Mistr Jan Hus (Karafiát)/VIII. Hus velikán co reformátor

Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát
VII. Hus velikán co kněz a kazatel	VIII. Hus velikán co reformátor	IX. Hus muž Boží

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus
Podtitulek:	VIII. Hus velikán co reformátor
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 85–95.
Licence:	PD old 70

Hus jest otec reformace, řekneme my, kdežto nejkrajnější demokrat tvrdí, že jest Hus otec revoluce, a katolík mu jen přisvědčuje. Arciť, to jinak nejde, — les extrêmes se touchent, — jako že nevěra a pověra jsou víc než příbuzny. Dobře ještě, že se o pravdu nehlasuje. Ze lži neudělá sebe větší většina, ano ani jednohlasnost, pravdu. Lež jest a zůstane lež, jako že pravda jest a zůstane pravda. A co jest reformace, a co jest revoluce?

Reformace i revoluce má něco společného. Obé působí změny mnohdy přehluboko sahající. „Staré věci pominuly,“ praví Písmo, (2 Kor. 5, 17.), ale co se tam dále praví: „Aj, nové, všecko učiněno jest,“ se už říci nemůže, aspoň ne o obém. Reformace ruší staré, a revoluce ruší staré, ale už v tom rušení se jeví rozdíl. Při reformaci se sesýpá, co už na vlastních nohou státi nedovede, kdežto se v revoluci podrážejí nohy něčemu, co, ač neduživé, mělo přece v sobě dostatek životních podmínek. V reformaci rozmítá bujný dub svými kořeny obruče, jež mu oužily život, a roste tím bujněji dále, kdežto v revoluci puká parní kotel. Stroje se zničily, lidé se zabili, stavba porouchána, pára jest ta tam, a kotel se dostal mezi staré železo.

Reformace boří, aby proklestila cestu novému životu, to jest jinými slovy, život sám si klestí o své síle cestu, arciť nehledě na to, co se před ním sesype; revoluce však razí dráhu myšlenkám, jež, nejsou-li právě holý nerozum, nemají dost síly, aby se samy uskutečnily. Tu se boří, a při tom to zůstává; tam se boří, a současně již nové stavení buduje. Neboť život nemůže a nesmí ani na okamžik přestat; jinak bere za své. Revoluce usekává chorému tělu krk, a staví useknutou hlavu na ramena — mrtvole; reformace zajíždí krku do živého, a vymývá rány olejem a vínem. Neduh jest odstraněn, a původní život pučí v zdravém těle novou silou. Jen skutečným překážkám života se odpomohlo, ano ten život sám si pomohl, tak že to slovo reformace jest pro takový zjev života výraz přes příliš mechanický; kdežto v revoluci vyhovuje se libůstkám obyčejně dost nejasným. Ze zbořenin se již přestalo kouřit, mrtvoly jsou již odmeteny, ale nový život — ten se posud nedostavil. Ó, což bořit! To každý dovede. Ale růst! Smrt neroste. Nuž pak: Jest Hus otec reformace anebo revoluce?

Bible jest kniha života, a brání život. Proto se nikde revoluce neujmula, kde se ujmula Bible; a kdekoli se počínala revoluce ujímat, štvala Bibli z města. A tu stojí Hus, zvedaje otevřenou českou Bibli. To dělá rebellant? — Vyrvete mu ji z rukou, a Hus není Hus. Hus jest otec reformace, a v jistém, a to zde rozhodném ohledu, jest při něm více zpátečnictví než pokroku. Jistě, mrzké jest to slovo zpátečnictví, ale tu jest na svém místě a ve svém právu. Zpátky ku pramenu! Čistý pramen, a ty kalné proudy se nám honem zčistí. Hus nového pranic nepřinesl. Ctihodnou antiku bez vady a vrásky obsypala nevkusná ruka nestoudnými kotoučky a šňůrkami, obrázky a libůstkami, — učiněné rokoko! A tu jde muž, a ne lidskou silou a ne lidským vkusem strhuje bez milosti všechny převrácenosti a nerovnosti, a obnovuje klassickou přímost a jednoduchost Písma svatého.

Arciť povstává nová otázka. Měl Hus k takové reformaci právo? Církevní opravy se konaly církevní cestou. Hus si měl hledět svého. — To zní tak, jako by si Hus již ve svém mládí byl umínil, že bude reformátorem, a jednal dlé jakéhosi do podrobna vypracovaného plánu. Chudákovi něco podobného ani nenapadlo. Hleděl si svého, a to mu dalo právo, a s právem povinnost, aby hledal a vyznával pravdu. A kdo má jen dost málo smyslu pro pravdu, neptá se, má-li právo mluvit pravdu. Pravda má a musí mít vždy volnou cestu, a nemá-li jí, člověče, tvá jest to vina.

Již dávno před Husem volal Tóma ze Štítného: „Ó by mnozí znamenali, co se praví, a nedbali, kdo to praví, ano i po mrzutém žlebu často teče čistá voda,“ — když mu lidé předstírali, že, nejsa mistr, není k rozebírání hlubších myšlenek oprávněn. Buď si krejčí anebo tkadlec, pravdu musíš zastávat, jako ten učený. Pakli že on ji zapře, ty ji vyznej, a spas duši svou, byť bys se tím o celého světa přízeň, ba o ten milý život měl připravit. „Paleč přítel, pravda přítel; když jsou oba přátelé, tu jest svatou povinností dáti pravdě přednost,“ řekl si Hus. Pustil Paleče, a mluvil pravdu. Jak? — Co na tom, jaký jest žleb, ano jest jisto, že se pravda bude zdát jistému druhu lidského pokolení vždy mrzuta, ať již teče po žlíbkách mramorových nebo po smrkové troubě.

Církev by si měla arciť sama pomoci. Ale což, když se k tomu nijak nemá, ano, když ani neví, jak jest neduživa, a že jest jí důkladného léčení zapotřebí? Když nemocný v horečce o sobě již zase ví, tu jest čáka brzkého se uzdravení. Nejhůře bývá, když se nemocný pominul smysly. Dělejte si co dělejte, on neví o ničem. Ó tu pomoz, kdo jen můžeš! — Církev sice cítila za doby Husovy, že jest churava, a svolávala své údy ku poradě, jak by se vyléčila. Co jest však všecko platno, když nemoci nikdo nerozumí. Mají to být nevinné vyrážky na kůži, a zatím jsou to souchotiny v nejvyšším stupni. Život již již dochází. A tu se objeví takový muž, takový člověk, takový Čech, takový kněz a kazatel, takový mistr, a nepíchá, neřeže, aniž pálí, ale směle tvrdí, že se od toho všeobecného neduhu žádným obyčejným příkladkem církvi nepomůže, že jest život až do kořenů nakažen, že staré věci musejí pominout, aby vše nové bylo učiněno. A místo díků spílá církev Husovi novotářů a kacířů, a zaplatí mu hranicí.

Kdo měl pravdu? Kdyby rozhodovala většina hlasů, jistě byl Hus novotář a kacíř, hoden toho, čeho se mu dostalo. Ale Hus kacířství rozhodně od sebe odmítá: „Kdo si za peníze kupuje duchovní úřady, ten jest kacíř; anebo kdokoli se neustupné slovem nebo skutkem Písmu svatému příčí, ten jest kacíř,“ připsal Hus r. 1414 k zrádnému svědectví, jež proti němu vydal mistr Ondřej z Brodu. A kdo pak se příčil neustupně slovem i skutkem Písmu svatému, Hus či církev, jež jednohlasně Husa odsoudila? Tolik jest jisto, že Hus častokráte žádal, by se mu kacířství dokázalo z Písma, ano se jen z Písma dá dokázat, a nikdo toho nedokázal. Že pak byl Hus v jistém smyslu novotář, to se samo sebou rozumí, jenom že to není právě zásluhou Husovou.

Kde jest život, tam se to hýbe, a musí tam být neustálé novotářství, nemá-li život zahynout. To jest právě podstatou života, a v tom vězí jeho tajemství, že nezůstává na tom samém místě, nýbrž se neustále obnovuje, a že se počíná rušit, jakmile zůstane stát, ať jest to život jakýkoli, tělesný nebo duchovní. A v Husovi byl život, jarý, nezkažený život přirozený, a při tom ve zvláštní míře život duchovní, jenž celého Husa pronikl a celou jeho duši ve svou pojal službu. Nejen že byl jeho rozum osvícen, takže mocně na to ukazoval, v čem vězí neduh církve, — vždyť člověk může předobře znát, co by se mělo konat, a přec to nekoná, ano, nechce, a když chce, vidí že nemůže, — celá jeho bytnost se nesla k Božímu dílu, jsouc puzena zvláštní mocí, tím životem Božím.

Do staré nádoby lil tu Hospodin nové víno, ale nové víno musí mít novou nádobu, ana by se stará rozpukla, a víno by se vylilo. (Mat. 9, 17.) Proto se Husova nádoba stará v dílně Hospodinově obnovovala, a toto Husovo se obnovování, anoť se nedělo nikde v zákoutí, ani potajmo, jest spolu též jeho dílo reformátorské. Že se pak jeho obnovení nestalo najednou, nýbrž pozvolna, jest i jeho dílo pozvolné, takřka samorostlé; a že se obnovení to neukončilo, an je překazila předčasná smrt, jest jeho dílo jen tak dalece skutečnou reformací, jak dalece odkázal církev s celým jejím životem i učením ku pramenu života, k Písmu. A proto nejedná se nám o to, do podrobna vypsati vše, proti čemu Hus vystoupil. Na tom zajisté nezáleží. Vždyť by musil ještě proti mnohému vystupovati, kdyby mu byl Pán Bůh popřál delšího věku. Ale na tom nám záleží, že Hus proti tomu, proti čemu vystupoval, vystupovati musil, protože ho k tomu donucovalo Písmo svaté.

Začal, jak by se zdálo, zcela nevinně. Vystoupil proti pověrám. Ve Vilsnaku klaní se lid třem kapkám krve Kristovy, a Hus dokazuje z Písma, že po z mrtvých vstání a na nebe vstoupení Páně z Jeho těla na zemi praničeho nezůstalo, a zůstat ani nemohlo, a že vše, co se kde ukazuje, jest holý podvod. Ať jsou jeho důvody, když se na ně se svého stanoviska díváme, místem dost nedovedny, — věc, o kterou se Husovi jedná, jest správna a založena na Písmě, takže i arcibiskup Zbyněk s celým učením pražským jeho spisek schválil.

Již pak v tomto prvním reformačním kroku Husově vězí zárodky k následním. Ve Vilsnaku byl lid balamutěn a odírán. Od koho? Od kněží, a kněz Hus toho nezamlčel. Že se to netýkalo přímo českých kněží, byl s tím celý svět spokojen. Ale tu doma vidí Hus totéž balamutění a odírání lidu, a měl by mlčet? Směl se na to dívat, jak se pastýři sami pasou, tuk jídají, a vlnou se odívají, což tučného zabíjejí, stáda však nepasou, tak že rozptýleny jsou, nemajíce pastýře, a rozptýleny jsouce, jsou za pokrm všelijaké zvěři polní? (Ezech. 34, 3. 5.) Kněží by mu byli milerádi dovolili mlčet, ale v Písmě se praví: „Synu člověčí, strážným jsem tě postavil nad domem Izraelským, abys, slyše slovo z úst mých, napomínal jich ode mne. Když bych já řekl bezbožnému: Smrtí umřeš, — a nenapomínal bys ho, abys ho odvedl od cesty jeho bezbožné, proto, abys ho při životu zachoval; ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krve jeho z ruky tvé vyhledám.“ (Ezech. 3, 17—18.) Tak se to čte v naší Bibli, a tak se to četlo v Bibli Husově, a neměl on napomínat a varovat?

Nejdříve varoval lid, jenž sám k němu přišel, aby se dal varovat; pak varoval kněžstvo, když byl vyzván, aby jim na synodách kázal. Že bylo proto zle, že byl oheň na střeše, to jest vedlejší věci. Husa pudilo Písmo, a Hus se dal pudit. A i tu jde on hned ke kořenu: „Vy kněží ani k tomu úřadu nepatříte. Jací jste, vy už jinak ani jednat nedovedete. Proč se tlačíte k takovému povolání!“ A tu bez milosti odkrývá všechny zlořády a nešvary souvisící se svatokupectvím. Co jej k tomu navádí, to jest zas Písmo. „Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení, proto že jsi se domníval, že by dar Boží mohl být zjednán za peníze. Nemáš dílu ani losu v této věci, nebo srdce tvé není upřímné před Bohem.“ (Skutk. apošt. 8, 20—21.)

Ale co se mluvilo, na to se nedbalo. Kněží jen viděli toho, kdo mluvil, a pro pravdu se člověk nejvíc zlobí, dnes jako před 500 lety. Hus však nedbá na to, kdo se zlobí, ale rozvažuje si, proč se on asi zlobí; hledí si svého Písma, a při tom podmaňuje tělo své, a v službu podrobuje, aby snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný. (1 Kor. 9, 27.)

A tu se přižene Václav Tiem z Pasova do Prahy na trh s odpustky. Bubeníci jdou před ním, a vyhlašují na všech náměstích, že se člověk může dostat do nebe — za peníze. Tu a tam že jsou přikovány truhly pro peníze; aby každý přišel, že se s panem Václavem Tiemem domluví. Na venek se panu Tiemovi neráčilo; prodal to tam ve velku menším obchodníkům. Nebe za peníze, a kdo nemá peníze, bere se také jakékoli zboží! — A tu se Hus koří Písmu a bere tělo své na uzdu, aby, jiným káže, sám nebyl nešlechetný. Měl tu mlčet? Směl tu mlčet? Ó mluviti tu bylo velmi těžko! Tiem nepřišel samochtě, jsa toliko jednatelem obchodního domu, jehož jméno tenkrát znělo římský papež, svatý otec, hanebník Jan XXIII., a ten hned z prvopočátku každému krutě vyhrožoval, kdo by se opovážil proti těmto odpustkům toho nejmenšího namítat.

Arcibiskup mlčí, král mlčí, a ten a onen si cosi šeptá. Ne, tu se musilo mluvit, a když nikdo nemluvil, mluvil Hus, a to zcela jasně, latinsky i česky, ve školách i na kazatelně. „A to vše pochází od antikristových poslů, falešných kazatelů, jenž peníze honíce na lidu k svému lakomství, pýše, rozkoši a smilství, dávají za peníze hříchů odpuštění, pravíce, že papež jest zemský Bůh, jenž má moc dávati, komuž chce, a když chce, odpuštění hříchů. Ale nepraví lidu, že Kristus dí: Nebudete-li se hříchů káti, všichni zahynete. (Luk. 13.) — — Ano tu (v Římě) jest vrch vší antikristovy zlosti, pýchy, lakomství, smilství, pokrytství i svatokupectví, tak že od Říma až do Čech svatokupectví a lakomství se vylilo. Neb prodávají a kupují arcibiskupství dráže než mnohá v Čechách panství, a odpustky dávají v nájmu, jakož který antikristův posel může utržiti, aby mohl více na lidu sprostném vylouditi.“

A nejenom káže, Hus také píše proti odpustkům, a hned na počátku toho spisu takto se ohražuje: „Vyznávám, že nechci nic tvrditi, co by Písmu, jenž zákon Kristův v sobě obsahuje, anebo Jeho vůli se příčilo. A budu-li od někoho z církve anebo od kteréhokoli jiného stvoření poučen, že jsem v tom, co nyní chci říci, na omylu, milerád to veřejně a pokorně odvolám.“ — Hříchy může jenom Hospodin odpouštět, právě proto, že se člověk těmi hříchy proti Němu provinil, a když je odpouští kněz a papež, jsou to jalová slova. Kněz jenom zvěstuje odpuštění hříchů, a to podmínečně. Kdo učí jinak, jest kacíř, tedy v tomto pádu sám papež, a takovému papeži se vzepřít, jest každého dítka Božího svatou povinností.“ — To jsou Husovy důvody proti odpustkům, a s nimi proti celému papežství, jaké bylo, a jaké jest. Nebo když kazatel od sv. Jiljí Jan Peklo proti Husovi svědčil, že se v kázaní jednom pronesl: „Můžeme zcela dobře být i bez papeže spaseni,“ připsal k tomu Hus r. 1414 bez obalu: „Ano, tak tomu jest.“ A jinde napsal: „Běda těm, kdo, ač vidouce při papeži skutky Kristu přímo odporné, nazývají jej nejsvětějším otcem.“

Tu arciť, kde měl Hus před sebou bludy, jež se daly pěstí omakat, nemohlo býti o neomylném papeži ani řeči. Něco takového bylo pro naše osvícené století uschováno. Neomylným byl pro Husa jedině ten živý Bůh a Jeho Písmo, nám lidem svěřené; a toto Písmo jest ten jediný pramen veškeré Husovy reformace. Ať se dokáže, že se to a ono s Písmem nesrovnává, a on se toho právě tak věrně zřekne, jak věrně se toho nyní drží.

Husova reformace nesestává tedy v ničem jiném, než že divným řízením Božím odhalil divnými nálezy lidskými zasypaný pramen života, Písmo svaté, a že je celému světu odkázal za pravidlo víry, s nápisem: Poďte, okuste a vizte. A proto se Hus se žádným z pozdějších reformátorů nijak nedá porovnávat, jako že i kořen neb kmen nemůže být porovnáván s ratolestí obalenou ovocem. Luther neukazuje už pouze k Písmu. On již ví, co v něm tvoří tepnu, a volá: „Krev Krista Ježíše, Syna jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu,“ (1 Jan. 1, 7.) a „Protož za to máme, že člověk bývá spravedliv učiněn věrou bez skutků zákona.“ (Řím. 3, 28.)

Ne snad, že by to Hus byl nevěděl. Jeho víra nemohla býti jinaká, než kteréhokoli pozdějšího reformátora, a v jeho „Provázku třípramenném“ čteme: „Vždy pravda jest, že kdož věří v Boha, a že Ježíš jest Syn Boží, ten má život věčný, a ten milovně a živě svět přemáhá, totižto zlé hříšníky, nepřivoluje s nimi k hříchu smrtelnému; neb ten není mrtev, ale jest živ věrou spravedliv jsa, jakož dí prorok Abakuk v 2. kap.: „Spravedlivý z víry živ jest.“ Ale Luther tu stojí co muž v plném věku, kdežto Hus o celých sto let mladší, sotva dospěv k duchovní mužnosti, již se zas ubírá. Sám nepřišel, sám neodchází, a Ten, jenž Si jej zbudil ke Své práci v církvi, propustiv služebníka, neupustil od práce, a na věky neupustí.

Hus nepracoval o svém, ani svou silou. Byl toliko pouhým nástrojem, ale nástrojem vědomým, mužem to Božím.