnutelně mnohé nepřátelství se strany lidské. Kněžstvo si byl Hus již dávno na sebe svými kázaními rozhněval, an jejich hříchy s toutéž přímostí a pravdou odkrýval, s jakouž to činil u lidu světského, nízkého i vysokého. Toť jim, ani přece ještě cítili, že by lidu sobě svěřenému měli vlastně sloužit za vzor, právě vhod býti nemohlo, jako že to pro ně nemělo příliš vítaných následků. Život svůj změnit nechtěli, nevědouce, že by to už ani nedovedli. Nezbývalo jim tedy nic jiného než pomsta, a proto očerňovali Husa, kde a jak jen mohli.
Pravdou takto veřejně a právně mluvenou připravil se Hus o přízeň kněžstva, a pravdou veřejně a právně zastávanou připravil se též o přízeň arcibiskupa Zbyňka. Abrahamovi z Velenovic, kazateli u sv. Ducha v Praze, upíralo se totiž právo, že by směl kázat. On si je však přivlastňoval, ano tvrdil, že má nejen on, ale i každý nekněz právo kázat, pročež byl od arcibiskupa uvržen do žaláře. Hus se ho ujímal, a když arcibiskup vězně sice propustil, ale z celého svého obvodu vypověděl, psal mu Hus, že jest nyní donucen, jej dlé jeho přání na nedostatky v církevní jeho správě upozorniti. To že není v pořádku, když se bezbožní kněži beze všeho trestu jako neskrocení býkově volně potulují, pobožní pak, nehledajíce zisku, nýbrž zdarma se pro Pána v práci evangelisační vydávajíce, co kacíři u vězení drží, a pro rozšiřování téhož evangelia vyhnanství snášejí. „Ó otče, jaká jest to pobožnost bránit, aby se nekázalo evangelium, což Kristus učedlníkům Svým především přikázal, řka: Kažte evangelium všemu stvoření. — — Protož, nejdůstojnější otče, otevřte oko vnitř i zevnitř, přejte pobožným, dejte pozor na bezbožné, nedejte si lichotit od nádherných a lakotných, ale mějte radost z pokorných a milovníků pravdy. — — Více bych psal, ale práce v evangeliu mně nedovoluje.“ — To Zbyněk nesnesl, a stal se Husovi z přítele nepřítelem.
Tak dalece již tedy dozrál Hus, že se osmělil volnost evangelia bránit proti samému arcibiskupovi. — Proč? — Proto, že jej to volné evangelium k tomu pudilo, dodávajíc mu též potřebné zmužilosti. Brzy mu však nastalo bránit samo evangelium. Vědouce kněží, že Hus arcibiskupovy přízně již nepožívá, vystoupili směle proti němu s žalobou, že podkopává úctu před kněžstvem vůbec, že zatracuje všecky, kdož berou peníze za duchovní služby, že si přeje přijít po smrti tam, kam přišel kacíř Viklef, atd. A ač se byl Hus důkladně bránil, odsoudil jej Zbyněk beze všeho výslechu a soudu, a zakázal mu další zastávání úřadu.
Co má Hus dělat? Má se rozkazu arcibiskupovu podrobit, a najednou umlknout? Již stojí na rozcestí. V levo vede cesta do Říma, v pravo do Jeruzaléma, toho samého města, kde nás Kristus Svou krví vykoupil, a kde Jeho první kazatelé odpovídali biskupům a starším: „Jest-li to spravedlivé před oblíčejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, suďte.“ (Skutk. apošt. 4, 19.) Kterou cestou se pobere Hus? Koho má více poslouchat, Boha či lidi?
Hus arcibiskupovi slušně odpověděl, že by se ho byl měl dříve ptát, jako tam v Bibli: „Což to slyším o tobě?“ a spolu na to pamatovat, což Pán Ježíš pravil o těch, kteří v Jeho jméně ďábly vymítali: „Nebraňtež jim. Nebo kdo není proti nám, s námi jest.“ Jemu pak že nikdy nenapadlo proti církvi nějak vystupovat. A při tom to zůstalo. Však ho Zbyněk do Betléma nepovolal, a Zbyňkovi nemůže on být po vůli. Hus stál v službě jiného pána, a proto káže jako kdy jindy vzdor Zbyňkovu zákazu.
To byl krok rozhodný pro celou Husovu budoucnost. Už dorostl. Nebo byl-li tento první krok správný, jsa s Písmem svatým v ouplném souhlasu, — jako že byl správný, — pak jest vše ostatní v Husově životě toliko dalším rozvojem tohoto prvního vzepření se proti rozkazům lidským. Nejednalo se tu zajisté toliko o arcibiskupa, ale s ním i o papeže a celou církev, jak dalece jest ona viditelna.
Zříci se poslušnosti papežské nemohlo mu býti tak za těžko. Již dříve, než se počal v Betlémě opravdově obírat pravdou, byla dosavadní jeho úcta před hlavou církve hodně zviklána, a to ani tak Viklefem, jako papežem samým. Požíval zajisté tehdy ještě omylný a to hodně omylný papež asi právě tolik úcty u lidu jako nynější neomylný, an se byl o ni svým chováním sám připravil.
Ano když tehdejších časů mohlo být více papežů najednou, kteří se mezi sebou hádali, kdo by vlastně byl ten pravý, jeden druhého zatracujíce, tu se musila každá hlubší mysl tou otázkou zabývat: Kdo jest to papež? Kde nabral své moci? A co se má o něm soudit? Tu se pak otázka: Jest-li vůbec papeže zapotřebí? podala sama, a Hus maje Písmo, neváhal odpovědět zcela zřejmě, že i bez papeže může člověk býti spasen. A když padla hlava, padlo i celé tělo církve, sestávající tehdy ne z věřícího lidu, nýbrž z nevěřícího kněžstva. A byť byl Hus měl před kněžstvem co kněžstvem sebe větší úctu, jejich život mu musil všechno kněžstvo již dávno zošklivit, i bez Písma, jež vymaňuje duše z poroby lidské, uvádějíc je v milou poddanost Kristovu.
Na počátku r. 1409, právě když se o to jednalo, mají-li Češi míti na školách pražských tři hlasy anebo cizinci, roznemohl se Hus na smrt. Mělo-li to jaký zvláštní vliv na celého člověka, nedá se určiti. To jest jisto, že již tu hleděl Hus smrti tváří v tvář, aniž by ho byla smrt děsila. „Hleďte, já ležím jakoby ve smrti. Protož, pakli že zemru, prosím vás, zastávejte právo a svobodu národa našeho,“ pravil Hus se svého lůžka M. Ondřejovi z Brodu a M. Janovi Eliášovu. Ani zmínky o tom, že by to neb ono odvolával, jakož se při smrti stává, když si člověk svou minulost připomíná. Byla to tedy první zkouška, kterouž Hus přestál, aby tím pevněji a směleji pravdu Boží zastával, bude-li třeba, až do smrti na hranici.
Vše následující v Husově životě nepatří už ani tak k jeho zrůstu a vnitřnímu vývinu, jako k rozvinu a zjevení se toho, co se uvnitř bylo vyvinulo. Když arcibiskup Zbyněk odsuzuje šmahem knihy Viklefovy, odvolává se Hus k papeži. A když papež pod klatbou učení Viklefovo zakazuje, ano i Husovi Slovo Boží dále kázat znova zabraňuje, odvolává se Hus od papeže zle zpraveného k tomu, který bude lépe zpraven, a dostane se za to skutečně do klatby, třeba že, kde mu to svědomí dovoluje, své představené pokorně poslouchá. Když totiž Zbyněk „abecedář“ žádá, aby mu Viklefovy knihy byly vydány k spálení, vydá je Hus, ale zřejmě vyzná, že příčiny nenachází, proč by knihy ty měly býti páleny.
Na klatbu Hus mnoho nedbá, a hledí si svých svatých povinností, jak si jich vždy hleděl. A když jest volán k papeži do Říma, aby se ospravedlnil, nejde sám, ale pošle za sebe tři zástupce, a to hlavně za tou příčinou, že král Václav na to doléhal, aby se ta česká církevní otázka rozhodla v Čechách prostřednictvím nějakého papežského legáta, schválně k tomu účelu do Čech poslaného. Zatím se posílají poslové z Prahy do Říma, a z Říma do Prahy. Tu však vypíše papež r. 1411 válku proti osobnímu svému nepříteli Ladislavu, králi Neapolskému, a zaslibuje úplné odpustky každému, kdo by se jí jakýmkoli způsobem súčastnil. Již se i v Praze nabízí za peníze svatost a spravedlnost.
Tím bylo arciť vše vyjednávání s papežem u konce. Hus nemůže jinak, než že veřejně odkrývá, jak jest to nekřesťanské vypisovat proti někomu z osobních příčin válku, a že jest to zřejmé se rouhání jedinému Spasiteli Ježíši Kristu, když se hříchy za peníze odpouštějí. Všechna vina padala tu na samého papeže. Ten svatý otec jest původcem tak strašného nešvaru. To rozdráždilo mysli lidské tak, že Hus, „vida, že lid má dosti Slova Božího a jiné duchovní potřeby, když jsou hledali jeho bezživotí, ustoupil. Potom vrátiv se, kázal“ dále, třeba že již po dvě léta na něm lpěla církevní klatba.
Tuto pak papež nyní ještě zostřil. Každý věřící křesťan má se Husa štítit a varovat, nepodávat mu ani sousta chleba; a kde se on právě zdržuje, mají služby Boží a všechny církevní výkony býti staveny. Kaple Betlémská má býti zbořena, a Hus od kohokoli jat, duchovnímu soudu odveden, anebo hned na místě odsouzen a upálen.
Tím jest Husovi další běh života naznačen. On se odvolává sice ke Kristu, aniž by však bylo na to dbáno. Služby Boží jsou v Praze zastaveny, lid poděšen, a tu se Hus také nechal poděsit. Když jej totiž král žádá, aby na nějaký čas, dříve než by papeže smířil, z Prahy odešel, dá se Hus pohnout, a jde z Prahy před vánocemi r. 1412, aniž by si, jako při prvním odejití, byl mohl říci, „že lid má dosti Slova Božiho a jiné duchovní potřeby.“ Nebo se pak ve vyhnanství sám obviňuje: „Myslím, že jsem chybil, když jsem po vůli králově od kázání upustil, a proto v této chybě déle setrvat již nechci.“ Zatím vyjednával král Sigmund s papežem o svolání všeobecného sboru církevního, a když se s ním shodl, že se to má stát r. 1414 v Konstanci, vyzval též Husa, aby se tam osobně dostavil, k čemuž tento milerád přivolil.
V říjnu 1414 vydal se přes Bavory na cestu, a počátkem listopadu dorazil do Konstance, v naději, že tu před celou církví nejen sebe a svou vlast ze všelikých nářků očistí, ale i pravdě Boží jasné vydá svědectví, ač již z domova nesl s sebou tušení, že se více nenavrátí. Nebyl to klam. Sbor se nesešel, aby si dal objasňovat pravdu, ale aby Husa odsoudil. Odvolej! — to byl důvod celého sboru, a že Hus odvolat nemohl, an nezastával svůj náhled, nýbrž právo Ježíše Krista a Jeho Slovo proti přehmatům lidským, jest veřejně uznán za kacíře, a ke hranici odsouzen.